Poslední cestující v autobuse
Svítilna byla malá, sotva na délku ukazováčku, zavěšená na splétané šňůrce. Zkraje jsem si jí nevšimla. Nejprve jsem zpozorovala člověka.
Březnová noc, linka číslo jedenáct, konečná Tovární a zpět. Prázdný autobus, za okny oranžové lucerny, smrad nafty, gumy a trochu káva z termosky. Tu trasu jsem jezdila už čtvrtý rok. A už čtvrtý rok jsem měla noc radši než den.
V noci v autobuse téměř nikdo. Opilci po diskotéce na Žižkově ti vždy přišli hromadně, řvali, bouchali lahvemi a po dvou zastávkách vystoupili. Sestřičky ze špitálu po večerní ti si sedli tiše, zavřeli oči, a spali až ke své stanici. Ochránci. Taxikáři, co jim auto zdechlo. Všichni přicházeli a odcházeli, nevštípili se do paměti.
Ale tenhle ten jo.
Chlapík přes šedesát. Malého vzrůstu, pevně stavěný, černá bunda s kapucí. Pravá noha vždy o něco širší než levá, jakoby zvyklý chodit po šikmé podlaze. Sedával pokaždé tamtéž třetí řada napravo u okna. Platil hotově, vždy přesně. Jel až na konečnou. A zpátky. Nevystoupil.
Poprvé jsem si ho pořádně všimla začátkem března. Březnová obloha byla těžká a město za okny působilo šedě i v noci. A v tom šedém městě seděl jako žlutá tečka, něco si v ruce povaloval.
Začala jsem počítat. Pět nocí po sobě. Dvě noci nic. Zase pět. Jako podle tabulky. Jako když jezdit nočním autobusem je prostě jeho práce.
Nespal, nečetl, nekoukal do mobilu. Nevytahoval sluchátka, nerozvíral noviny. Jen mrkl z okna a kroutil tím malým něčím v ruce. V zrcátku jsem viděla slabý žlutý záblesk, co jednou zasvítí a zase pohasne. Jako by nějaký světluška zabloudila do autobusu a nemohla najít ven.
Bylo mi čtyřiačtyřicet. K ptačímu věku čtyřicet pět jsem ještě nedošla, ale už jsem byla zvyklá, že se mě na věk nikdo neptá stačí podívat se a každý si domyslí. Ruce široké, mozoly z volantu, nehty ostříhané do půlkruhu. Záda trochu nakřivo doprava zvyk natahovat se k otevření dveří a mačkat tlačítko. Profesionální deformace. Kolikrát jsem si doma všimla, že mám pravé rameno níž.
Dvanáct let jsem žila sama. Syn Karel dospěl, dvaadvacet, bydlí s přítelkyní na druhém konci Prahy. Volá v neděli, když si vzpomene. Nepřipomínám se. Ne že bych nechtěla jenže když zavolám já, zní v jeho hlase místo radosti obava: Mami, děje se něco? Takže telefonát od mámy znamená problém. Prostě jsme to odnaučili.
Bývalý manžel odešel, když Karlovi bylo deset. Odešel k Aleně z účtárny, sbalil si bundy a rychlovarnou konvici opravdu, zrovna tu. Byt jsme rozdělili: jemu dvojka, mně garsonka na Nuselské, třetí patro. Tehdy jsem si řekla tak a dost, přežiju. A pak jsem pochopila, že není co snášet: bez něj nebylo hůř. Jen víc ticho. A to ticho plynulo dvanáct let.
Od té doby mě slovo láska rozesmívalo asi stejnou měrou, jako kdyby někdo mluvil o jednorožci. Hezké, ale neexistuje. Kamarádky vyprávěly o svých mužích, já přikyvovala. Romantické filmy jsem vypínala v polovině, ne z hořkosti, ale prostě nevíměra. Jak v Mikuláše: jako malá věříš, pak uvidíš, že čerta hraje soused Novák a poznáš pravdu.
Noční směna mi sedla. V noci není nutné se usmívat na cestující. Nemusím snášet babičky s vozíky ani studenty s báglem v uličce. Nemusím naslouchat, jak se někdo hádá do mobilu, nebo si rozbaluje kebab na zadní sedačce. V noci je jen silnice a ticho. To ticho mi bylo na míru. Jako kabát neškrtí, ale taky nevlaje.
Ale tenhle cestující ticho narušoval. Ne hlukem. Přítomností. Byl jako kamínek v botě zdánlivá maličkost, která nejde vypudit z hlavy.
Dvě týdny jsem ho jen pozorovala. Zařadila jsem si ho do trasování: Sadová naskakuje. Tovární sedí. Zpět na Sadovou vystupuje. Pokývá mi, jako známé. Odpovídám kývnutím.
A každou noc ten žlutý záblesk v jeho prstech.
Zdeno, nemyslíš, že je bezdomovec? utrousila Tamara v dispečinku před směnou.
Tamara už osmým rokem dělala dispečerku. Statná, zrzavé vlasy stočené do drdolu tužkou. O každém řidiči něco věděla kdo se rozvádí, kdo pije, kdo začne. Věřila jsem jí.
Bezdomovci neplatí jízdné, řekla jsem. A on platí. Pokaždé. Drobnými. Bez zbytku.
Nebo cvok?
Tichý. Sedí, kouká z okna. Nešahá na nikoho, nebrouká si, nehoupe se. Normální chlap. Jen jezdí.
Tamara zvedla obočí, nalila mi čaj z termosky s citronem a mátou, jako vždy.
Třeba ho vyhodila manželka? zamýšlela. Znáš to Pohádají se, ženská řve vypadni, chlap sedne na noční autobus a přespí tam.
Každou noc? Celý měsíc? To už není hádka, to je rozvod.
Tamara se vesele zasmála.
Víš co, Zdeno, řekla, láska je, když tě doma čekají s konvicí na čaj. Všechno ostatní je jen pohádka. A noční autobusy.
Pousmála jsem se. Mě doma nikdo s konvicí nečekal. Čekal mě kocour Matěj zrzavý, tlustý, s povýšeným pohledem. I ten kvůli miskám.
Ale otázka zůstala. Kam ten člověk jezdí? Konečná a zpět, pět nocí v týdnu, už měsíc. Kdo to dělá? A proč?
Třeba má nespavost. Nebo ztrácí paměť. Nebo jezdit vlakem v noci byl kdysi zvyk, kterého se nezbavil.
Všechno to znělo logicky a zároveň lživě. V očích v zrcátku měl jas. Klid, soustředění. Oči člověka, co ví, kam míří.
Rozhodla jsem se zeptat.
***
Nezeptala jsem se hned. Tři dny jsem sbírala odvahu. Hloupé každý den jsem ho vozila a přitom nebyla schopná položit jednu otázku. Ale tak to ve městě chodí; žijeme vedle sebe, ale ne společně. Neptej se, nepřibližuj se, nelez do cizího života. Hranice. Čtyři roky jsem pravidla hranic dodržovala lehce, cizí osudy mě nikdy moc nezajímaly.
Tenhle cestující mě zajímal. A zlobilo mě to.
Nastoupil jako vždy na Sadové dvacet do jedné. Zaplatil drobnými. Přešel do třetí řady u okna. Posadil se. Vytáhl cosi na šňůrce zpod bundy, sevřel v dlani.
Jeli jsme v tichu. Za okny blikaly lampy, výlohy prázdných samoobsluh, prázdné zastávky. Město vypadalo, jako kdyby po představení zhasli kulisy. Jen my dva zbyli na scéně.
Počkala jsem až na konečnou. Na Tovární stojí autobus tři minuty podle rozpisu. Zhasla jsem vnitřní světla, nechala jen žlutavé pohotovostní. Pološero. Vstala jsem z kabiny.
Seděl na svém místě. Nehnul se. V ruce ten předmět na šňůrce.
Promiňte, začala jsem. Můžu se na něco zeptat?
Zvedl hlavu. Měl hluboký hlas, trochu nakřáplý, jako by mu v hrdle uvízl drobeček chleba.
Ptejte se.
Je to už měsíc, co jezdíte každou noc až na konečnou pak zpět. Kam takhle jezdíte?
Mlčel. Podíval se mi do očí bez strachu, bez podráždění. Jen zvažoval, jestli odpovědět.
Nakonec:
Za ženou.
Nerozuměla jsem. Ohlédla jsem se na hodinky půl druhé ráno.
Za ženou? Teď?
Radka má noční. Na továrně Preciosa, kontrolorka. Já jedu s ní ne úplně, ale vedle. Autobus míjí továrnu bliknu na ni do okna.
Zvedl ruku. V dlani měl malou svítilničku na šňůrce. Žluté světlo. Tělo už ošoupané, plast zbělený jak ho v ruce svíral noc co noc celý rok.
Tímhle, řekl.
Sedla jsem si naproti. Nohy mě brněly šest hodin za volantem.
Takže vy se každý den svezete až na kraj města, zablikáte ženě do okna a jedete zpět?
Ano.
Každou noc?
Pět nocí. Má směny pět na dva. Dva dny volno, jsme oba doma. A pět pracovních jsem tady.
Mlčela jsem. On taky. Přes okno bylo vidět tovární areál Preciosa třípatrový cihlový blok ještě z totality. Omítka oprýskaná, roury rezavé. Ale v posledním patře svítila žlutá okna. Noční směna.
Proč? zeptala jsem se.
Podíval se na mě, jako bych se ptala, proč lidé dýchají.
A vy byste nejezdila?
Ne. Nejela bych. Můj bývalý nevyšel ani z kuchyně, když jsem domů táhla nákup. Pamatovala jsem, jak jsem leckdy vláčela igelity z Tesca dvě v ruce, jeden zuby, protože klíče jsem nevylovila. Zabouchala jsem, otevřel, koukl se a řekl: Co ti trvalo tak dlouho? Tašky nevzal. Ustoupil jen tolik, abych prošla. Takový byl.
A tenhle denně najezdí půl Prahy, jen aby zablikal ženě do okna.
Jmenuji se Jaroslav, řekl. Jaroslav Novák. Ale říkají mi Jára.
Zdena, odpověděla jsem. Zdena.
Kývl, zadíval se ven k továrně.
S Radkou jsme spolu pětadvacet let. Brali jsme se v roce dva tisíce jedna, mně bylo šestatřicet, jí třiatřicet. Pozdě, vím. Do té doby to neklaplo. Pracoval jsem jako zámečník, ona v kontrole na Preciose. Tam jsme se potkali. Do důchodu jsem šel předčasně kvůli zdraví před čtyřmi lety. Ona zůstala. Už tři roky chodí na noční příplatek čtyřicet procent, šetříme na chatu. Šest arů za Berounem. Jabloně, plot, chaloupka. Radka vždycky toužila po jahodách.
Mluvil bez sebelítosti. Bez patosu. Prostě líčil věci jako počasí nebo spoje.
První měsíc, co začala noční, jsem nespal. Ležel jsem ve tmě, strop bílý, přemýšlel: jak jí je? Venku tma, zima. Sama jde dvě stě metrů od zastávky ke vrátnici. Co kdyby uklouzla? Nebo že by ji někdo přepadl? Zavolat nemůžu, na směně má mobil v šatně, zakázáno.
Odmlčel se. Promnul koleno.
Pak mě napadlo autobus jezdí kolem! Jedenáctka. Pojedu. Aspoň uvidí, že jsem nablízku. Ne fyzicky, ale uvidí.
A uviděla?
Hned ne. Týden jsem jezdil, blikání z okna nepoznala. V autobuse je světlo, stíny, odrazy. Pak jsem jí doma řekl: Radko, já ti blikám. Každou noc. Koukej do okna, když pojede jedenáctka. Podívala se. Ráno volala: Jaro, byl jsi to ty? Říkám já. Rozplakala se. Od té doby chce, abych bliknul.
Najednou jsem měla hrdlo stažené, jakoby mi taky uvízl ten chleba. Trapas ale nic lepšího mě nenapadá.
A zpátky proč? zeptala jsem se.
Kam bych se hrnul na Tovární v jednu ráno? Průmyslová zóna, ploty, rozbitý asfalt… vracím se domů. V šest vstanu jdu ji čekat.
Z práce?
Z práce. Připravím snídani. Ovesná kaše má ráda s rozinkami. Čaj. Naše máta z balkonu. V zimě sušená, v létě čerstvá.
Pomyslela jsem na Tamarin hrnek s čajem. Láska je, když tě někdo čeká s čajníkem. Ale tady bylo víc svítilna, noční autobus, ovesná kaše v šest. Pětadvacet let a máta na balkoně. Společné spoření na chatu.
Vypršel čas na konečné. Vrátila jsem se do kabiny, rozjela se. Jaroslav seděl na svém místě, svítilna na kolenou.
Řídila jsem prázdným městem a přemýšlela. Dvanáct let sama a nikdy jsem na nikoho neblikla. Nikdo nebliknul mně. Bývalý si vzal konvici, já zůstala s kocourem a nočním autobusem. Matějem co nezdraví mě, ale konzervu.
Ale necítila jsem hořkost. Jen podiv že to skutečně existuje. Ne v kině, ne v románu ale v jedenáctce, trasa Sadová Tovární. Živý chlap s odrbanou svítilnou jede přes spící město, aby jeho žena zahlédla v okně světlo.
Na Sadové vystoupil. Pokývl mi jako vždy.
Přihlížela jsem, jak odchází k domu pomalu, trochu nakřivo, v černé bundě. Obyčejný důchodce. A přesto neobyčejný.
***
Další noc jsem úmyslně přibrzdila u továrny. Ne na zastávce, ale tam, kde vede silnice přímo pod okna třetího patra. Porušení jízdního řádu kdo to ve dvě ráno zkontroluje?
Jaroslav vytáhl svítilničku. Zmáčkl. Třikrát krátce. Třikrát dlouze. Zase třikrát krátce. Rychlé, přesné, pohyb zručného zámečníka pracujícího s drobnostmi celý život.
Koukla jsem do zpětného zrcátka. Pak přes čelní sklo. V levém rohu třetího patra bliklo světlo. Slabé, žluté, nepatrné. Taky třikrát krátce, třikrát dlouze, třikrát krátce.
Odpověděla mu.
Zatajila jsem dech. Seděla jsem v řidičské sedačce, koukala na dva paprsky jeden z autobusu, druhý z okna. Sto metrů noci mezi nimi. Zdivo, sklo, březnový vzduch. A napříč tím dvě žluté linky světla, co se našly.
Jen svítilna. Pouhé okno. Dva lidé, kteří si přes sto metrů tmy vzájemně blikají. Hned mi došlo, že vidím cosi opravdového, co se v televizi neukazuje a z čeho pálí v nose.
Na konečné jsem vystoupila.
To je váš tajný kód? zeptala jsem se.
Jaroslav stál u dveří, schoval svítilnu do kapsy.
Náš, řekl. Není to morseovka, nejsem radista. Vymyslel jsem to. Tři krátké jako srdce tluče. Tři dlouhé jako obejmutí. Další tři krátké že pouštím. Radka se smála, když jsem jí to ukazoval. Prý jsem romantik. Nejsem. Jen se mi stýská, i když je za zdí. Zapamatovala si kód na první večer. A od té doby si píšeme tímhle jazykem každou noc.
A to už trvá…
Rok. Každou noc. V zimě, dešti. V lednu bylo mínus dvacet, vzpomínáte? Autobus zpožděný, stál jsem na zastávce třičtvrtě hodiny, omrzlé nohy. Ale dočkal jsem se. A bliknul. Ráno mi říká: ,Viděla jsem. Měl´s zpoždění sedm minut. Počítala jsem.
Rok. Pět nocí týdně. Přes dvě stě padesát jízd pro pár vteřin světla v okně.
Dřív bych řekla blázen. Fanatik. Nebo někdo, kdo nemá co dělat. Teď jsem mlčela. Všechny mé věty bledly u té svítilny.
Vrátila jsem se za volant. Vyjela. Ve zpětném zrcátku seděl Jaroslav na svém místě, klidný dokonce spokojený. Každou noc dělal totéž a vždycky to stačilo.
Další noci jsem pozorovala, zda v tom není klam. Třeba se sám obelhává. Možná Radka už nekouká, světlo se jí jen zdá. Třeba je to zvyk, ne láska. Rituál bez významu.
Ale čtvrtou noc jsem na vlastní oči viděla když autobus projížděl kolem továrny, za sklem třetího patra stála žena s obličejem u okna. Kaštanové vlasy v copu. Svítilnička. Stejná, jako má on.
Opravdově čekala. Každou noc vstala od ponku a šla k oknu pro paprsek.
Za týden se autobus porouchal. Kompresor nebo něco v brzdách nezabývala jsem se tím, zavolala servis. Dispečerka mi přidělila náhradní karosu, malé, hrkavé, úzké lavice, topení foukalo jen u řidiče.
Jaroslav přišel jako obvykle. Zahlédl náhradní karosu, chvíli rozpačitě postál pak nastoupil. Sedl na první sedadlo, dál už byly jen krámy. Najednou až vedle mě.
Jet v karose bylo nepříjemné. Motor hřměl, karoserie se otřásala, péra bouchala v jamkách. Ale Jaroslav svíral svítilničku, díval se dopředu s výrazem, jako by jel limuzínou.
Na konečné jsem vystoupila na vzduch. On vystoupil také. Postávali jsme spolu. Dubnová noc, ostrá, z úst pára, nad továrnou žlutá okna v posledním patře.
Bliknul. Odpověděla mu. Vše jako vždy.
Jaroslave, pětadvacet let to je celý život. Radka není unavená?
Neurazil se. Smál se. Třel dlaně prsty zčervenalé mrazem.
Unavená? Jistě, že jo. I já. S námi je to už jinak. Bolavý kolena, záda, zuby… no znáte to. Ale tohle není o tom, co omrzí. To je zvyk.
Zvyk znamená že už ji to nebaví?
Ne. Zvyk znamená, že už bez toho nemůže. Kouřit jsem přestal těžký tři měsíce. Ale Radku by přestat nešlo. Jsou zvyky ničivé. A zvyky, co drží. Radka mě drží.
A vy ji?
Doufám, řekl Jaroslav. Nevím jistě. Nepoví na rovinu, že jsem její opora. Říká: ,Jaro, kup chleba. Nebo: ,Jaro, zavři okno. Ale slyším v hlase změnu. Když jsem poblíž, dýchá lehčeji. Když nejsem, něco v ní ztvrdne; staví si štít.
Mlčela jsem. Naslouchala. Nad námí bzučela lampa jedna z mála funkčních.
Láska není, když srdce skáče, řekl Jaroslav. Láska je, když srdce ví, kam jít. Nemyslím na to. Jen sednu každý večer do autobusu prostě tak, jako dýchám. Zkuste nedýchat nejde! Já zas nemůžu nejít.
A kdyby vám bylo špatně? Nebo přestali jezdit?
Kdybych onemocněl, vezmu si taxi. Dva tisíce mám stranou v obálce. Kdyby spoj zrušili, půjdu pěšky. Čtyři kilometry, zvládnu za hodinu. Jednou jsem musel. V listopadu. Autobus nedorazil, šel jsem. Ráno se mě ptala: ,Proč jsi kulhal? Já nekulhal, jen jsem byl unavený.
Zasmál se chraplavě. A já si v duchu přiznala: tohle je člověk, který přesně ví, proč žije. Ne ve velkém stylu v malém. Svítilničky, autobusu, ovesné kaše. Kdy je čas koupit chleba nebo zavřít okno. Záviděla jsem mu. Ne jeho ženě, ne jeho lásce té jistotě.
Celoživotně jsem si myslela, že láska je něco velikého. Hrdinství, oběť, slova při západu slunce. Ale tady ošoupaná svítilna, tichý chlap v nočním autobuse. To bylo nejvíc za mých čtyřiačtyřicet let.
Sedli jsme zpátky. Nastartovala jsem. Topení fouklo na čelní sklo, Jaroslav uložil svítilničku pod bundu, dlaň na hrudník viděla jsem ve zpětném.
Jeli jsme mlčky. Na Sadové vystoupil a kývl jako vždy. Sledovala jsem ho, jak jde k domu pravá noha široká, krok pravidelný, ruce v kapsách. Obyčejný důchodce. Ale jiný.
Doma jsem se svlékla, nakrmila Matěje, zalezla do postele. Vzala mobil, našla v seznamu Kája. Zadívala jsem se na displej. Za pět čtyři ráno. Ještě brzy. Ale to číslo svítilo tmou. Usnula jsem s telefonem v dlani.
***
Druhý den jsem zavolala po druhé odpoledne. Karel byl překvapený.
Mami, co se děje?
Nic. Prostě volám.
Pauza. Slyším, jak přemýšlí: máma prostě volá? Ta, co za poslední půlrok nikdy první?
Mami, jsi v pořádku?
V naprostém. Jak se máš? A Pavla?
Dobře. Pracujeme oba co se děje?
Kájo, řekla jsem, dlouho jsem ti neříkala, že jsi mi důležitý. Jen abys to věděl.
Ticho. Představila jsem si ho v kuchyni telefonuje vždycky tam neví, co s druhou rukou.
A ty mě taky, mami.
Krátce. Hrubě. Všichni chlapi v rodině to tak měli. Otec taky, děda. Neuměli o pocitech. Ale mě to stačilo. Usmála jsem se a položila.
Pak jsem šla do domácích potřeb za rohem. U nás doma se jmenovaly, uvnitř to vonělo po lepidle, prášku na praní a plastu. Oddělení se svítilnami mě překvapilo dvacet typů od pádla po kousek s klíčenkou.
Vybrala jsem malou. Žluté světlo. Bez šňůrky tu si udělám. Z provázku, jako měl Jaroslav. Pokladní, kulaťoučká paní v modré zástěře, se ptala:
Baterky si vezmete?
Ano, řekla jsem.
Doma jsem stiskla tlačítko. Žlutý kruh tancoval po stropě. Matěj seskočil ze stolu, zabouchal po podlaze, zmizel pod postelí. Namířila jsem svítilničku na zeď teplé kolečko světla. Jako to z autobusu.
Vyzkoušela jsem kód. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. Hned se mi nedařilo prsty vázly, knoflík tuhý. Napodruhé byly dlouhé až moc dlouhé. Třetí zkus byla čtvrtá krátká navíc. Ale čtvrtý pokus vyšel. Srdce bije. Objímám. Pouštím.
Nevím, komu budu blikat. Možná synovi, možná sama sobě. Třeba jen do tmy, jak Jaroslav před týdnem, kdy Radka ještě nevěděla, že je to on. Týden blikání, aniž by čekal odpověď.
Svítilna šla do kapsy bundy. Spokojenost. Jako bych konečně měla vlastní kód.
Na večerní směně Tamara lila čaj citron, máta, jako vždy.
Tak co, tvůj pasažér? Pořád jezdí?
Jezdí.
Víš už proč?
Vím.
No a?
Tamaro, řekla jsem, mýlila ses. Láska není, když tě čekají s konvicí. Láska je, když někdo noc co noc jede přes celé město s baterkou. Po celý rok. V minus dvaceti. Bez stížností.
Tamara na mě hleděla jako na blázna. Otevřela ústa, zase zavřela. Pak řekla: Zdeno, zamilovala ses do cestujícího?
Ne, řekla jsem. Já ho nechtěla. Ale viděla jsem.
Nechápala. Nenamáhala jsem se vysvětlovat. Některé věci se slovy popsat nedají. Musí se zažít ve dvě ráno z okna autobusu, když spící město a dva lidé si blikají svítilnou přes tmu.
Noc. Trasa. Autobus spravili. Opět ten starý, známý nafta, guma a káva z termosky. Noční kruh začíná znovu.
Na Sadové dvacet do jedné nastoupil Jaroslav. Drobnými do automatu. Svítilna na šňůrce. Třetí řada vpravo. Stejně jako každou noc.
Vedla jsem autobus prázdnými ulicemi. Semafory blikaly do žluta noční režim. Žádné auto, žádný chodec. Město spalo. Jeli jsme.
Na Tovární zastavila jsem. O kousek dál. Okna třetího patra byla blíž než kdy dřív.
Jaroslav vytáhl svítilnu. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Dívala jsem se do okna. Jedna vteřina. Druhá. Třetí.
Záblek. Slabý světelný bod v okně. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Radka odpověděla.
Jaroslav schoval svítilnu. Opřel se. Ve zpětném jsem viděla jeho úsměv. Něco se i ve mně pohnulo. Ne zášť, ne závist. Spíš pýcha, že jsem mohla být u zcela opravdového.
Zasunula jsem ruku do kapsy bundy. Svítilna tam byla tepelná, drobná. Sevřela jsem ji v pěsti.
Pak jsem ji vytáhla. Podívala se do okna továrny, kde světlo pohaslo. Radka se vrátila ke stolu. Pohlédla do tmy před sebe, na lucerny, mokrý asfalt, dubnovou oblohu bez hvězd.
Stiskla jsem tlačítko.
Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké.
Žlutý paprsek se roztříštil na skle a rozběhl se po silnici. Nikdo neodpověděl. Ale to nebylo důležité. Blikla jsem a zahřálo mě u srdce. Jako by někdo přece jen spatřil světlo. Kdovíkde.
Ve zpětném zrcátku se na mě Jaroslav podíval. Kývl. Nic neřekl. Jen kývl.
Schovala jsem svítilničku do kapsy. Popojela. Vezla ho domů k ranní kaši, mátě na balkonu, Radce, která v šest ráno přijde a řekne: Jaro, dneska jsi začal o dvě vteřiny dřív.
V březnu jsem v lásku nevěřila. V dubnu už jsem měla v kapse svítilničku.
A každou noc, na konečné Tovární, jsem svítila do tmy. Tři krátké srdce tluče. Tři dlouhé objímám. Tři krátké pouštím.
Vůně nafty, gumy a trochu naděje.
