LIDUŠKA
Dnes jsem opět chvíli stál nad kalhotami a košilí a vztekle je hodil zpátky na křeslo. No vážně, jak v tomhle někam jít?! Kalhoty jsou zmačkané, pruh už dávno zmizel a na zadku se lesknou, navíc jsem poslední dobou zhubnul aspoň pět kilo, takže na mně visí jako pytel. O košili raději ani nemluvím kdysi světle modrá je teď nějaká zašlá, manžety otrhané a límec už nedrží tvar ostuda! Liduška by mě v takové košili nepustila ani do vesnického obchodu, a já v tom chodím přednášet na univerzitu pro profesory. Dřív mě oblečení nikdy moc nezajímalo, ale vždycky jsem vypadal elegantně a upraveně. Teď už dávno ne.
Kdysi jsem ani nesledoval, jak Liduška vyměňovala košile, kupovala nové obleky, bundy, kravaty nebo stylové boty stačilo sáhnout do skříně nebo jí říct, že zítra potřebuji být za elegána, a vše bylo připravené…
Ach, Liduško, co jsi mi to provedla, co tě to napadlo?! Nečekal jsem od tebe takovou zradu… Byla mladší skoro o deset let, vážně nikdy pořádně nestonala, a letos také nic nenasvědčovalo něčemu špatnému: jen tři dny horeček a otravných kašlů. K lékaři by nešla, raději by pila bylinkové čaje, ale než začal nový školní rok, musela si zařídit zdravotní průkazku do školy. A tak šla s ostatními učitelkami na polikliniku.
Mělo to být jen formální, a ta jejich poliklinika mi stejně přišla nic moc, ale právě tam si všimli, že něco není v pořádku, a rovnou ji poslali do nemocnice. Pak už vše šlo rychle, jako zlý sen a do Nového roku bylo po všem. Rozumově tomu rozumím byli to právě v té poliklinice, kdo včas rozpoznal problém, ale srdce na ně zanevřelo, skoro jako by ji tím ztratili oni.
Seznámil jsem se s Liduškou, když jsem jako doktorand druhého ročníku vedl semináře z integrálního počtu a Liduška byla mezi mými studentkami. Bylo zvláštní, že jsem si jí vůbec všiml vždy mě přitahovaly energické a výrazné ženy, kdežto ona byla jak děcko v zimě měla tváře červené jako maliny, pihy na nose a drobné natěžené prsty s okousanými nehty a inkoustovými skvrnami. A právě na její prsty jsem se zlomil.
Byl jsem tak dojatý, až jsem ani nepostřehl, jak často ji provázím domů, jak chodím na návštěvy a s její babičkou dělám ovocné knedlíky a pak už nebylo cesty zpět: jedině svatba! A i když za těch čtyřicet let společného života Liduška přibrala na objemu, ostříhala copy, kouřila dvě krabičky denně a stala se zástupkyní ředitelky matematického gymnázia, já ji stále měl v hlavě jako tu dívku s dětskými rukama a okousanými nehty. Nikdy jsem nepotřeboval nikoho jiného.
Ale neznamená to, že bychom žili v pohádce: za čtyřicet let se stane ledacos. I já měl před Liduškou svoje hříchy, asi deset malých a dva opravdu vážné, včetně útěků z domova. Liduška mi to vrátila, tři roky chodila na schůzky s ředitelem podniku, který patronoval její školu. Ale měli jsme dvě dcery a ty kotvy držely naši loď i v největších bouřích.
Začátky nebyly fér: nejprve jsme byli chudí a bydleli jedni druhým na hlavě, potom, když byly holky malé, celý náš život znamenal jen přebíhání mezi hudebkou, výtvarkou, základkou, krasobruslením a nekonečnými dětskými nemocemi. Teď, když máme velký byt, dcery si žijí naprosto samostatně a my je vidíme s vnoučaty jen o svátcích, mohli jsme si konečně trochu užít a zrovna teď mi Liduška odešla… Ani mi nezanechala návod, jak dál žít.
Bylo to tak nečekané, vůbec jsem tomu nerozuměl, a dokonce i na pohřbu jsem se choval spíš, jako by to byl nějaký výročí, ne smutná událost. Spousta lidí si toho všimla a rozhodla, že mě to zřejmě nezasáhlo a soucit si nezasloužím. Ale to je omyl. Jenom mi to došlo až o tři měsíce později, když přišlo jaro. A pak se mi rozpadl svět, schátral jsem, přestal jsem stíhat být sám doma.
O tom, že bych šel k jedné z dcer, opravdu nemohlo být řeči: jedna byla pořád někde s ekologickými výpravami, zachraňovala žáby, pozorovala migrace ptáků, druhá žila s mužem a byla zcela ponořená do světa dítěte pro tátu v její logistice už místo nebylo. Tak jsem začal obcházet známé.
Opravdu by to ale návštěvy nikdo nenazval přišel jsem neohlášeně, jedl jsem, jako bych týden nejedl, usínal v křesle, v tichosti pil čaj s perníčky, drobil si na špinavou košili, na stůl, a prostě čekal, až už by bylo neslušné zůstávat déle. Teprve pak jsem se vracel zpět domů, abych to za pár dní zopakoval.
Doma jsem téměř nejedl. Celých čtyřicet let s Liduškou jsem byl domácí kuchař, ale pro sebe samotného se mi vařit prostě nechce. Strašně jsem sešedivěl, zestárl, vypadl ze své dřívější elegance, takže přátelé se začali bát, že to takhle dál nejde, že mě musejí rychle oženit.
A tak mě dnes zase čeká kulturní večer, tentokrát s jakousi Annou Konstantinovou v divadle. Z toho stejně nic nebude. Ještě s Liduškou jsem občas do divadla chodíval, i to ale většinou bylo kvůli ní. Všechno mi to připadalo takové umělé, strojené a často i hloupé. Ale Liduška byla v hledišti úplně nadšená, pečlivě schovávala programy a pak mi celé představení vyprávěla znovu, takže jsem jí nedokázal odmítnout.
Teď mě známí v domnění, že si mě berou na starost neustále tahají na různá představení s cizími paními, prodírám se mokrým sněhem na nějaké odporné inscenace, tři hodiny sedím s bolavými zády v těsných botách, dusím se cizími parfémy, v přestávkách nabízím těm ženám džus a včerejší zákusky a tajně doufám, že už budu moct domů a lehnout si do polštáře, který ještě voní po Lidušce nebo se mi to možná jen zdá. Ale je mi hloupé přátele urazit a jít musím. I když vím, že žít úplně sám prostě neumím (proč taky žít dál, to už si ale vlastně nedokážu představit).
Dnešní Anna Konstantinová vypadala vlastně docela dobře, mladší než já, udržovaná, světácká, chytrá. Opravdu, před deseti lety by se mi líbila. Vedle ní jsem si připadal dvakrát starší a bezzubý, ona však dávala jasně najevo, že má zájem pokračovat ve společném setkávání a hned plánovala víkend.
Dnešní představení bylo příjemně krátké a bez pauzy. Po něm se sice hodilo pozvat dámu ještě do kavárny, ale díky osudu jsem se tomu vyhnul. Anna mě totiž rovnou pozvala k sobě domů údajně prý bydlí hned vedle divadla, dnes připravila něco výjimečněho k večeři a nechce jíst sama. Bylo jasné, že to měla dávno promyšlené, ale mně se tak zachtělo domácí pohody, že jsem bez váhání souhlasil.
A Anna opravdu uměla vytvořit útulnou atmosféru. Její pečlivě uklizený, voňavý byteček připomínal krabičku bonbonů, ona sama se převlékla do sportovního oblečku a byla najednou ještě mladší, obratně se otáčela v kuchyni, hostila mě svými specialitami, vedla příjemný rozhovor a já si až říkal, že by vůbec nebylo špatné zůstat tady napořád, v tomhle perníkovém domečku, kde by mě minulost přestala pronásledovat a začal by zcela nový život.
Domů jsem se odebral až notně po půlnoci a na druhý den jsme s Aničkou plánovali výstavu v Muzeu soukromých sbírek, pak společné nakupování oblečení, abych ji nedělal ostudu, a v sobotu domácí oběd u Aničky. Původně chtěla jet se mnou za město a ukázat mi svou chatu, ale dcera ji požádala, ať na pár hodin pohlídá vnučku, tak jsme nakonec zůstali na oběd ve třech, chatu si necháme na neděli.
V sobotu ráno jsem skočil ke kadeřníkovi, hned jsem vypadal o pět let mladší, na sebe jsem navlékl novou kostkovanou košili a měkké manšestrové kalhoty, koupil jsem kytici a čokoládu pro vnučku a vyrazil k Aničce. Už ve vchodě vonělo po pečené kachně a něčem sladkém, sám pro sebe jsem si broukal melodii a v zrcadle výtahu se dokonce i usmál.
Anička mě vítala s takovou radostí a něhou, jako bych se vrátil z fronty, a rovnou mě vedla do kuchyně. Kde je vnučka? zeptal jsem se. Hned ji zavolám, je taková zamračená, nechtěla vůbec z pokoje, odpověděla Anička.
Zatím jsem postavil květiny do vázy, otevřel láhev vína, džus pro malou, nakrájel chleba, posadil se ke stolu.
Seznamte se, Sergeji Vojtěchu! To je moje vnučka, Liduška!
Uviděl jsem veliké, průzračné oči, růžové tváře a pár světlých pih na roztomilém nose. Liduška na mě nedůvěřivě hleděla a nervózně si okusovala palec. Hlavně tady neumřít, napadlo mě a rychle jsem odešelChvilku bylo ticho. Díval jsem se na děvče, které se jmenuje stejně jako moje žena, a ta podobnost mě uhodila do srdce drtivou silou. Liduška maličká, křehká, s prsty zalepenými lepidlem, ušmudlanou dlaní a pihami, co pamatovaly první jarní slunce. Znovu jsem pocítil ten stejný podivný stesk a zároveň něžné pohnutí, jak kdysi před lety u studentského semináře.
Malá Liduška si mě zamračeně měřila, jako by čekala, až udělám něco nemotorného, co by mohla v duchu odmítnout. Nakonec přešlápla, rychle zašeptala: Dobrý den… a otočila se ke stolu.
Dáš si kachnu nebo nejdřív buchtu? zeptala se jí Anička. Malá pokrčila rameny. V té chvíli jsem vzal ubrousek, pečlivě ji rozložil, a postavil před ni talíř. Já, když jsem byl malý, jsem nejradši jedl kachnu s marmeládovou buchtou. Ale to víš, naši tím byli zděšení usmál jsem se, až mi zacukaly koutky. Liduška se na chvilku uculila a prsty, zvyklými na žmoulání, si nesměle utrhla kousek chleba.
Oběd probíhal v drobných úsměvech a nenucených otázkách. Dívka postupně rozmrzala, nejprve pohledem, pak drobnými slovy, až začala rozverně vyprávět. Zbystřil jsem. Všiml jsem si čmáranic na jejím zápěstí, modrých klikyháků, které jsem znal kdysi z Liduščiných zápisníků. A najednou jsem měl pocit, že časy se neuzavírají do minulosti, ale že jako kruh znovu začínají. S každým drobečkem, s každou větičkou někdo tu dostal znovu šanci.
Po jídle Liduška ztratila i poslední zábrany. Vytáhla ze školního batohu sešit s matematickými hlavolamy, kterým jsem nerozuměl ne protože byly těžké, ale protože čísla mi dnes připadala legrační, toulala se v hlavě, už dávno nebyla hlavní věcí světa. Přesto jsem jí ukázal, jak jsem kdysi řešil podobnou úlohu. Rozesmála se a pokrčila nos.
Tehdy mě poprvé napadlo možná se svět, který jsem znal, opravdu rozpadl, ale jiný se v nenápadných stínech skládá zas. A že je dobře, pokud mám komu krájet chleba a komu vyprávět příběhy. Nešel jsem hledat svou Lidušku, ale ona mi vyšla naproti v jiné podobě, o jednu generaci mladší, o jedny pihy bohatší.
Odcházel jsem ten den do sychravého podvečera. V kapse mi zbyla dětská kresbička, kterou mi dala Liduška na rozloučenou. Doma, když se rozsvítilo v prázdném bytě, rozložil jsem obrázek na stůl byl na něm dům s okny do všech stran a uprostřed něj tři postavy, držící se za ruce.
Když jsem zavřel oči, poprvé po dlouhých měsících nebylo ticho duté, nýbrž pokojné. Minulost i budoucnost stály chvíli vedle sebe, jako když se v kuchyni jemně dotkne ruky malé děvčátko, které se jmenuje stejně jako vaše štěstí a vy si, navzdory stáří a bolesti, troufnete znovu žít.
