Alena strávila celý den u sporáku. Zazvonil zvonek. Příbuzní Tolika přijeli, posadili se ke stolu.
A kde je maso? zeptala se teta.
No tady je přece nadívaná husa, odpověděla Alena s úsměvem.
Teta demonstrativně vstala: To se nedá jíst. Jedeme domů.
Tolik vstal hned po ní: No ty seš teda Žij si sama, když neumíš vařit! začal náhle házet oblečení do tašky.
Ahoj, Hanko? To jsem já, Alena. Cože? Říkám, že je to Alena. Hrozný signál. Proč volám? Hani, letos k vám na svátky nepřijedu. Nepřijedu, říkám. Proč? K čemu bych jela? Ty budeš s Viktorem, dcera s rodinou. A já co? Najím se salátu a pojedu domů taxíkem za dvojnásobek? Víš, že nemám ráda spát jinde. Co budu dělat? Nic, půjdu spát a je to, říkala Alena do telefonu, přes šum a přerušovaný signál. Tu Hanku měla po rozvodu za posledních pět let jako oporu na Silvestra i jiné svátky.
Cože? Ty jsi mi chtěla taky volat? Jedete? Kam? Do Brna, za tetou Viktora. Šťastnou cestu a pěknou náladu. Problém? Jaký? Kdo přijíždí? Saša? Kdo je to? Neteř? Aha. No tak dobře, vím, že nerada mám cizí doma. Ale pomůžu, ať přijede. Co to, už zase to vypadlo položila Alena s mírným rozladěním sluchátko.
Posadila se a přemýšlela. Možná, že vlastně nebude na svátky sama, není tak špatné. Musí aspoň nějaký salát připravit. Sama by si vystačila s chlebíčky, ale hostu musí něco nabídnout. Dala vařit brambory, připravila bylinky a zamyslela se.
Dřív, když byla vdaná za Tolika, tohle by se nestalo. Už třicátého se sjížděla celá jeho rodina z vesnice. A začalo to. Kuchyně vypadala úplně jinak. Pára, dusno, otevřené okno moc nepomohlo. Vařil se tlačenka, pekly se koláče, smažily řízky. Samé tučné. Alena nestíhala běhat se vším tím jídlem tu dát tlačenku na balkon, tu loupat brambory na salát. Do vaření ji nepouštěli, od té doby, co udělala salát s avokádem.
Fuj, co to je? ušklíbla se Tolikova teta a všichni souhlasili.
A to jejich jídlo je podle nich v pořádku, rozčilovala se Alena všechno plavalo v majonéze. Chlapi se hned usadili ke stolu a ochutnávali domácí slivovici. Do půlnoci na Silvestra vydrželi sotva.
Druhého rána všichni odjeli, předtím vše dojídali a dopíjeli. Aleně zůstal jen nepořádek, který uklízela celý týden. Tolik byl mezi tím na vesnici a svátky pokračovaly dál. Vracíval se zamračený, neholený a protivný. Poslechne si od rodiny, že si vzal ženskou, která neumí vařit. Začaly hádky. A neustále připomínal Věru, kterou Alena přebrala. Vydržela to, připouštěla, že na tučná jídla nebyla zvyklá.
Povolenou byla jen stížnost Haně, kamarádce z dětství. A protože Hanu stálé stesky unavovaly, donutila Alenu svolat příbuzné a říct, že všechno připraví sama. Pozvala je na Silvestra s podmínkou, že přijedou až těsně před svátky. S Hankou spolu celý den připravovaly jídla ne těžká, ale sytá. Příbuzní přijeli a usedli.
A kde je maso? zklamaně se ptala teta.
Tady je přece plněná husa, odpověděla Alena.
A bramborová kaše? nedala pokoj teta.
Teta vstala od stolu: Nandala jsi tu nějakou šlichtu. Fando, vezmi mě domů!
Všichni se zvedli, oblékli a bouchli dveřmi.
No to je povzdechl si Tolik s výrazem vzteku.
Počkejte, jdu s vámi, zvolal za nimi.
Nezapomeň si vzít věci, pronesla Alena a podala mu tašku.
Žij si sama, suchar. Já sám nezůstanu, a ty? Poházel věci do tašky a odešel.
Když se z hrnce začalo kouřit, vrátila se Alena do reality. Odkryla pokličku a znovu zazvonil zvonek. To bude Saša, pomyslela si a šla otevřít.
Zarazila se: A kde je Saša?
Muž, zhruba čtyřicátník, se usmál: To jsem já. Dovolte, Alexandr Igorevič Mikitenko, synovec Viktora. Přijel jsem navštívit rodinu překvapit, ale jsou v Brně. Vy budete asi Alena?
Alena mechanicky přikývla. Jenže Hanka mi říkala něco o neteři.
Alexandr se mile usmál: Možná jste rozuměla špatně?
Alena si vzpomněla na špatné spojení a pokrčila rameny: Asi ano. Tak pojďte, když už jste tady.
Nebuďte smutná. Mám lístek zpět až na první večerní vlak, dříve nebylo místo. Takže vás nemusím dlouho obtěžovat.
Alena odešla do kuchyně, slila brambory a nechala je chladnout na talíři.
Alexandr s úsměvem poznamenal: Vy chcete slavit svátek jedním salátem?
Alena, k vlastnímu překvapení, ostře odsekla: Potřebujete snad hostinu? Aby byl na stole kýbl bramborového salátu a talíř řízků?
Alexandr se rozesmál: Ale kdepak! To já rád rybu.
Alena pokrčila rameny: Rybou bohužel nedisponuji. A správně ji stejně neumím připravit.
Alexandr si už obouval boty: S tím si nedělejte hlavu. Za chvíli je to vyřešeno, a dřív než stihla protestovat, už byl pryč.
To ji rozesmálo čekala ženu a přišel energický chlap.
Alexandr byl pryč skoro hodinu a půl. Alena se začala bát, aby se v Praze neztratil. Když konečně zazvonil zvonek, hnala se ke dveřím.
Kde jste byl? Už jsem měla strach, začala vyčítavě, ale zarazila se. V dveřích se objevila živá malá jedlička a za ní Alexandr s plnou náručí tašek.
Proč? zeptala se.
Alexandr postavil stromek ke stěně a s úsměvem řekl: Co by to bylo za Silvestra bez stromečku?
Alena vdechla krásnou vůni jehličí a rozesmála se: Už chybí jen mandarinky.
Alexandr, jako by to čekal: Mandarinky i šumivé mám, to je přece základ! Pomůžete mi, doneseme tašky do kuchyně a pustíme se do příprav!
Pak si s úsměvem zdobili stromeček, připravovali dobroty. Alena pod jeho vedením smíchem čistila krevety a sledovala, jak peče kapra.
Do půlnoci bylo vše hotovo. Šumivé víno se sytilo ve sklenicích. Po půlnoci si připili: Na nový rok, nové štěstí! a vypili.
Pak si povídali.
Víte, když jsme se brali, Tolik byl jiný. Milejší, vstřícnější. Nebo mi to tak přišlo? Zamilovaní holt nevidí chyby, smutně se usmála. Pak už jen výčitky. Špatně vařím, dělám Ale dost o mně. Vy jste ženatý? zeptala se.
Alexandr povzdychl: Už ne. Obyčejná historka, byl jsem na cestách, ona u jiného. Po návratu podám žádost o rozvod. Pořád jen smutné věci přejděme na ty veselé. Budeme si tykat a vzpomínejme na dětství.
Já jednou lezla s klukama na vysoký strom, ale dolů jsem se bála. Plakala jsem, než mě sundal strýc z třetího patra. Doma jsem pak stála v rohu celý večer, smála se Alena.
Já ve škole přilepil židli řediteli k podlaze. Táta mi dal tehdy pěkně zabrat, rozesmál se Alexandr.
A tak do rána vzpomínali na dětské lumpárny. Když Alena zívala, Alexandr řekl: Už je pozdě, běžte si lehnout.
Ještě musím uklidit ze stolu.
To nechte na mně! rozhodl Alexandr.
Alena kapitulovala, odešla do pokoje a za chvíli spala.
Ráno ji budil Alexandr: Aleno, vstávej. Je čas, musím stihnout vlak.
Cože? To už je večer? Proč jste mě nechal tak dlouho spát?
Pohladil jí vlasy z čela a usmál se: Tak hezky jste spala, nechtěl jsem vás rušit. Ale už musím, než se proderu přes Prahu na nádraží.
Alena ho doprovázela ke dveřím: Tak se mějte, děkuju za všechno, řekla tiše.
Alexandr chvíli přešlapoval, ale pak se zeptal: Smím někdy zase přijet? Až budu mít volno?
Alena rozjasněně kývla: Určitě, budu
Políbil ji a zašeptal: Tak zatím, ahoj!
A Alena ještě dlouho stála u dveří, s úsměvem se dotýkala rtů. Je zvláštní, jak někdy znáš člověka celý život a ukáže se, že jsi se spletl. A jindy poznáš někoho na jediný den a je ti, jako byste se znali dávno.
Opravdu, na Silvestra se v Česku dějí zázraky. Stačí náhoda a najednou je tu nová láska, nový začátek, nové štěstí.
