Díky Bohu, dočkala jsem se! vzdychla babička těžce, ale její tvář zářila skutečným štěstím. Přes vrásčitou tvář vnuka jemně přejela suchými dlaněmi, které pak nechala zpustnout na přikrývce.
Odpočiň si, babi, prosil Jiřík a popadl její ruku. Zítra máme celý den před sebou, všechno si povíme, jako za starých časů.
Kdepak, Jirko, pousmála se smutně babička Anna. Jen jedno jsem Pána Boha prosila, abych se tě dočkala. Nic víc už nepotřebuji viděla jsem tě, objala jsem tě. Teď jen chvíli spočinu a hned si ještě popovídáme. Zavřela unaveně oči. Paní Marie, dej klukovi najíst, je celý den na cestě.
Bylo zřejmé, že babičce už mnoho sil nezbývá. Dobře věděla, že čas neúprosně odtikává. Jiřík byl pro ni jediným blízkým člověkem, stejně jako ona jemu. Rodiče mu zmizeli ze života, nejprve vše propili. Nejdřív auto, potom stůl, pak byt… Nakonec sami sebe. Babička stihla vyrvat svého vnuka ze spárů neštěstí a vychovala ho, dokud mohl chodit do školy, přesvědčila ho, ať si udělá řidičák na osobák i na nákladní, a nakonec ho vyprovodila do armády. Dnes konečně ho uviděla.
Sama by si pro setkání vnuka malovala lepší okolnosti, ale člověk si nevybírá.
Zatímco stará sousedka Marie servírovala Jiříkovi bramboračku a houskový knedlík s omáčkou v kuchyni, babička Anna hledala správná slova, která by ho zasáhla do srdce i rozumu. Myšlenky jí už ale utíkaly. Hladila svou kočku mourovatou Micinku, která z posledních dnů neopouštěla svou paničku, protože vytušila neštěstí.
Nakonec na ni zavolala slabým hlasem:
Jirko, pojď sem. Když si k ní přisedl, začala tiše: Chtěla bych se dožít i tvých dětí, Jirko, ale vypadá to, že se toho nedočkám. Zůstaneš na světě sám. Není to lehké. Když narazíš na hodnou holku, nepouštěj ji, vybírej takovou na celý život na těžký život, protože lehko nikdy nebylo a nebude. Nedávej místo zahálce a pití! Alkohol zničil i tvoje rodiče. Jednou spadne do jeho spárů jeden z rodiny a trpí všichni. Cesta životem je mnoho vyber si správnou, Jirko.
Na chvíli utichla, možná se duchem vrátila k jeho rodičům. Ale vzchopila se a pokračovala:
Byt jsem ti přepsala budeš mít kam přivést nevěstu. Na pohřeb mám peníze stranou, Marie ti ukáže kde. Zbytek jsem ti převedla na kartu, na začátek to vystačí. Micinku mi opatruj, nenech ji bez péče je chytrá a dobrá. A ty to přece víš, vždyť jsi ji přinesl ještě jako kotě… No, myslím, že to už stačí. Běž si lehnout, i já si musím odpočinout jsem unavená.
Ráno už babička nikdy nevstala
Jiří nastoupil do práce jako montér internetových sítí na doporučení kamarádů. Byli v partě šesti, tahali kabely a zapojovali zákazníky. Bylo to únavné, ale plat nebyl špatný a radost z dobře odvedené práce vynahradila ledacos.
Doma na něj čekala Micina ta šedá kočka, kterou zachránil z ulice před osmi lety. Od smrti babičky byla zamlklá, nejedla, celé dny seděla v babiččině starém křesle a upřeně koukala na vchod, jako by čekala, že se Anna každou chvíli vrátí. Ale ona nepřišla.
Jiří se Micinku snažil rozptýlit, povídal si s ní, hladil jí a nosil jí dobroty. Ale až po měsíci se něco pohnulo.
Ten den dostal svoji první výplatu. Kamarádi řekli, že musí zaplatit rundu tradice, kterou není radno porušovat. Šli do kavárny, dobře se najedli a napili… domů dorazil v náladě a pozdě. U dveří ho čekala Micina. Najednou mu bylo těžko podívat se jí do těch velkých zelených očí všechno chápaly. Jiří se jim vyhýbal, ale ona je stále hledala. Nakonec, když vytušila v jakém je stavu, jen smutně mňoukla, plná zoufalství, a schovala se pod gauč.
Micinko, omlouval se Jiří, nešlo to odmítnout, byli to přece oni, kdo mi pomohli do práce… A kamarádi Připadalo mu, že se zpovídá spíš babičce, než zvířeti.
Druhý den už ho Micina u dveří opět vítala. Tentokrát zjistila, že je v pořádku, přitulila se mu k nohám, hned začala příst, provázela ho po bytě a večer mu ležela u hlavy.
Všechno víš, našepával Jiří, hladil její kožíšek. Neboj se, už jsem dospělý, vím, za co ručím. Dospělí ztrácejí zodpovědnost jen s flaškou toho se bojím, zdědil jsem dost. V práci se pije až moc, každý pátek se hledá důvod dát sklenku. Už to na mě pohlížejí divně, když odmítám Asi budu muset změnit práci. Od malička jsem chtěl být řidičem dálkových kamionů, ale na to nemám papíry. Komu by mě svěřili?
Na další pátek seděli s partou z práce v podniku. Konec týdne záminka na oslavu. Jiří pil jen minerálku, ale s čím dál většími rozpaky pozoroval rozjařenou partu.
Obsluha byla mladá dívka, hezká, její čeština a jméno Tereza, napovídaly z Moravy. Kluci na ni pokřikovali, tahali ji za ruku, až ji vedoucí partový vůdce chytil a nechtěl pustit. Děvče se bránilo, ale marně. Chlap byl silný a opilý, necítil vlastní sílu.
Nech ji být! vstal rázně Jiří. U stolů ztichlo, zvýšit hlas na vedoucího by si nikdo jindy nedovolil! Ten překvapen povolil stisk, dívka ucukla, ale strnule stála opodál a pozorovala Jiřího.
Konflikt utnul pan Šmejkal statný provozní v bílém kuchařském rondonu s vyhrnutými rukávy. Jakmile přišel, parta se rychle začala sbírat a házela po Jiřím zlé pohledy.
Počkej, synku, zastavil hostinský Jiřího. Ať si na vzduchu trochu zchladí palice, aspoň začnou myslet. Podíval se na něj dobromyslně. Proč se s nimi vlastně taháš? Tobě to pití není vlastní.
Je to parta… pokrčil rameny Jiří. Práce nás drží pohromadě.
Nech toho, zamručel hostinský a představil se: Jmenuju se Miroslav. S takovými kamarády to není žádný život. Terezo, dcero, uvař nám čaj, jak to umíš. Aspoň si na chvíli odpočinu.
Dcera? podivil se Jiří, když sledoval, jak Tereza míří do kuchyně.
Pomáhá mi po škole, usmál se Miroslav. Usadili se spolu a popíjeli silný čaj z porcelánové konvice. Ale synku, měl bys popřemýšlet o jiné práci. Po dnešku tě tam sežerou, nebo hůř stáhnou tě taky do pití. Máš nějakou vyučenost?
Řidičák mám, v armádě jsem jezdil rok s náklaďákem. Chtěl bych k tirákům, ale kdo by mě vzal?
Tak přímo ne, to chápu. Ale znám pár skutečných šoférů. Do začátku pojď ke mně, sedneš za starou dodávku, občas tě pošlu i mimo město. Když se osvědčíš a uděláš si papíry, dostaneš šanci na kamion.
Souhlasím! rozzářil se Jiří. Miroslav se mu líbil čím dál víc obrovský, klidný a dobrák od kosti. A navíc otec Terezy. Už jen za to si ho zaslouží mít v úctě. Miroslav zahlédl, jak Jiří hledí za Terezou, a s úsměvem prohlásil:
Dobře, Terezo, děkuji, že jsi pomohla. Běž už domů, Jiří tě doprovodí. Všiml si červeni na tváři obou mladých.
***
O pět let později projížděl Jiří zasněženou silnicí s kamionem. Do Jihlavy, kde na něj čekala žena Tereza, dcerka Maruška a stará kočka Micina, zbývalo asi třicet kilometrů. Na kraji silnice spatřil v mrazu muže v tenké bundě.
Zmrzne tu, pomyslel si Jiří a zastavil. Když nastoupil, poznal bývalého vedoucího party.
Tak ty… zamumlal muž pohledem prázdným po alkoholu. Býval jsem mistr, ale teď je po všem. Parta už neexistuje, přišli jiní. Polovina z nás je mrtvá jeden zmrzl, druhý se utopil, třetí se otrávil sklem. Ostatní žijí na podpoře, nebo jako já na všelijakých kšeftech. Zpod bundy vytáhl lahev, napil se a mávl rukou: Přežijem!
Jiří ho vysadil u centra a dlouho za ním hleděl. Už ho líto nebylo, zbyla jen pachuť smutku.
Přicházel ke svému domu a pohlédl na osvětlenou kuchyni. Tereza nespala, čekala ho. Možná přišla paní Marie na kus řeči, aby pohlídala Marušku. Ale ne, Maruška určitě spí ve své postýlce, nad hlavou visí fotka babičky Anny. Dcerka tam ráda mluví o všem možném, babička možná nic neřekne ale má ty hodné, rozumějící oči a úsměv. A na parapetu sedí Micinka, hledí do tmy. Jakmile uviděla Jiřího, vyskočila, vztyčila ocásek a zmizela běžela honem otevřít pánovi.
Nejsem sám, babi, pošeptal Jiří, usmál se na zářící okna. Jsme všichni doma, všichni spolu a i ty jsi tu s námi. Tohle je moje cesta.
