Hledám ženu jménem Libuše.
Přes nízkou klenbu prošel do dvora, který byl právě plný tajícího sněhu. Už čtvrtý dvůr za dnešek. Dětské hřiště, houpačky, kluci na kluzkém betonu honí rozmáčený puk. Puk cáká vodu všude kolem, ale nikdo si toho nevšímá a klukům to nevadí.
Postál pod klenbou a rozhlížel se. Tolik si přál, aby mu paměť připomněla nějaký detail, vytrhla z hlubin vzpomínek něco důležitého. Jenže tady bylo všechno jiné, než tehdy v těch dávných časech. Jak by také ne uplynulo tolik let. Tenkrát tu nebylo kromě prádelních šňůr, přístřešků pod okny, hortenzií a lavic nic navíc.
A dnes…
Za těch let se muselo všechno změnit. Ne že mohlo ale muselo.
Na statného postaršího muže v čepici s kožešinovým lemem nikdo neupíral pohled. V těchto čtyřech domech dvora pronajímali byty kdejakou rukou. Praha…
Potřeboval do domu napravo od klenby. To se nemohlo změnit. Věděl, že patro bylo druhé a dům měl tři. Byt vzadu na chodbě, druhý zprava, roh. Na futrech staré dveře s vícebarevnými zvonky a jmény bývalých obyvatel.
Pamatoval si každý detail uvnitř, každý záhyb záclon, křivý zavěrač na ventilačce, zelený čajník, vrzání podlahy a dokonce i toho švába, kterého tu honili celé dva dny. Vnitřek bytu měl vrytý v paměti…
Ale číslo domu ani bytu si nevybavil. Pamatoval si jen ulici a ani dvůr najít nemohl, protože na té ulici se dvory-šachty opakovaly jeden za druhým. Ani vchod si nebyl jistý snad druhý od brány… Všechny ty domy byly jedním projektem, jedné epochy, podobné jako vejce vejci.
A tak obcházel dvor za dvorem…
Pravý dům, druhý vchod, nebo snad druhá “pavlač,” říkalo se zde, druhé patro, rohové dveře… Číslo třiačtyřicet? Nebo…
Pokud byl u vchodu domofon, navolil 43.
Dobrý den, hledám Libuši, prosím vás …
Někdy ho nenechali dokončit, řekli jen, že tu taková nebydlí; jindy dokonce že “takový” tady není… Musel žádat znovu.
Omlouvám se, je to opravdu důležité. Prosím, v roce osmdesát jste tu neměli paní Libuši? Potřebuji to vědět.
Když prošel třetí dvůr, vytáhl notes a zapsal si:
16 nikdo, 24 určite ne, 32a nevědí, koupili…
Dvorů bylo mnoho, chtělo to vrátit se tam, kde nezazvonil dost dlouho, kde nezvedli, kde chyběly odpovědi.
Vystoupal po širokých, omšelých schodech velkého, nevětraného vchodu. Vysoká okna byla zaprášená, cítil pach koček. Tenhle pach, ano, ten si také pamatoval.
Dobrý den! uklonil se.
Naprotí mu starší paní v šedém kabátu s nákupní taškou.
Dobrý den, za kým jdete? zeptala se.
Jdu do druhého patra. Hledám Libuši, ženu okolo šedesátky. Nevíte, zda tu taková bydlí?
A do kterého bytu?
Pravý roh. Ale je to už dávno. Tehdy tu byla ještě pavlač, snad starý byt… Už si nepamatuji přesně…
Rohový? Tam žijí Novákovi manželé, dvě děti. Libuše tu neznám. A vůbec o takové jsem tu neslyšela. A bydlím tu od dětství.
Děkuji, sklopil zrak a otráveně sestupoval po schodech.
Paní kráčela za ním.
Promiňte, a příjmení nevíte?
Kéž bych věděl, našel bych ji v seznamu. Já si nevzpomínám, vlastně nevím.
Fakt? A co vám je ta paní, když se smím ptát? byla hovorná.
Zarazil se, nevěděl, co říct…
Ona…?
Kdo to vlastně byl?
Libuše… Libuna… Libuška…
Láska nemá definici. Je nebo není. Všechno ostatní jsou obrázky, subjektivní dojmy a následky.
Vladimír Polášek celý život věřil, že láska je křehká. Neunese dlouhé odloučení, vyšumí, rozplyne se. Ty vzedmuté vlny štěstí, co se mu občas vracely v drobných epizodách lásky, mu pomáhaly žít, posilovaly ho a zároveň bolely.
Byl vinen. Čtyřicet let žil s postiženým srdcem.
Snad ty vzpomínky jeho srdce i živily, i když… to právě srdce první povolilo. Když zemřela žena, s níž prožil většinu života, ale v posledních letech spolu sotva sami mluvili, srdce zabolelo a přišel infarkt.
Ne že by si něco vyčítali nahlas, nehádali se, jen jednoho dne začali žít odděleně pod jednou střechou, v oddělených pokojích, mluvili spolu už jen kvůli domácnosti.
Manželka považovala dům za svůj, Vladimíra za dekoraci: Kam bych ho dala? Ať tu žije.
Ve velkém bytě to hrálo barvami obrazů v pozlacených rámech, broušeným křišťálem, drahým nábytkem a pestrobarevnými cetkami, koberci. Uprostřed obýváku stál bílý klavír, na něm luxusní váza z umělých květin.
Klavír však byl falešný. Skutečný český Petrof. Nikdy na něj však nikdo pořádně nehrál, váza z něj neslezla, protože se nikdy neotvíral.
Ze začátku zvala manželka hudebníky na večery, které pořádala. Ale klavír se neuchytil, raději hráli kazety. Vladimír mu říkával stolek na vázu. Tenhle stolek stál jako třípokojový byt na Vinohradech.
Jednou se chtěla naučit hrát, dokonce si najala učitele brzy však vzdala. Dokončila máloco, masáže a manikúru nepočítaje.
Jediné těhotenství také nedovršila není fér jí to vyčítat. Vladimírovi však přišlo, že právě její sebestřednost a pohodlí jí zabránily stát se matkou.
Často na to teď myslel. Znal ženu, pod jejíž prsty by klavír ožil.
Přesto mu žena chyběla. V posledních letech měli vztah lepší. Ani jeden už nebyl zdravý, společně chodili na procházky po parku. Krmili kachny u rybníka u domu. Vladimír propadl rybaření. Už si nic nechtěli dokazovat.
Proč jsme tu nechodili dřív, Libu? Vždyť je tu krásně… říkali si u rybníka.
Hlupáci, přikývla žena.
Život ale běžel rychle. Vladimír zodpovědně stoupal po úřednických žebřících, až se dostal na ministerstvo v Praze. Jeho tchán mu pomáhal, sotva si Vladimír zvykl na novou pozici, šlo se zas dál.
Byl pracovitý, chytrý, odhodlaný. Tchán, bývalý náměstek ministra průmyslu, si takového zetě přál. Nejprve mu skoro utekl, musel s ním libovolně manipulovat. To prozradila manželka Vladimírovi až po letech, kdy se s matkou pohádala a dozvěděla se pravdu také od ní.
… Kdo je tedy ta Libuše? zeptala se i tady zvědavá sousedka.
Zamumlal něco neurčitého.
Ona… Je to asi všechno, co mi v životě zbylo.
Žena už se raději na nic neptala. V jejím pohledu bylo jasné hledá někoho, na kom mu velmi záleží.
Putoval tedy dál od dvora k dvoru. Boty promočené. Zvonil, klepal, někdy slyšel neurvalost, jindy vysvětloval situaci dlouze a zmateně. Pak další dvůr, další…
Večer se vrátil na hotel úplně vyčerpaný. Skočil do postele v kabátu, přivřel oči. Bolest nohou, zad, dušnost, hučící hlava. Ale ráno znovu ven hledat.
***
Ten podzim byl deštivý. Praha byla zahalená zlatou dekou listí, deštěm a šumem všedního života. Ulice pulsovaly trhy, stánky, lidé prodávali i z ruky do ruky.
Do Prahy přijel s budoucím tchánem z Brna na schůzi o stavebnictví v rámci nových změn a demokracie.
Bylo to důležité pro tajemníka Ivanče, Vladimír tenkrát ještě nic zvláštního nečekal. Stal se z něj rychle pravá ruka, ale neměl pro sebe moc plánů. Prostě dělal.
V kraji stavěli nový závod, Vladimír to měl na starosti. Byl však mladý a zodpovědnost si neuvědomoval. Věřil, že se život dá zlomit, jak bude chtít.
V Praze se mu žilo krásně. Ivančík ho po městě posílal. Na stanici metra Můstek Vladimír najednou zaslechl tklivou melodii. Zamířil k hudbě místo na povrch.
Štíhlá dívka v modrém baretu, s jemnou šálou, hrála na housle. Za ní šedá stěna, na ní károvaný kabát, krátké kozačky, baletní postava. Před ní kufřík, do kterého házeli lidé drobné koruny.
Vladimír zůstal stát. Ten hudební obraz byl zvláštní. Drama smutné melodie, modrý šál, kadeře, vlhké zdi a její červené ruce od zimy. Mrzla ale jakoby ten chlad dodával tónům úzkost i sílu.
Kolem stánkaři, kupující, prodavačky, někdo házel drobné, ale jen Vladimír byl jako přibitý.
Dívka dohrála, schovala housle pod paži, třela si ruce, vytáhla zpod kabátu rukávy svetru.
Pak přiložila housle na rameno. Smyčec zalétl do vzduchu mistrovským gestem, jako by právě začal hlavní podzimní tanec houslí. Zavřela oči, hrála, jako by dávala poslední sebe sama. Hala metra zalila hudba…
Tolik smutku, tolik bolesti! Táhla se po šedé zdi, stoupala kamsi, jako by chtěla něco vyjádřit.
Vladimír splynul s hudbou a pak…
Nějaký puberťák se shýbl u houslistky, v mžiku popadl kufřík a prchal. Ukradl! Chyťte ho! křičela nejprve trhovkyně její výkřik doléhal přes hudbu.
Dívka stále hrála, oči zavřené.
Vladimír vyrazil jako první. Vyrazil po schodech, volal na kolemjdoucí: Zadržte zloděje!
Zavalitý muž v cestě ho zastavil, chlapec narazil, shodil kufřík, zmizel. Vladimír sbíral peníze rozházené po zemi, kufřík však zůstal rozbitý. Dívka pomalu přicházela.
Tady. Shodil ho, zlomil kufřík, soukal ze sebe Vladimír, Tady vše, co jsem našel.
Není třeba. Kfuřík byl zlomenej už dávno. Děkuji.
Byla vážná. Ale nebyl to zloděj, co ji trápil bylo to větší, hlubší trápení.
Stává se vám to často? chtěně ji poznat.
Ale dívka známost nechtěla.
Tu a tam, řekla chladně a odcházela.
Vladimír šel za ní. Dívka šla stále pomaleji, až se zastavila na mostě. Dlouho hleděla do vody, vítr jí cuchal šálu.
Zvedla housle s kufříkem, natáhla je za zábradlí mostu. Stála, neviděla ho.
Vladimíra napadlo, že chce housle hodit. Běžel.
Slečno, ne! Nedělejte to!
Zaváhala, ohlédla se, nečekala to. O kufřík se tahali oba.
Vy? To… proč?
Nemohl jsem vás nechat…
Zklamala jsem ji, musím…
Ustoupil, ale neustoupil položil kufřík zpět na most.
Vidíte? Sama se bránila. Nechce být zahozená.
Ne, neměla jsem v podchodu hrát. Slíbila jsem to mámě…
Zbytečně mátema tolik trvala na svém. Já slyšel poprvé živě housle! Kdybyste tam nebyla…
Dívka už šla pryč. Zkoušel ji přemluvit.
Zastavila ho.
Máma mi zemřela před dvěma měsíci.
Omlouvám se… rozpačitě. Věděl, jde o víc prožila šok.
Šli mlčky dlouhou ulicí. Listí šustilo, pod nohama vítr. Začala první.
Celý život jsem hrála pro ni. Teď nemám proč. A hrát už nechci…
Ale duše vám řekla o hudbě sama. Jinak byste do podchodu nešla…
To nebyla duše. Byl to hlad. Nemám peníze, nemám co jíst…
To se dá lehce napravit. Mám peníze! Hodně ne, přinesu vám zítra z hotelu…
Prohlédla si jej přísně.
Myslíte, že bych vzala vaše peníze? Zvláštní… už za mnou nechoďte.
Přidala do kroku.
Odpusťte! Už jste poznala, že jsem hlupák. Přijďte zítra do podchodu. Budu tam zase a budu vás chránit!
Příští den byl těžký. Dopoledne musel na ministerstvo, až po obědě se dostal na Můstek. Dívka nikde. Ani ráno, vyprávěli trhovci.
Čekal tři hodiny, nervózně se vracel, měl se sám za blázna. Nakonec přišla. Všimla si ho, ale nedala znát. Rozložila housle, hrála. Trhovkyně donesla malou židličku: všichni už věděli, že čeká tuhle dívku.
Poslouchal dvě hodiny, byla šťastná, když se na něj usmála. Večer, když už sklízela, položil velkou bankovku do kufříku.
Co děláte?! vytěšeně, Tohle si nemůžu vzít!
Můžu si platit kolik chci.
Schovala peníze, cpala mu je zpět
Jste blázen! S takovými penězi je to nebezpečné! Pojďme! balila housle, spěchala pryč.
Napadne na ně skupinka, v Praze panovala “zákon ulice”. Nebylo možné vydělat peníze, aniž byste někomu platili.
Kolik dlužím? vyděšeně se ptala.
Ať zaplatí váš chlapec!
Strhla se mela. Vladimír se rval, co to šlo ale přišli další…
Dívka utíká do obchodu, brzy přivedla policii. Včas. Vladimíra už okopávali v koutě podchodu. Lidí fňukali, nadávali ale kdo by se postavil…
Policie rvačku zarazila. Zloději zmizeli bez peněz.
Dívka sedí nad Vladimírem.
Do nemocnice?
Ne, to půjde…
Radši k nám. V hotelu by to viděli, obcování…
Adresa: Slezská ulice, číslo zapamatovat neumí. Projde temnou chodbou, mezi kabáty, po dlažbě, v hloubi zažehne dívka světlo. Dvě místnosti. V hlavní velký portrét mladé ženy její maminka, plný květin. U stěny piáno s krajkou a sloníky, spousta knih.
Tyhle vzpomínky chodily s ním celý život. Nemohl si je zapomenout vyrvat. Pomáhaly mu, když bylo zle i když bylo radostně.
Musel se převléct. Dostane půjčené věci. Sprchuje se, brblá na něj opilý soused:
Ty, vylez! Libunko, nemáš peníze a leješ vodu chlapům?
Ani se neznáme…
Vladimír v ručníku vykoukne.
Jmenuju se stejně Vláďa. Máme to stejné. Ty už jsi viděla švába?
Kde? Libuška hbitě s pantoflí bojuje.
Zatím šváb zmizí pod starým linem.
Maže jeho zranění, pijí čaj a “piškotky” nic jiného doma není. Záplatovala mu roztržené kalhoty, poslouchala ho.
Vyprávěl o sobě, stavbě, vesnici u Brna. I ona se svěřila: z konzervatoře odešla, teď jí sousedka vezme na tržiště prodávat.
Jste vynikající houslistka!
Doba je zlá. O hudebníky nestojí, smutně.
Přece se ale vrátil. Koupil jídlo, vrátil se. Trochu brbla, ale vzala si.
Šťastný hleděl na její okno, kývala, usmívala se. Druhé patro, jeřáb pod oknem, tyče topolů. Ano, to si pamatoval.
Tchán zuřil.
Měl jsi být na schůzi! Kde ses motal?
Ale Vladimír si našel čas. A našel dvůr, dům, okno…
Šel s dortem. Libuška zas bručela. Dneska chodili Prahou, utíkali deštěm, smáli se, Vladimír se ptal cizích:
Víte, že tahle dívka je houslový virtuos?
Ona mu předčítala básně. Promrzli, koupili velký kelímek kafe, pili ho na střídačku. Byli šťastní.
Pak se políbili. Chtěl, aby šla do Brna, vzít si ho. Zatvářila se smutně, recitovala:
To je píseň poslední schůzky.
Dívala jsem se na tmavý dům.
Jen v ložnici hořely svíčky,
bázlivě žlutým světlem…
Libuško, cože je to poslední? Myslím vážně buď má!
Pojď se mnou.
Doma…
Libuško, chceš to taky?
Ano! Moc! Zůstaň dnes…
Volal na hotel, vymyslel, že je už zase v ošetřovně. Asi mu nevěřili, ale bylo mu to jedno. Musel být s ní.
V jeho tričku hrála na piáno nějaký pochod, honili švába, pak ticho noci…
Seděli na okně, sledovali déšť, četla smutné básně:
Příroda se rozpadá, příliv střídá příliv novější, a zvuky umlkají kvůli odloučení… mě a tebe.
Žádné rozloučení! Jedeme spolu! Zítra všem řeknu, že jsem zamilován, sliboval pevně.
A ráno…
Telefon brzy zrána. Soused buší na dveře Vladimír k telefonu.
Tchán už nebyl rozlobený, spíš smutný.
Proti tobě se chystá trestní oznámení, Vláďo!
Libuška kouká nešťastně.
Vrátím se, vše vyřeším. Je to nějaký omyl…
Věřím ti. A slibuji, že se zase uvidíme…
Vladimír si nedovedl představit, co se stalo.
Kdyby mu někdo řekl, že je to celý podvod, nebyl by věřil. Tak precizně to bylo nachystané výslechy, fakta, čísla. Rozkrádání, nehospodárnost, úplatky…
Nikdy neměl zkušenosti, často riskoval, podepisoval bez čtení.
To hrál do karet tchánovi. Byl to zkušený lišák.
Víš, co ti hrozí? Dvacet let natvrdo! Nevrátíš se. Snacha po tobě šílí vezmeš si ji a já tě z toho vytáhnu!
Nemůžu, miluju jinou…
Koho? Vždyť jsi jen delegovaný…
Vladimíra přepadl strach. Ten den přišel vyšetřovatel, tlačil na všechno, kde byla slabina. Vladimír nespal, potil se.
Ráno mu tchán vrazil lístek na vlak domů.
Rychle odjeď, tady se to vyšetří beze tebe, dojedeme si pro tebe…
V rozhlase na nádraží hrály housle. Vladimír došel za vlakový přístřešek, bouchal zlostí do zdi, poprvé v dospělosti doopravdy plakal.
***
Vladimír už vycítil, že starší dámy na lavičkách se skvěle vyznají v místních rodinách a mohou být pomocnice.
Libuše? dvě babky na sebe kývly, Není to ta, co umřela na jaře? Pamatuješ, přijel syn autem…
Vladimíra polil pot, zapotácel se a chytil sloup. Toho se bál nejvíc že nedočkala se, že zemřela. Také jeho srdce žilo jen v ní.
Co to povídáš! To byla Anastázie, ne Libuše. A bydlela o dům dál. Snad Ti není špatně…
Pravda, vždyť to byla Anastázie, přizná druhá.
Vladimír obcházel dvory nanovo. Nikde neuviděl jeřabiny. Asi už zmatky z hledání, měl pocit, že se motá. Šel k hotelu, míjel dvory a najednou vidí zezadu… ji! Modrá šála, stejná chůze.
Libuško! chtěl zavolat, ale hlas mu selhal. Tak za ní vyběhl, poklepal na rameno:
Libuško!
Žena se otočila. Podobná… ale ne…
Omlouvám se, spletl jsem se.
Nic se neděje. A víte co já jsem taky Libuše!
Bože, koho hledá? Hledat měl ženu šedesátnici ne mladici. Zmatený se vrátil na hotel.
Následující den plánoval jako poslední v Praze. Ale bude mít sílu?
Skoro do oběda ležel v posteli. Včera spolkl moc prášků, dneska by spal až do rána.
Nakonec však vstává. Káva by mu neprospěla, srdce včera bouchalo, dneska jen pobolívá. Sáhl po konském salámu v minibarové lednici, ale zase ho vrátil. Zalil čaj, zavolal taxi do dvora už pěšky neměl sílu.
Stál na chodníku naproti dvoru. Jarní vzduch, jasné nebe. Obešel to už stokrát. Odkud dnes začít?
A pak naproti obchod s hudebními nástroji. Ve výloze housle.
Vešel.
Co si přejete? usmála se prodavačka.
Tu housli… ukážete mi ji?
Prodavačka vytáhla instrument.
Zkusíte ji?
Ne, neumím. Znal jsem tu jednu vynikající houslistku, bydlí tu někde. Libuše…
Libuše? Pánová? prodavačka byla mladá, zvědavá.
Příjmení nevím… znáte Libuši Pánovou?
No, jistě.
Ještě tu bydlí?
Ano, teď její dcera. Je jí asi třicet šest, má malého synka.
Můžu si sednout? upadl do stoličky, rozepnul kabát.
Je vám zle? Vodu?
Ne, ne… zase jsem nenašel… mumlal a odcházel.
Prodavačka nechápala divný pán.
Vyšel ven, rozhlíží se a zahlédne topoly za jediným dvorem. Tolik let! Ty původní mohly být dávno pryč, jiný dorostly. Ale šel tam.
Na dvoře sedí milý starší pár, asi na procházce.
Dobrý den! Hledám ženu kolem šedesáti, jmenuje se Libuše. Byla tu v 70. letech, houslistka.
Pani se na muže podívala, pak na Vladimíra.
To je Libuška, dcera paní Mařenky?
Znáte je? dechl.
Ale ano… Pojďte, sedněme si.
Ukazují: tam v prvním vchodu, okna ve druhém patře.
Bývala tu jeřabina, viďte?
Bývala! Ale dávno ji porazili při opravách.
Vyprávějí: maminka brzy zemřela, Libuška tu byla sama, ještě těhotná, čistila podlahy, brala si studentky do podnájmu, učila na housle…
A kde je dnes? háček naděje.
Odešla, nevíme kam, pokrčí rameny.
Snadná naděje všechny opustí.
Ale vždyť dcera tu žije! Dojděte za ní, poradí.
Opravdu? Je tu?
Bydlí v jejich bývalém bytě s rodinou.
Nohy jako z vaty, vypočetl byt, zvonil domofon.
Slyším! hlas z domofonu.
Tentokrát ztratil řeč.
Ehmm, já…
Ke komu jdete?
K Pánovým.
Počkejte, hned…
Dveře se otevřely. Nahoru šel pomalu, naproti spěchal mladý muž.
Je vám zle? Podejte mi ruku…
Mladík mu pomohl do bytu. Tam se Vladimír neobtěžoval ani zout.
A potom vešla ONA. Ta mladá, kterou včera zdravil na ulici. Domácí šaty, jako Libuše tehdy v noci, když spolu byli poprvé. Byla jako kopie své matky.
Bože, to je její dcera! Už mu měřili tlak, puls, přístroj na zápěstí…
Tlak vysoký, srdce zlobí. Byl infarkt? Rovnou do nemocnice?
Ne, jen si odpočinu…
Nebude to stačit. Píchám injekci…
Syn, chlapeček kolem osmi let, nakoukl dovnitř.
Jak se jmenuješ, šampione?
Vláďa.
Usmál se: Je i táta Vladimír?
A příjmení?
Michal. Táta je Michal Novotný, máma Libuše Vladimírová.
Manžel přinesl injekci, vystrčil synka, vše vysvětlil.
Omluvte mě. Stačilo by mi dát adresu Libušiny maminky, jak se jí daří?
Dáme si spolu čaj. Pak jí řeknu, aby přišla. Mámě je dobře…
Řekněte mi, kolik vám je? Omlouvám se, ale…
Posadila se, sklopila oči.
Jedenaosmdesátý ročník, červenec. Vy Vladimír, jste můj táta?
Znovu sáhl k srdci, tentokrát schválně. Nějak moc toho na něj bylo.
Bože, nevěděl jsem… Měl jsem!
Šli do kuchyně, ta se nedala poznat ani omylem.
Máte tu šváby?
Šváby? To tedy ne! Bojím se jich…
Škoda. Byly tu…
Čaj, poklidná atmosféra, vnučka, vnuk. Vladimír stíral slzy, tvářil se, že je to od horka.
Jak jste s mámou žily?
Nejdřív těžko, ale pak… Mé narození ji zachránilo, nové dýchání. Pracovala, brala podnájemnice… Klasika. Všechny přežívaly.
Odpusťte mi…
Proč jste odešel? Máma říká, že tak to mělo být. Ale vím, že čekala. Cítila, že vás potká. Měla naději… Ale pojďte, zavoláme jí!
Ne… Chci přijít sám.
Manžel protestoval, chtěl ho do nemocnice.
Tak tedy, vezu vás, ale pak do nemocnice!
Slibuju.
Na schodišti se ještě jednou ohlédl na dceru i vnuka.
Takovou rodinu jsem měl celou dobu…
Dojeli do moderní čtvrti. Páté patro.
Chcete doprovod?
Sám, děkuji…
Pokud cokoli, volejte. Tady máte čip na vchod. Ale prosím, nevylekejte tchyni…
Do pátého patra šel Vladimír pomalu. Byt 118. Zazvonil. Co odpoví, až se zeptá kdo je? Prostě řekne Vladimír, ale…
Dveře se otevřely bez otázky. Nezměnila se. Jen vlasy delší, tváře měkčí. Celé ty roky a jako by se znali věčně.
Hleděli na sebe. Pak ustoupila, pustila ho dál. Rozhlédl se, chtěl jí vzít ruku má na to právo?
V očích měla zmatek i očekávání. Ztrácel slova…
Libuško, já… Odpusť, Libuško…
Podlomila se mu kolena.
Ona taky padla na kolena.
Vláďo! Co je? Chceš vstát? Je ti zle?
Seděli na chodbě, chytli se za lokty, mluvili najednou…
Našel jsem tě, konečně! Proč jsem nešel dřív? Ani nevěděl jsem o dceři…
To má být osud… Ty nemáš co želet… Já čekala, že se vrátíš.
Měl jsem přijít…
Říkala jsem ti to tehdy…
Naučil jsem se tu báseň zpaměti. Příroda… rozpadá se, příliv nahradí další…
Umlknou zvuky pro odloučení mě a tebe… Libuše přivolala zetě.
Je dole, kývl.
Za chvíli už auto spěchalo do nemocnice. Chytli se za ruce, záchranář jim podal inhalátor, polevilo mu.
Nechci do nemocnice, teď, když tě mám!
Budu s tebou. Už tě nenechám…
S proudem slz ho těšila, i ona mu četla další básně…
Nad budoucností tajně čaruji, když večer je celý modrý, a tuším druhé setkání, neodvratné zase s tebou…
S autem letěla Praha k nemocnici aby jeden člověk mohl konečně začít žít s tou, kterou miloval celý život.
Ne, k vlastnímu štěstí se Vladimír opozdil ale úplně už ne.
***
V životě je snadné minout to nejdůležitější. Stačí nerozhodnost, strach, nerozvážnost a rázem je život plný promarněných dnů. Někdy si člověk musí projít bolestí, aby pochopil hodnotu lásky, odpustil sobě i druhým a dokázal najít štěstí i v pozdním jaru života. Největším vítězstvím není neudělat chybu, ale vrátit se právě tehdy, když si to žádá srdce.
