Nutně potřebujeme tatínka
Maminko, ty si prostě musíš co nejdřív najít nového muže! Opravdu urgentně!
Alena málem upustila šálek s kávou, takže se pár kapek rozlilo na ubrus. Položila ho, odkašlala si a zadívala se upřeně na dceru.
Vysvětli mi to, prosím, snažila se mluvit klidně. Proč najednou takové požadavky?
Holčička přešlapovala z nohy na nohu, sklopila oči a začala zkoumat vzor na koberci. Lence to bylo trochu trapné, ale pevně věřila, že to dělá správně.
Víš co Dneska jsem řekla tátovi, že už máš někoho nového, povzdechla si těžce. Hrozně moc mě vyslýchal! Pořád se ptá, jestli už máš někoho! Vždycky jsem říkala ne, a pak začal dlouze vykládat, jakou děláš chybu, že jsi ho opustila. Že prý jsi prostě nic nepochopila, když jsi si nechala utéct takhle úžasného chlapa!
Lenka se na maminku krátce podívala. V očích měla vztek, zmatek i trochu uražené pýchy na tátu.
No a taky pořád opakuje, že prý si brzo uvědomíš, jaká je to chyba, a vrátíš se. Že nikdy nenajdeš nikoho lepšího. Tak jsem se naštvala a řekla, že už někoho máš.
Alena si posunula vlasy za ucho. V myšlenkách hned slyšela dobře známé hlasy bývalého ta jeho sebejistota, ten způsob, jak z každé debaty udělat životní monolog o vlastní neomylnosti.
Umím si představit, jaké výrazy u toho používal, pronesla s jemnou ironií. Ještě teď nemůže rozchod překousnout, pořád si myslí, že jsem něco ztratila, když už ho nemám. Někdy mám pocit, že si Viktor volá Lenku na víkendy jen kvůli svému sebepotvrzování. Potřebuje nové drby, aby mohl soutěžit o své ego.
Lenka zhluboka povzdechla a sedla si na gauč, nohy pod sebou, a mechanicky hladila čalounění, jako by chytala myšlenky.
Taky si myslím, přikývla a dívala se do stran. Půldruhé hodiny pořád poslouchám, jak je úžasný. Jinak se o mě vůbec nezajímá ani se nezeptá, jak mi to jde ve škole, jestli něco nepotřebuju
Říkala to s obyčejným výrazem, jako kdyby popisovala denní rutinu: vstát, snídaně, škola, úkoly. Pro Lenku to byl už dávno běžný standard, nad kterým ani nepřemýšlela.
Opřela se o opěradlo gauče a zadívala se na strop, v hlavě si promítala otcovu poslední návštěvu. Jako vždy začal vyprávěním o svých pracovních úspěších, tentokrát o tom, jak geniálně uzavřel obchodní jednání. Pak přidal své plány, těžkosti, nepochopení kolegů Šedesát minut mluvil a Lenka si to v duchu změřila na hodinkách, aby to mohla vylíčit mamince.
A když se pokusila pochlubit školní olympiádou z matematiky, táta jen mávl rukou, ze slušnosti zabručel fajn, a vzápětí se zase stočil k sobě: To já v tvém věku a už zase mluvil o sobě.
Lenka pokrčila rameny. Byla zvyklá. Co pamatuje, táta byl vždycky zahleděný do sebe. Ostatní členové rodiny byli někde na okraji důležití, ale ne zásadní.
Každou debatu stáhl k sobě a svým problémům. Když si maminka postěžovala na únavu, on začal vykládat, jak těžké to má v práci. Když Lenka mluvila o kamarádkách, dostala přednášku o jeho vlastním dětství, samozřejmě plném zážitků. Ostatní starosti ho nezajímaly, nebo je považoval za bezvýznamné.
Lenka si často říkala, jak to mamka vydržela patnáct let někdy si myslí, že právě kvůli ní, nechtěla, aby vyrůstala bez táty. Lenka věřila, že se jednou tatínek změní, začne je vnímat, zajímat se o jejich životy Ale roky plynuly a nic. Po rozvodu byla najednou překvapená, jaký klid doma zavládl. Nikdo nestrhává pozornost jen na sebe.
A proč já mám najednou tak nutně hledat nového manžela? Alenina otázka nyní vyzněla o poznání ostřeji, než chtěla. Tak jsi to řekla a co má být?
Víš, tátovi z toho úplně přelétly barvy ve tváři! Lenka se uculila a sevřela v náručí jednu z polštářů. Napřed zbledl, pak zrudl a spustil řev, že i sousedka přiběhla! Popravdě jsem se trochu bála.
Na chvilku se odmlčela, vzpomněla si na tu scénu vytočený tatínek, křečovitě zatnuté pěsti, přehnaně hlasitý hlas, nervózní pohled. Skoro jako by měl každou chvíli vybuchnout.
Vynucoval si, abych řekla jméno toho chlapa a popsala ho do detailu, pokračovala Lenka a žmoulala roh polštáře. Odmítla jsem, řekla jsem, žes mi zakázala cokoli říkat… Nebudu se divit, když ti za chvilku zavolá a bude ti něco vyčítat.
Alena se otočila k oknu a dlouze se na dceru zadívala. Zajímavý den ji zřejmě čeká Viktorovu hysterii si uměla dobře představit. Tohle tedy opravdu nepotřebovala.
Alena se posadila na gauč vedle Lenky a objala ji. Co už, slova byla řečena, nejde je vzít zpět.
Proč jsi to vlastně vymyslela? zeptala se tichým hlasem, pohoupala Lenku v objetí. Žily jsme v klidu, teď zas budeme mít cirkus. Budu muset vypnout telefon.
Lenka se jemně vymanila z objetí, narovnala se a zadívala se mámě do očí s překvapivou dospělostí.
Protože jsi báječná! řekla rozhodně. Jsi hezká, chytrá, máš spoustu kamarádů a chlapi se o tebe perou! Myslíš, že to nevidím? Mě nebaví poslouchat, jak o tobě táta pořád říká cokoli hnusného!
Alena ji pohladila po vlasech, z očí jí čišela něha i jemné rozpaky.
Už jsem to pochopila, miláčku, usmála se. Upřímně jsem myslela, že si nebudeš přát, abych se znovu zamilovala. Přeci jen je to od rozvodu půl roku.
Tahle slova říkala těžko. Částečně se stále bála, že by nový vztah mohla dcera brát jako zradu, nebo náhradu za otce. Pozorovala pečlivě Lenkinu tvář, jestli nenajde stín nespokojenosti.
Blbost! odsekla Lenka rázně. Hlavně, abys byla šťastná!
Seděla se založenýma rukama, usmívala se a vypadala až nečekaně vyspěle.
Alena na ni dál koukala a v jejím srdci se pomalu rozpouštěla starost. Lenčina jistota ji uklidnila. Možná opravdu zbytečně hledí zpátky a bojí se dopředu.
Jsi úžasná holka, řekla Alena tiše a znovu ji přitáhla k sobě. Děkuji, že se o mě staráš.
Lenka ji objala, pohladila po ruce a obě pocítily, jak jejich malá rodina, přes všechno, sílí a sílí.
******************************
Alena seděla u pracovního stolu a snažila se soustředit na report, ale řádky splývaly a v hlavě jí tepal urputný bolestivý tlak. Masírovala si spánky, pohyby se stávaly mechanickými, během dne už tuhle automatiku opakovala snad stokrát.
Po chvilce se rozhodla a poprosila kolegyni, aby skočila do lékárny byla za rohem. Kolegyně se vrátila s prášky, Alena je zapila vodou a pokusila se znovu zabrat do papírů. Marně. Každý zvuk, každé ťuknutí do klávesnice i šum klimatizace jí bolest jen zesiloval.
V tom do místnosti nakoukl vrátný byl sice už od pohledu zdvořilý, ale v očích měl opatrnost.
Aleno Novotná, máte tu návštěvu, nakoukl dovnitř. Váš bývalý manžel trvá na setkání. Přijdete, nebo máme zařídit, aby odešel?
Alena ztuhla. Vlna únavy a vzteku se v ní zvedla. Zhluboka se nadechla a snažila se navenek udržet klid.
Jdu, promiňte za komplikace, odvětila a vstala.
V duchu zanadávala. Horší chvíli si Viktor vybrat nemohl. Den byl už tak dost náročný, bolela ji hlava, práce přibývala, a do toho výstup přímo v kanceláři. Ani nezavolal předem, prostě si vtrhl do firmy! Co čeká, udělá tu scénu?
Vydala se tedy do haly. Po cestě to v kancelářích žilo někdo pil kávu, někdo něco řešil na tabuli Prošla kolem nich, ramena sevřená v napětí.
Ve vestibulu zahlédla Viktora okamžitě. Pobíhal sem a tam, u recepce gestikuloval, rozčiloval se, vypadalo to, že ke stěží drží nervy na uzdě. Ochranka už na něj začínala být netrpělivá.
Co potřebuješ? spustila Alena bez úvodu, hlas měla klidný, ale uvnitř napjatý jak struna. Proč tu děláš divadlo? Chceš poznat českou policii zblízka? Umím to zařídit.
Viktor se otočil, celý rudý, oči mu jiskřily. Přiskočil k ní, ukazoval prstem jako kdyby ji přistihl při zločinu.
Ty! zakřičel. Lenka mi všechno řekla! Sotva půl roku po rozvodu a už máš chlapa?!
V jeho hlase se míchala žárlivost, ukřivděnost a nevěra. Do poslední chvíle asi doufal, že si dcera vymýšlí. Jenže Alena vypadala klidně, a to ho jen roznítilo.
Alena lehce nadzvedla obočí a s náznakem pobavení naklonila hlavu.
To bych ti měla být navždycky věrná, i po rozvodu? pronesla klidně. To bys chtěl moc, drahý. Obzvlášť, když ani ve svazku sis věrnost zrovna nehlídal.
Viktor na vteřinu zaváhal, jeho ruka pomalu spadla. Zřejmě nečekal tak jasnou odpověď.
Kolem chodili lidé, ale v Alenině i Viktorově světě nic jiného neexistovalo než to napjaté místo mezi nimi, nabité výčitkami i vzpomínkami.
Ty prostě začal, ale Alena mu skočila do řeči.
Nech toho, Viktore, její hlas byl klidný, ale pevný. Když máš co řešit, pojďme v klidu. Ale ne tady a ne takhle.
Cirkus?! Já ti ještě ukážu! téměř křičel Viktor, rvoucí hlas se rozléhal vstupní halou, pěstmi těkal. Nedovolím, aby moje dcera žila pod jednou střechou s cizím chlapem! Já ti Lenku vezmu! Nikdy ji už neuvidíš! Ty
Hájil se zuřivě a téměř hystericky, ale Alena jen pozvedla obočí.
Už jsi skončil? Jsi na správné adrese, cirkus máme přímo v kanceláři, utrousila s mírnou ironií.
Co se tu děje? ozvalo se od dveří. Viktor ustrnul. Do haly právě vstoupil muž v tmavě modrém saku, působil klidně a autoritativně zjevně někdo z vedení.
Do toho vám nic není! odsekl Viktor. Tohle je naše věc!
Muž se jen mírně pousmál a popošel blíž.
Soukromá věc je, když si to vyříkáte o samotě, prohlásil s nadhledem. Ale když tu tropíte scénu mezi lidmi, je to už problém firmy.
Alena se jen mlčky zadívala na muže jeho přítomnost byla vítaná, alespoň to narušilo Viktorovy hrozby.
Viktor chtěl něco odseknout, ale muž neuhnul.
Kdo jste, že se mícháte? zavrčel Viktor.
Kdo? Ten, kdo dělá Alenu šťastnou, odpověděl muž klidně, stoupl si k ní a lehce ji objal kolem pasu, aby bylo jasno.
Křičíš na mou ženu a to já nestrpím. Jestli chceš do cirkusu, můžeš si to zařídit přes policii, nebo radši zmizet. A jestli chceš zneužít Lenku, doporučuji ti, abys to nedělal.
Viktor stál a nenacházel slova. Jeho tvář zrudla, pak zbledla, sevřené pěsti se třásly ale viděl, že jeho řeči tady nepomohou. Po chvíli odevzdaně odešel a jen přes rameno pronesl:
Můžeš zapomenout na alimenty!
To mě opravdu netrápí, zasmála se Alena úlevně. Aspoň nebude Lenka muset na víkendy k tátovi.
Teprve pak zpozorovala pevnou ruku generálního ředitele pořád kolem svého pasu. Trochu znejistěla a jemně ustoupila stranou, zjihla.
Děkuju, pane Dvořáku. Ani nevíte, jak jste mi pomohl.
Petr Dvořák se vřele usmál.
Co kdybychom o tom promluvili u oběda? navrhl a nabídl jí rámě.
Alena chvilku váhala, zda to není moc brzy, nevyzní to podivně? Ale rychle ty pocity zamáčkla: Petr byl vždy ohleduplný a ona si s ním už dávno chtěla normálně promluvit.
Ráda, usmála se a přijala jeho rámě. Dotek byl přesně takový pevný, klidný, ale nevnucující.
O něco později, u útulného stolu v malé kavárně za rohem, dolehlo na oba uvolnění. Světlo lamp, vůně koláčů, tichá hudba… Mluvilo se snadno.
Petr narovinu přiznal, že má k Aleně dlouho city. Mluvil prostě, bez patosu.
Dlouho jsem se odhodlával. Byla jsi vždycky tak uzavřená, vím, že máš za sebou těžké období a rozhodně jsem tě nechtěl tlačit, řekl.
Alena ho poslouchala a poslouchala upřímnost v jeho slovech.
A když jsem viděl, jak na tebe Viktor křičí nemohl jsem stát opodál, uzavřel Petr.
Alena se jemně usmála teď chápala jeho pohledy i postoj. Petr se jí také líbil, ale kvůli hierarchii ve firmě by se jinak nikdy neosmělila.
**************************
Za tři měsíce po té scéně v práci už byli Alena a Petr manželé. Svatba byla krásná, Petr splnil Aleně snad každé přání.
Lenka byla opravdu šťastná. Pomáhala s přípravami, kontrolovala každý detail a když novomanželé vyměnili prstýnky, upřímně oba objala.
Jsem šťastná za vás oba! zašeptala a v očích jí zářila radost.
Ale hned také řekla, že Petr pro ni nebude táta.
Mám tě ráda, Petře, svěřila se první společný večer ve třech, a jsem ráda, že mamka není sama. Ale tátu už mám.
Petr bez urážky přikývl: To je v pořádku, Lenko. Důležité je, že jsme teď spolu.
Pozvánku na svatbu dostal i Viktor spíš z ironie než skutečného zájmu. Alena váhala, ale nakonec ji poslala poštou, bez jakéhokoli dopisu jen jednoduše kartička s datem, časem a adresou.
Samozřejmě, Viktor se neukázal. Jenže místo toho začal obvolávat společné známé.
První telefonát přišel hned druhý den po doručení pozvánky. Hrál klid, ale hlas se mu třásl.
Dokážeš si představit, že mě pozvala na svoji svatbu? vyprskl, než protějšek stihl cokoliv říct. Tohle se přece nedělá!
Přátelé většinou jen pokrčili rameny, někdo řekl: Každý to má jinak, někdo mlčel. Postupně sám Viktor pochopil, že jeho rozhořčení nikdo nesdílí.
Tak zkusil nové argumenty: že Alena to celé uspěchala.
Půl roku po rozvodu! To není normální, skutečnou lásku nenajdeš tak rychle. Snaží se na mě zapomenout!
Jindy tvrdil: Nedala mi šanci to napravit! Kdybychom si promluvili, mohl jsem
Vlastně si nikdy neřekl, co přesně by změnil. Někdy mu už došly i výčitky a zbyla mu jen hořkost že tu není vděk, ona prostě odešla i s dcerou.
Našeptávači mu však nikdy Alenu hexili, spíš připomněli: Za co by ti měla děkovat? Byli jste manželé, to je normální!
Nakonec Viktor upustil od telefonování, sedával ve svém bytě s holými stěnami, kde po Aleně zbyla jen zapomenutá sponka, starý album, či pár malých šatů Lenky, a musel si přiznat: život jde dál. Jen jemu se do něj zatím nedaří najít cestu.
A mezitím život Aleny, Petra a Lenky běžel už svým tichým, mimořádně obyčejným tempem večeře, procházky na Petřín, výlety do Stromovky, i hádky, co pustit za pohádku
A tak si Alena uvědomila: štěstí se někdy rodí až tehdy, když se nebojíte pustit minulost a s důvěrou přijmete novou kapitolu pro sebe, pro lásku a hlavně pro ty, které máme rádi.
