Já nejím včerejší jídlo, vař mi každý den čerstvé. Můj 48letý partner mi předložil seznam pěti ženských povinností. Co jsem udělala
Když Radek v sobotní ráno otevře lednici, vytáhne krabičku s mým včerejším gulášem a řekne: Jano, přece víš, že já nejím ohřáté, udělej mi prosím něco čerstvého, ne? stojím zrovna u sporáku s hrnkem kávy a koukám na něj, jako by byl z jiné planety. Ne proto, že si řekl o jídlo to se stává. Ale protože v jeho hlase není dotaz, jen holý fakt. Jako by bylo samozřejmé, že žena v domácnosti je povinná vařit na požádání, a zbytky z večeře jsou zločin proti pohodlí.
Je mi pětačtyřicet. Jsem samostatná, mám práci, svůj byt, život, který jsem si budovala roky po rozvodu. Radka jsem si k sobě pozvala teprve před měsícem. Ne abych měla někoho, kdo mě bude obsluhovat, ale protože jsem chtěla být s mužem, který se mi zdál rozumný a dospělý. Ukázalo se ale, že moje představa o dospělosti byla mylná.
Vypadal normálně dokud se nenastěhoval.
Seznámili jsme se klasicky přes seznamku. Radkovi bylo osmačtyřicet, byl rozvedený, dělal řidiče-dodavatele, bydlel v malém pronajatém bytě v Brně. V zprávách byl slušný, na schůzkách galantní. Nosil mi květiny, vyprávěl vtipy, nezajímal se o moji výplatu ani se nechlubil úspěchy.
Chodili jsme spolu tři měsíce, všechno bylo v klidu. Žádné divné signály, žádné podezření. O víkendech přijížděl ke mně, vařili jsme spolu, dívali se na filmy, chodili na procházky. Pomáhal s nádobím, navrhoval, že zajdeme společně na nákup, chválil mě. Pomyslela jsem si: tohle je konečně vyzrálý chlap bez předsudků.
Pak ale přišel s tím, že už ho nebaví platit pronájem a že by dávalo smysl, kdybychom byli spolu častěji, abych se k tobě nastěhoval. Souhlasila jsem jsme přece dospělí lidé, proč to zbytečně natahovat.
První týden byl v pořádku. Po sobě uklízel, občas sám uvařil, nechával byt uklizený. Jenže už za týden začaly drobnosti, které jsem nejdřív přehlížela.
Ty drobnosti ale nebyly tak malé.
Přestal odnášet hrnek od čaje. Když jsem se zeptala, proč si ho neumyje, odpověděl: Vždyť ty stejně večer všechno opláchneš, proč bys to dělala dvakrát? Potom se objevily ponožky pohozené u gauče. Když jsem ho poprosila, ať je háže do koše na prádlo, zasmál se: Jani, to jsou prkotiny. Neřeš to.
Každý den přibývalo toho, co po mně žádal podat dálkový ovladač, donést mu skleničku s vodou, najít telefon, ačkoli seděl blíž než já. Jano, podej mi ovladač. Jano, dolij mi vodu. Jano, nemůžu najít nabíječku. A to jsem pracovala z domova, kdežto on se vracel až večer. Postupně jsem se cítila spíš jako služebná ve svém vlastním bytě než partnerka.
Pak přišlo to ranní gulášové probuzení. A večer přišel s celým seznamem.
V neděli si sedne přede mě na gauč, vytáhne mobil a vážně říká:
Hele, Jani, přemýšlel jsem o domácnosti. Udělal jsem si pořádek, abychom měli jasno o povinnostech. Logicky, rodina musí mít pravidla.
Zpozorním. Doufala jsem, že navrhne společné rozdělení práce, ať oba víme, na čem jsme.
On si otevře poznámky a začne číst
První bod: Vaření. Žena má vařit každý den, ať je to různorodé. Nejím ohřívané, takže každý den potřebuju čerstvé jídlo. Mrknu na něj v šoku, on ale pokračuje, jako by nic.
Druhý bod: Praní a žehlení. To je ženská zóna, chlapům to nikdy nešlo. Chci, aby košile byly v pondělí vyžehlené. Ve mně se mísí vztek s nepochopením.
Třetí bod: Úklid. Jednou týdně vytřít, prach setřít častěji. Pracuju, nemám čas se tady lopotit. Ton hlasu má jak z pracovní smlouvy, bez emocí.
Čtvrtý bod: Intimita. Minimálně dvakrát do týdne, jinak nebude harmonie. Svírám ruce v pěst, sleduji ho, zatímco vesele listuje v mobilu dál.
Pátý bod: Finance. Složenky napůl, zásoby a potraviny jdou na tebe, když vaříš častěji. Já platím jen svoje výdaje. Na závěr se usměje, jako že je po všem: No, neříkej, že to není fér.
Několik vteřin mlčím, a pak klidně řeknu: Radku, a kde jsou tvoje povinnosti? Zvedne překvapeně obočí: No přece nosím domů peníze. Copak to není dost? Já taky pracuju, odpovím. Z domu, ale naplno, a výplatu mám stejnou. To je něco jiného, mávne rukou, sedíš si doma v teple a já makám za volantem po republice, unavený jako kotě.
Vstanu: Radku, takže chceš, abych byla tvoje pomocnice zdarma? Zamračí se: Služka? Ne, to je přece normální rodina. Chlap vydělává, žena zařizuje domácnost. Vždycky to tak bylo. – To bylo v padesátých letech, říkám. Teď je dvacáté první století. Povzdechne si, jakoby vysvětloval něco dítěti: Jano, chlapi nejsou na domácnost. My jsme lovci a ženy se starají o domov.
Tu noc nespím. Poslouchám, jak vedle mě Radek klidně chrápe, jakoby se vůbec nic nestalo. Jako by jeho seznam a moje místo v něm byly běžné.
V pět ráno mám jasno. Ticho balím jeho věci do dvou igelitových tašek, skládám ke dveřím a nechávám na stole lístek: Radku, tvůj seznam jsem přečetla. Tak tady je můj:
1) Najdi si jinou hospodyňku.
2) Věci máš přede dveřmi.
3) Klíče nech ve schránce.
4) Nevolej mi. Hodně štěstí s hledáním ženy, co bude pracovat za harmonii ve vztahu. Odešla jsem ještě předtím, než se vzbudil, šla k Daně, daly jsme si kafe, všechno jí vylíčila. Jen kroutila hlavou: Jano, buď ráda, že jsi to zjistila včas. Co by se dělo za rok?
Za tři hodiny od něj přijde sms: To vážně vyšiluješ kvůli takové blbosti? Myslel jsem, že jsi dospělá. Neodpovídám. Blokuji číslo.
Co za tím seznamem stojí?
Uběhly dva měsíce. Přemýšlela jsem a došlo mi: Za prvé, Radek nehledal partnerku, jen obsluhu s bonusem na požádání žena má vařit, prát, uklízet, být k dispozici, nic nenárokovat. Za druhé, měl to za normu žena po čtyřicítce pro něj není osobnost, jen správkyně domácnosti vděčná za špetku pozornosti. Za třetí, takových chlapů je víc, než by se zdálo dlouho vypadají v pohodě a postupně vybalují pravidla, když žena zůstane.
A nejdůležitější zjištění? Lepší být sama a svobodná než ve dvou v roli služky. Je mi pětačtyřicet let, mám právo žít podle sebe. Bez seznamů, bez jednostranných povinností, bez chlapa, který mě vnímá jako součást domácího vybavení.
A jestli to znamená být sama, budiž. Samota je lepší než společnost někoho, komu stačí hospodyně.
A co vy? Odešly byste po takovém seznamu, nebo hledaly kompromis? Proč někteří muži po pětačtyřicítce nehledají partnerku, ale spíš uklízečku? Stalo se vám, že se někdo změnil poté, co se nastěhoval, a přišel s novými požadavky?
