Cena pýchy
Ivano, můžeš mi půjčit pár věcí? téměř prosebně pronesla Anežka, když překročila práh sestřina útulného bytu na pražském Vinohradech.
Pohledem sklouzla po velkorysé předsíni s moderním nábytkem ze dřeva, po zrcadlech v mosazných rámech a po úhledném taburetu u vchodových dveří všechno tak vyladěné, že by to klidně mohli fotit do nějakého lifestylového magazínu. V hrudi ji zabolela ta známá, nevítaná závist: sestře všechno prostě klapalo.
Ivana vstoupila do pokoje v béžovém kašmírovém domácím obleku, vypadala v něm snad ještě lépe než modelka na módní přehlídce ta přesně nenucená elegance, o kterou se Anežka už dlouho marně pokoušela.
No povídej, co je za drama? otřela se Ivana ramenem o futro, očima si Anežku změřila od hlavy až k patě.
Anežka se rozpačitě snažila narovnat si rukáv staršího kabátu, který sice stále sloužil slušně, ale do luxusu měl daleko. Upřeně nechtěla hledět na tu obrovskou abstrakci na stěně naproti, ani na dokonalý pořádek nebo na vůni čerstvé kávy linoucí se z kuchyně.
Ale to není tak důležité… zamumlala a v duchu hledala odvahu.
Ivana protočila oči tak ladně, jak to umějí jen starší sestry, a bylo jasné, že Anežka z toho dnes nevybruslí. Zhluboka se nadechla a vypálila:
V sobotu máme třídní sraz. Musím tam být! A musím vypadat perfektně, chápeš? Prostě chci, aby každý viděl, že se mi daří, že žiju jako v pohádce!
Co z toho máš? zeptala se Ivana s ledovým klidem. Pro koho to hraješ? Pro lidi, se kterými ses léta neviděla? Vždyť už bydlíš nejen jinde, ale možná i v úplně jiném vesmíru.
Anežka nervózně prohrábla vlasy. Najednou zatoužila po vlastní kuchyni s barovým pultem, vestavěnými spotřebiči a těmi lampami za majlant. Ráda by ráno pila kávu pomalu v krásném interiéru namísto té své ranní sprintovačky, kde člověk začne den už s tichem na krku.
Ty tomu nerozumíš! vyhrkla. Je to pro mě důležité. Chci, aby viděli, že jsem se neztratila, že jsem něco dokázala. Aby si nikdo nemyslel, že jsem že jsem nic nedokázala.
Sklopila oči, když si všimla, jak se na ni Ivana dívá a bylo v tom něco, co rozhodně nebyla lítost. Spíš taková rezignovaná benevolence.
Ty jako vážně chceš lidem fakt hrát divadýlko? posadila se Ivana na židli a upřímně se tvářila, že se nechtě neudusí smíchem. Myslíš, že je to ohromí?
Nejde o to… zavrtěla hlavou Anežka. Jen chci, aby si o mně mysleli, že jsem splnila své sny!
Dobrá, povzdechla si Ivana, v očích jiskřilo pobavení i soucit. Pojď, mrknem, co u mě najdeš. Ale slib mi, že klamání lidí zůstane výjimečné. Není to úplně fair, nemyslíš?
Ty tomu prostě nerozumíš!
Anežka se pustila do svého příběhu…
~~~~~~~~~~~~~~~~
Ve škole byla Anežka hvězdou, o tom se nikdo nehádal. Po chodbách ji vždycky následoval zástup kluků s rozechvělými ušmudlanými zápisníčky, kteří doufali, že jim třeba věnuje aspoň vteřinu pozornosti. Učitelky, ačkoliv se dušovaly, že žáky neprotěžují, mírnily tón pokaždé, když Anežka upřela na ně ten svůj lehce melancholický pohled. Rodiče by se kvůli ní převrátili třeba na hlavu stačilo zvednout obočí nebo předvést hluboký povzdech, a všechno bylo doma.
Byla zvyklá, že svět jí jde na ruku. Když se v brněnském obchodním centru objevily nové tenisky, už druhý den je máma pyšně nesla v krabici. Když se v lavicích ukázal nový kluk, do týdne ji doprovázel z tramvaje až ke dveřím. Dokázala z toho udělat sport kolik přání splním, kolik hranic překročím, kolik lidí přepru?
No prostě proto, že můžu, šeptala si jako zaklínadlo, které omluví všechno. Když se kámoška zamilovala do kluka, co se Anežce taky líbil, bez mrknutí oka nastoupila do boje a stejně skoro pokaždé vyhrála. O žádné opravdové zamilování nešlo, spíš o ten pocit vítězství že to zvládne přetáhnout pozornost k sobě.
Staré kamarádky se postupně odcizovaly. První přestala zvát Anežku ven, další si našla jinou partu. Anežku to moc netrápilo kolem vždycky stáli ti, kteří čekali na její úsměv nebo pozvání na kafe. Brala to jako samozřejmost: kdo nehraje podle mých pravidel, ten si ke mně prostě nesedne.
Na maturitním plese se Anežka cítila jako královna. Sál v kulturním domě plný balónků, třpytky ve vlasech všechno bylo její. Kluci kroužili okolo jako jeleni nad Černou horou, holky culily úsměvy jako při metánii. Byla v centru pozornosti, kam, jak si myslela, tak nějak přirozeně patří.
Opojená vším tím obdivem si dovolila víc než bylo zdrávo. Zničehonic, když se rozproudila debata o školních zážitcích, pustila do éteru proud jedovatých poznámek na adresu svých spolužaček. Pamatovala si staré křivdy, drobné přešlapy, nezapomněla si kopnout do blízké sedící šprtky no zkrátka, egocentrická show. Slova se sypala, oči jí blýskaly radostí, když pozorovala, jak všichni ztuhli. Zkoušela, kam až může zajít.
Můj život opravdu bude perfektní! prohlásila tehdy s nosem nahoru Anežka, přehlédla spolužačky jako malých piškotů. Její hlas hřměl, že se skoro otřásly zdi sálu.
Užívala si tu minutu slávy, pak se pustila do detailů: V mých snech se vdám za bohatého podnikatele, budu bydlet na Hanspaulce v vile, nemusím hnout prstem, všechno bude samo sebou. Peníze? No, těch mi bude akorát tak dost.
A právě v tom blahu se nezapomněla pověnovat konkurentce od první lavice:
Ty skončíš kdesi na základce na okraji republiky, vést ve sborovně trapné porady, protože jsi nudná a nemáš žádný šmrnc! Tvůj muž nějaký dělník z fabriky, bude chodit z práce až večer a budeš jen čekat, kdy tě poprvé praští.
Pak přejela pohledem další holky: Ty budeš ráda, když našetříš na nové sandály a tvoje děti budou v second handu jako doma. Každé nové proroctví bylo horší než předchozí někdo skončí v paneláku na Vinohradech se čtyřmi dětmi a žádnou prací, jiná v kanclu s kalkulačkou.
Dívky rudly trapností, pohledy šly k podlaze a někteří kluci nezávazně utrousili cosi o zkažené zmrzlině, ale smáli se s ní ti, co chtěli zůstat v kontaktu. Anežka jejich smích nasávala jak důkaz vlastní dokonalosti. Cítila se v ten večer všemocná, rozhodně určovala, kdo jak skončí.
Po maturitě vyrazila z Brna studovat vysokou do jiného kraje spíš, že to znělo dobře, než že by ji obor fakt bavil. V Praze snad potká ty pravé úspěšné studenty, třicátníky podnikatele, lidi s ambicemi. Navíc zdědila po babičce garsónku na Žižkově: žádné kolejní drama, slušná adresa. Další úžasná výhoda před ostatními.
Zprvu vše vycházelo podle plánu Anežka vyrazila na večírky, v bytě si naaranžovala ikeácké květiny a pofelila s novými známými. Pořád byla středem pozornosti usměvavá, vtipná, připravená vtípit konverzaci do správných obrátek.
Jenže škola nebyla procházka s čivavou po Letné. Lektorky byly neúprosné, chtěly číst eseje, neplácaly se po ramenou za úsměv a poprvé po letech přišly neomluvené zkoušky. Doma dávka optimismu postupně vysychala a v knihovně poznala pár holek, co zvládaly studium, práci i život bez hysterie a přehánění.
Místo, aby se kousla do zadku a zabojovala, vsadila na plán Bé: najít si manžela dřív, než odezní dočasná výplň krásy, jak tomu sama říkala, když při pohledu do zrcadla počítala, kolik má let do třicítky.
Anežka začala randit tři dny v týdnu, přijímala pozvání od starších, slibně vypadajících mužů hlavně z vyšších vrstev a správných kruhů. Narazila na Filipa, který splňoval všechny formální parametry rodiče majitelé několika soukromých klinik na Vinohradech, s malou vilkou v Průhonicích, vystudovaný manažer, vyhlídky více než slibné.
Filip sice nevypadal jako model z reklamy na kofolu a rameny taky zrovna netrhal asfalt, ale Anežce to žíly nervalo důležité přece je, že s ním budou všechny ty velké věci. Už si představovala, jak při sobotním brunchi na terase společně plánují, kterou jachtu koupí do Splitu.
Řemeslně se vetřela do Filipovy pozornosti náhodou se ocitla ve stejném fitku, kam chodil, domluvila pár schůzek, nechávala mu vzkazy přes společné známé. Postupně se dostala na jeho radar a začali se scházet.
Jenomže rodina Filipa si v životě zakládala na dvou věcech: původu a pověsti. Při první zmínce o Anežce matka vytáhla obočí až k temeni lebky:
Kdo že to je? A čí je dcera?
Studuje, rodiče z Břeclavi, pokrčil rameny Filip.
Z Břeclavi? To není ta správná krev, Filipe. My jsme rodina s tradicí. Chceš, aby noviny psaly: ‘syn majitelů klinik si našel nevěstu z periférie a s holou řítí’?
Filip něco zkoušel, ale matka byla jako památný dub ve Slavonicích: Chytřejších holek je plné Karlovo náměstí, hledej si ve svý vrstvě.
Anežka zatím plánovala, jak rodiče pozve na Prosecco, jak je ohromí svým úspěchem, a o svatebním oznámení už vlastně i přemýšlela. Pak ovšem Filip pozval Anežku na vážný rozhovor. Vím, co bude, uvědomila si. A taky že jo:
Moji rodiče s námi nesouhlasí. Prý jsme každý z jiného světa. Nemůžu jít proti nim, promiň.
Anežka seděla v kavárně nad šálkem vystydlé kávy a místo pláče v ní bublalo podráždění. Dělám VŠECHNO dobře a stejně to nestačí?! Proč ten Filip nemá aspoň víc odvahy?
A pak to šlo z kopce. Začaly se o ní šířit klepy v lepších kruzích že je zlatokopka, že jde jen po penězích. Najednou byly společenské akce pro Anežku menší peklo na večírku v Karlíně se jí chlapi obcházeli obloukem, v restauraci jí známý sotva kývl na pozdrav.
Reputace padla na dno jako žeton do automatu, a na výhodný sňatek mohla zapomenout.
Zpátky domů se Anežka vrátit nemohla. Rodičům vyprávěla legendy o skvělé práci ve firmě s výhledem na Karlův most, báječném studiu a úspěších v soutěži krásy vymýšlela další a další historky. Jen Ivana věděla pravdu ta ji jednou přistihla, jak v pyžamu jí kečupové těstoviny a zapíjí je vodou.
Anežko, vrať se domů. Nic tady nezískáš. Přiznej rodičům pravdu, uleví se ti, vyslovila tehdy Ivana s respektem staršího sourozence.
Ani mě nenapadne! Já to ještě zvrátím, ukážu jim všem! vykřikla Anežka, setřela slzy a sebrala poslední zbytky odhodlání.
Jenže peníze z babiččina účtu mizely rychleji než pivo na festivalu, randící stratégii zhatila mizerná pověst i ekonomická realita. Nejprve šlo o kávu a sushi na stůl, pak už jen o knäckebrot s tvarohem z Kauflandu a nakonec přišla studená sprcha: budeš ráda, Anežko, za místo za kasou v supermarketu.
Poprvé stálo sebevědomí na minimu, a když jí zákazník házel drobáky do dlaně a zkoumal, jestli si “náhodou neměla být spíš v modelingu”, usmívala se a zatínala zuby jako kdyby to byla jen další součást nějaké zvláštní hry, kterou musí přežít.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
A včera mi přišlo pozvání na ten třídní večírek, zakončila Anežka svůj příběh. Prostě tam musím, jinak si všichni řeknou, že jsem totálně na dně a mám ostudu.
Ivana odložila lžičku od čaje, podívala se na sestru s jasnou skepsí.
A neříkej mi, že tě tam nechtějí hlavně proto, aby tě za všechny ty tvoje proroctví pěkně vypoklonkovali? Pamatuješ, co jsi jim kdysi vykládala?
Anežka škubla hlavou: Nesmysl! Vždyť jsem se pečlivě schovávala. To je jen tvůj cynismus, Ivo.
Ivana pokrčila rameny: Pokud nutně chceš, pomožu ti s outfitem. Ale promysli si to jestli ustojíš, co se tam stane.
Všechno zvládnu. Stáhnu na sebe pozornost nikdo nepozná, že mi ujíždí vlak!
Dobře. S vlasama a šatama počítej.
Anežka se konečně trochu uvolnila. Díky, fakt mi záleží na tom, abych vypadala… prostě tiptop.
**********************
Anežka utíkala z restaurace, řasenka se jí rozmazala po tvářích. Studený vzduch na Václaváku s ní málem mrskl o tramvajovou zastávku, ale běžela dál nožky naprogramované na únik. Bože, Ivana měla pravdu! Na co jsem sem chodila?!
Začátek přitom nebyl špatný. Vstup do sálu? Všichni ztichli. Anežka byla krásná jako víla ze svatební reklamy. Lehce mrkla na hodinky, naklonila hlavu vše promyšlené: Aspoň uvidí, jak jsem vytížená!
Okamžitě napustila všem v okolí uši historkami. Muž podnikatel? Jistě, zrovna je na služebce v Londýně. Vila u Bertramky, květinová zahrada, dovolená ve Švýcarsku dvakrát do roka. Jenže když otevřela ústa o minutu déle, někdo z vedlejší skupinky zahlásil:
Hele, já jsem Anežku viděl minulej měsíc v Albertu a musím říct, že její realita vypadá fakt jinak než ten její vila-life!
Chvilkové ticho se dalo krájet. Anežce došla slova.
Jo, moment! Já mám fotku, řekla Monika, jedna ze spolužaček, vytáhla mobil, druhou rukou už šermovala u dataprojektoru.
A během pár vteřin se na velkém plátně střídaly obrázky: Anežka za kasou v supermarketu, unavená v levné uniformě, Anežka skládající rohlíky do tašky, Anežka nastupující do rozvrzané tramvaje na Jarově, Anežka vcházející do okoukaného vchodu odborně nazývaného husákovo paneláky.
Ozval se první potlačovaný smích, pak další. Někdo si neodpustil rýpnutí: No jo, to musí být ten manžel z Kauflandu, co je věčně v zahraničí! Další přidal: A víla z Letné má v lednici aspoň tvaroh?
Anežka stála nehybně, tváře jí hořely trapasem, že by rozpustily i pražskou dlažbu. Do hlavního vchodu do hotelu už běžela bez ohlédnutí neslyšela posměšky, nevnímala dotazy, jestli je všechno v pohodě. Jen běžela, kolem povědomí studený vzduch a vlastní slzy.
Na zastávce tramvaje omylem narazila do cizího chlapa. Zavrávorala.
Slečno, jste v pohodě? ozvalo se starostlivě.
Otočila se na neznámého obyčejného muže. V očích měl opravdovou účast a podivně milý úsměv.
Ne… zašeptala Anežka a na vteřinu pustila všechny zábrany. Můj snoubenec mě nechal před svatbou…
No jo, některé život opravdu nenapraví…a všichni mí přátelé mi teď dali pocítit, že jsem jen úplně obyčejná.”
Muž chvíli mlčel. Pak tiše řekl: “Obyčejná? To si o sobě myslí každý, kdo náhodou uklouzne. Ale víte, co bych vám řekl? Život nám občas secvakne výhybku, abychom zjistili, že jsme víc než nějaké vybájené role, které si o sobě vymyslíme.”
Anežka popotáhla, slzy jí už spíš stékaly z vyčerpání než hanby. “Všichni čekali, že budu někdo. Ale já… já jsem se ztratila ve vlastní pohádce. Celý život jsem se snažila být výjimečná, až mě realita dohnala.”
Muž pokrčil rameny. “Občas to tady na zastávce pozoruju. Přicházejí lidi v kvádru, s drahou kabelkou, jiní v montérkách A víte, kdo je šťastnější? Ti, co ráno nezapomenou doma upřímnost tu k sobě.”
Anežka nechtěla slyšet další fráze, ale v jeho klidných slovech se najednou cosi rozplynulo. Vdechla zhluboka noční vzduch a poprvé po dlouhé době mezi slzami ucítila malý nádech úlevy.
Já už nechci nic předstírat, pronesla tiše. Stejně na tom nezáleží. Dneska jsem pochopila, co za cenu má být vždycky první. A že je lepší být sama sebou, i když to není pro instagram.
Vzhlédla ke světlu přijíždějící tramvaje. Najednou cítila odvahu. Usmála se, poprvé opravdu, ne jako herečka v cizím životě.
Díky, že jste se zastavil.
Muž jí pokynul, nastoupil s ní do rozžhaveného vozu a posadil se o dvě sedačky dál. Anežka upírala pohled do temné krajiny za oknem; místo vlastního odrazu si představovala, jak zítra poprvé zalže jen tolik, kolik je třeba aby netěžklo svědomí, a možná vůbec. A s prvními světly ranní Prahy jako by v sobě našla tichou důstojnost: slib, že příště už nebude hrát žádné divadlo.
Život její mladší já zaskočil, ale tentokrát se rozhodla vstane, i když je to s odřeným kabátem a smytou řasenkou. Protože být obyčejná Anežka jí nakonec přišlo stejně cenné jako všechny vily na Hanspaulce světa.
A tramvaj tiše ujížděla do noci; s každou zastávkou ztrácel její stín kousek pýchy a získával tóny opravdového začátku.
