– Leni, zpozdíme se!
– Tati, už běžím! Lenka skákala po jedné noze, když si natahovala ponožku.
Ponožky byly legrační. Každá jiná, jedna růžová, druhá zelená. Darovala jí je teta Katka. A taky ty tenisky, co byly každá jiná. Prý je to teď moderní.
Lenka Katce věřila. Teta byla módní guru. Tvrdila, že když ti příroda nedala krásu, musíš zaujmout něčím jiným.
O tom, že Katka není krásná, Lenka moc nepřemýšlela. No a co, že do modelky měla daleko? Hubená jak špejle, tmavé vlasy, šedé oči… Katka byla tak výrazná, že když šly spolu po ulici, Lenka se jen usmívala.
– Že si tě nikdo nevšimne, jo? Koukej, jak na tebe všichni zírají!
– Kdo? Katka se zastavovala a otáčela hlavou na všechny strany.
Lenka se tomu vždycky smála od srdce. Katka byla v jádru pořád dítě. Sice starší, ale Lenka si vedle ní připadala mnohdy skoro jako dospělá.
Katčina naivita ji vždycky překvapovala.
– On mi řekl, že se mu líbím! Leni, já nevím, co mám dělat!
– A líbí se ti on?
– Moc! Ale mám z něj strach!
– Proč?
– Je moc hezkej. U nás v kanceláři po něm letí všechny holky. A on si všimne mě. To je nějakej omyl!
– Katko, ty nejsi žádnej omyl! Jsi hezká a chytrá holka! Proč by ses mu neměla líbit?
Byla to řečnická otázka. Lenka se snažila prorazit Katčinu nedůvěru, ale nedařilo se. Někdy ji to štvalo až k slzám.
– Dcero, těžko se boří to, na čem někdo celý život pracoval. Ondřej, Lenčin otec, vrtěl hlavou, když utěšoval svou dospívající dceru.
– Kdo, tati? Proč? Proč z hezký holky dělají nejistou? Vždyť tys mě takhle nikdy nevychovával!
– Já ne. Ale učitelé dobrý byli.
– A Katce? Vím, že mluvíš o babičce. Ale nikdy to neřekneš naplno.
– Co ti na to mám říct? Že moje máma neuměla dobře vychovávat děti? K čemu by to bylo? Jsi už dost velká, abys chápala, co znamená úcta k rodičům. Moje máma mě vychovávala sama, táta nebyl. Později přišel Franta, můj otčím. Víš, že jsem ho měl rád a vážil si ho. Nahradil mi tátu. Byl trpělivej, dokud jsem si zvyknul. Dal mi do života hromadu moudrosti. Ale hlavně nedovolil mámě moc zasahovat do mé výchovy. Prej chlapi maj vychovávat chlapy.
– Tati, tak proč se tak nepostaral o Katku?
– Snažil se. Ale holka je zkrátka něco jinýho. Máma vychovávala Katku po svém. Neměj jí to za zlý. Taky to neměla lehký.
– V čem? Když vidím Katku, chce se mi brečet! Je úžasná. Ale… bojí se všeho. Lidi ji děsí! Proč?
– Víš, Leni, máma o Katku měla hroznej strach. Do školy ji chodila vyzvedávat za ruku skoro do patnácti. Měla v hlavě, že se s Katkou může něco stát. Neměla to jednoduchý, bylo to náročný těhotenství. V těch měsících jsem si právě s Frantou začal rozumět. Dva chlapi, někde v nemocnici žena, kterou oba máme rádi… On vařil polívky, dělal jí džusy, vozil maso z trhu. Tehdy jsem pochopil, co znamená být chlapem. Moc toho nenamluvil, to víš, už si ho nepamatuješ, že? Škoda.
– Nepamatuju, tati… Ale pamatuju si koníka na houpání, co mi udělal.
– Jo! Když jsme tě čekali, dělal ti ho Franta vlastníma rukama. Bál se, že to nestihne. Ještě ho máme na půdě. Pro vnoučata.
– Tati!
– Co? Nějakej vnouček bude, ne?
– Tak rychle ne!
– Uf, to jsem si oddychl!
– Tati!
– Co? Zas jsem něco plácnul?
Ondřej žertoval, jen aby odvedl řeč. Otázek neubývalo, ale nechtělo se mu odpovídat úplně na všechny.
U nich doma byl život vždycky trochu zamotaný. Katka říkávala, že mají papírový dům.
– Proč papírový, Katko?
Ondřej, gymplák, hubenej a furt někde lítal, si udělal čas, aby si popovídal s mladší ségrou. Ta mu dělala radost.
– Protože je jako tenhle tulipán! Katka si hrála s papírovým květem, co jí udělal brácha. Podívej, jak je krásnej! Ale když ho zmáčkneš
Holka položila kvítek na dlaň a plácla po něm druhou rukou.
– Proč?! Ondřej lekle kouká na sestru.
– Je prázdný uvnitř. Udělej další!
– Zase ho zmačkáš?
– Ne. Něco ti ukážu.
Ondřej motá další tulipán, Katka mezitím cpe do květu plastelínu, dokud není úplně vyplněný.
– Vidíš? Teď už ho nezmáčknu. I když je papírovej, je pevnej. Náš domov takovej není. Chybí mu něco uvnitř.
Ondřej se zadíval na papírový květ, naplněný moudrostí svých děckých let.
Takové tulipány ho naučila dělat spolužačka Alenka. Přísná na pohled, ale chvíli neposedí. Po dokonalých prstech papír prostě ožil. Učitelé to věděli, nikdy se na ni nezlobili byla výborná. Odpověděla na všechno, papírem mrhala, ale budiž. Důležitý bylo, že se učí.
Ondřej Alenky tulipány nosil domů sestře. Katka z nich bývala unešená.
– Jak to dělá?
– Chceš, poprosím ji, aby tě to naučila?
– Chci!
Pro povolení vzít Katku ven musel Ondřej žádat mámu. Domů by Alenku nikdy nepozval. Věděl, že to by matka nezkousla.
Ludmila, jejich máma, byla přísná žena. Snad až moc. Ondřej ji měl rád a dlouho omlouval, že se prostě bojí o děti.
– Ondro! Mysli na budoucnost! Všechno si musíš vybojovat sám! Já jsem ti matka, dala jsem ti, co jsem mohla. Teď už sám. Ještě tu mám Katku. A s Frantou nepočítej, není to tvůj táta.
Ondřej se nehádal. V srdci věděl, že by ho Franta, kdyby bylo nejhůř, stejně podpořil. Už mu vlastně neříkal ani otčím, byl to pro něj prostě táta.
Věděl, že některé řeči by Franta matce zarazil hned. Rodinu bral nejvážněji na světě.
Jenomže na lásku a dobro v rodině měl každý jiný názor. Táta by děti rozmazloval, máma naopak trvala na přísnosti. A hlavně na strachu
Strach o děti měla Ludmila snad dvacet pět hodin denně. Po narození Katky jí čas na starost ještě narostl.
– Ještě aby někdo Katku urazil!
Měla podezření na všechny. Kamarádky? Nikdo vhodnej. Učitelé? Jen pracovní vztahy. Žádné objímání s učitelkami. Tak co na tom, že ostatní děti to dělají?
Cizí lidi? Na co! Máma, táta, brácha to stačí. Všichni ostatní jsou zbyteční. Cizí. Mohli by jí ublížit.
Proč byla tak posedlá nebezpečím, Ondřej dlouho netušil. Jen koukal, jak je všechno podřízené hlídání Katky. Změnila práci, naučila se řídit, aby ji nikam nemusela pouštět samotnou. Ondřej pomáhal, toho času už měl svůj život.
A v tom životě Byla tam Alena. A pak i jejich dcera, která pro Ludmilu byla šok vnoučata přece až když bude synovi aspoň pětadvacet!
– Ondro! Proč tak brzy? Ty máš přece před státnicemi! Ludmila se uklidňovala v kuchyni, objímajíc si ramena.
– Mami, nejsem žádné dítě. Umím přijmout odpovědnost. Alena čeká dítě. Moje dítě.
– Mohli jste používat ochran Ještě pořád je možnost…
– Mami, dost. Řekneš něco, co už je za hranou. Slyšel jsem dost. Dej si to dohromady, než mi zas něco vyčteš.
Ondřej z kuchyně odešel, rozloučil se s Katkou a pak ještě zašel za Frantou.
Franta byl už půl roku těžce nemocný. Mlčel, nechtěl nikoho trápit, jen občas Ondřej poznal, jak moc ho to vysiluje.
Dnes mu stiskl ruku možná až moc pevně a vložil mu do dlaně klíče od bytu.
– Papíry vyřídíme v týdnu. Máma a Katka dostanou chalupu, brzo ji odkoupí na developerský projekt, prodraží se to. Vy budete mít svůj byt. Synku, děláš to správně. Dítě potřebuje domov. Pevný, spolehlivý. Chápeš?
– Chápu, tati. Díky.
Franta už Lenku nikdy neviděl. Narodila se týden po jeho smrti.
Ondřej neváhal a postaral se o rodinu. Katka konečně našla klid. Věděla, že Ondřej pořád schovává ten malý papírový tulipán na poličce u stolu.
– Proč ho tam máš? Katka se dotýkala papírových okvětních lístků s tvrdostí zaschlé plastelíny uvnitř.
– Připomíná mi, že mám něco udělat.
– Co?
– Dát našim životům smysl. Nejen Alenčinu a Leničinu, ale i tvůj a mámy.
– Je to těžký, Ondro. Máma tě stejně neposlouchá.
– Alespoň to zkusím.
Katka povzdechla a změnila téma.
S Ludmilou bylo vše složité. Po Frantově smrti zavřela někde v sobě dveře. Katka to nechápala, Ondřej věděl moc dobře, jaké to je, když muž odejde. Jemu byly čtyři, když zažil matčin amok, rozbitou vázu a svoje chvíle v koutě. Ač byl prťavý, vše mu utkvělo až do dospělosti. Naučil se být pancéřový.
– Jsi jako nosorožec, Ondro! Tebe nic nepřekvapí. Já brečím a tobě neukápne ani slza. Tobě na mámě nezáleží? Ludmila vždy ustoupila, když z Ondřeje zahlédla, jak si kouše ret, aby nezačal brečet. No jo, nebyl jsi pro mě zklamáním, můj kluku!
Ondřej si manipulace pamatoval. Jak jen mohl, chránil Katku. Věděl, že žít s matkou pod jednou střechou by bylo peklo i pro jeho ženu. Alena byla křehká, jak ty její papírové skládanky.
– Ondro, říkala jsem ti! Ještě že je Lenka v pořádku! Chudák Alenka, v tom věku a slabé srdce… Co to znamená pro mladou ženu?! A ty, rozlítaný mezi prací a rodinou… Kluku, jak moc záleží na našich volbách…
Ondřej zatloukl zuby a syknul:
– Mami, nech už toho! Pohádáme se!
– Ty, můj synku, já přece nic zlého nemyslela! Víš, že jsem vždy byla až moc přímočará.
– Až moc… Odvezl dceru domů a na sestru zase zapomněl.
Katka si nestěžovala. Byla podobná tátovi. Mlčenlivá, uzavřená, otevřená jen těm nejbližším matce, bratrovi.
I s mámou měla Katka dost náročný vztah. Důvěra a láska visely na tenkém ledu strachu z opuštění. A za každým krokem hrozila propast samoty.
Alena odešla pět let po Lenčině narození. Jedno ráno už se nevzbudila. Ondřej, který se chystal do práce, ztuhl s vařící konvicí v ruce. Slyšel, jak voda utekla, kocour utekl, sám uklouzl na mokré dlaždici. Ale spěchat už nebylo kam. Nakoukl do ložnice, pochopil. Svět se zastavil, jediná myšlenka v hlavě bouřila:
Lenka!
Pomalu přešel ke dceřině pokojíku. Její plyšový kocour čekal na polštáři. Lenka spala u babičky, hračku si nevzala, protože jí táta odvezl rovnou ze školky k matce. Stiskl ucho plyšáka a zavyl nahlas bolestí, která se nedala vydržet.
Kolik času proseděl v dětském pokoji, netušil. Nakonec vstal, šel do kuchyně a vzal telefon.
– Mami, Lenka potřebuje ještě zůstat u tebe. Ano, já vím, že máš práci. Tak to prostě je. Ozvu se…
Dva měsíce po pohřbu si skoro nic nepamatoval. Nějak vařil, nějak žil, byl tu pro dceru. Lenka se na něj tiskla, mlčela o mámě. Nešlo mu to hned, ale pak náhodou zahlédl, jak si Lenka sedla do uzamčené ložnice, objala plyšáka a něžně povídala mamčině fotce na nočním stolku. A tehdy mu došlo, že ví.
Nevlezl za ní, jen ji po návratu objal a schoval obličej v rozcuchaných copáncích.
– Kdo ti to řekl?
– Babička. Že tě mám šetřit. Že nesmím mluvit o mamince, aby tě to nebolelo.
Ondřej dceru sevřel až bolestivě, hned se omluvil.
– Promiň, maličká! Můžeš mi kdykoli o mámě cokoliv říct! Na nikoho víc nedej! Jen na mě, rozumíš?
Lenka se rozplakala, Ondřej pochopil, jak moc to dítě muselo všechno držet v sobě.
Ale pravé zoufalství přišlo, když pozdě v noci zazvonila u jeho dveří Katka.
On už dávno nespal, bloumal kuchyní, hladil kocoura, koukal do tmy a přemýšlel, co dál. Nebýt ticha v bytě, vůbec by nezaznamenal slabé klepání.
Od té chvíle měl Ondřej husí kůži při pomyšlení, že Katku v tu noc nevyslechne. Kdyby si dal prášek na spaní, jak mu doporučoval doktor, možná by prostě odešla a už by ji nenašel.
Mokrá až na kůži venku lilo Katka vešla a objala ho, jak on nedávno objímal Lenku.
– Katko, co se stalo?
– Bolí… Katka se zatočila, Ondřej ji zvedl a položil na matraci v dětském pokoji. Co se stalo, mu začalo docházet až ráno, když spatřil modřiny na jejích rukou.
– Co to je?
Tričko po bráchovi, co měla na sobě, těžko schovalo modřiny.
– Katko?
– Ondro, nechci o tom mluvit.
– Chápu. Ale budeš muset, jinak ti nepomůžu.
Sestra se mu schoulila do rukou.
– Nenechávej mě teď u ní. Teď ne! Mám strach, Ondro
Ondřej horečně vymýšlel, jak to udělat, aby nenastal další malér aby vše neeskalovalo. Pochopil, že máma překročila hranici. Dceři se často nedokázala svěřit, tak ji aspoň ovládala a vlastnila.
– Řekni mi to. Prostě pověz. Pomůžu ti, už tě nenechám plakat! Věříš mi?
Kdyby Katka neváhala a neřekla to, Ondřej by si nikdy nepřestal vyčítat, že selhal jako chlap. Ale ona řekla ano, narovnala záda tak podobná svému otci, až se Ondřej oklepal. Co jinýho dělat, než ji chránit?
– Máma přišla na to, že se scházím s Martinem. Pamatuješ si ho?
– Ten chlupatej? Ondřej podal sestře čaj a chleba.
Jez!
– Nemůžu. No… jo, ten. Čtyři rande v kině a na procházce. V poledne! Ondro! Ani mě nepolíbil!
– Katko, nemluv tak nahlas. Chápu tě, věřím ti. Co bylo dál s mámou?
– Řvala na mě! Třásla mnou. Říkala i hrozný věci Katka se schoulila, sevřela kolena. To se nedá zopakovat… Copak jsem udělala něco tak zlýho? Vždyť mě znáš. Nepodvádím, neblbnu, vím, že je brzy na nějaký vážný vztah. Ale ona řvala, že skončím těhotná a v kaši jako ty Promiň! Neměla jsem to říkat, Ondro…
Katka se rozplakala tak zoufale, až Ondřej chvíli nevěděl, jak pomoci.
Odpověď přišla sama. Katka teď vypadala přesně jako jeho malá Lenka nevěděl, jak jinak, než ji prostě vzít na klín a obejmout.
– Bude tu povodeň! Plačko naše! Nikdo ti už neublíží, jasný? Nikdo!
Sivé oči jej pozorně sledovaly. Ondřej zopakoval:
– Nikdo! Ani máma ne. Slibuju, že tě ochráním. Myslíš, že bych mohl porušit slib, co jsem dal tátovi?
Katka zavrtěla hlavou.
– Správně. Táta nás vychoval, že pravý chlap drží slovo. Pohlídáš Lenku? Brzo se vzbudí. Dej jí snídani a já jedu za mámou.
– Nechoď! Katka začala v kuchyni pobíhat.
– Musím! Ondřej ji posadil ke stolu a vrazil do ruky rozkousaný chleba. Jez, umej se a neplaš dítě!
S mámou to bylo těžké. Ludmila křičela, vyžadovala Katku hned, vzápětí žadonila o život zpátky. Ondřej poslouchal mlčky.
– Máma, Katka zůstane u mě.
Rukou zastavil další výlev:
– Aspoň zatím. Obě potřebujete pauzu.
– Ale, Ondro! Škola, tréninky, zkoušky! Konec čtvrtletí!
– Máma, slyšíš se vůbec? Jaký zkoušky? Celou noc jsi ji nesháněla!
– Myslela jsem, že je doma!
– Už jsi přestala chápat, že nejsme panenky na poličce! Kdy naposled jsi se mnou mluvila jako s člověkem? Jak zvládám, že Alena je pryč? Jasně, pomáháš s Lenkou, děkuju ale mluvíš se mnou, jako bych byl tvůj zaměstnanec. A s Katkou taky. Máma, jsme tvoje děti, ne kolegové! Jako šéfová jsi skvělá, ale jako máma no, promiň, ale to hodnotím já. A teď? Katka brečí na druhém konci města a ty myslíš na známky a poháry! To nejde! Slyším, co namítneš! Ale Katka se stane veterinářkou, jak si přeje. Já jí platím školu. Věděla jsi to vůbec? Ne medicínu, jak jsi chtěla ty, ale veterinářku. Sama to chce! A ona jí bude. Garantuju!
– Ty ale nemůžeš rozhodovat za ni! Jsem její matka!
– To ti nedává právo ji ničit. Ondřej najednou zklidněl.
Před ním stála zmatená, rozhozená žena, která přes svoje pořvávání poprvé za léta nevypadala jistě.
Ondřej ji vzal za ramena, zadíval se jí do očí:
– Mami, chceš zůstat sama? Nevyhrožuju, jen říkám. Jestli to nepřehodnotíš, nesejdem se už nikdy já ani Katka. Ona nebude ztracená. Já ji nikdy neopustím. Ale co bude s tebou? Přemýšlej.
Políbil ji na čelo, vyšel z bytu a usedl na dobře známé schody v paneláku.
Kolikrát jimi běhal? Radostí přes několik najednou, smutkem krok za krokem. Teď neměl sílu ani pro jediný. Seděl a zíral do jediné chvíle.
Kolik schodů je mezi patry? Kolik roků žít a nepočítat?
Zas mu zazvonil mobil. Ondřej vstal, spočítal schody tak důkladně, jako by v tom byla záhada života, a jel domů. Už věděl, co je třeba dělat.
Taktika byla správná. Ludmila dlouho nevydržela. Za dva dny přišla usmířit se s Katkou. Šlo to těžko.
Katka jí nemohla odpustit hned. Ještě dlouhé roky jejich vztah připomínal pojízdnou houpačku se špatným směrem.
Ludmila se snažila, jak uměla, teď už věděla, že její děti nejsou malé. Nečekaly tiše, až se máma srovná. Teď v duši slyšela pořád: Oni dva jsou spolu, a já?
Katka získala diplom a místo v dobré ordinaci. Lenka se smála, jak Katčina zvířátka rozčilují tátu.
– Katko! Vždyť to je krajta!
– No a? Olo, koukej jak je roztomilá! A teploučká! Zkus ji pohladit! No pojď! Vidíš? Nic to není. Stejně tu bude jen chvíli. Majitel se vrátí z dovolené a vezme si ji zpět. Goša se doma nudí sám!
– Goša? On má i jméno?
– No jasně!
Lenka se tomu smála a vyhrožovala, že půjde v tetiných stopách.
– To snad ne! Ondřej předváděl teatrální zděšení.
Práce, domov, občasné schůzky s mámou. Katka žila trochu ze setrvačnosti. Lenka pobízela tátu, aby ji s někým seznámil, ale nic se nedělo.
A tehdy to přišlo!
– Chci vám představit svého přítele. Katka se ostýchavě dívala do země. Ale hlavně… nesmějte se mi!
– Katko, spíš bych brečela! Lenka objala tetu.
Pravý tenisek, co včera cupoval další tetiččin svěřenec, našla pod postelí v tátově ložnici a hned vyběhla do předsíně.
– Jsem připravená!
– No ne! Ondřej se na ni usmál a pokrčil rameny. Klid, času dost. Katka by nám tu stejně dala co proto!
– Tati, nenafukuj to! Máme ještě půl hodiny!
Koukali na dvojici v aleji.
– Tati, tati, je to on? Ten chlupatej?
Lenčin šepot byl tak hlasitý, že Katka zamžourala a potichu ukázala prstem.
– Martin.
– Ondřej.
Stisknutí ruky, úsměv, kývnutí.
– Lenka.
– Chlupatej! Martin se rozesměje a mrkne na Katku. Katko, nemrač se! Usměj se! To chci, ať se směješ pořád! Páni, to jsou tenisky! Takový chci taky!
Lenka se podívá na tátu, směje se, a teprve teď si uvědomí, že se v tetiných očích něco změnilo. Ocel se proměnila v stříbro. Bylo to tak krásné, že Lenka úžasem zatleskala a tím dokonale překvapila Martina.
– Co? U nás jsou všichni praštění. Zvykneš si!
– Teď jsi mě uklidnila! Zapadnu mezi vás jak nic kolektivu? Nebo rodiny?
– Rodiny, Martine, rodiny! přihraje si slovo Lenka, zavěsí se tátovi do paže a mrkne na tetu.
