15. března
Můj letošní kulatý narozeninový večer měl být oslavou mých vítězství. Právě mě povýšili v práci, s Mirkem jsme konečně zaplatili poslední splátku hypotéky a já měla pocit, že teď už budou následovat jen gratulace, milá slova, přípitek za přípitkem a šťastné vzpomínky. Netušila jsem, že ten opravdový dar dostanu od někoho docela blízkého a jeho účinek mě zaskočí natolik, že mámlem odejdu v půli oslavy.
Všechno začalo, když u dveří zazvonil zvonek a mým bytem vstoupila moje druhá maminka Libuše Novotná. Vždy dokázala složit poklonu tak, že se mi z ní chtělo raději utéct na toaletu a spláchnout to ze sebe, než se usmívat. Výroky typu: Ta sukně… odvážná na tvoje boky, nebo Ty jsi ale zhubla, snad se v práci nepřepínáš? U ní mě ohledy vždy lehce štípaly.
Tentokrát to ale vzala opravdu ve velkém stylu.
Hosté už seděli, chlebíčky mizely ze stolů a atmosféra byla příjemně slavnostní. Nastal okamžik předávání dárků nervózní, ale krásný. Libuše se pomalu zvedla, vyžádala si pozornost a pustila se do své řeči: rozvážné, jak jinak, a trochu filozofující. Rozebírala, jak čas letí, že ženská krása je jako rozkvétající růže, o kterou je nutno pečovat, aby nezvadla. Že manžel potřebuje elegantní a vitální ženu. Hned mi bylo jasné, že tohle bude něco extra.
Podává mi tašku. Rozbaluji balicí papír a vytahuji dvě krabičky. V jedné jsou podlahové váhy. Ve druhé sada krémů s výrazným nápisem: 45+. Hloubková regenerace povadlé pleti. Proti hlubokým vráskám.
Ve vzduchu viselo ticho těžké jak duchna. Mirek zrudl a vypadal, že by nejraději zapadnul pod stůl spolu s ubrusem. Přítomní se na sebe rozpačitě usmívali. Libuše ovšem zářila:
To pro tebe, Haničko! Prevence je základ všeho. A ty váhy vždyť sama jsi zmínila, že po svátcích jsou ti džíny těsné. Víš, že na tebe myslím.
Nasadila jsem křečovitý úsměv, ze sebe vymačkala děkuji a uklidila dary pod stůl. Ale uvnitř mě ten večer skončil. Zůstala směs trapnosti, zlosti a ponížení.
Váhu jsem nevyhodila i když mě v jednu chvíli napadlo ji zaparkovat na silnici před barákem. Krémy jsem vystavila v koupelně na viditelné místo, aby Libuše mohla pokaždé ukázat ten svůj hrdinský úsměv a dodat:
Používáš?
Šetřím na nějakou výjimečnou příležitost, řekla jsem co nejneutrálněji.
Mezitím jsem začala vyhlížet její narozeniny. Letos ji čekalo 55 let kulaté jubileum, ideální šance ukázat, že ne všechny dary musíme polykat bez komentáře.
Přemýšlela jsem dlouho. Vrátit to stejnou mincí? Tonometr a krém na pigmentové skvrny? Moc nápadné. Chtěla jsem něco chytřejšího, chytlavějšího… důstojnější pomstu.
Brzy mi bylo jasno. Její slabinou není věk, ani postava nebo zdraví. Její nejsilnější (a největší) problém je jazyk. Potřeba radit, komentovat a všude se montovat od mých záclon po tvar kostek mrkve.
Zašla jsem tedy do knihkupectví a zakoupila krásnou knížku v pevné vazbě s dokonalým názvem: Umění mlčet: Jak si držet jazyk za zuby a zachovat si hezké vztahy. Podtitul mě hřál na duši: Praktický průvodce pro ty, co rádi udělují nevyžádané rady.
A k tomu jsem přikoupila malou vkusnou lupu se starodávnou rukojetí, jako vystřiženou z českého kriminálky.
Její oslava probíhala v hotelové restauraci. Rodina, přátelé, sousedé. Libuše se vyhřívala ve světle pozornosti, nasávala lichotky a zbožňovala roli hlavní postavy večera. Pro ni naprosto typické.
Přišel čas gratulací z naší strany. Mirek jako vždy diplomaticky předal dárkový poukaz do lázní. Ale pak jsem s úsměvem vytasila svůj balíček:
Libuše, tohle je ode mě. Takový malý doplněk, řekněme, k duševní pohodě a osobnímu rozvoji.
S napětím rozbalovala první lupu.
Jé, nádhera, ale ještě vidím dobře, ne?
Usmála jsem se:
Ať lépe vidíte přednosti ostatních, nejen jejich nedostatky.
Přítomní slušně zasmáli, zatímco ona už naznačila nervozitu. Pak vytáhla knihu a nahlas přečetla titul. Obličej se jí stáhnul.
To je… knížka?
Ano, Libuše. Připomněla jste mi na mém výročí, že stojí za to pracovat na vzhledu. Říkala jsem si, že v pětapadesáti je vhodný čas na vnitřní rozvoj a více harmonie v rodině. Myslím, že Vám bude stejně prospěšná, jako mně byl Váš krém.
Její tvář polilo ruměncem. Udělat scénu nemohla v tu chvíli by kniha získala důkazní hodnotu. Suchým hlasem poděkovala a odložila balíček, jako by si spálila ruce.
Zajímavé bylo, co následovalo. Celá naše dynamika se změnila. Pochopila, že tohle už nebude jednosměrná záležitost a na každý její neškodný vtípek budu mít odpověď, která jí úsměv neulehčí.
Několik týdnů volala jen Mirkovi. Ke mně byla strohá, až úřední. Ale něco přece počet nevyžádaných rad rychle ubyl.
Není to zázrak, ale už mi nekomentuje váhu, výběr sukně, ani bramborový salát. A pokaždé, když se nadechuje k další péči, věnuju jí jen tichý pohled a dotazuji se:
Libuše, jak daleko jste se dostala v kapitole o taktu?
A ona se zarazí.
Váhy mezitím zapadly prachem na půdě. Krém? Upřímně využila jsme ho na paty a musím přiznat, že změkly, takže… děkuji. A knížka? Jednou jsem ji zahlédla u Libuše na nočním stolku. Se záložkou zhruba v polovině.
Takže… funguje to.
