Zpráva o tom, že se mu narodila dcera, zastihla Jaroslava Suchánka v kanceláři dřevařského závodu, zrovna v den výplaty. Ostatní chlapi už rozcházeli domů s prázdnými kanystry od nafty, zatímco Jarda pořád postával před branou, dlaně sevřené kolem pomačkaných bankovek.
No to je nadělení, zavrčel Jarda mezi zuby a plivl do pilin. A to jsem ženský říkal, že chci kluka. Ale ne, musím dostat holku.
V břiše se mu vařila zlost na manželku, Blaženu. Taková zlost, že se mu domů vůbec nechtělo do prázdné chalupy, kde teď ani ženský hlas neuslyšíš. Zatímco Blažena ležela s novorozencem v okresní nemocnici, Jarda popadl svůj šifonový batoh, nacpal dovnitř spodky, hrudku chleba a zamířil k matce do vedlejší vesnice za řekou Sázavou, nějakých deset kiláků od domova.
Blažena se s první dcerou za dva týdny vrátila do vychladlé chalupy. Vešla, prohlédla za nezvykle uklizenou světnici (asi aby si manžel v poslední chvíli trošku zachoval tvář), položila zabalený uzlíček na postel a složila se vedle. Zavrtěla hlavou, tváře v dlaních tiché vzlyky. Dcerka, malinkatý uzlíček s legrační skládanou šíjí, tiše spala, jen občas mlaskla růžovými rtíky. Blažena si povzdechla: Kdo by byl řekl, že ty, moje krev, budeš nás dva rozdělovat
Jarda byl chlap jak hora, s bradou jako krumpáč a povahu měl, že bys ho z boku nechtěl potkat. Neznal kompromisy co řekl, to platilo, protislovo bral za urážku. V hlavě se mu zafixovala představa: musí být syn! Jako malý byl doma benjamínek po dvou sestrách a měl za to, že na něm celý rod stojí. A teď přijde holka a je po slávě. Zbytečná přítěž.
Jarda matku moc neposlouchal, i když ta zkoušela chození po návštěvách, přesvědčování a křehká domluva: Synku, vrať se, mobilizuj rozum. Naprosto odmítl: Než tu holku dáš pryč, nevrátím se. Těch deset kiláků bylo pro Blaženu propastí.
Blažena se musela po porodu rychle sebrat. Psal se padesátý sedmý a o mateřské se toho moc nemluvilo bylo třeba stíhat domácnost i kravín. A v marné snaze pohnout Jardovým srdcem pojmenovala dcerku Libuše ať má jméno aspoň pořádný. Libuška byla od malička jako zázrak: klidná, silná, žádné hysterické tahy. V půl roce se už držela postýlky a v roce a kousek běhala kolem dřevěného koníka, kterého pro ni vyřezal soused. Povídání i chození jí šlo rychlejc než všem dětem v okolí. Po baráku se hemžila jak veš, jak říkala babka, nestačil ji nikdo uhlídat.
V jeslích z ní byla okamžitě šéfová. Vyčůraná, rychlá, tvrdá málokterý kluk jí stačil. Ve třech letech v klidu rozmlátila plastovým lopatkou pětiletého rabiáta, co jí mířil sebrat formičku. A povaha to bylo něco! Nešla k cizím na klín, neposlouchala každého, běhala s lískovým prutem po dvoře a vyháněla z cizí zahrady zaběhlé krávy. Odkud se v tom dítěti ta odvaha brala?
Jarda se mezitím nalezl útěchu jinde. Začal chodit za rozvedenou Vandou Jandovou, co už měla dva caparty. Nejprve jen tak, z nudy ale Vanda byla mazaná, věděla, jak na chlapa, a nakonec ho přivábila. Líbil se jí: statný, mlčenlivý, neodmlouval a občas se i pousmál.
Jarouši, já ti porodím kluka… slibovala mu sladce.
Hlavně ať je syn! zabručel Jarda, ale už nebyl tak přísný jako býval.
Jenže roky běžely, Vanda pořád ne a ne otěhotnět. Možná se snažila, možná na oko. Jarda začal být otrávený: s cizími dětmi žádná sláva, chtěl svého. A navíc, začaly se šířit zvěsti, že jeho dcera Libuška je jako kluk silná, rvavá, umí se postavit za spravedlnost. Tři roky a má páru na kdejakého frajera.
Matka Jardovi domlouvala: Jdi ji aspoň vidět, krev není voda. Jarda by se vykašlal, kdyby náhodou nenašel u Vandy v komoře čajové bylinky, podivné kořínky a uzlíček s čímsi. Začal mít podezření to nebude jen tak. Prý běhá k čarodějnici.
V ten den sbalil kufr, práskl dveřmi, až ve Vandině bytě popraskala okna, a šel. Vanda křičela, že ty kořeny jsou na zdraví a pomoci otěhotnět, ale už ji neposlouchal.
A tak po skoro čtyřech letech Jarda poprvé překročil práh svého domu. Poprvé spatřil dceru: hubená, rozcuchaná, v seprané sukni, stála uprostřed světnice a sledovala ho nedůvěřivě. Cizinec. Ani se po nabízeném perníku ani nehnula.
Ty jo, jak na mě čučí, zabručel Jarda, najednou se cítil nesvůj pod pohledem toho dítěte. Asi tě navrtala, co?
Blažena se rozzářila štěstím a mávala rukama:
Ale kdepak, Jaroušku! Jen v dobrém jsem Tě vzpomínala. Doufala jsem, že přijdeš k rozumu.
Blažena Jaroslava milovala. Jakou láskou? Inu, trpělivou spíš trpěla než žila. Měl tvrdé ruce, když byl naštvaný, s pěstí uměl udeřit do stolu, někdy i do člověka. A brzy i doma začal sázet rány.
Libušce bylo pět. Chápala už hodně. Jakmile se táta na mámu podíval škaredě, hned se skrčila, zatnula pěstičku a sykla:
Ty zlobivče! Já tě… Já ti to spočítám!
Ten dětský pěstíček byl sice k smíchu, ale Jarda v tom viděl vzdor, který v sobě sám kdysi zadupával.
Dočasně se Jarda uklidnil, když Blažena porodila vysněného syna. Jméno dostal Pavel. A hned byl celý Pepík (teda Pavel) na Libušce nosila ho, když nebyla mamka doma, krmila, přebalovala, nosila na hřbetě dokud se nenaučil chodit.
Jarda měl pochopitelně radost, ale moc dlouho to nevydrželo. Pořád řídil domácnost křikem když mu něco nebylo po chuti.
Blažena byla poslušná, skloněná, hotová unést cokoli, hlavně když nad ní nelétá facka.
Libuška (už jí bylo sedm) dupne nohou, sevře pěsti, ječí:
Já zavolám na tebe strýčka policajta!
Jarda vyskočí:
Ty písmo zelený! Komu vyhrožuješ?
Vrhl se k ní, ale Libuška byla čiperná, proklouzla mu pod rukama a už z bezpečné vzdálenosti křičela.
Jednou ji chtěl zmlátit prutem. Libuška mlčky snášela, slzička neukápla, jen pochtívala do zástěry. Jarda měl radost “vychoval jsem ji!” Ale druhý den ráno přivedla opravdu policajta.
Blažena jen zalapala po dechu netušila, že má doma malou generálku. Snažila se orodovat:
Pane strážníku, vždyť to je jen malá výchova, pro dobro… Jarda pracuje, domov živí…
Pan policajt, Ivan Novotný, sundal čepici, otřel zpocené čelo:
Paní Blaženo, víte, že totok může doputovat až na okres? A to by jste se divili. Tak zatím upozornění.
Jarda sklopil oči, dělal kajícníka:
Kam jsme to dopracovali… Ke strážníkovi! A když děcko začne poroučet dospělým, tak to chceme?
Od té doby si Jarda na Libušku dával pozor. Ne snad že by se bál, jen … byl na pozoru. Ale někdy na ni pohlédl šklebem a procedil mezi zuby:
Ty potvoro neposedná…
Blažena, když už myslela, že je s domovem pokoj, nečekaně znovu otěhotněla jako by tušila. Znovu dcera. Malou pojmenovali Nikola.
Jarda tu mladší téměř ignoroval. Jako by doma nebyla. Nejprve se o ni Blažena starala, pak to celé spadlo na Libušku:
Už to znáš. Dohlédni na Nikču, přebaluj.
Libuška, co přišla ze školy, bleskem udělala úkoly, chňapla krajíc chleba a celý večer krmila sestru. Když byla máma v práci, i prala. Jarda, vidíc, že se starší dcera znovu stala doma hlavní oporou, mlčel. Už nezvyšoval hlas, ruky nezvedal. Paměť na policajta byla silná.
A tak Libuška vyrostla do osmé třídy. Po vychození devítky prohlásila, že pojede studovat do Prahy. Jarda zrudl vzteky, zrzavé vlasy se mu snad postavily samy od sebe.
A z čeho tam budeš žít? zařval. Nám s matkou na krku, to ti je málo, že jsme tě živili doteď?
Libuši bylo patnáct. Byla silná jako býček, boxerské pěsti, kluci se s ní radši nehádali. I tělocvikář jednou poznamenal:
Suchánková, ty by ses měla dát na zápas. Kdekoho položíš na lopatky.
Jen to ještě… bručela Libuška.
A tátovi hleděla do očí pevně:
Říkám, že pojedu. Budu studovat.
Nečum! zabručel Jarda. Peníze ode mě nedostaneš!
A neprosím o ně. Jen nakrm mladší, tati…
Cos to řekla? Ty…
Popadl pásek z hřebíku, vstříc dceři. Libuška u pece, ruce jak ze železa, sáhla po lopatě.
Jen si zkus! Přerazím tě!
Blažena začala plakat, vrhla se mezi ně. Jarda, když uviděl dceřinu tvář, ruce pevné jak svěrák, pochopil: ta by ho fakt majzla. Odhodil pásek a s nadávkami vyběhl z domu.
Jeď, zašeptala Blažena, utírala slzy. Nějak to zvládnem… Jeď, studuj.
Ty se s ním rozveď! vystřelila Libuška.
Blažena ji hubovala:
Co to povídáš, dcerko? Copak matce radíš?
Jak dlouho budeš snášet toho feudála? nedala se Libuše.
Ty máš slova! Odkud to máš?
Z dějepisu.
Proč vás neučí radši něco užitečnějšího? Jak žít v míru…
No žij si jak chceš. Já už ochraňovat nebudu.
Po odjezdu Libušky Jarda zázračně změkl. K mladším byl něžnější, s Blaženou dokonce mluvil snesitelně. O Libušce se tvářil, že ji nevidí. Pavel i Nikola se přimkli k tátovi. Sestřina péče jim nějak vypadla z paměti.
Náš taťka je prima! prohlásila Nikola. Ty jsi mrcha! A vyplázla jazyk.
Tak si žijte s tatíčkem, ušklíbla se Libuška. Snad vám to jednou oplatí.
Po osmé třídě tedy odjela. Uzlík s pár košilemi a taškou, kterou jí tajně nachystala máma, plus pár zmačkaných tisícovek.
Na začátek, šeptla mamka, když jí zašoupla peníze. Odkloňila jsem si je pro tebe. Ber.
Libuška pohlédla na matku. Stará nebyla, ale vrásky, ramena shrbená, oči smutné.
Mami, jak dlouho tohle sneseš? Rozveď se a je pokoj.
To se u nás nedělá, povzdechla Blažena. Na vsi lidi remcaj i o blbostech. A Jarda je pracovitý, peníze domů nosí… A děti potřebují otce. Lidi by to nepochopili…
Ale kdybys potřebovala, napiš. Já si na něj došlápnu.
Ne, děvče, ne… Co bych to byla za mámu.
On je u vás pán, ty služka? To je normální?
Vždyť tak všichni žijí…
Hm. Dobře, hádat se nebudu. Ale šaškovat před ním nehodlám. Ani kdybych u přijímaček pohořela, nevrátím se. Za peníze díky. Neboj, nezapomenu.
Dcerko, přijed někdy. Jarda je v jádru dobrák A já ti dám zase něco z pole
Pomůžu, slíbila Libuška stručně.
Praha jí dala za uši. Všude hluk, tramvaje, a ten věčně všudypřítomný benzín. Mechanicko-technologická průmyslovka rozhodnutí téměř automatické, protože od mala byla fascinovaná vercajkem. Zkoušky zvládla levou zadní, i když doma práce nad hlavu.
Na kolejích se s ní v pokoji seznámila Karla rozesmátá kudrnatá holka z malého města, Libuščiná přesný opak. Karla jela studovat spíš za partou a za chlapy než za školou.
Libuško, viděla jsi ty kluky na ročníku? funěla do zrcátka. Hlavně ten Jirka, prý je jeho táta ředitel
Já mám jiné starosti, mávla rukou Libuše. Učit se musím.
Ty seš trdlo! zasmála se Karla.
Libuše přivýdělkem myla podlahy na textilce. Peníze malé, ale na mámu netáhla. Karla jen vzdychala:
Kde na to bereš čas? Práce, škola Ještě mi pomáháš s matikou. Ty seš terminátor!
Prostě zvyk, usmívala se Libuše.
Na třetím ročníku zaujal její pozornost nový učitel hydrauliky Eduard Slavíček. Mladý, hubený, brýle v tenkém rámečku. Vedle studentů vypadá jak neopeřenec.
Dobrý den, začal tiše. Jsem Eduard…
Eda, ne? rýpnul někdo ze zadních lavic.
Smích, Eduard zrudl, nasadil brýle, pokračoval. Ale obrátil se šum.
Karla šťouchla Libuši:
Hezkej… Jak to zvládne mezi těma kvítkama?
Libuše chvíli mlčela. Pak nečekaně vstala:
Ticho prosím! Mě nebaví přeřvávat vás, když tu sedím kvůli diplomu. Potřebuju školu dodělat, nemám doma sponzora. Kdo chce blbnout, ať jde ven.
Odeznělo. Každý věděl, že si na Suchánkovou netroufne.
Pohled Eduarda na ni: obdiv, překvapení, vděčnost.
Karla se smála:
Viděla jsi, jak na tebe čučí? Je do tebe!
Jsi blbá, hihňala se Libuše. Je ženatý, má prsten.
Prsten, neprsten mrkla Karla.
Libuše sama někdy přistihla, že myslí na Edův hlas a pohled, když sázel rovnice. Cítila, že ji něco chytlo, co nedokáže popsat.
Eduard to měl stejně vážná starostka navíc šikovná, v očích ne dívčí koketnost, ale vnitřní síla.
Domů jezdila Libuše výjimečně na příkopek, na kopání brambor. Pavel už taky vyhlížel město, Nikola zůstávala tichá. Táta na ni koukal chladně, vztahy vlažné. Ona se držela dál, ale když bylo třeba, pomohla a peníze poslala.
Z města jsi, bručel Jarda. Oblečená jak nóbl dáma. Poznáš nás vůbec?
Poznám, tati, říkala Libuše klidně.
Ve čtvrtém ročníku Karla konečně ulovila svého Jirku. Svatba jak řemen, harmonika, tři sudy a hořké. Libuše svědkyně a v koutě jí hlavou běželo: A já? Zůstane jen práce? Děcko taky kluk, holka? Vesnická realita: v dvaceti už děti. Ona pořád sama. Chlapi okolo žádný, s kým by stála za to risknout. Vzpomněla na otce a řekla si: Radši sama, než opakovat mámin osud.
A tehdy to přišlo.
Petr Drtina, spolužák ze sousedního oboru vysokán, trpělivý, rozvážný. Dlouho po Libuši pokukoval, ale neodvážil se oslovit. Teprve když ji Karla odvlekla na tanec, odvážil se.
Zatančíme?
Libuše byla v šoku. Skoro ho neznala a najednou se před ní skláněl.
Proč ne? pokrčila rameny.
Od té doby spolu začali chodit. Petr nebyl jako otec, spíš obráceně až příliš mírný. Nechlastal, nekouřil, neremcal, pracoval jako opravář v mlýně. Nejvíc ji dostalo, jak se na ni dívá s něhou.
Vezmeš si mě? navrhl po třech měsících.
Libuše dlouho mlčela:
Neopustíš mě? Jako táta mámu?
Nikdy, řekl.
A ona uvěřila.
Vzali se po tichu hned po maturitě. Karla svědkyně, bydleli v koleji, kterou Libuše dostala od fabriky, kde už dělala technoložku. A za rok se narodila Marie.
Ale štěstí byl krátký. Petr s narozením dcery zlenivěl, domů skoro nechodil, odpočíval u kámošů, peníze nosil stále méně. Když chtěla Libuše řešit, prý: Nejsi moje nadřízená!
V hlavě jí zněla slova mámy: A jak jinak?
Buď se změníš, nebo jdeme od sebe, prohlásila Libuše.
Zasmál se:
A kam bys šla, s dítětem?
Uvidíme, řekla a ráno podala žádost o rozvod.
Karla nechápala:
Jak to zvládneš sama?
Prostě to zvládnu.
A zvládla. Práce v textilce, dcera v jeslích, peníze rozpočítané do poslední koruny. Petr platil alimenty, když si vzpomněl.
Pavel se přistěhoval po dvou letech, šel na autoškolu, bydlel u sestry a žasl: malý byt, plyn i voda, ať se děje co děje, ona všechno zvládne.
Libuše, ty jsi robot, kroutil hlavou. Ty se snad nezastavíš?
Kdybych se zastavila, nikdo to za mě neudělá.
Pavel si říkal: Kéž bych měl ženu, co má koule jako ségra.
Mezitím se Karla rozvedla s Jirkou byl podpantoflák, co urousává za maminkou. Seděla pak u Libuše a utírala slzy:
Byla jsi moudřejší. Spolehlivost není v penězích, důležitý je člověk. To bys měla mít chlapa, jaký byl tvůj pan Slavíček
Jaký Slavíček? podivila se Libuše.
No, ten učitel. Potkala jsem ho, prý už je sám. Právě se rozvedl, žije tady v domku… Karla mrkla.
Libuše se zapýřila, pár let na něj nemyslela. Ale to jméno v ní dohřálo něco teplého.
Jedno sychravé odpoledne ho opravdu na tržišti potkala. Chtěla si dát čaj ve Skleněnce (sláva jejím obřím oknům). Málo lidí, uprostřed u stolu četl Eduard.
Objednala si čaj, sedla si. Najednou slyší:
Libuše?
Zvedla hlavu. On. Stár, vlasy prošedivělé, v očích únava, ale pohled pořád chytrý a upřímný.
Dobrý den, klopýtla.
Klidně Eduard, usmál se. Smím přisednout?
Jistě.
A rozmluva, co nešla přerušit upřímná, osobní, jako by se znali věky. Vylila mu srdce, rozvod, dítě, práce. On jí zas o rozvodu, synovi, chatě. Že žije na okraji Prahy a staví dům.
Proč jsi sama? zeptal se.
No, to se tak vyvrbilo, povzdechla si.
Já taky. Je k nezaplacení, že jsme se sešli.
Odvezl ji domů, kráčeli mlčky. Před domem ji vzal za ruku:
Můžu zavolat?
Zavolej, špitla.
A on zavolal.
V neděli ji pozval na chatu. Chtěl ukázat, jak žije. Marie nechala u Karly a vyjela na kraj Prahy.
Nový satelit, kolem jen prázdné pozemky a ploty, dům v základu ale už byl cítit řád a práce. Čistota, nářadí srovnané do řady.
Líbí se ti? zeptal se.
Je tu moc hezky, upřímně.
Čaj ve světnici, vyprávění, jak zasadí jabloň a Libuše pochopila, že ji svírá spokojenost jen tak sedět a poslouchat.
Najednou bouchnou dveře, motor auta, hlasy. Eduard vykoukne:
Sakra, nějací podezřelí… nedávno tu kradou stavební materiál. Schovej se, Libuško.
Ne, řekla pevně, jsem s tebou.
Dva chlapi už jdou k domu.
Pane majiteli, pojď ven, pokecáme!
Co chcete? Eduard šel na zápraží.
Sháníme staré železo. Tu máme na svazáká pár trubek, ne?
Ne. Zmizte.
Ty si nevážíš, že chceme zaplatit!
Odejít.
Chytráku s brýlema! menší sáhl po noži. Nechceš o život přijít?
V tu chvíli vyběhla Libuše s lopatou do náručí.
Hned zpátky za plot! zařvala. A zmizet dřív, než potkám Policii!
Chlapi ztuhli. V očích měla jas, že šli ihned zpět přes plot. Auto zaburácelo a zmizelo.
Eduard byl bledý ale fascinovaný:
Libuše… Ty… ty jsi se zbláznila?
Oni by tě zmlátili. Já musela.
Objal ji. Přitulila se.
Nedovolím nikomu, aby tě obližoval, šeptla.
Všechno se tím změnilo.
Za měsíc Eduard navrhl:
Vezmeš si mě? Nejsem bohatý, dům je kousek od hotového. Ale mám tě rád. Marušku tvojí taky. Udělám vše, aby vám bylo dobře.
Dlouze mlčela, pak se rozbrečela. Poprvé za léta.
Ano, Edí.
Svatba skromná, ale veselá. Nejužší rodina: Karla, Pavel, Nikola i s partnery, Blažena s Jardou. Jarda nechtěl, ale Blažena přitlačila.
Musíme, Jardo. Dcera se vdává, to není každý den.
Tísnili se v malé obřadní síni, Libuše v kruhových šatech, rozpuštěné vlasy, zářila štěstím. Eduard ve vázance, zvonec nervů.
Marie držela prstýnky a už mu říkala tati.
Pak doma dlouhý stůl, smažené řízky, důchodcovský štrúdl, v koutě sedí Jarda. Eduard přišel s panákem:
Páne Jaroslave, díky, že jste dorazil. A za dceru taky.
Jarda stěží povstal, koukl na Libuši, na vnučku, a v očích se mu mihlo něco teplého:
Chraň ji. Je to hlava, ale srdce má… Po mámě.
Libuše vykulila oči. Táta poprvé řekl něco hezkého.
Slíbeno, odpověděl Eduard.
Večer, když odcházeli na autobus, objala Libuše mámu:
Přijeďte. Budeme vás čekat.
Blažena brečela. Jarda si motal nohou a pohladil Marii:
Vnučko, makej, studuj.
Ano, dědo, odvětila holčička.
Autobus odjel a Libuše s Eduardem stáli na zastávce, drželi se za ruce. Pouliční lampy rozsvěcely fialovou tmu.
Tak co, ženo, domů?
Domů, usmála se a šli ruku v ruce.
A v duši Libušky bylo světlo a klid, jaký dosud nepoznala. Před nimi celá budoucnost. Věděla, že je to správně. Vedle je spolehlivé rameno, milující srdce a domov, který vybudují spolu.
Uteklo pár let.
Dům, ten, co ho málem loupežníci vybrakovali, je už hotový, plný světla a smíchu. Dvoupatrový, jabloňový sad, terasa, víno šplhá po zábradlí. Marie je skoro maturantka, chystá se na medicínu. Pavel jezdí s autobusem, přivedl si ženu, Nikola je vdaná za traktoristu, má dvojčata. Blažena často jezdí, pomáhá, Jarda taky jezdíval dřív opatrně, pak rád. S Eduardem popíjel na terase, řešili život, bral Marii na procházku k rybníku. Libuše při pohledu z okna myslela: Je zvláštní, jak život umí zamíchat kartama. To špatné pomine, zůstane jen to dobré.
Jednoho podzimního večera seděli na verandě: Libuše, Eduard a Marie. Za okny dozníval západ, nebe v růžové.
Mami, zamyslela se Marie, jsi šťastná?
Libuše se podívala na Eduarda, na dceru, dům, zahradu. Vybavila si těžké dětství, ponižování, samotu vše dávalo najednou smysl.
Jsem, řekla jen.
Eduard ji objal.
Já taky, šeptl.
Marie šla do sadu. Oni zůstali v tiché večerní zahradě.
Západ dohoříval. A byl to jen jeden z mnoha večerů, co na ně čekaly. Budoucnost před nimi, dlouhá a, poprvé v životě, opravdu šťastná.