Alena trávila celý den u sporáku. Najednou zazvonil zvonek. Tolikovi příbuzní přijeli, usadili se kolem stolu. A kde je maso? zeptala se teta. No přece tamhle nadívaná husa, odpověděla Alena se vší laskavostí. Teta se zvedla od stolu okázalým gestem: Tohle se nedá jíst. Jedeme domů. Tonda vstal hned za ní: No teda Žij si sama, když neumíš vařit! A začal si v tichosti balit věci do tašky.
Alena, roztřesenýma rukama, vytočila číslo. Halo, Hanko? Tady Alena. Co? Alena, říkám! Ten signál je šílený. Proč volám? Hanko, letos k vám na svátky nepřijedu. Ne, opravdu ne Proč? Vždyť vy budete s Viktorem, tvoje dcera s manželem i dětmi. A já co? Nacpu se salátů a pojedu taxíkem za dvojnásobek? Víš, že nemůžu přespávat v cizích domech. Co budu dělat? Vlastně nic, půjdu spát a to je vše, procedila do šumu a škrábání na lince Alena své kamarádce. U Hany tradičně po rozvodu slavila Silvestra už pátý rok.
Cože? Ty mi sama chtěla volat? Jedete pryč? Kam? Do Brna, ke strejdovi Viktorovi? Šťastnou cestu a užijte si to! Copak? Kdo přijíždí? Saša? Jaká Saša? Neteř? Halo? Co to tam s tím signálem dělají? Přijmout ji na pár dní? Víš, že nemám ráda v bytě cizí lidi, ale dobře, pomůžu ať přijede. Se zlostí položila sluchátko.
Sedla si a zahloubala se. Možná, že není špatné nebýt sama na svátky Rychle se vzpamatovala alespoň nějaký salát musí připravit. Pro sebe by vystačila s rohlíky, ale hosta je třeba uctít. Dala vařit brambory, nachystala zeleninu a zamyšleně hleděla z okna.
Když byla provdaná za Toníka, nic takového nezažívala. Už třicátého přijížděla celá jeho venkovská rodina. A začalo to. Kuchyň se stala nepoznatelnou. Pára, zápach, okno dokořán nestačilo. Tahali vepřové, pekli koláče, smažili karbanátky. Všechno bylo mastné. Alena jen běhala mezi hrnci. Buď odnášela studené maso na balkon, nebo škrábala zeleninu na bramborový salát. K vaření ji stejně moc nepouštěli, po jednom pokusu o salát s avokádem.
Fuj, hnus! prohlásila Toníkova teta a všichni jí dali za pravdu.
Ale u nich doma? Tam vše plavalo v majolce, až kapala ze lžíce. Chlapi šli okamžitě ke stolu a ochutnávali domácí slivovici. Do půlnoci na Silvestra sotva vydrželi.
Druhého ledna všichni odjeli nejdřív všechno dojedli a vypili. A Aleně zůstal jen ten nekonečný bordel. Celý týden pak uklízela, drhla, myla. Tonda mezitím pokračoval v oslavách na vesnici. Vracíval se zachmuřený, neoholený a protivný. Povídali mu, že si vzal ženskou, která neumí vařit, a to rozbíjelo jejich dům. Pořád dokola připomínal Věru, kterou mu podle rodiny Alena přebrala. Vydržela řeči, připadala si vinná. Opravdu neuměla vařit jejich tradiční jídla tučné, silně slané maso se škvarky.
Zbylo jí tedy jen stěžovat si Haně. Ta, živá žena činu, už toho měla plné zuby a vymyslela plán donutila Alenu obvolat příbuzné a domluvit, že vše na Silvestra připraví sama. Dorazí až 31. prosince. Den s Hanou strávily přípravou lehčích, ale poctivých českých chuťovek. Rodina přijela, usadili se kolem stolu.
A kde je maso? zeptala se teta rozčarovaně.
Tady je přece nadívaná husa odpověděla Alena ochotně.
A bramborová kaše? nedala se teta.
Pak už to letělo rychle teta zvedla se od stolu: To je samé krmení pro dobytek, jeďme domů, Fando! Během okamžiku se všichni zvedli, oblékli kabáty a práskli dveřmi.
No ty, vydechl Tonda a vztekle mávl rukou.
Počkejte, já jedu s vámi! zavolal za rodinou.
Nevzapomeň si vzít věci, podala mu Alena tašku.
Žij si klidně sama, holka. Já sám nezůstanu, ale ty jo? hodil věci do batohu a zmizel.
Když se voda z hrnce rozlila, Alena se probrala, odkryla poklici a hned poté zazvonil zvonek. To bude Saša, pomyslela si a otevřela. Ale zarazila se: A kde je Saša?
Muž kolem čtyřicítky se usmál: To jsem já. Dovolte, jsem Alexandr Ignác Mikuš, Viktorův synovec. Přijel jsem na návštěvu, překvapit vás, a oni jsou v Brně. Vy jste určitě Alena?
Jen přikývla a trochu zmateně podotkla: Ale Hanka mluvila o neteři
Alexandr se pousmál: Možná jste něco špatně pochopila?
Alena si vzpomněla na problémy se signálem a přikývla: Možná máte pravdu. Jen pojďte dál.
Nebojte, mám jízdenku na zítřejší večer, nebylo nic dřív, budu tu jen krátce.
Alena přešla zpátky do kuchyně, slila brambory a nechala je chladnout.
Alexandr se pobaveně zeptal: A opravdu tu budete slavit svátek jen se salátkem?
Nečekaně odsekla: Potřebujete snad úplný servis? Hromady masa, kýble bramborového salátu?
Rozesmál se: Vůbec ne! Masové dýchánky nemám rád. Raději bych rybu.
Alena pokrčila rameny: Rybu nemám a stejně bych ji asi neuměla udělat správně.
Alexandr, sotva se stihl obout, vykřikl: O nic nejde. Teď se o to postarám sám! Ani nestihla protestovat, a už za ním zaklaply dveře.
Alena se tomu skoro až rozesmála čekala starší neteř, přišel energický muž.
Alexandr byl pryč přes hodinu. Alena začala být nervózní. Přeci jen byl host, neznal město, mohl zabloudit. Jakmile se ozval zvonek, běžela ke dveřím a spustila: Kam jste zmizel? Už jsem měla strach. V tu chvíli ale vešel s malým živým stromečkem v ruce a taškami plnými jídla.
Proč? stačila se zeptat.
Položil smrček ke stěně, usmál se: Přece jaký by byl Nový rok bez stromečku?
Alena se zhluboka nadechla typické české lesní vůně a usmála: Chybí už jen mandarinky.
Alexandr zvolal: Bez těch by to nešlo! Mám i šampaňské. Tak pomozte mi pojďte na přípravy.
Pak spolu, v žertu a smíchu, zdobili smrček a vařili. Alena pod jeho vedením čistila krevety a ryby, a sledovala, jak peče pravého českého kapra.
Do půlnoci měli všechno hotové. Otevřeli Bohemku, bublinky ve sklenkách. Minutu po půlnoci si přiťukli: Na nový rok, na nové štěstí! a vypili až do dna. Potom si dlouho povídali.
Víte, když jsme se s Toníkem brali, byl jiný. Laskavý, milý Nebo jsem si to jen myslela? Zamilovaný člověk nevidí chyby. Později už byla jen hrubost a výčitky. Nic nebylo podle něj dobře. Ale to je jedno, pojďme o vás. Jste ženatý? zeptala se.
Alexandr se nadechl: Už ne. Klasika Jsem řidič, byl jsem na cestách, žena si našla jiného. Hned po svátcích dám žádost o rozvod. Ale mluvíme jen smutně. Pojďme si radši připít na bruderšhaft a vzpomenout na dětské lumpárny.
Jednou jsem se vsadila s kluky a vylezla na vysoký strom, dolů už jsem nemohla. Seděla jsem a brečela, až mě sundal pan Novotný z třetího patra. Doma jsem pak stála v koutě celý večer, vyprávěla Alena se smíchem.
Já jednou přilepil židli řediteli ke koberci v kabinetu, otec mě za to zmaloval řemenem, zasmál se Alexandr.
Tak si do rána veselě povídali a smáli se svým dávným příběhům. Když už Alena zívla, Alexandr rozhodně řekl: To už je dost, jděte spát!
Alena rozespale odpověděla: Kdo by šel spát, když je navíc uklízet stůl?
To nechte na mně, uklidím, řekl nekompromisně Alexandr.
A Alena ustoupila. Odešla do pokoje a za chvíli už spala.
Ráno ji Alexandr vzbudil. Aleno, musím vyrazit, zavři prosím za mnou.
Alena zmateně vyskočila: Cože, už je večer? Proč jste mě nevzbudil dřív?
Pohladil ji po vlasech a usmál se: Spala jste jako mimino, nechtěl jsem vás budit. Ale teď už musím, i když bych rád zůstal dýl. Než dorazím na nádraží
Alena ho doprovodila ke dveřím: Mějte se hezky. Děkuju za všechno, za svátek i veselí povzdychla si.
Alexandr chvíli přešlapoval a pak se odhodlal: Můžu tě přijet navštívit až budu volný?
Alena se rozzářila: Přijeď, budu se těšit
Políbil ji, nenechal ji domluvit a pošeptal: Tak na shledanou!
Alena ještě dlouho stála za zavřenými dveřmi a šťastně se usmívala, dotýkajíc se rtů. Vždyť někdy znáš někoho celý život a zjistíš, že je to nesprávný člověk. A někdy stačí jediná noc a máš pocit, že ho znáš věčně.
Opravdu, na Silvestra se dějí zázraky. Trochu náhody a najednou nové štěstí, nový začátekV kuchyni stále voněly zbytky večeře a pod malým smrčkem ležely dvě mandarinky, které Alexandr schoval na rozloučenou. Alena je rozbalila a pomalu snědla jednu. Cítila, jak se jí po bytě rozlévá klid a nové, příjemné vzrušení. Venku se začalo rozednívat, závějemi táhla modravá mlha. Naposledy pohlédla na malý stromeček a náhle v ní uzrálo rozhodnutí letos nekončí jen svátky, končí i staré zklamání.
Otevřela okno dokořán. Ledový vzduch jí rozproudil krev a ona zhluboka vdechla tu zvláštní vůni začátku. Uvnitř cítila tíhu, která se měnila na lehkost. S úsměvem se podívala do prázdna pokoje a tiše si slíbila: Už nikdy kvůli nikomu nenechám zavřené dveře, když srdce touží otevřít.
A právě v tu chvíli jí do schránky zapípal nový příchozí email:
“Přeji krásného Nového roku! Už teď se těším, až přijedu zpět ne kvůli návštěvě, ale kvůli Tobě. S pozdravem, A.”
Alena stiskla odpovědět, ale místo psaní znovu přejela prstem po rtech, kde ještě cítila doznívající dotek. Okno nechala dokořán, protože dům, který začíná znovu dýchat, už nikdy nebude prázdný.
Možná, že někdy k velkým zázrakům stačí jen malý stromeček, dvě mandarinky a odvaha nebýt smutná sama.
