Syn českého miliardáře chřadl v rodinné vile a doktoři jen bezradně krčili rameny já byla pouhá uklízečka, ale objevila jsem za stěnami jeho pokoje smrtící tajemství
Celebrity, bulvár a zábava
Syn českého miliardáře chřadl v rodinné vile a doktoři jen bezradně krčili rameny já byla pouhá uklízečka, ale objevila jsem za stěnami jeho pokoje smrtící tajemství
Kovová brána u Lánské vily nevydala jen obyčejný skřípot spíš to znělo, jako když probudíte něco, co mělo klidně ještě staletí spát.
Pro okolní svět byl dům na Hanspaulce symbolem moci, peněz a večírků pro horních deset tisíc.
Pro mě, Radoslavu Křížovou, znamenal zejména výplatu, co mi umožňovala posílat bratříčka Tomáška do školy a udržet na uzdě vymahače z nebankovek.
Za čtyři měsíce coby hlavní uklízečky jsem poznala pravou atmosféru vily ticho.
Ale ne to příjemné, které léčí nervy, nýbrž hutné a napjaté, že by se dalo krájet jak vánoční vánočka.
Pan majitel, miliardář Jaroslav Roubal, se tu moc neukazoval. Když už ano, pohled měl upřený do východního křídla tam bydlel jeho osmiletý syn Honzík.
Nebo tam alespoň pomalu mizel. Mezi personálem se šeptalo o vzácných nemocech a zbytečných léčbách, co jsou jen pro dlouhé účty.
Věděla jsem jedno: každé ráno v 6:10 zpoza honosných dveří Honzíka zněl kašel.
Ne dětský, spíš hluboký a mokrý, že by člověk čekal spíš důchodce po celoživotním hulení než klučinu.
Jednoho dne ráno jsem vstoupila do jeho pokoje. Všechno jako z katalogu: sametové závěsy, stěny tak tlusté, že by utlumiIy i popeláře, klimatizace se snažila dělat z ledna červenec.
A uprostřed postele Honzík. Malý, bledý, s hadičkou v nose, dýchal tolik, jako kdyby měl pod peřinou tři posilovny.
Jaroslav stál vedle postele a vypadal, jako by týden nespal. Ve vzduchu byl zvláštní pach takový nasládlý a lehce kovový.
Tenhle odér jsem znala připomněl mi panelák v Proseku, kde jsem vyrostla.
Později, když Honzíka odvezli na další nezbytné vyšetření, do pokoje jsem se vrátila.
Za hedvábným panelem na stěně mi zůstalo po dotyku černé šmouhy na prstech. Opatrně jsem nůžkami rozstřihla tapetu a málem jsem si sedla na zadek.
Celá stěna pod tapetami byla obalená jedovatou černou plísní, která se rozlézala jako babiččina povidla na lívancích.
Zatékání z klimatizace otravovalo vzduch v pokoji roky. Každý Honzíkův nádech byl vlastně útok.
Jaroslav mě načapal přímo na místě. Když k němu ten smrad dorazil, pochopil víc za minutu, než lékaři za celé měsíce. Okamžitě jsem volala nezávislého ekologa.
Jejich měřáky začaly vřískat víc než budík ve čtyři ráno. Tohle je mimořádně nebezpečné! pronesli. Dlouhodobé vystavení vysvětlovalo záhadné Honzíkovo trápení.
Představitelé rodiny chtěli vše zamést pod koberec smlouvou a několika miliony korun, ale Jaroslav odmítl.
Málem jsem přišel o syna, protože jsem věřil hezky nalakované fasádě, řekl nakonec.
Za šest měsíců prošel dům kompletní rekonstrukcí podle všech norem, co v Česku máme.
Honzík najednou běhal po zahradě bez kašle. Doktoři tomu říkali zázrak. Jaroslav říkal: Konečně pravda, co byla roky za zdí.
Zafinancoval mi školení na environmentální bezpečnost a svěřil kontrolu všech svých nemovitostí mně.
Když jsem sledovala, jak se Honzík směje a lítá venku, Jaroslav s nadsázkou povídá: Chtěl jsem měnit svět inovacemi, a přitom jsem málem přišel o to jediné důležité, protože jsem ignoroval, co se schovává za omítkou.
Někdy život nezachrání žádný superlék, ale všímavé oko a odvaha se prohrabat prachem, kterého se všichni bojí.
A v té chvíli, kdy jsme konečně dovolili domu dýchat, zůstal malý kluk navzdory všem živý.
