Muž mých snů opustil svou ženu kvůli mně, ale ani ve snu by mě nenapadlo, jak se všechno obrátí proti mně.
Už od studentských let jsem ho obdivovala. Dalo by se říct, že to byla láska bezpodmínečná naivní a slepá. A když mi konečně věnoval pozornost, úplně jsem ztratila rozum. Stalo se to vlastně až pár let po škole začali jsme pracovat ve stejné firmě. Měli jsme stejnou profesi, takže to nebylo nic neobvyklého. Ale já věřila, že to byl osud.
Připadal mi jako muž mých snů. A v mládí mi vůbec nevadilo, že už manželku měl. Já jsem nikdy vdaná nebyla a nevěděla jsem, jaké to je, vidět rozpadající se manželství. Proto jsem necítila žádnou vinu, když se Jaroslav rozhodl opustit svou ženu kvůli mně. Kdo by tehdy řekl, že mi to přinese tolik bolesti? Lidé mají pravdu štěstí nelze stavět na neštěstí druhých.
Když si vybral mě, byla jsem v sedmém nebi a byla jsem ochotná mu všechno odpustit. Pravda ovšem byla, že v každodenním životě zdaleka nebyl takový princ, jakým se zdál být na veřejnosti. Jeho věci byly po celém bytě rozházené a mytí nádobí kategoricky odmítal. Všechny domácí práce padly na moje bedra. Ale tehdy mi to vůbec nevadilo.
Na své předchozí manželství zapomněl poměrně rychle. Neměli děti a sňatek, jak se ukázalo, byl vynucený jejími rodiči. Se mnou to prý bylo jiné aspoň to tvrdil.
Moje štěstí netrvalo dlouho, protože všechno se změnilo, když jsem otěhotněla. Zpočátku byl Jaroslav nadšený, že bude mít dítě. Dokonce jsme uspořádali velkou rodinnou oslavu. Všichni nám přáli hodně lásky a zdraví pro naše budoucí dítě.
Ten večer mi utkvěl v paměti jako jeden z nejkrásnějších. A nelituji ho, když si na něj vzpomenu. Ale od té chvíle moje slepá láska začala hasnout.
Čím víc mi rostlo břicho, tím míň jsem Jaroslava vídala. Šla jsem na mateřskou, takže jsme se potkávali jen pozdě večer. Stále častěji zůstával v práci a chodil na firemní večírky. Zpočátku mi to nevadilo, ale brzy mě to začalo unavovat. Domácí práce byly čím dál těžší, protože jsem se už nemohla jen tak sehnout a posbírat ponožky poházené po bytě.
V té době jsem se často ptala nepohnuli jsme se s tím dítětem příliš rychle?
Věděla jsem, že city časem vychladnou, ale nečekala jsem, že to přijde tak brzy. Jaroslav mi sice pořád nosil květiny a čokoládu, ale já jsem v té chvíli chtěla jen, aby byl se mnou.
Brzy bylo jasné, že na ty firemní večírky nechodí jen tak. Kolegové mimochodem při kávě zmínili, že k nám do oddělení nastoupila nová mladá kolegyně. Personál už tak byl nedostatečný, a když jsem šla na mateřskou, situace se stala kritickou. Jaká ironie.
Nebyla jsem si jistá, jestli jde o ni, ale manžel určitě měl někoho jiného, protože pro mě neměl vůbec čas. Buď byl v práci, nebo na služební schůzce, nebo na další firemní akci, kterou nemohl vynechat. Jednou jsem v kapse jeho saka našla lísteček podepsaný iniciálami, které jsem neznala. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale vrátila jsem ho zpět a rozhodla se dělat, jako bych nic neviděla.
Bylo děsivé zůstat sama v sedmém měsíci těhotenství, zatímco manžel si pořád stěžoval, že jsem příliš nervózní. Každá hádka končila jeho zklamaným povzdechem. Nevím jak, ale pochopila jsem, že když tohle téma otevřu, určitě skončím sama. Strach z toho, že manžela ztratím, byl tak velký, že jsem na nic jiného nemohla myslet. Říká se, že čeho se příliš bojíš, to se ti stane.
I když mě Jaroslav původně dvořil s grácií, gentleman opravdový nebyl. Nejhorší slova, která jsem kdy slyšela, byla: Na dítě nejsem připravený. A: Mám někoho jiného. Už ani nevím, jak mi to přesně řekl, ale v tu chvíli jsem cítila, jak ztrácím rozum.
Nečekala jsem, že ve sobě najdu sílu podat žádost o rozvod. On zřejmě také nečekal, že jeho chování už nebudu tolerovat. A rozhodně nečekal, že mu druhý den všechny věci vyhodím před dveře. V tu chvíli jsem byla ráda, že byt byl pronajatý, takže jsme se o něj nemuseli dělit.
A co dítě? Myslíš na dítě? Jak ho uživíš?
Najdu řešení. Budu pracovat z domu. Navíc mi rodiče už dlouho nabízí pomoc. Mamka mi vždycky říkala, že je sukničkář měla jsem ji poslechnout.
Pravděpodobně zodpovědnost za budoucnost mého syna mi dodala odvahu. Bez něj bych ji možná nenašla.
Ale také jsem pochopila, že nechci, aby mé dítě vyrůstalo s takovým otcem.
Jeho zrada byla tak nízká, že jsem s ním už nechtěla mít nic společného. Jako by mi spadly klapky z očí.
Prvních pár měsíců po rozvodu, včetně porodu, bylo nesmírně těžkých. Přestěhovala jsem se zpátky k rodičům, kteří byli šťastní, hlavně prarodiče, kteří si vždy přáli vnouče. Nedalo se říct, že by mi po něm nebylo stýsk
