Zrada v převleku za přátelství
Letošní zima opravdu ukázala, co dovede: sněhu napadalo tolik, že dvory a ulice připomínaly pohádkovou Prahu. Jemné, nadýchané vločky se ladně snášely na střechy domů, chodníky a dvorky, mráz pročišťoval povětří, a svět se zdál být ostřeji vykreslený a živější.
V pražském bytě Hany a Tomáše ale vládla úplně jiná atmosféra uvolněná, klidná, plná tepla domova. Za velkým oknem se odvíjela zimní pohádka, ale uvnitř, chráněni před vánicí, si partneři užívali útulné ticho. Stolek osvětlovala stará lampička z Petržalky, vyzařující měkké světlo, které dodávalo pokoji až pohádkový nádech a odhánělo všechnu ledovou tíseň vnějšího světa.
Byli zachumlaní v tlusté dece na gauči, zatímco v televizi běžela další nenáročná česká komedie. Hana film sledovala pozorně, občas se při tom zasněně usmívala, kdo ví nad čím. Tomáš ji měl vedle sebe, rozvalený s uvolněným úsměvem, ale pohledem často utíkal ke sněhové vánici za oknem bylo to neskutečně krásné.
Ten večer pokoj narušil melodický zvuk mobilu Tomášův telefon se rozvibroval na konferenčním stolečku. Muž zpočátku nereagoval, jakoby se mu nechtělo ozvat, ale volání se opakovalo. S tichým povzdechem sáhnul do kapsy po mobilu, podíval se na jméno na displeji a znovu tiše vydechl:
Zase Honza, obrátil se na manželku. Už třetí pokus za dnešek.
Hana zůstala upřeně sledovat televizi, ale koutkem oka zaregistrovala manželovu reakci.
Vsadím se, že nás zase zve k sobě na chatu. Pořídil si ji u Sázavy, chce to řádně zapít. A pořád nechápe, že už fakt nechceme nikam jezdit, odpověděla klidně.
Tomáš přijal hovor a snažil se znít vesele: Ahoj, Honzo, co se děje?
Tomáši, ale teď už fakt musíte dorazit! Všechno připravené: sauna vyhřátá, jídla i pivka dost a parta už se schází. Přijeď i s Hanou, potřebujete vyčistit hlavy!
Tomáš se krátce odmlčel, podíval se na manželku, která téměř nepatrně zavrtěla hlavou. Slova nebyla potřeba hlučné mejdany, pivo tečkou, řeči a rozruch… právě dnes si přáli být v klidu, spolu a nikam se nehnat.
V hlavě se mu mihla záchranná výmluva, kterou rychle využil: Víš co, Honzo Hana je teď u maminky v Brně na víkend. A bez ní nemá cenu, víš jak aby jí to někdo nepověděl špatně Nechci dělat dusno mezi námi. Určitě to doženeme příště.
Krátká pauza na druhém konci, pak se ozvalo překvapené: Jak to? Kdy se vrací?
Zítra večer. Fakt to vzala zčistajasna. A přitom jsme měli tolik plánů! Chtěli jsme vyrazit do kina, projít se ve Stromovce, podívat se na kluziště, dokud je zima. Ale bohužel… třeba příště, jo?
Honza se chvíli rozmýšlel, v hlase mu zazněla podivná spokojenost: Tak dobře. Ale hned dej vědět, až se Hana vrátí! Těším se na vás oba!
Tomáš slíbil, že se neozve později, a s úlevou mobil odložil na stolek. Na rtech mu vykvetl úsměv.
Uf, to byla fuška, skoro jsem z toho měl nervy. Pořád se divím, proč je tak neodbytný snad jsem mu už tisíckrát řekl, že tam jet nechci. Co bych tam dělal? Poslouchal jeho opilé řeči? Honza prostě jinak neumí odpočívat! Radši zůstanu s tebou.
Nevídaný klid narušil další telefonát opět Honza. Tomáš neochotně sáhl po mobilu.
Honzo, vždyť jsem ti říkal…
Tentokrát byl hlas kamaráda zvláštně vážný: Tomáši, jsem právě v klubu Crystal na Vinohradech s partou. A víš, kdo tu je? Hana! S nějakým chlapem! Pijou spolu, objímají se ona se ti smála do očí, ani jí nevadilo, že jsem tam…
Tomáš zůstal nevěřícně stát, pohlédl na manželku, která klidně seděla vedle něj. Prosím tě, ty sis ji s někým spletl? Vždyť ona je tady doma!
Vůbec ne! tvrdil Honza. Je opilá, směje se, vůbec si mě nevšímá! Chceš, abych ti ji dal k telefonu?
Tomáš utřídil myšlenky a neochotně přikývl: Tak jo, pusť mi ji.
Z telefonu zazněla tlumená hudba, smích, pak ženský hlas až znepokojivě podobný Haninu: Haló? Kdo volá?
Tomáš se podíval na manželku, která seděla vedle něj naprosto nechápající. Hani? To jsem já, Tomáš. Co se to děje?
Z mobilu se ozval povýšený smích: Ale Tomáši, už mě nebaví ta tvoje nudná domácí idylka! Chci se bavit, užívat!
Hana vyskočila, tvář zbledla. To je nesmysl! Kdo to hraje, proč se vydává za mě?
Tomáš se zamračil: A kde jsi?
A tebe to zajímat nemusí! Nejsem povinná se zodpovídat!
Do hovoru se vmísil Honza: Slyšel jsi? Říkal jsem ti to!
Tomáš rázně hovor ukončil a odhodil mobil. Cítil směs vzteku a bezmoci. Kdyby Hana opravdu nebyla teď doma… kdo ví, co by si myslel!
Hana seděla vedle něj, v šoku. Ten hlas je až moc podobný… Ale někdo jim musel poradit, jak mě napodobit!
Tomáš ji obejmul: Nevěřil bych tomu. Znám tě. Je to buď špatný vtip, nebo past. Zajdu se do klubu podívat na kamerové záznamy. Uvidíme, kdo to byl.
Hana se přitulila k němu. Pomalu ustupoval ledový pocit, místo něj ho zahřívalo tichoučko jejich bytu a stálost jejich vztahu.
To určitě nebyla já Ale proč? A komu tím pomohli? zeptala se šeptem.
Tomáš jí stiskl ruku: Zjistíme to. Spolu.
************************
Druhý den, kolem poledne, seděla Hana v kuchyni nad šálkem čaje a vyřizovala maily. Přerušil ji další hovor na displeji Honza. Neochotně přijala.
Ahoj, Hani… mluvila jsi už s Tomášem od včerejška?
Jo, odvětila věcně. Pohádali jsme se. On mě z něčeho obvinil, vůbec mě neposlouchal, podle něj jsem mu lhala.
Chviličku bylo ticho, pak Honza řekl zvláštně spokojeně: Víš, že ti Tomáš nerozumí. Že tě neocení. Vždy jsem to tvrdil…
Hana se zahleděla do hrnku a pevným hlasem odpověděla: Co tím myslíš?
Honza, tichounce a důvěrně, pokračoval: Myslím tím, že tě miluju. Dlouho už… Že bych se o tebe postaral, kdybys chtěla odejít od Tomáše. Budu vždy nablízku.
Hana ztěžka vydechla. Hlavou se jí honilo: plánoval to dlouho? Proto ten včerejší divadlo v klubu? Podstrčil tam holku, která hrála ji?
Pečlivě volila slova: Honzo, upřímně není to vhodné ani teď, ani jindy. Mám ráda Tomáše. A budeme si to řešit spolu. Nepotřebuji tvoji pomoc.
Promiň, jestli jsem to přehnal… Jen jsem chtěl, abys věděla, že tu vždy pro tebe budu. On Tomáš tě podvedl! Slyšel jsem, že tě chce opustit, hledá důvod Jen chci, abys byla v bezpečí!
Hana musela překonat vzrůstající vztek. Pevným, chladným hlasem pronesla: Za prvé, byla jsem včera doma. Za druhé, žádná hádka se nekonala. A za třetí, vím přesně, co jsi vymyslel. Už chápu proč.
Pauza. Ticho v telefonu. Pak Honza vyhrkl, už bez masky: Jo! Zinscenoval jsem to! Protože tě miluju. Protože Tomáš tě neocení! Protože jsem ochoten pro tebe cokoliv!
Hana ztichla. Po pár sekundách klidně, až ledově: Ty? Nikdy! Zradil jsi přátelství i naši důvěru. To ti neodpustím. Až Tomášovi přehraju tenhle rozhovor, budeš už jen vzpomínka.
Ukázkově ukončila hovor, odložila mobil na stůl a zhluboka se nadechla. Venku za sklem stejně pomalu padal sníh, jako by se nic nestalo.
Do kuchyně vešel Tomáš, všiml si jejího výrazu.
Tak co?
Hana se na něj otočila s trpkým úsměvem: Přiznal se. Chtěl nás rozeštvat kvůli sobě. Nabízel mi všechno možné, hodnou lásku. Prokoukla jsem ho…
Tomáš si ji přisedl, chytl za ruku. Nikdy nebyl opravdový přítel. Ulevuje mi, že to vím. Nechme to být.
Aspoň víme, kdo za to stál, a komu dál věřit.
Hana přivřela oči a vychutnávala bezpečí svého domova, vůni čaje, slabý parfém. Najednou se opravdu pousmála: Vlastně je to lepší teď už nemusíme vymýšlet výmluvy na Honzovy akce. Můžeme si užít večery spolu bez rušivých lidí kolem.
Tomáš se zasmál: Přesně tak. Kino, čaj, a nikam už nemusíme.
Nikdy! přitakala veselým tónem a přikryla se dekou ještě víc, zanořila se do tepla a bezpečí.
A tak v tom kouzelném, tichém bytě, za tichého šustění padajícího sněhu, si potvrdili, že jim stačí navzájem důvěra a klid bez falešných přátel i melodramat.
************************
Honza seděl sám u kuchyňského stolu. V rukou držel vychladlý hrnek s čajem, ani si nepamatoval, kdy naposledy pil. V hlavě mu dokola zněla slova: Už mi nikdy nevolej.
Místo že by litoval, cítil v sobě těžký, sžíravý vztek. Křivda mu působila fyzickou bolest, svíral pěsti.
Proč jim všechno vychází, a já jsem sám? zařval, až mu cuknul porcelánový hrnek.
V mysli si přehrával včerejší scénu: jak přemluvil Marii holku z kavárny, která Hana připomínala nejvíc, alespoň hlasem. Když jí líčil plán, usmála se a vystřihla věrohodný výkon. Honza naplněný napětím marně čekal, že tím získá Hanu pro sebe. Že ona prohlédne, že Tomáš není pro ni.
Dnes už věděl, že přišel o všechno partnerku i přítele. Ale místo lítosti v něm dál bublal hněv.
To já bych si ji vážil víc! Já bych jí dal všechno!
Zadíval se do třpytivých vloček za oknem, sevřel okraj stolu a rty mu zkřivila hořká grimasa. Pořád věřil, že to má být jeho štěstí. Jejich pohoda ho bolela.
Uviděl na stole pomačkaný list s poznámkami, koho má Marie v telefonu napodobit, co říkat. Zuřivě jej roztrhal a hodil do koše stejně jako všechny své ztracené iluze.
Sníh za oknem tiše padal, svět se zdál až příliš klidný. Honza si v duchu šeptal do chladu:
Jednou pochopíš, Hano, že Tomáš si tě nezaslouží že to já tě opravdu miloval. Ale ty jsi si vybrala život ve svém domáckém teple. Třeba jednou…”
Odvrátil se od okna. Ve tmě tichého bytu pomalu chápal, že jeho zrada definitivně ukončila to, v co tolik věřil. A zůstaly jen prázdné vzpomínky, pod sněhovou pokrývkou Prahy.
