Místo sebe
Macecha moc dobře věděla, že Libuška si nechce vzít vdovce. Ne snad proto, že měl malou dceru, nebo že byl o pár let starší. Šlo spíš o ten jeho pohled ostrý, pronikavý, že srdce bušilo strachem jako zvon svatého Víta o půlnoci. Libuška se očima zarývala do podlahy a když už se odhodlala vzhlédnout, bylo jasně vidět, jak se jí slzy derou ven.
A ty slzy, jakoby spustily lavinu z Ještědu, valily se po jejích rozpařených tvářích. Ruce se jí třásly, malé pěstičky se chtěly bránit jak maceše, tak i tomu nesympatickému ženichovi.
A jazyku, budiž proklet, uklouzlo: No, půjdu.
No vidíš! Leckdo by tě za to dal do kostela, do takového domu a k takovému chlapovi, že je to skoro hřích neříct ano! Vždyť on se o svou první ženu staral, prach z ní sfoukával, chudinka byla slabá jak čaj z pytlíku na třetí nálev, pořád jenom kašlala. Aby šli společnou cestou on tři kroky, ona jeden, zastavila se a funěla jak parní lokomotiva, on ji objímal, uklidňoval, žádné křičení jako to, co dělá tvůj otec, co každou chvíli ztrácí kontrolu.
Když byla těhotná, skoro ji nikdo neviděl chodit, pořád ležela a po porodu k dítěti v noci vstával jenom on, ona byla už na umření.
Tak to aspoň líčila jeho maminka.
Ale ty, krev a mléko, tě posadí do červeného kouta! Žena jak se patří, se vším všudy kose, srpu, přadenu i tkalcovskému stavu rozumíš. No pověz, není hřích takovou holku provdat za zelenáče, když ještě kloudně neví, co se životem. Ale tady to máš jasné, všichni o něm víme, co je zač. To budeš mít z pekla štěstí!
Domácí slivovici vydestiluji, posedíme si u večerní sklínky, žádná hlučná svatba není třeba, co bychom tak dráždili nebožku někde v oblacích tancem. Výbavu prý nemáš nosit, řekl, že dům je jak boží království.
Bedřich se ženil poprvé z velké lásky. Věděl, že Věra často stůně, je slabá jak čerstvá jarní pampeliška, a jeho matka stále hučela, že potřebuje pořádnou ženu, ne nějakou hubenou, nemocnou chudinku. Ale lidé mohli mluvit, jak chtěli, Bedřich měl oči jen pro Věru.
Po vesnici se říkalo, že ho snad zaklela, protože kdo soudný by si dobrovolně zřídil domov jako lazaret plný trápení. Doktoři potvrzovali: Věra má slabé plíce, sebemenší nachlazení a už z toho je zápal nebo astma a kdovíco ještě horšího.
Bedřich si pořád nalhával, že láskou smrt zažene, všechno vyléčí a co neuzdraví polibky, nahradí péčí. Aspoň zpočátku po svatbě snad měl pravdu, byli šťastní, mladí, neznali hranice své radosti.
Pak ale Věra otěhotněla a najednou byla unavená, motala se jí hlava, klížila se jí očička jako někomu po nedělní zabíjačce. Bez síly, nemohla ani vyprat, dojit krávu, a ani rozčesat své dlouhé, krásné vlasy.
Doktoři řekli to je těhotenství, přiveď dítě na svět a síla se vrátí. Bedřich se staral, jak nejlépe uměl, nikdy si nestěžoval. Jeho máma však nespala, nenechala to být a večer co večer mu dělala kázání, že místo ženy dovlekl domů trápení. Bedřich se však své ženy zastával jako český lev, až musel mámu poprosit, ať k nim vůbec nechodí.
Když Věra porodila dcerku, Bedřich doufal, že se štěstí vrátí. A ono se vrátilo, ale jak už to tak bývá nebylo to na dlouho. Věra jednou nachladla a už se nevzpamatovala, chřadla na očích.
Odvezli ji do Motolské nemocnice a doktor jen lakonicky, po selsku řekl:
Má rozpadlé plíce.
Věra sama dobře věděla, jak špatně na tom je. Chvíli se držela, ale pak jí úsměv na tváři vymizel, v očích zbyl už jen strach a bolest za dceru. Jako by pohledem naposledy hladila, chtěla zůstat v paměti jako usměvavá, veselá.
Vyčnívající žebra, propadlá hruď, zčernalé ruce, spadlá ramínka, to už bylo jasnější než devět křížků na Petrových kamenech.
Přišlo to, čeho se obávala. Věra poprosila Bedřicha, aby za ní kus duše vyslechl.
Je jen na bohu, kdy život skončí, říkala, naše láska se už unavila v boji se smrtí a já už prostě nemůžu. Promiň mi, že jsem tě a naši dceru do toho zatáhla.
Bedřich ji pevně chytil za ruce a políbil. Podle těžkého dechu cítil, že už jí moc času nezbývá. Mluvila v rychlosti, o lásce k němu, o strachu o dceru. Pak se nadechla a řekla:
Vezmi si Libuši. Bude ti dobrou ženou, protože to v životě taky neměla lehké macechu, nevlastní sestry, opilého otce. Vím to, máma u nich občas pobývá a má oko jak ostříž.
Libuška je hodná, pracovitá, má svatou trpělivost. Dceru nikdy neuhodí, tebe si zamiluje, jen ji vezmi jako mě, jako by v ní byla kus mě samotné. Promiň, že to říkám, mám černé nejen plíce, ale už i duši od těch všech strachů. Ale pamatuj, dceru nebij ani slovem, jinak tě snad i z hrobu proklejím.
A jak to říkala, zbytkem sil sevřela manželovu ruku.
Bedřich brečel jak malý kluk a rozmazané slzy mu zakryly ženin obličej, ale z dechu cítil, že ji právě ztrácí. Zůstala tam jen klidná tvář s náznakem úsměvu a ruka v jeho dlani.
Políbil ji od hlavy až k patě, v nářku slíbil, že vše udělá, jak si přála. Právě proto, když uplynul rok od smrti jeho ženy, šel Bedřich za Libuši s nabídkou. A jeho tchyně, která už sama stonala, s tím jeho žádostivě souhlasila, protože se bála, že brzy taky odejde a chtěla, aby vnučka a zeť nebyli sami.
Věděla nejlépe, co Bedřich prožil. Za jeho péči o dceru by mu líbala nohy a prosila v modlitbách, ať mu bůh dá alespoň trochu štěstí.
Svatba? Všechno jak v mlze. Když viděl, jak je dceři bez maminky těžko, a jemu bez hospodyně jakbysmet, rozhodl se ženinu prosbu splnit. Už předem Libušku pozoroval a začalo mu být jasné, že je pokorná, poslušná, krásná a až nápadně připomíná Věru, stejná copaná, stejný úsměv, stejná chůze.
Někdy měl chuť ji obejmout a zavřít oči, představovat si v ní ženu, kterou navždycky ztratil. Sama Libuše vlastně pořádně nevěděla, proč souhlasila. Jestli už ji nebavilo dělat doma služku maceše, nebo tahat opilého otce z putyky, nebo snad měla dost výsměchu nevlastních sestřiček. Anebo možná jí prostě bylo líto Bedřichovy dcery?
Ať tak, či tak, když řekla dobrá, pochopila, že ji čeká ještě jeden úkol být schopná nejen milovat Bedřicha, ale naučit ho, aby miloval ji.
Po zásnubách Bedřich pozval Libuši, aby se blíž poznala s dcerkou. Věra bývala pořád doma, a každou vteřinu jen obdivovala svoji Alenku. Večer Bedřich kolikrát nachytal ženu, jak jí šeptá rady, jako by se jí připravovala na život bez maminky.
Bedřich si při tom jen těžko představoval, co své holčičce Věra říkávala. Alenka byla domácí dítě, co k cizím nikdy nechodilo, byla tam jen ona, tatínek, babička a ještě jedna protivná stará babka.
Bedřich přivedl Libuši domů hlavně proto, aby na Alenku mrkla, a byli spolu chvilku sami bez nadšené macechy, která měla radost, jako by právě odvedli podojit jalovici, co stejně žádné mléko nedávala.
Libuše v Bedřichově přítomnosti hlavně mlčela, ale všimla si, že není žádný mrzout, spíš galantní a pozorný. Zeptal se jí bez obalu, jestli snad už někoho má, protože pak by šel stranou. O poslední přání Věry ani slovo.
Dům Libuši ohromil. Krásný nábytek vyráběný vlastníma rukama, hromada vyšívaných obrázků v pěkně lakovaných dřevěných rámech, prostorné, světlé místnosti. Alenka, když uviděla Libuši, se začala hezky předvádět: donesla své hračky a poprosila ji, aby si s ní hrála. Přitom se snažila co chvíli dotknout hosta ručkou a vyzývavě nakukovala do očí, občas se zazubila. Libuše ji párkrát v rámci hry objala a přehazovala jí ručkou vlasy jako měla máma.
A tak víš co, upletu ti cop, budeš jako princezna.
Bedřich je pozoroval a duše mu, poprvé po dlouhé době, zaplakala štěstím.
Bál se vodit domů cizího člověka, protože Alenka často plakala po mámě, vyhlížela ji z okna a když slyšela kroky, běžela ke dveřím, že snad se maminka vrací. Těžko jí vysvětlovat, že je to nadobro Jsou jí sotva čtyři, ta nepotřebuje vysvětlení, potřebuje jen laskavou mámu.
Bedřich věděl, že ať se snaží sebevíc, jeho objímání a láska mateřskou náruč nenahradí. Bál se, že se v Libuši zklame. Ale když viděl, jak Alenka našpulila pusinku, aby Líbila neodcházela, byl spokojený jak medvěd s plným břichem.
Alenka chytila Libuši za ruku a táhla ji do svého království, sundala přehoz, začala malýma ručkama načechrávat polštáře, radostí povyskočila na postel a vesele poskakovala.
Libuše vzpomněla na sebe jak k nim přišla macecha, jak jí vyčítala každý kousek chleba, pamlsky schovávala jen pro svoje dcery, bila ji přes ruce kvůli odfláklé práci, nosila po nich záplatované šaty, opilého otce tahali domů a jí pro něho pukalo srdce. Když jí macecha slibovala, že ji jak nepotřebné zvíře jednou někam pošle, polkla knedlíky smutku a šla za Alenku.
Pevně ji objala, lehla si k ní a Alenka spala spánkem úplného klidu. Bedřich měl takovou radost, že ani nevěděl, co si s tím počít. Pili spolu čaj, usmívali se na sebe prostě nechtěl, aby utekla domů.
Nic ji nepustil. Prostě ne! Žena patří k muži, nejdřív tam, kde je o ní zájem, ne tam, kde ji nikdo nečeká…