Středa, 9. června
Starý linkový autobus pomalu mizel v dálce, nechávaje za sebou typickou vůni nafty a rachotění motoru. Zůstala jsem sama na malém nádraží u polní cesty, kde se za ty roky snad nezměnilo zhola nic. Cesta do Hradiště byla pořád rozježděná, všude kaluže tmavého bláta, škarpy plné prachu, šedomodré keře na pozadí soumraku. Vesnice na obzoru byla roztažená jako stužka podél lesa, okna domů už svítila žlutě a z dálky bylo slyšet štěkot psů a rozhořčený řev husího hejna.
Ani za šest let se tu nic nezměnilo, zamýšlela jsem se. Tedy skoro nic. Jen místo napravo na kopci už nestála nákladní auta a traktory, které dříve patřily Belánkovu statku teď tam zely jen tma a prázdno. Možná to dědictví dědici rozprodali, kdo ví. Zůstala mi už jen tahle rodná vesnice, jinam nemám jít i když mě tu většina lidí nenávidí, stejně jsem neměla jinou možnost.
Prošla jsem na náves, hlavu skloněnou a šátek stažený skoro až přes oči bála jsem se, že zpoza každého okna na mě někdo hledí, snad ještě hodí kamenem. Srdce mi bušilo co mě čeká? Co je teď z mého domova? Zpřetrhalo se toho tolik. Byla jsem to vlastně já, kdo ať už právem či neprávem zavinila, že polovina vesnice před šesti lety přišla o práci. Od té doby se můj život změnil k nepoznání. Někdejší Veronika s hnědými vlasy a širokýma modrýma očima, ta lehkovážná holka, co byla okouzlená pohledným statkářem Arkadiem Belánkem… Ta už neexistuje. Žila jsem sama v maličkém, nakřivo postaveném domečku na konci stráně, patřila k těm, kdo stáli vždy stranou. Během let si celá obec pomalu získala k Arkadiovi úctu skoro jako k pánu a hospodáři.
Jednou jsem se k němu přistěhovala. Myslela jsem, že mám vyhráno. Ale rychle se ukázalo, že Arkadii není z těch, co by si ženy vážili. Pro něj jsem byla jen jako děvečka na pobavení. Nejprve mě odstřihl od kamarádek, pak mi zakazoval oblékat něco hezčího, kosmetiku úplně zakázal. Krok za krokem se celý můj svět zúžil na bylinkové polévky, uklízení a čekání na něj. Zaměstnání? O tom nemohla být ani řeč. Arkadii mi neustále vyčítal nevěru, žárlil, co chvíli podezíral…
Snažila jsem se mu vysvětlit, že mu nikdy nebyla nevěrná, ale s ním to bylo zbytečné. Nebylo to o mně, byl to jeho problém. On nikdy spokojený nebyl. Nakonec přišly i rány. Když jsem poprvé utíkala domů z jeho statku, doufala jsem, že zapomenu. Ale to jsem netušila, co si pro mě osud přichystá dál.
Přišel hned druhý den. Uklízela jsem kuchyň, dokořán otevřená okna a vůně čerstvě vytřených podlah; v tom klidu jsem alespoň na chvíli měla pocit, že žiju. Najednou rozkopnul vědro s vodou a voda se rozlila po kuchyni. Tušila jsem, že mě nečeká nic dobrého.
Na ten den si už nevzpomínám. Jako by to paměť z milosrdenství vymazala. Probrala jsem se až tehdy, když byl dvůr plný policistů a někdo na mě mával sáčkem, kde ležel kuchyňský nůž. Za plotem se tlačili sousedé. Židle v kuchyni byla převrácená, záclony utržené. Uprostřed ležel Arkadii.
Zabila ho! Co na ni budeme koukat? ozývalo se z pozadí. Se měla líp než všichni a takhle to skončí! Kvůli ní teď nemáme práci! Rozčilený šum davu: Co teď bude? Za co budeme žít? Odsoudili mě na šest let do ženské věznice v Opavě za těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Nebylo to lehké, ale ani tak hrozné, jak jsem čekala. Naučila jsem se naslouchat ostatním, našla jsem si přátele mezi dalšími ženami hlavně díky jejich soucitu a babské solidaritě jsem přežila.
Ale z někdejší Veroniky byla jiná žena; stárla jsem, vlasy mi prošedivěly a touha po kráse a nápadnosti zmizela. Nikdy by mě nenapadlo, že skončím za mřížemi. Vždycky jsem si myslela, že tam patří jen ti nejztracenější. Ale jak se říká před bídou a vězením člověk neuteče, nikdy nevíš, co ti život přichystá
Už jsem skoro u cíle. S obavami hledím na náves jestli můj domek vůbec ještě stojí. Možná ho někdo rozebral na palivo. Ale když jsem došla až na kraj stráně mezi dvě rozložité břízy, ucítila jsem známý závan chladu z potoka a uviděla nízké stěny domu, pořád celé! Odtud tak často ve snech slyším žabí koncert, šumění vody… Za stráněmi jsou hluboké lesy plné hřibů a masáků teď bych si tam nejradši šla s košíkem!
Nerušena pronikám stezkou ke vrátnici, hledám klíč schovaný pod trámkem. Pořád tam je. Uvnitř jsem čekala, že mě přivítá puch vlhkosti, ale nic. Rozsvítila jsem světlo v kuchyni je uklizeno, na parapetu kvete růžová pelargonie, všechno je na svém místě… Nechápala jsem. Někdo se musel o dům starat.
Veroniko, Veru! volá někdo z předsíně sousedka Doubravka. Vešla bez pozdravu, postavila na stůl sklenici mléka a čerstvý domácí chléb zabalený v ručníku: Všimla jsem si, že svítíš, tak jsem hned přiběhla. Musela jsi dost zestárnout… Tady jsem ti přinesla trochu na zub. Vy jste se o dům starala? usmála jsem se slabě. No jasně, koho by jiného napadlo to hlídat, ne? poplácala mě. Zarosily se mi oči: Děkuju, Doubravko, opravdově děkuju… Já už jdu, ještě pořád někteří chlapáci na tebe nemůžou zapomenout. Kdyby můj na to přišel, byl by pěkně navztekaný.
Úlevně se mi dýchá aspoň jeden člověk se mě zastal. Sedím u stolu, popíjím ještě teplé mléko, dům se zdá být najednou klidný. Vtom nesměle zaklepal někdo na dveře. Otevřela jsem a na zápraží rozpačitý klučina, možná třináctiletý, podává mi ubalený balíček: Maminka vám posílá něco k snědku. Poděkuj doma, ano? kývla jsem na něj a kluk stejně rychle zmizel. Netuším, koho to bylo dítě těch šest let stačilo, aby se všechny děti změnily, vyrostly. Z balíčku voní uzené sádlo a sliny se mi sbíhají v puse.
A než se vzpamatuju, dveře se rozrazí a bezděčně mě objímá Terezka, věrná kamarádka, s kterou jsem se vídávala, než mě Arkadii izoloval. Já si myslela, že se se mnou už žádná nebude bavit! rozplakala jsem se. To si nenech líbit, ženská solidarita ještě platí. Byla to sebeobrana, ať už kdo říká, co chce, vrací mi Terezka naději. Do chlapských věcí my ženy stejně nevidíme a oni nás taky ne. Doubravka říkala, že ses vrátila, tak jsem ti přinesla trochu zeleniny. Dnes nech odpočívat tělo i duši, zítra si popovídáme do sytosti!
Nemohla jsem dojetím polknout sousto. Chápala jsem, že jsem se spletla, když jsem všem v duchu křivdila aspoň některé ženy mě pochopily. Večer jsem uléhala do čistých peřin a skoro jsem zavírala oči, když na okno ťuklo znovu.
Neotvírej, Verko, mluvíme přes okno, ozval se hlas Oty, statného chlapa, který mezi chlapy platil za starostu. S chlapama jsme to probrali. Bylo by hloupé ti vyčítat věci, které Arka sám zavinil. Práce sice není, a těžko se žije, ale asi za to nemůžeš. A že měl svoje chyby, mluvit o tom nebudu. My ti sehnali něco peněz na začátek. Neboj, vezmi si to. Cítila jsem, že se začervenám, ale Ota jen tiše nahodil pytlík korunami šikmo dovnitř a zmizel v tmě.
Když jsem usnula, konečně mě naplnil klid možná se pro mě v Hradišti zase najde místo.
