Představ si, sestřičko se mi neozvala osm let. Osm let. A v sobotu mi z ničeho nic zavolala a poprosila mě o peníze na operaci. Kdybys mi dřív řekla, že jedno věta přes telefon může bolet víc než osm let ticha, smála bych se ti do obličeje.
A pak bych sedla na kuchyňskou podlahu a brečela, přesně tak, jak jsem to v sobotu udělala telefon v jedné ruce, utěrka na nádobí v druhé.
Moje sestra Jaroslava je o čtyři roky starší než já. Když jsme byly malé, v našem bytě na sídlišti v Brně jsme spaly v jednom pokoji.
Večer, zatímco táta koukal na fotbal a máma žehlila v kuchyni, jsme si vyprávěly různé blbosti. Jak spolu budeme vždycky bydlet, jak se nikdy nepohádáme. Tehdy mi bylo deset a fakt jsem tomu věřila.
Dělám už třiadvacátým rokem na dopravním inspektorátě. Můj život je v jasným řádu jinak bych se zbláznila.
Táta onemocněl před devíti lety. Rakovina plic dva roky chemo, nemocnice, noční služby u postele. Jaroslava přijela třikrát. Poprvé na dvě hodiny, prý pes, rekonstrukce bytu, znáš to samé výmluvy.
Já brala dovolené, nechala se převádět na směny, starala se, krmila ho, myla, vozila na ozařování. Nechápej mě špatně nikdy jsem si nestěžovala. Byl to můj táta.
Když odešel, zjistila jsem, že před rokem v době kdy už skoro nevstával ho máma ukecala, aby byt přepsal na Jaroslavu. Notářský závěť, všechno dle zákona.
Máma tvrdila, že je to fér, protože Jarka to má těžší. Ta, která přijela třikrát. Jarka, co neumyla jeden talíř, ani nevěděla, jaké táta bere léky.
Snažila jsem se mluvit s mámou, s Jaroslavou, s oběma. Máma jenom nehádejte se, táta by to nechtěl. Jaroslava pokrčila rameny. Bylo to jeho rozhodnutí, koukala skrz mě, jakobych byla průhledná vitrína.
Jaroslava prodala byt po tátovi do půl roku. Pořídila si baráček za městem, zahrádka, garáž. Přestala mi brát telefony. Na moje padesátiny nepřišla.
Na pohřbu mámy před čtyřmi lety jsme stály každá na jednom konci hrobu a ani na sebe nepodívaly. Jeden z příbuzných šeptal: Škoda, že tohle Franta nevidí. Měl recht. Táta by to nepřežil.
Osm let ticho. Každé Vánoce u stolu jedno prázdné místo nejdřív kvůli mámě, pak ze zvyku. Osm let, kdy jsem si zvykla, že sestru nemám.
A pak přišla ta sobota.
Myla jsem nádobí po obědě. Mirek seděl u televize, syn volal, že v neděli přijede s Haničkou. Prostě klasickej den. Telefon a na displeji jméno, co jsem za ty roky nesmazala sama nevím proč.
Renáto? Tady Jarka.
Měla jiné hlas než jsem si pamatovala. Tenký, unavený, nebo že by ho už dlouho nepoužívala na normální rozhovory.
Ano? řekla jsem. Nic víc, vážně, co bych řekla?
Jaroslava začala sypat všechno najednou, sotva dýchala, jakoby se bála, že zavěsím. Že má nemocné koleno, že čekání na pojišťovnu je na dva roky, že soukromě ta operace vyjde na tři sta tisíc, že jí před třemi lety odešel manžel, barák žere všechny peníze. Že nemá, na koho se obrátit. Že jsem její sestra.
Jsem tvoje sestra, zopakovala, jakoby na to právě přišla po těch letech.
Stála jsem u dřezu s mokrýma rukama a cítila, jak ve mně něco tvrdne. Beton, co jsem kolem sebe stavěla roky, aby mě nic nerozsypalo.
Jaroslavo, řekla jsem klidně. Osm let ani jedno, jestli žiju. Co ti mám teď odpovědět?
Ale ta operace, Renčo. Sotva chodím…
Je mi to líto, ale nemůžu ti pomoct.
Ticho. Hrozně dlouhé, ve kterém je slyšet cizí dech a vlastní tep v uších.
Pak řekla tu větu. Pomalou, přesnou, jakoby ji nacvičovala.
Víš co, táta měl pravdu. Celý život říkal, že jsi studená ženská bez srdce. A měl pravdu.
Táta to nikdy neřekl. Vím to byla jsem s ním každej den ty dva roky. Každé jeho slovo, úsměv, i bolest znám zpaměti. Nikdy by to o mně neřekl.
Ale Jarka věděla, kam bodnout. Věděla, že tahle věta s tátou je jako nůž mezi žebra. Táta je pryč. Nikdo už to nevyvrátí. Vždycky budu mít malý stín pochybnosti jestli něco takového nepadlo kdysi dávno, když jsem tam nebyla.
Položila jsem. Sedla na zem. Utěrka v jedné, telefon v druhé. Mirek přišel, jen si ke mně přisedl, neřekl nic. Po třiceti letech ví, kdy se ptát a kdy prostě být.
Seděla jsem tam snad dvacet minut. Myslela na tátu, na mámu, na malou Jarku z dětského pokoje, co mi slibovala společný dům. Osm let mlčení bolelo, ale bylo to čisté. Ticho je aspoň poctivé jasně říká: Nechci tě znát. Ale ta věta… ta byla špinavá. Vzala člověka, kterého jsme obě zbožňovaly, a udělala z něj zbraň.
Nevolala jsem zpátky. Nevím, jestli někdy zavolám.
Jenom vím, že v neděli, když Hanička vešla do kuchyně a řekla: Babí, uděláš palačinky? cítila jsem něco, co si Jarka nedovede ani představit. Cítila jsem, že mám domov, který mi nikdo přepisovat nemusí. A že by se táta usmál.
Ne proto, že by měl pravdu. Ale protože by věděl, že jsem ho nezklamala.
