Odešla Marie Její synové přijeli z Prahy do vesnice na tryznu.
Hlavně že aspoň teď se ukázali, špitaly si sousedky. Aspoň maminku na poslední cestu doprovodili.
Tryzna skončila a synové s rodinami se už začali balit domů. Najednou do světnice vstoupila teta Božena, Mariina sestra.
Teto Boženo, my už musíme jet, začal starší syn. Dům je potřeba zamknout. Vám by taky bylo načase jet.
Jak jet?! podivila se sestřenice. Já jsem přece doma! Nemám proč někam jet.
Všichni překvapeně hleděli na Boženu.
Jana a Michal se vzali a nastěhovali se k Michalově mamince.
Svatba byla skromná. Rozhodli se ušetřené peníze zatím použít jinak, než na bydlení.
Doteď žili každý jinde Michal s matkou, Jana na koleji. K doma se Jana nevracela, protože její matka stále chodila po zábavách
Otce vůbec nepoznala.
Michalova matka se rozhodla mladým dopřát soukromí. Vzala si dovolenou a odjela k sestře Marii na vesnici.
Tam často pobývala. Marie žila sama. Manžel už tu nebyl, a děti, dva synové, matku navštěvovali jen zřídka. Ani nezavolali, pokud by náhodou matka potřebovala pomoc mají přece své starosti
Marie byla zklamaná. Copak nemohou aspoň zavolat rodné matce?
Ale žádat o něco nechtěla. Buď si poradila sama, nebo poprosila souseda, někdy přijel synovec s tetou.
Michal byl šikovný. Často jezdil s matkou na venkov, teď se oženil. Asi na tetu časem taky zapomene, jako její vlastní synové. Ti s sebou manželky k matce nikdy nepřivezli, jen na svatbě je matka zahlédla. A žádné vnouče ještě není. Prý je čas.
Boženko, přijela jsi! Moje sestřička! zaradovala se Marie.
Spolu jim bylo dobře. Od mala vyrůstaly spolu, až Božena jela do Prahy a tam se vdala. Marie zůstala na vesnici. Obě ovdověly v jednom roce a už se znovu nevdaly.
Zatím tu budeš hospodyní. Já mám dovolenou až za týden. Proč Michal taky nepřijel? Mohli jste mladou přivést do vesnice na návštěvu. Nebo odjeli na svatební cestu k moři?
Kdepak. Šetří. Měli malou svatbu, jen na úřadě. Janina rodina skoro není. Matka sama, a pořád chodí po zábavách. Jana už dávno žila sama, od maminky odešla. Je mi jí líto, je to dobré děvče.
Tak proč jsi je nevzala sebou?
Já odjela. Ať si mladí zvyknou na sebe, nebudu překážet. Třeba si bezemě konečně odpočinou. Už jsem ani nedoufala, že se ožení. Třicet mu bylo. Sláva Bohu, že má ženu. Ať si žijí.
Oni už jsou sehraní. Sladký měsíc mohou klidně trávit i na vesnici. Kdyby jim tu nebylo, vrátěj se. Zavolej jim. Dům je velký, místa dost.
Michal s Janou přijeli za dva dny. Teta byla šťastná. Své syny už se ani nedočká.
Jsem ráda, že jste tu! Moji tu vůbec nezajímají. Můžu je volat, jak chci. Práce mají, prý. povzdechla si Marie.
Janě se na vesnici líbilo. Zavzpomínala, jak jezdila k babičce. Té bylo patnáct, když ji ztratila. Pak se musela sama starat a studovat
Marie pracovala. Božena odpočívala a vařila všem jídlo. Michal opravil plot u sauny a střechu na kůlně. Jana se od rána do večera starala o zahrádku.
Ale nech toho, Jano, zahrádka počká. Brzy mám dovolenou, postarám se. Vy si užívejte.
Mně to nevadí, u babičky jsem vždy u všeho byla. Ráda dělám na zahradě. Vy si zatím odpočiňte.
Dovolená utekla rychle. Hosté odjeli domů, Marie zůstala sama. Všechno bylo hotové, ale najednou se cítila osaměle. Večer se ji dokonce zmocnil smutek. Zavolala staršímu synovi.
Co se děje?
Ale nic, jen tak, chtěla jsem vědět, jak se máte. Nepřijedete někdy?
Nemáme čas, zavolej mladšímu, ten snad nepojede k moři.
Zavolala i druhému, taky odmítl. Prý jedou k moři, a za matkou nechcou ani na pár dní. No nic. Michal slíbil, že přijede.
Utekla léta. Michal s Janou si pořídili vlastní byt. Na tetu nezapomněli, často ji navštěvovali, pomáhali s domácností. Děti vodili taky. Někdy jejich děti trávily prázdniny u obou babiček u Marie i Boženy, obě už v důchodu.
Svých vnoučat se Marie nedočkala. Mladší má syna nevlastního, vzal si ženu s dítětem. Starší si pořád stavěl kariéru, až bylo pozdě. Takové děti Na matku čas nemají, děti neplánují. Jednou za tři roky přijedou buď ráda, že aspoň nezapomněli!
Hlavně že je Michal, Jana a sestřička.
Tak žili, dokud Marie neochuravěla. Léčbu udělali, ale bylo potřeba víc peněz. Volala synovi, tomu druhému. Všechno mu vysvětlila.
Maminko, celý život jsi v lázních nebyla, netřeba začínat teď. Doma je doma. Uzdrav se.
Lázně zaplatil Michal s Janou.
Obě sestry poslali spolu. Bylo jim veseleji
Marie odešla o čtyři roky později. Synové přijeli na tryznu.
Hlavně že tentokrát přijeli špitaly si sousedky. Aspoň mamince na poslední cestu dali sbohem.
Chystali se k odjezdu, když v domě zůstala teta Božena s Michalovou rodinou.
Teto Boženo, víte My už musíme jet, začal starší syn. Dům zavřeme. Vám i ostatním bude třeba jet.
Jak jet?! zarazila se sestra. My jsme přece doma! Nám nikam nespěchá.
Všichni na Boženu udiveně zůstali zírat.
To je přece dům naší matky! pronesl mladší syn. Je tedy náš. Budeme ho prodávat. Vezměte si, co chcete na památku. Vázičku, servis Stejně tu všechno půjde pryč.
Vy si vezměte památku na matku, ale dům mi darovala sestra, když byla nemocná. Hned jak se vrátila z lázní.
Lázně? Ona darovala? Vždyť jsme její synové!
Najednou jste si vzpomněli? A kde jste byli předtím? Synové! Když byla nemocná, nikdy jste tu nebyli. Synové
Synové odjeli. Ani se nevymlouvali. Nemají už, kam by přijeli.
Božena se nastěhovala do sestřina domu. O svůj byt v Praze se dělí s rodinou syna, pomáhá jim. Oni ji navštěvují, starají se o ni. Dobrý, soudržný rod jen Marie už chybí
Ale stejně je s nimi, v jejich vzpomínkáchA tak nakonec zůstal dům plný vzpomínek, smíchu i těžkých dnů v rukou té, která o něj vždy pečovala srdcem. Božena každý večer otevřela okno do zahrady, kde voněly růže, a cítila, jak ji sestra tiše objímá v šepotu korun, v záři hvězd, v klapání kročejů svých vnoučat po dřevěné podlaze. Synové už dávno byli jen jmény v rodinném albu, zatímco Michal s Janou a jejich děti přijížděli pravidelně, aby domov znovu naplnili životem.
Dům žil dál ne fotografiemi na stěnách, ale smíchem, péčí a obyčejnou lidskou blízkostí. A Božena věděla, že i když jsou někdy pokrevní příbuzní vzdáleni, domov najde každý tam, kde je někdo skutečně čeká.
