Závist na hraně
Přesně tak! On nikdy nepozná, že před ním nestojí jeho snoubenka…
Alžběta stála před zrcadlem a zkoumavě sledovala vlastní odraz. Pomalu zvedla ruku a opatrně skryla neposedný pramen vlasů za ucho. Srdce jí bušilo o něco rychleji sama sobě připadala neuvěřitelně podobná sestře! Make-up, účes, výraz ve tváři každý detail zdokonalila do posledního detailu. Alžběta se zhluboka nadechla s oblíbenými šaty Kláry by ji ani jejich matka na první pohled nerozeznala.
Jen ta myšlenka jí vykouzlila na rtech úsměv, ale hned si uvědomila čas. Hodiny na poličce neúprosně ukazovaly, že do příchodu Davida zbývá dvacet minut. Alžbětu polilo lehké vzrušení. Všechno musí vyjít dokonale bez jediného zaváhání, bez špatného tónu v hlase! Jakmile by David byť jen na chvilku zaváhal, byl by její pečlivě promyšlený plán v troskách. A to by znamenalo, že Klára znovu zvítězí, tak jako vždy.
Hluboce se nadechla, pokoušela se uklidnit třes v prstech a vyrazila ke dveřím. Ve chvíli, kdy zazvonil zvonek, už stála připravená na zápraží, odhodlaná sehrát dokonalou roli. Otevřela dveře a, když uviděla Davida, jako by jediným pohybem přešla do podoby své sestry. Její tvář rozzářil vřelý, téměř éterický úsměv a v očích blikly vítající jiskřičky.
Davide, ahoj! pronesla něžně, pečlivě připraveným hlasem, jako by měl každý tón předem naplánovaný.
Ani nečekala na odpověď, povyskočila na špičkách a lehce políbila jeho tvář. Vše muselo sedět přesně podle Klářina zvyku: ani moc, ani málo. Žádné zbytečné pohyby, jen čistý scénář.
Pojď dál, dáš si kávu? nabídla a naznačila gestem, ať vejde do bytu. V jejím hlase se ozvala samozřejmá starostlivost, jako by šlo o úplně všední večer ne pečlivě připravenou scénu.
David měl na chvíli zamračené čelo, jako by hledal v jejím chování skrytý smysl. Ale za vteřinku se pousmál, jakoby pochopil situaci. Co tím sleduje sestra jeho nastávající? Proč si dává tolik práce tvářit se jako Klára? Rozhodl se nic neprozrazovat a Alžbětině hře dál přihlížet.
Alžběta zatím nervózně pobíhala po kuchyni. Tváře ji už bolely z neustálého andělského výrazu, který nebyl pro ni typický. Všechno připravovala až úzkostlivě pečlivě postavila na stůl hrníčky, podšálky, lžičky, stále pokukovala po láhvi vína z moravského vinařství, která číhala vzadu na poličce. Láhev byla připravená na pravý čas až bude vhodné nabídnout Davidovi pohárek výborného vína.
Věděla přesně, že David pije zřídkakdy, že s alkoholem nikdy netvoří dvojici. Avšak v domácí pohodě, pokud je příjemná společnost, připustí jednu jedinou sklenku. A přesně toho chtěla Alžběta dosáhnout aby trochu povolil a polevil v pozornosti, což by jí snad dalo šanci dovést plán dokonce.
Když vařila kávu, David už seděl u stolu, ruce zkřížené na prsou, se zvláštní směsí zvědavosti a pobavenosti. Mlčení nevydržel dlouho:
Alžběto, proč to všechno děláš? zeptal se klidně. Kde vlastně je Klára? Jestli je to nějaký žert, na originálnosti moc nezískal.
Zůstala stát s konvicí v ruce, v očích ztempsnělo zamyšlení, ale rychle se přemohla a s napjatým úsměvem odvětila, snažíc se udržet lehkost v hlase:
Jak jsi to poznal? A ne, není to žádný vtip. Spíš takový malý experiment. Klára o ničem netuší.
David pozvedl obočí, pohupoval hrnkem kávy v dlaních. Zajímalo ho, co Alžběta zamýšlí, ale tvářil se lhostejně, nechal to na ní.
Ale přece jste každá jiná, ač dvojčata. Jak vás vůbec jde splést?
Vytáhl z kapsy mobil, rychle poslal Kláře krátkou SMS a uložil přístroj zpět.
V čem má ten experiment spočívat? navázal dál.
Alžběta se zavrtěla na židli, pohled zabořila do šálku čaje. Napila se, upokojila a začala nečekaně horečně mluvit:
Pořád nás někdo plete. Říkáš, že jsme rozdílné, ale ani mamka nás nerozezná, pokud jsme stejně oblečené. Dáš nám stejné šaty, stejný účes a jsme jako přes kopírák.
Odmlčela se, jako by si vybavovala nepříjemné vzpomínky, pokračovala:
Občas to bývá… těžké. Zvlášť když jde o kluka, kterého máš ráda. Nejednou jsme na to doplatily. Třeba když mě chtěl můj tehdejší kluk pozvat na rande, ale omylem oslovil Kláru, protože k místu setkání přišla první ona. Nebo naopak, když Klára chtěla promluvit s tvým kamarádem a on ji považoval za mě…
Proč si teda prostě nezměníš účes? navrhl David s úsměškem. Vzpomněl si, jak si s Klárou povídali o tom, že Alžběta se všem změnám brání. Jako by ji bavilo, že ji lidé pletou, a Klára se jen přizpůsobuje.
Alžběta pokrčila nos, jako by ochutnala něco nakyslého.
To by nebylo ono, zavrtěla hlavou. Slibily jsme si, že do konce školy vzhled neměníme. Je to takové nevyslovené pravidlo mezi námi. A taky… pousmála se tajemně, někdy je to docela praktické. Někdy nás popletou i učitelé.
Zasmála se jasným smíchem, spokojená, jak umějí pravidla obcházet.
Hmm, rozumím, zamručel David, zkoumavě si ji prohlížel. V tom mu cinkl mobil. Narychlo přečetl zprávu a přikývl sám pro sebe: Klára píše, že už sedí v naší oblíbené kavárně. Netuší, kde jsem já.
Pohlédl na Alžbětu, v očích mu probleskla špetka soucitu.
Neboj, Kláře nic neřeknu. Chápu, že ti na ní záleží. Nechci mezi vámi způsobit nějaký rozkol.
Alžběta si viditelně oddychla. Poděkovala mu pohledem, úsměvem.
Děkuju, Davide. Jsi opravdu dobrý člověk.
Tak zatím, rozloučil se David a vstal od stolu. Půjdu, ať si Klára nezačne dělat starosti.
Dveře tiše zaklaply a Alžběta zůstala sama. Klid v bytě se jí najednou zdál ohlušující jako by celý svět na chvíli zmlkl a ona zůstala tváří v tvář vlastním zklamáním. Sedla si, křečovitě svírala hranu stolu, aby nepropukla v pláč. Proč to nevyšlo? Proč neuvěřil? Proč selhal plán, do kterého vložila tolik úsilí a času?
Hlavou jí vířily myšlenky, vracela se k momentu, kdy přišel David do jejich života. Jeho úsměv, nenucenost, jisté pohyby to všechno jí hned při prvním setkání učarovalo. Pokaždé, když byl nablízku, jí srdce bušilo až v krku, dlaně měla vlhké. V hlavě si trénovala, co mu kdy říct, představovala si, jak spolu povídají, smějí se… Ale nakonec ji vždy něco zadrželo strach z odmítnutí, nejistota, obavy, že naruší křehkou rovnováhu mezi ní a sestrou.
Klára však byla daleko rozhodnější. Jednoho dne prostě přivedla Davida domů jen tak samozřejmě, jako kdyby to byla nejběžnější věc. Seznamte se, tohle je David, řekla s úsměvem. Rodiče byli nadšení, že jejich dcera má tak milého přítele.
Alžběta měla celý ten večer v paměti do detailu. Stála opodál a sledovala, jak David s lehkostí baví celou rodinu, jak se směje vtipům otce, odpovídá na otázky maminky. V nitru vřela, ale navenek působila až příliš klidně. Byl to vnitřní boj byla přesvědčená, že právě ona měla být po jeho boku! Byla přece první, kdo si ho vůbec všiml, kdo pocítil to zvláštní přitahování! Byla to ona, kdo o něm dny i noci snila, plánovala jejich budoucnost… Ale Klára ho prostě získala, bez zaváhání aniž by jí došlo, že sestra by mohla mít stejné city.
Alžběta se zhluboka nadechla, zkoušela potlačit třes v rukou. Věděla, že nesmí dovolit, aby ji tyhle myšlenky pohltily. Musí se vzchopit. Ale jak, když srdce pořád bolelo z křivdy a zklamání?
Klára vždy přitahovala pozornost mužů. Byla jako sluneční paprsek otevřená, veselá, s energií, která rozsvítila každou místnost. Milovala večírky, přátele, a přitom zvládala studium na výbornou, aniž by proseděla noc nad učebnicemi.
Alžběta byla přesný opak rezervovaná, rozumná, klidná. Místo večírků volila knihu nebo tichý rozhovor s jednou dvěma kamarádkami. Když ji Klára přemlouvala na nějakou akci, většinou odmítla. Na to nemám čas, říkávala s důrazem na užitečnost, místo aby riskovala něco spontánního.
S odstupem Alžběta přemýšlela, jestli neudělala chybu. Možná by David otočil pozornost k ní, kdyby aspoň jednou kývla, šla s Klárou ven, zkusila oslovit někoho neznámého… Třeba by David objevil právě ji vážnou, spolehlivou, cílevědomou. Ale zamiloval se do Kláry trochu bláznivé, impulzivní, ale okouzlující.
V koutku duše tušila, že to není jen otázka povahy. Klára si přirozeně získávala pozornost, aniž by se snažila. Alžběta vše promýšlela, bála se přešlapu, dělala si vrásky z maličkostí a tak zůstávala ve stínu.
To ji sužovalo. Snažila se přesvědčit samu sebe, že její upřímnost a rozvaha budou jednou oceněny. Ale v tichých večerech, kdy byt zahalilo šero, si představovala, jaké by to mohlo být, kdyby byla aspoň trošku jako sestra.
Když Klára u nedělní večeře oznámila zasnoubení, Alžběta měla pocit, že se v ní cosi zlomilo. Sice se dokázala usmát, pogratulovat, dokonce objetí se jí zdařilo. Ale v hlavě znělo pořád dokola: To přece nemůže být pravda! Vyčerpaně tu noc spala a stále hledala cestu ven, přemýšlela, jak věci obrátit. Nakonec přišla na plán, který se jí zdál dokonalý.
Když mě David omylem zamění za Kláru a pak nás Klára najde pohromadě… vše skončí, dumala. Sestru tím zlomím a David nebude patřit nikomu. To by mu patřilo.
Všechno připravila: nachystala víno, které David občas pil dost, aby si ošidil ostražitost, ne aby vypadal směšně. Rozpracovala gesta, repliky, světlo v obýváku, dny si zkoušela před zrcadlem Klářin úsměv, její styl pohybu i gesta.
Den D přišel, a Alžběta byla nervózní jako nikdy v životě ruce jí vlhly, v hrdle sucho. Ale byla rozhodnutá riskovat vše. Plán běžel, alespoň dokud David hned po příchodu poznal, s kým mluví.
Totálně selhala. David bez halasu odhalil lest, rozloučil se a zamířil za pravou nevěstou.
Alžběta bezvládně seděla v pokoji, zírala do stolu. Plán, který měl být bezchybný, se zhroutil během chvilky. Čas plynul, svatba se blížila a ona pořád neměla žádné řešení.
Musím vymyslet něco dalšího, tlačila na sebe, prsty nervózně hladila ubrus. V hlavě tančily útržky možností, žádná však nevypadala dost bezpečně. Pochopila, že příště už musí vsadit na opravdový tah jinou šanci mít nebude…
*******************
O pár týdnů později Klára, rozjasněná štěstím, svolala rodinu do obýváku a s rozechvělostí oznámila: čeká miminko. V očích jí jiskřily slzy radosti, hlas se jí chvěl, když vyprávěla o vysněném okamžiku. Rodiče zářili a sršeli gratulacemi, vyptávali se na první pocity, plánovali společné návštěvy.
Alžběta seděla tiše, rukama svírala hrnek už dávno vystydlého čaje. Marně se pokoušela tvářit se neutrálně, vyloudit úsměv, přikyvovat bez emocí. Uvnitř ji však bodala palčivá bolest. Každý Klářin výrok, každý šťastný pohled rodičů, bylo jako tisíce drobných jehel.
Viděla už před sebou budoucnost: pravidelné rodinné večeře, kterých se David bude účastnit jako Klářin manžel. Svátky, kdy ji bude láskyplně držet za ruku, chlubit se miminkem, radovat se z každé noviny. Alžběta si v duchu promítala jednu takovou scénu za druhou a každá jí připadala nesnesitelná. Nedokázala si představit, že bude všechno sledovat tak zblízka.
Měla pocit, že už není na co čekat. Něco musí udělat dokud se to dá změnit.
Náhle v hlavě vykreslila drastický plán. V duchu se jí skládal do jasných kroků. Co zlomí štěstí páru víc než ztráta vytouženého dítěte? Bylo to kruté, nemilosrdné, ale ve svém zoufalství v tom viděla jediné východisko.
Alžběta si všimla, že se na ni Klára dívá pohledem plným důvěry a radosti z budoucího mateřství. Na vteřinu jí zacukalo svědomí, ale potlačila to. Přemýšlela, že kontaktuje známého lékaře, který by za několik tisíc korun zajistil potřebné léky. Nic nelegálního, jen přípravek, který způsobí komplikace…
Tichounce se zasmála téměř neslyšně, s jakousi hořkou rozhodností. Klára se otočila a s úsměvem na sestru zamávala, domnívajíc se, že sdílejí společnou radost.
Vaše štěstí je jen dočasné…, opakovala si Alžběta v duchu a v pohledu jí ztuhlo odhodlání udělat vše, co má v plánu…
********************
Chceš džus? zeptala se Alžběta klidným hlasem, snažila se znít samozřejmě. Usmála se, jak to nacvičovala před zrcadlem stovkykrát. Koupila jsem tvůj oblíbený.
Děkuju moc, reagovala Klára s vřelým úsměvem. Stiskla Alžbětě ruku a něžně řekla: Jsi ta nejlepší sestra na světě!
Alžběta na vteřinu ztuhla, v nitru se cosi zachvělo. Odolala, pokračovala:
Hned ti ho donesu, pronesla klidně.
Šla do kuchyně, vytáhla z lednice džus, nalévala do sklenice. Ruka jí instinktivně sklouzla do kapsy, kde svírala malou bílou tabletku. Při pohledu na ni, na džus, se však zarazila.
Co to vlastně dělá? Pohlédla na sklenici, na pilulku. Před očima jí proběhly obrazy: Klára naplněná štěstím, rodiče dojatí, David láskyplně objímající ženu…
Skutečně je schopná zajít tak daleko? Dopustit se tak odporného skutku? Bezhlavě hrůzou sevřela dlaň.
Ne! To není ona! To je nějaké šílenství, zahalení v zoufalství… To přece není skutečně možné!
Dlaň povolila, tabletka tiše dopadla zpět na stůl. Alžběta zavřela oči, zhluboka dýchala, bojovala s třasem.
Alžběto? Je ti něco? ozvala se Klára skoro hned, už stála ve dveřích, starostlivě si ji měřila. Jsi úplně bledá. Nezavolám doktora?
Alžběta se podívala na sestru a v tu chvíli spatřila, co tak dlouho utlačovala v sobě: opravdovou důvěru, lásku a radost z toho, že jsou spolu. Bylo to tak prosté, opravdové… a nedocenitelné.
Ne, jen se mi na okamžik zatočila hlava, odpověděla s křečovitým úsměvem, hlas jí zněl nepřesvědčivě klidně. Všechno je v pořádku. Tady máš džus, já si udělám čaj a můžeme si povídat.
Otočila se ke dřezu, napustila si hrnek vody. Ruce se třásly jemným nervózním chvěním, ale snažila se tomu nevěnovat pozornost. Každý pohyb jako by jí stál hromadu sil, jako by se prodírala hustou mlhou.
Uvnitř ní byl stále rozpor. V duchu se vracela k tomu okamžiku jak blízko byla oné hranici, odkud není návratu! Jak snadno lze sklouznout k temným věcem, když se dlouho nahlodává závistí, když si připouští pocit nespravedlnosti!
Nad šálkem čaje se ji začal zmocňovat mírný klid na duši známá vůně jí připomněla domov. Dívala se na Kláru, jak spokojeně popíjí džus a povídá o víkendových plánech. Byla šťastná, nevinná a Alžbětě v tu chvíli připadalo vše ještě těžší.
Jak jsem mohla? opakovala si v duchu, svírajíc čaj oběma rukama. Vždyť je to moje sestra. Nejbližší člověk…
Najednou si bolestně uvědomila, že tohle všechno v ní dřímalo dlouho měsíce, možná roky. Závist a křivdy, které v sobě dusila, už skoro zabíjely vše dobré. A právě tahle pachuť ji málem svedla k nevratnému kroku.
Hlubokým dechem potlačila poslední třes a přijala, že si musí přiznat prohru. Její pocity a myšlenky potřebují péči opravdovou pomoc. Možná by měla vše někomu svěřit, najít člověka zvenčí, který by jí pomohl všechno uspořádat.
Na co myslíš? Klára naklonila hlavu a usmála se na sestru. Dnes jsi nějak zamyšlená.
Ani ne, Alžběta se donutíla k rozpačitému úsměvu. Hodně práce, přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Potřebovala bych s někým probrat, jak si to zorganizovat.
Byla to polopravda, ale Klára se tím spokojila a vesele pokračovala ve svém vyprávění. Alžběta poslouchala, přikyvovala a tu a tam něco pronesla. Pomalu v ní vyrůstalo nové přesvědčení že nesmí dovolit temným pocitům, aby ji ovládly, že musí mít odvahu žádat o pomoc. Protože na tom závisí příliš mnoho vztah se sestrou, vlastní pohoda, budoucnost.
Začátek bude upřímnost k sobě přiznání, že je ztracená, že potřebuje změnu…
************************
Klára porodila začátkem června roztomilou holčičku, která se hned stala oblíbenkyní celé rodiny. Malá přišla na svět tichou nocí a už ráno ji rodiče mohli ukázat rodině přes sklo porodnice. Drobounká, s baculatými tvářičkami a tmavými řasami, klidně spinkala ve své postýlce a každý, kdo ji viděl, jí byl uchvácen.
První dny doma byly plné něžných momentů. Klára a David se střídali u postýlky, učili se přebalovat, krmit, chovat. Rodiče přiváželi balíky plenek a hračky, babička pletla maličké ponožtičky a děda s hrdostí vykládal sousedům, že má první vnučku.
A snad nejvíc si holčičku zamilovala teta Alžběta. Poté, co v sobě něco překonala, trávila s neteří stále víc času. Nejprve jen pomáhala: dala pozor na děcko, uvařila, skočila na nákup. Brzy se ale začala zdržovat déle pozorovala, jak se malá mračí, směje, jak radostně máchá ručkami, když spatří známou tvář.
Alžběta se brzy naučila ji nosit, pohupovat a zpívat vlastní ukolébavku. Kupovala jí roztomilé oblečky sem tam růžový overal s vyšívanými kytičkami, jindy modrý set s medvědy a s nadšením pozorovala, jak v nich vypadá.
S postupem času byla pro holčičku nejen teta, ale vskutku její první kamarádka. Pořádala s ní čajové dýchánky s plastovým nádobím, prohlížela barevné knížky, učila prvním slovům. Když začala holčička chodit, Alžběta ji trpělivě vodila za ruku, radovala se s ní z každého nového kroku, tleskala, když sama doběhla k hračce.
Klára viděla to silné pouto a byla sestře hluboce vděčná. Jednoho večera, když malá už spala a Alžběta sklízela rozházené hračky, Klára k ní přišla a tiše řekla:
Děkuju, že ji máš tak ráda. Pro ni je důležité mít takovou tetičku.
Alžběta se jen skromně usmála a znejistěla. Netušila, že péče o neteř jí přinese tolik radosti. Právě v těch obyčejných chvílích ve smíchu, v prvních slovech, v pevných objetích našla něco, co jí dlouho chybělo: pocit blízkosti a opravdové, bezpodmínečné lásky.
Když pozorovala rozesmátou holčičku, chápala, že někdy nám osud pošle dary jiným způsobem. A možná právě péčí o druhé nacházíme cestu k vlastnímu klidu a štěstí.
