Autobus je dnes narvaný k prasknutí. Většinou tady sedí důchodci se sítovkami a povídají si o cenách v obchodech a o počasí. Na jednom z míst u uličky sedí mladík, může mu být tak osmnáct. Na ruce i na krku má tetování, na tváři mu raší strniště. Má na sobě tmavé tričko a vypadá dost unaveně. S nikým nemluví, jen tiše hledí před sebe.
Na další zastávce nastupuje mladá maminka se dvěma malými dětmi. Jeden klučík se drží její ruky, druhý se k ní tiskne. Volná místa nejsou. Žena si vše rychle prolétne očima a hned se zastaví pohledem na mladíkovi. Přistoupí, zvýší hlas a v očích má nepřehlédnutelné podráždění:
Mladý muži, pusťte mě sednout. Mám dvě malé děti.
V autobuse pomalu utichne hovor a víc lidí se dívá jejich směrem. Mladík k ženě klidně zvedne oči, ale zůstavá sedět.
Znovu se na něj dívá, hlasitěji:
Nevíte, že mám dvě malé děti? Nebo vám je to jedno?
Cestující se začínají otáčet.
Dnešní mládež už nemá žádný respekt, dodává a tentokrát to míří do celého autobusu. Sedí si tu na rozvalu a žena s dětmi musí stát!
Mladík jí klidně odpoví:
Nikomu jsem nebyl nezdvořilý.
Ona mu ale skočí do řeči: Tak mě pusťte, to je základ slušnosti. Pořádný chlap by nikdy neseděl, když je tu maminka s dětmi!
Někteří přítomní přikývnou. Žena pokračuje:
Snad vás nohy unesou? Jste mladý, zdravý. Nebo vám překáží ty vaše kérky?
Mladík se podezřele tiše ptá:
Jste si jistá, že jedině díky dětem si zasloužíte místo?
Samozřejmě, vyštěkne žena. Jsem matka. Ty snad víš, jaké to je?
Autobusem se rozhostí napjaté ticho. Mladík se zvedne a přidrží se madla.
Žena má teď v hlase vítězný tón: No vidíte, jde to, když se chce. Stačilo to říct slušně.
A právě teď mladík udělá něco, co nikdo nečekal. Lehce vyhrne nohavici. Tam, kde by měla být noha, se v lesku lamp objeví kovová protéza. V autobuse se ozve tiché zalapání po dechu. Jeden pán sklopí zrak, starší paní si dá ruku před ústa.
Žena najednou úplně zbledne, její rozhodnost je ta tam. Něco chce říct, ale nemůže ze sebe dostat ani slovo. Děti se k ní tisknou ještě víc.
Mladík si v klidu stáhne nohavici dolů a znovu si sedne. Ani se nerozhlíží, nenadává, nikoho neponižuje. V jeho pohledu je jen únava, žádný vztek.
V autobuse vládne trapné ticho. Jeden z pasažérů tiše podotkne, že člověka by neměli hodnotit podle tetování nebo věku. Několik dalších lidí mu přitaká.
Matka už dál místo nevyžaduje. Stojí mlčky, kouká z okna.