13. dubna 1951
Dnes jsem se rozhodla napsat něco, co mě už dlouho pronásleduje. Bylo mi čtrnáct, jmenoval jsem se Jan Hadrava, když jsem se probudil na nemocničním lůžku v Praze. Tělo propocené, hrudník bolel měl jsem přes sto stehů. Doktoři mi právě odstranili jedno plíce. Abych vůbec přežil, musel jsem dostat třináct dávek krve od úplně cizích lidí. Jejich tváře ani jména nikdy nepoznám.
Táta, pan Josef Hadrava, seděl tehdy u mé postele a řekl něco, co mi zní v hlavě dodnes: Jeníku, žiješ jen proto, že byl někdo ochotný darovat krev.
Byla to chvíle, kdy jsem si potichu slíbil, že až budu dospělý, udělám totéž pro jiné. Vrátím, co mi kdysi zachránilo život.
Ale byla tu jedna potíž: měl jsem panický strach z jehel.
Vytrval jsem. Hned, jak jsem dosáhl plnoletosti, rok 1955, přišel jsem na transfuzní stanici na Karlově náměstí. Usadil jsem se na křeslo, upřeně hleděl do stropu a nechal si od sestřičky vbodnout jehlu. Nikdy jsem se na to nemohl dívat. Ani poprvé, ani po tisící.
Když jsem začal chodit dávat krev pravidelně, doktoři brzy zjistili, že v mém krevním plazmě je něco zvláštního. Našli v něm vzácnou protilátku patrně díky transfuzím z dětství. A právě tahle protilátka pomáhala řešit Rh inkompatibilitu, která byla do té doby utrpením tisíců českých novorozenců.
Matky s Rh-negativní krví čekající potomka s Rh-pozitivní krví dřív žily ve strachu. Vzpomínám na jejich příběhy: potraty, mrtvě narozené děti, poškozené mozky.
A řešení… bylo zrovna v mé krvi.
Doktoři mě tehdy požádali, jestli bych mohl chodit darovat nejen krev, ale i plazmu. Zabralo to víc času, zhruba hodinu a půl místo dvaceti minut, a musel jsem docházet častěji, každých pár týdnů. Celý život.
Uvažoval jsem o svém strachu. Ale pak jsem si představil všechny ty děti.
A řekl jsem: Ano.
Po dalších čtyřiašedesáti letech jsem nevynechal jediný termín. Daroval jsem plazmu za šťastných dní i v těch nejtěžších chvílích. Pokračoval jsem i po smrti své ženy Anežky v roce 2005 to byla snad nejtěžší doba mého života. Ani tehdy jsem nepřestal.
Pokaždé jsem zíral do stropu, počítal kachličky, povídal si se zdravotními sestrami… všechno jen proto, abych neviděl jehlu.
Strach nezmizel. Ale chodil jsem dál.
Život přinesl zvláštní ironii: když moje dcera Lucie čekala dítě, potřebovala lék z mé plazmy. Můj vnuk Martin žije dnes díky tomu, co jsem kdysi slíbil a splnil.
V květnu 2018, v osmdesáti jedna letech, jsem podle českého zákona daroval plazmu naposledy. V místnosti byly maminky s miminky v náručí živé důkazy, že moje rozhodnutí mělo smysl. Děkovaly se slzami v očích.
Sedl jsem si tedy do křesla naposledy. Odvrátil jsem pohled a nechal si odebrat plazmu po tisící stosedmdesáté třetí.
Od šedesátých let bylo v Československu vydáno přes tři miliony dávek léku Anti-D s obsahem látek z mé krve. Odhaduje se, že jsem pomohl zachránit okolo dvou a půl milionu novorozenců jen u nás.
Když mě někteří označovali za hrdinu, pokrčil jsem rameny: Vždyť já jen sedím v bezpečné místnosti, daruji krev, dostanu kávu a koláček, a jdu domů. Žádný problém.
Jan Hadrava zemřel pokojně ve spánku 17. února 2025. Bylo mi 88 let.
Občas hledáme hrdiny jen v historii nebo filmech představujeme si, že mají superschopnosti, bohatství, slávu.
Někdy je hrdina jen někdo, kdo 64 let dodržel slib. Kdo i přes ochromující strach opakovaně udělal správnou věc.
Dnes žijí miliony lidí díky tomu, že jeden člověk uznal, že jeho vlastní strach je menší než život druhých.
A co ty? Jaký malý, odvážný krok můžeš udělat třeba i když tě svírá obava?