Zbyla jsem sama
Za oknem už se stmívalo a maminka pořád nikde. Ivanka, kroutící kolečka své invalidní vozíku, dojela ke stolu, vzala telefon a vytočila číslo své mamky.
Volané číslo je dočasně nedostupné nebo mimo signál, ozval se cizí automatický hlas.
Dívka zmateně hleděla na mobil a pak si vzpomněla, že na něm má málo korun, tak jej vypnula.
Maminka šla do obchodu a pořád se nevracela. To se ještě nikdy nestalo, nikdy neodcházela na dlouho vždyť dcera má od dětství postižení a nemůže chodit. Pohybuje se jen na vozíčku a kromě maminky nemá žádné další příbuzné.
Ivance je už sedm, a i když jí nevadilo být sama doma, maminka jí vždy říkala, kam jde a kdy se vrátí. Nedokázala pochopit, co se děje:
Dnes šla mamka do vzdálenějšího obchodu, tam jsou levnější potraviny. Často jsme tam spolu jezdily. I když tomu říkají vzdálený, je to vlastně blízko za hodinu se dá tam i zpátky. podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny. Mám hlad.
Navigovala vozík do kuchyně. Ohřála si konvici, vytáhla z lednice karbanátek, snědla ho a zapila čajem.
Maminka pořád nikde. Vydržela chvíli a pak zase vzala mobil:
Volané číslo je dočasně nedostupné nebo mimo signál, oznámil znovu automat.
Přesunula se na svou postel a schovala si mobil pod polštář. Světlo nezhasínala, bez mamky je to přece jen děsivější.
Ležela tam dlouho, ale nakonec usnula.
***
Probudila se, když jí do okna nakouklo sluníčko. Mamčina postel byla pečlivě ustlaná.
Mami! zakřičela směrem do předsíně.
V odpověď ticho. Vzala mobil a zkusila znovu zavolat. Opět jen ten kovový cizí hlas.
Dostala strach a rozplakala se.
***
Kryštof se vracel z kavárny. Každé ráno tam prodávali čerstvé pečivo. Jeho a mamčino ráno vždy začínalo snídaní mamka připravila čaj a on běžel pro rohlíky.
Kryštofovi je už třicet, ale pořád je svobodný. Holky a ženy si ho nějak nevšímaly: tuctová tvář, hubený, lehce nemocný typ. S nemocemi bojoval od malička. Potřeboval drahou léčbu, ale maminka ho vychovávala sama. Konečnou diagnózu mu řekli, když už byl dospělý prý nemůže mít děti. S tím, že nikdy nebude ženatý, už se smířil.
V trávě zahlédl rozbitý starý telefon. Telefony a počítače byly jeho koníčkem i prací. Dělal programátora a blogera, doma měl pěknou sbírku těch nejnovějších modelů. Přesto ho z čisté profesní zvědavosti zvedl. Telefon byl úplně rozmačkaný, jako by po něm přejelo auto.
Možná se stalo něco vážného? blesklo mu hlavou. Schoval rozbitý přístroj do kapsy. Mrknu na to doma.
***
Po snídani z rozbitého telefonu vyndal SIMku a vložil ji do jednoho ze svých. Kontakty na kartě patřily hlavně poliklinice, úřadu a podobným institucím, ale první byl uložený kontakt dcera.
Chvilku váhal, pak zavolal:
Mami! ozvalo se nadšeně dětské volání.
Já nejsem tvoje mamka zablekotal překvapeně Kryštof.
A kde je maminka?
Nevím. Našel jsem rozbitý mobil, prohodil SIMku do vlastního a zavolal.
Mně se ztratila maminka, v sluchátku začal brečet dětský hlásek. Včera šla do krámu a už se nevrátila.
Kde máš tatínka nebo babičku?
Tatínka ani babičku nemám. Jen maminku.
Kryštof pochopil, že musí něco udělat:
Jak se jmenuješ?
Ivanka.
Já jsem strejda Kryštof. Ivi, dokážeš vyjít z bytu a říct sousedům, že jsi sama?
Nemůžu, moje nohy nechodí. A vedle stejně nikdo nebydlí.
Počkej, jak to, že nechodí?
Tak jsem se narodila. Maminka říká, že až našetříme peníze, udělají mi operaci.
A jak se pohybuješ?
Na vozíku.
Ivi, víš svoji adresu? Kryštof začal jednat.
Jo, ulice Čelakovského, číslo sedm, byt osmnáct.
Hned tam jedu a najdeme tvoji mámu.
Vypnul mobil.
Do pokoje vstoupila jeho matka, paní Zdeňka:
Kryštofe, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý telefon. Vložil SIMku do svého a zavolal. Na druhém konci malé děvče, je sama doma a je na vozíku. Zjistil jsem adresu. Jedu to prověřit.
Jedu s tebou, pronesla rozhodně Zdeňka a šla se obléknout.
Vyrazili hned taxíkem pomoci dítěti.
***
Zazvonili na zvonek.
Kdo je tam? smutně zazněl dětský hlas.
Ivanko, to jsem já, Kryštof.
Pojďte dál!
Protáhli se do vchodu. Dveře bytu už byly pootevřené.
Vešli dovnitř. Hubeňoučká holka na vozíku po nich pokukovala smutným pohledem:
Najdete moji maminku?
Jak se jmenuje? zeptal se hned Kryštof.
Alena.
A příjmení?
Holubová.
Počkej, Kryštofe! zarazila ho jeho matka a jemně oslovila dívku. Ivi, máš hlad?
Měla jsem v lednici karbanátek, ale ten už včera padl.
Tak, Kryštofe, utíkej do našeho obchodu a nakup naše obvyklé věci.
Jasně! a už byl fuč.
***
Když se vrátil, maminka už něco kuchtěla v kuchyni. Rychlovka, hned bylo jídlo na stole.
Po jídle se Kryštof pustil do hledání Ivanky mámy. Na počítači projel městský web s včerejšími událostmi.
Jo, tady: Na ulici Smetanově došlo ke sražení ženy automobilem octavia. Zraněná převezena ve vážném stavu do nemocnice.
Šmátrl po mobilu a vytočil číslo nemocnice. Na třetí pokus mu zvedli:
Ano, včera k nám přijali ženu po nehodě ze Smetanovy. Stav vážný, zatím nebyla při vědomí.
Jaké je příjmení?
Neměla u sebe doklady ani mobil. Vy jste příbuzný?
Zatím spíš ne.
Přijeďte k nám
Zavěsil a obrátil se k dívce:
Máš máminu fotku?
Mám, dojela ke komodě a podala mu album. Tady jsme spolu.
Tvůj mamka je fakt hezká! pochválil ji Kryštof.
Vyfotil obrázek na svoji Nokii, zamrkal na děvče:
Jdu ji hledat!
***
Probrala se. Bílý strop nad hlavou, pomalu se jí vracelo vědomí. V hlavě jí běžela ta letící auto
Zkusila se pohnout všechno bolelo. Přikročila sestra:
Už jste vzhůru?
V tom se Aleně zúžily oči hrůzou:
Jak dlouho jsem tu?
Dva dny.
Doma je dcera sama…
Klid, Aleno! sestra jí jemně položila ruku na hruď. Včera tu byl mladý muž. Nechal vám mobil. Prý vám auto rozmáčklo ten váš.
Můžu si zavolat?
Moment! mávla po kontaktu dcera a přiložila mobil ke sluchu pacientky, odkud se ozvalo:
Maminko!
Ivanko, holčičko, jak je ti?
Všechno dobrý! Se mnou je babička Zdeňka a chodí i strejda Kryštof.
Jaký strejda Kryštof?
Nemějte strach, paní! vstoupil doktor a naznačil, že mobil vezme zpátky. Hlavně klid, jinak telefon zabavím. Nechte se vyšetřit!
Dcerko, zavolám brzy zpátky! vykřikla Alena a zavěsila.
Doktor ji zkontroloval a něco šeptl sestře, která jí nandala infuzi.
Když odešel, sestra si mobil strčila do kapsy.
Můžu ještě minutku mluvit s dcerou? žadonila Alena.
Doktor říkal klid, ale nakonec telefon podala a naťukala rychlou volbu.
Dcerko…
Aleno, tady Zdeňka, ozval se neznámý ženský hlas. Poslouchejte, můj syn našel váš rozbitý mobil, podle SIMky dohledal vaši dceru i vás. Jsem důchodkyně. Zatím budu s vaší holčičkou. Nebojte, teď dám sluchátko Ivance.
Mami, neboj a uzdrav se! zaječela dcera.
Dcerko, poslouchej babi! chytla se Alena poslední síly.
Tak dost, telefon končí! sykla sestra a odložila mobil.
***
Druhý den Alenu převezli na pokoj a navečer přišla sestra s oznámením:
Holubová, máte návštěvu.
Než se Alena stihla divit, přišel hubený, trochu nevzhledný mladík:
Dobrý den, jsem Kryštof, usmál se. Můžu vám tykat?
Klidně, odpověděla pacientka.
Položil na stolek velký pytel.
Máma vám něco uvařila.
Kryštofe, ani nevím, kdo jste!
Našel jsem tvůj rozmačkaný mobil, SIMka byla v pořádku. Zavolal jsem tvé dceři. Pak jsem tě tu našel.
Jak je na tom moje Ivanka?
Chvilku
Vzal ze stolku mobil, co jí tu nechal. Chvilku jej mámil.
Tady ji máš!
Alena se zadívala na displej a uviděla svou dceru.
Mami! Nebolí tě to?
Už je to lepší, dcerko. Jak se máš?
Chodí za mnou babička Zdeňka.
Dlouho spolu povídaly. Kryštof trpělivě čekal. Když skončily, sklonila Alena hlavu:
Jsem vám hrozně vděčná.
Ale no tak, Aleno! usmál se. A říkej mi taky jednoduše jménem.
Díky, Kryštofe!
A teď ti ukážu, jak s telefonem zacházet.
***
Utekly dva týdny.
Viník nehody doručil Aleně do nemocnice dvě stě tisíc korun odškodného a rovnou přivedl i advokáta.
Druhý den ji propustili. Kryštof pro ni dojel a dovezl domů.
Maminko! radostně zavolala její dcera.
Vypadalo to, že se Ivanka každou chvíli v radosti zvedne z vozíku. Alena si přisedla k ní, objala ji a rozplakala se štěstím.
Pak se obrátila na starší paní:
Paní Zdeňko, moc vám děkuji!
Ale prosím tě, Aleno! Ivanka je mi skoro jako vnučka.
Paní Zdeňko, viník mi dal peníze, vytáhla z kabelky bankovky. Vemte si aspoň část. Nemám čím jiným poděkovat.
Dej to pryč! zpražila ji Zdeňka. My s Kryštofem hlady neumřeme, tobě se peníze budou hodit na léčbu Ivanky. Kryštof už mluvil s jednou klinikou
Mami! vykřikla dcera. Strejda Kryštof říkal, že pojedeme do nemocnice a udělají mi nožky jako nové!
***
Alena s dcerou byly dva týdny na klinice. Ivance vsadili dráty do nohou, za tři měsíce měla nastoupit znovu, a pak ještě dvakrát. Za tři roky a tři operace s rehabilitací jí prý slíbeno, že bude chodit.
Zatím se holka pohybovala na vozíku. Nové výztuhy jí navíc překážely a bolela z nich záda.
Jasně, osud tahle čtyři taky trochu zkoušel! Zdeňce se ozvala vážná srdeční slabost a skončila v nemocnici ve vážném stavu.
Alena s ní tři noci spala na židli v nemocnici domů chodila jen vařit a krátce si schrupnout. Noci s Ivankou trávil Kryštof.
Čtvrtý den už se Zdeňka probrala. Dlouze a smutně se dívala na Alenu, pak tiše řekla:
Dcerko, vím, že už tu dlouho nebudu. Vezmi si mého Kryštofa. On je poctivý člověk a společně Ivanku uzdravíte.
Ale proč by mě chtěl?
Vem si mě za slovo, vezme! v očích staré paní zajiskřil úsměv.
***
Starší paní držela za ruku vysokou holku s brašnou a kyticí. Kdo by nevěděl, čekal by, že jde do první třídy.
Ale ona šla poprvé do školy až do čtvrté třídy. První tři roky se učila přes počítač. Všechny ročníky zvládla s dvojkami a jedničkami. Teď konečně mířila do školy po vlastních nohách.
Babi, trochu se bojím.
Ale Ivanko, vždyť už ti je deset! Hele, maminka s tatínkem už jdou!
Dcerko, proč jsi taková nesvá? přišla Alena.
Má strach ze školy, zavrtěla hlavou Zdeňka.
Tak dej ruku! podal Kryštof dceři svoje prsty. Jdeme!
S tebou se nebojím, tati! usmála se Ivanka.
A tak společně, v rozjařeném hovoru, šli ke škole. Za nimi šla maminka s babičkou, stejně šťastné.
