Ahoj Hanko. To jsem já, Lenka. Cože? Lenka, říkám! Máš tam nějaký špatný signál. Proč volám? No, Hani, letos k vám na svátky nepřijedu. Nepřijedu, opakuji. Proč? No nač? Ty budeš s Petrem, tvoje dcera s manželem a dětmi. A já zase co? Nadlábnu se salátů, pak pojedu domů taxíkem za dvojnásobný tarif? No promiň, že nemůžu přespat u cizích, vždyť to znáš. Co budu dělat? Asi nic moc zalezu do postele a bude.
Volám Hance, se kterou posledních pět let trávím Vánoce a Nový rok po rozvodu. Vždycky mě u sebe nechala, ale letos to vypadá jinak.
Co říkáš? Že jsi mi taky chtěla volat? Ty taky někam jedeš? Kam? Do Brna, za tetou Petra? Tak šťastnou cestu a užijte si to! Nějaký problém? Kdo přijíždí? Saša? Jaká Saša? Aha, tvoje neteř? No počkej co je to tam za signál Chceš, abych ji ubytovala? No, víš, že nemívám ráda hosty, co moc neznám. Ale dobře, zvládnu to, ať přijede. Co? No už zase to vypadlo povzdychla jsem si a s mírným rozčilením zavěsila.
Chvíli jsem tam seděla a přemýšlela. Možná bude nakonec docela fajn, že nebudu na svátek sama. Tak jsem si řekla, že bych mohla aspoň nějaký salát připravit. Sama bych přežila na chlebíčcích, ale hostu musím aspoň něco nabídnout. Dala jsem vařit zeleninu na bramborový salát, připravila cibuli, okurky a začala přemýšlet.
Dřív, když jsem byla s Toníkem vdaná, tak jsem takhle sama neseděla. Už třicátého prosince nám začala najíždět všechna jeho venkovská rodina. Kuchyně se změnila v bojiště. Všude pára, zápach, nic nepomáhalo, ani otevřené okno. Vařil se sulc, pekly se buchty, smažily řízky. Všechno mastné. Já byla v jednom kole běhat se saláty, strkat sulc na balkon, loupala brambory. Ke svým jídlům mě po incidentu se salátem z avokáda už nepouštěli.
To je nějaký hnus, prohlásila teta Toníka a všichni přikyvovali.
Ale to jejich, toho jsem měla plné zuby všechno v majonéze, že to z lžičky kapalo. Chlapi sedli hned ke stolu a s klidem si nalévali domácí slivovici. Do půlnoci na Silvestra jsme byli všichni na pokraji sil.
A první druhý den po svátcích jeli zpátky. Dojedli a dopili, co po nich zbylo a mě zůstala kuchyň vzhůru nohama. Celý týden jsem pak jen uklízela, drhla, umývala. Toník mezitím ve vesnici dál slavil. Když se vrátil, byl zasmušilý, neoholený a podrážděný. Vyslechl si v hospodě, že si vzal ženskou, co neumí vařit, a byl oheň na střeše. Pořád vzpomínal na Věru, o které si myslel, že jsem mu ji přebrala. Všechno jsem vydržela, říkala jsem si, že asi mají pravdu. Prostě nikdy jsem neuměla ty jídla, na které byl zvyklý od dětství. Mastné, se špekem.
Jakmile jsem si chtěla postěžovat, vždycky jsem volala Hance. Ta byla akční a když už jí lezly mé stesky krkem, vymyslela plán. Přiměla mě, abych oznámila rodině, že letos připravuju menu sama a že mají přijet až na Silvestra. Spolu jsme pak pracovaly na sytých, ale lehkých obložených miskách. Rodina přijela, rozesadila se ke stolu.
Kde je maso? zklamaně se ptala teta.
Tady je přece pečená kachna, s nádivkou stačí jen nakrájet, odpovídala jsem mile.
A kde je bramborová kaše? nenechala se odbýt.
Teta se demonstrativně zvedla od stolu: Tohle je nějaká zelená hmota. Fando, jedeme domů.
Všichni se bleskově zvedli, oblékli bundy a třískli dveřmi.
Ty jo, vydechl Toník a zamával pěstí.
Tak počkejte, jdu s váma, houkl ještě směrem ke své rodině.
Nezapomeň si věci, řekla jsem mu a podala mu tašku.
Žij si tu, když jsi taková moderna. Já sám nebudu, ale co ty? hodil věci do tašky a odešel.
A když z kastrůlku začalo přetékat, probrala jsem se ze zamyšlení. Otevřela jsem pokličku a vtom se rozezněl zvonek. To bude ta Saša, co má dneska dorazit, pomyslela jsem si a šla otevřít dveře.
V nich stál muž, tak kolem čtyřicítky, usměvavý: Dobrý den, já jsem Alexandr Toman, synovec od Petra. Přijel jsem na návštěvu, tak trochu překvápko ale oni jsou tedy už v Brně. Vy jste asi Lenka?
Přikývla jsem jak automat a zmateně blekotala: Ale Hanka mluvila o neteři
Alexandr se usmál: Možná jste se přeslechla?
Vzpomněla jsem si na ten hrozný signál. Asi jo, to bude tím. No pojďte tedy dál, když už jste přišel.
Nedělejte si starosti, mám stejně lístek na odjezd až na první večer, dřív nebylo místo. Tak vás tu nebudu moc dlouho rušit.
Šla jsem zpátky do kuchyně, slila zeleninu, dala ji chladit na talíř.
Tak vy si chcete na Nový rok vystačit jen se salátkem? zakřenil se Alexandr.
Nevím proč, ale rýpla jsem si: Vy byste rád super menu? S vepřovým, kbelík bramborového salátu, řízky?
Zasmál se: Ale to vůbec ne! Já mám radši ryby.
No rybu tady zrovna nemám. Ani ji neumím moc dobře upravit.
Obouval se a už říkal: To neřešte, to se zařídí za chvilku jsem zpátky! A byl pryč dřív, než jsem stačila protestovat.
To bylo jako scéna ze špatné komedie. Čekala jsem mladou ženskou a přijel živý chlapík.
Alexandr nešel dobrých devadesát minut a už jsem začínala být lehce nervózní. Když konečně zazvonil, letěla jsem ke dveřím.
Kde jste byl? Málem jsem se bála! sykla jsem, ale zarazila se u pohledu na něj držel v náručí krásný malý smrček a tašky plné jídla.
Na co ta jedlička? zeptala jsem se překvapeně.
Co by to bylo za oslavu bez stromečku!
Nadechla jsem se té neodolatelné smrkové vůně a začala se usmívat: Ještě mandarinky by to chtělo!
Právě že mandarinky mám, i lahvinku šumivého to k tomu patří! No a teď mi pojďte pomoct do kuchyně, ať začneme s přípravou.
Pak jsme se, vesele a s nadhledem, dali do zdobení stromečku a chystání jídla. Já pod Alexandrovým vedením čistila krevety, připravovala filé z kapra a pak jsem fascinovaně sledovala, jak peče kapra na bylinkách.
K půlnoci bylo vše na stole: šumivé v pohárech, saláty, ryby, jednohubky. Přesně o půlnoci jsme si přiťukli: Na nový rok, na nový štěstí! a vypili všechno do dna. Povídali jsme si dlouho do noci.
Víš, když jsme se brali, byl ještě jiný laskavější, možná jsem si to jen malovala, člověk v zamilování nevidí chyby. Pak přišla jen hrubost a výčitky. Ach, už dost o mně! A co vy, jste ženatý? zeptala jsem se zvědavě.
Alexandr si povzdechl: Už dávno ne. Typické přijedu jednou z cesty a žena je už s někým jiným. No, po Novém roce podávám rovnou žádost. Ale ať, už toho smutku bylo dost, pojďme si povídat o veselých kouscích z dětství!
Já jsem se vsadila s klukama, že vylezu až na vrchol buku v parku, a dolů jsem se bála. Nakonec mě musel sundat strýc Pepa z druhého vchodu. Doma jsem za to zůstala v koutě celý večer, smála jsem se.
Já jsem ve škole přilepil řediteli židli k podlaze. Táta mě pak doma vyplatil řemenem! rozchechtal se Alexandr.
Takto jsme vzpomínali a smáli se až do rána. Když už jsem zívala, Alexandr navrhl: A teď už jděte spát, já uklidím!
Nevzdorovala jsem. Padla jsem do postele a okamžitě usnula.
Ráno mě budil: Lenko, vstávej. Už musím, zamkni za mnou.
Vylítla jsem z postele: Cože, už je večer? Proč jsi mě nevzbudil dřív?
Pohladil mě po čele: Spala jsi sladce, nechtěl jsem tě budit. Ale už fakt musím na vlak.
Doprovodila jsem ho ke dveřím: Tak se měj, díky za všechno. Opravdu to bylo krásné.
Alexandr chvíli přešlapoval na prahu a pak se odhodlal: Můžu za tebou někdy přijet? Až budu mít volno?
Rozzářila jsem se: Samozřejmě, budu čekat
Políbil mě a hned na to mi zašeptal: Tak zatím, na shledanou!
Stála jsem u dveří, dotýkala se rtů a usmívala se jako blázen. Někdy znáš člověka celý život a on tě jen zklame. Jindy se znáte jedinou noc a máš pocit, že si rozumíte napořád.
No, co ti budu povídat, zázraky na Nový rok opravdu existují. Spletitá shoda okolností a najednou stojí před tebou nové štěstí, nová naděje a možná i nový život.
