Nikdy nezapomenu na tu dobu, kdy Marie pořád nemohla najít to své opravdové štěstí. Už se blížila ke čtyřicítce, stále však zůstávala sama. A přitom jí osud nadělil vše byla chytrá, krásná, měla dobrou práci i vysoký plat. Ale ženské štěstí jí tak nějak pořád unikalo.
Její rodiče, Ludmila a Jaroslav Dvořákovi, ji měli opravdu rádi a dělali si o Marii velké starosti. Podporovali ji především psychicky. O penězích ani řeč často spíš Marie vypomohla jim. Ale oni vždy odmítali.
Ty zůstaň s námi, holčičko, místa je tu dost! Peníze, co ušetříš, se ti budou jednou hodit, až najdeš své štěstí, říkával otec i matka.
A tak jí den co den po návratu z práce litovali:
Kdo by tě politoval, naše milá, když ne my dva s tatínkem, vzdychala Ludmila.
Když už tu nebudeme, těžko ti bude samotné! Ani komu postěžovat nezůstane! Musíš si najít to své štěstí, dceruško, připojil se Jaroslav.
Pak seděli ve třech před obrazovkou starého televizoru. Tak šel rok za rokem, den za dnem, Marie pořád hledala štěstí mezi televizními tituly, až nastávalo únavné zívání nad tou jednotvárností.
Nejpodivnější jí vždy přišlo otcovské: Až už tu nebudeme! Vždyť Marie se narodila, když jim oběma bylo teprve devatenáct. Svatba byla z velké lásky! Bylo trochu brzy na podobné řeči, že už tu nebudou.
I Marie se už během studií na univerzitě seznámila s jedním klukem Vojtou. Byl to pořádný chlap s neohrabaností, která rozesmívala. Kam přišel, tam něco rozbil, shodil nebo převrhl. Ludmila z něj dělala legraci a přezdívala mu Vojta pohroma, nebo kráčející katastrofa.
Jaroslav rád parodoval jeho šmajdání a pokusy zachytit všechno, co padalo ze stolu.
Není to pro tebe, dcero, věčný smolař! Na co sáhne, to rozbije nebo zkazí! To není tvoje štěstí, věř mi! přesvědčovali ji jemně.
Slovo dalo slovo a po čase i Marie začala vnímat Vojtu jako nenapravitelného smolaře.
Rodiče se však spletli. Vojta úspěšně dostudoval, otevřel si advokátní kancelář, oženil se s dívkou, která jeho nešikovnost pokládala za kouzelné kouzlo. Vojta potřeboval jen víc prostoru proto už dávno nebydlí ve městě, ale za Prahou v krásném vlastním domě.
Mariino štěstí na ni ještě někde čeká, jen ho najít! uklidňovali se navzájem Dvořákovi.
Rodina to byla vždy soudržná a veselá. Nedávno společně prožili krásnou dovolenou v Chorvatsku. Po večerech pak rádi znovu probírali fotky, kde opalovali u moře, pozorovali západy slunce a ochutnávali domácí ryby. Byla to povedená dovolená.
Právě tam se Marie seznámila s mužem jménem Roman. Roman byl z Plzně. Ani tento nápadník neunikl rodinnému vtipkování.
No koukni, nečekaně nás stihl letní románek s Romanem! smála se Ludmila.
A Jaroslav si vecpal polštář pod košili a předváděl, jak je Roman mohutný.
Marie bylo líto chlapce nebyl přece tlustý, jen statný, a navíc s ním byla legrace. Vyznal se ve hvězdách, ukazoval jí souhvězdí při večerních procházkách po pobřeží. Marie navzdory rodičům Romanovi číslo ponechala.
Jenže hned po návratu domů, když Ludmila zjistila, že si Marie s Romanem stále volají, hned vyřkla: Letní lásky jsou k smíchu! Nikdy z toho nic pořádného nekouká.
A nebylo důležité, jestli je Marie i Roman svobodní. Podstatné pro matku bylo, že jejich láska je jen dovolenková tedy cesta do nikam.
Hledej dál své štěstí, vždy za tebou stojíme, naše holčičko! Na nás se vždy můžeš spolehnout! ujišťoval ji také otec.
V létě vyrazili všichni tři na chalupu u řeky. Kolem voněla příroda, v zahradě pod starou jabloní pily čaj, pekly špekáčky pod pergolou. Zahrádka rodičů dávala bohatou úrodu a sousedi často zvali na kus řeči.
Jednou k sousedům přijel jejich syn Petr s asi pětiletým chlapečkem, malým Toníkem. Oba světlovlasí, s modrýma očima a pihami přes nos. Uši jim stejně odstávaly.
Sousedé vyprávěli, že Petrův manželku opustila, odešla s jakýmsi podnikatelem. Chlapce podnikatel nechtěl, byl moc podobný otci a nechtěl jej doma. Kdyby byl celý po matce, snad by to bylo jiné! Tak Petr s malým Tondou zůstali sami.
Mariina srdce si oba získali. Měli v sobě něco obyčejného a dojemného najednou. Mezi Marí a Petrem to zajiskřilo, a Toník k ní okamžitě přilnul.
Ludmila zase neodpustila poznámky na adresu Petrových zubů a mrkve, kterou vždy obrousil, než zbyla poslední. Jistě ho sem dali jen proto, aby se seznámil s tebou! Na co ti je chlap s děckem navíc?
Musí to být smolař, když ho žena opustila, k tomu s malým synem. přisadil si Jaroslav.
Marie poprvé otci odporovala:
Tati, právě tím je vidět, že si byla jistá, že se o syna postará. Jinak by ho nenechala!
Ne, Marie, to štěstí pro tebe není! Chceme přece svoje vnoučata, ne cizí! Držet za maličké ručičky poslouchat ťapkání nožiček po bytě povzdechl Jaroslav.
Rodiče se stáhli do sebe, přestali se sousedy mluvit. Přátelství na chalupě skončilo hořce, a večerní posezení pod jabloní už byly jen v tichu a stesku, že Marie stále nenachází své ženské štěstí.
Mezitím si však Marie k Petrovi a Toníkovi našla cestu, zamilovala si je celým srdcem a své rodiče stále velmi milovala. Nechtěla je zarmoutit tím, že miluje někoho, koho si oni pro ni nepředstavovali.
Se skončením léta odjeli zpět do svého bytu ve městě jen ve třech.
Rodiče ji milovali natolik, že na podzim, v temných promoklých večerech, o Petrovi a Toníkovi raději vůbec nemluvili.
Jednoho dne při své cestě domů Marie uviděla na ulici malinké zrzavé koťátko. Schoulilo se pod kolem cizího auta před deštěm, promočené, ustrašené, bez maminky jako Toník, kterého jí připomnělo. Nikdo ho nehladil, nesměl nikam tak maličké, a přitom bylo jediným na celém světě, co mohlo skončit pod autem.
Marie natáhla ruce, vzala to nešťastné stvoření opatrně k sobě do bundy, nehledíc, že je celé mokré a špinavé. Hlavně ho chtěla zahřát vlastním teplem.
Přinesla ho domů, utřela ručníkem, dala mu misku s mlékem. Sedla si na zem v kuchyni a pozorovala, jak koťátko zběsile mlaská mlíčko růžovým jazýčkem, jak lopatka poháněná motůrkem.
Chudinka byl hladový, pomyslela si.
Do kuchyně přišel Jaroslav s novinami v ruce, za ním Ludmila. Pozorovali nečekaného návštěvníka, ale v jejich očích byla jen rozpačitost a odpor: Co teď s tím udělat?
Když koťátko nasytěné zívalo a hledalo místo na spaní, udělalo loužičku. Marie nestačila ani utřít, když Ludmila vykřikla:
Dej to pryč! Zaneřádí nám byt, poškrábe nábytek, tapety roztrhá! Vždyť budeme smrdět od koček na sto honů! Vážně, Marie, my nejsme žádný útulek!
Přijdeš do práce a všichni poznají, že jsi kočkomilka! přisadil i Jaroslav.
Mami, tati, ale je to přece malinká holčička! Koupíme jí škrabadlo, zvykneme na záchodek kolik je doma místa! bránila se Marie. Nerozuměla, proč by měl malinký tvoreček vadit, když v jejich velkém bytě by mohli i hrát fotbal.
Ne, a ne! To tu nechceme! spustila Ludmila.
Hele, dcero, vezmi ho do útulku, oni si je vezmou. A když ne, napiš jim do novin! Jinak z toho bude průšvih, rozčiloval se Jaroslav s novinami v ruce.
Marie mlčky koťátko přitulila a odešla. Najednou pocítila smutek a bezmoc: Jakto, že v jejich letech nemá nic vlastního? Ani děti, ani manžela, dokonce ani vlastní střechu nad hlavou. Nemohla si ani pořídit koťátko!
Rozhodla se, že už to tak být nemůže. Zamířila do nejbližší realitní kanceláře.
Brzy se jí tam podařilo najít malý byt, jehož majitelé psali jasně: domácí mazlíčci povoleni. Poprvé se cítila paní svého osudu. První věc, kterou koupila, bylo vybavení pro koťátko. V ordinaci se dozvěděla, že je to číča a je jí tak dva měsíce. Pojmenovala ji Lentilka.
A jako by s tím přibyla do Mariina života kapka štěstí navíc. Při pohledu na Lentilku si často vzpomněla na Toníka s Petrem.
Až jednoho dne najednou zazvonil telefon. Marie to vůbec nečekala vztahy jejích rodičů se sousedy byly naprosto roztrhané Ale Petr se přece jen ozval. Naprosto jednoduše pronesl:
Ahoj, jak se máš? Toník by ti chtěl něco říct!
Marie se usmála, hned si vybavila klučíkovy pihy a zvědavé oči.
Maruško, stýská se nám po tobě! Přijeď k nám na návštěvu, s taťkou tě rádi uvidíme! ozval se radostný hlas.
Přijedu, ale nebudu sama. Můžu vzít Lentilku?
Odpověděla veselá Petrova slova: Klidně přiveď celý cirkus! My pro tebe hned zajedeme, jen mi nadiktuj adresu!
A tak Marie napokon našla své štěstí. Navzdory všem je šťastná s Petrem, Toníkem i Lentilkou. A brzy Toníkovi přibyde ještě sourozenec nebo sourozenci, vždyť je to přece jedno!
Na rodiče Marie nezapomíná. Stále je miluje a volá jim, aby jim mohla říct, že je konečně šťastná.
To štěstí není takové, jaké by si rodiče přáli ale je její, vlastní. Třeba to jednou Ludmila a Jaroslav pochopí, a smíří se s tím, že život si našel svou cestu. A třeba i oni jednou podrží v rukou malou dětskou dlaň nebo uslyší cupitání drobných nožiček po bytě.
