Od té doby, co Pepíkovi vzali to nejdražší, už nikdy nevešel do své boudy. Spával na holé, chladné zemi, téměř nic nejedl a ani svého posledního přítele Karla už pořádně nevnímal
Zase přišel listopad. Každým dnem se ochlazovalo, obloha byla čím dál víc zbarvená do šeda a lidé se halili do tlustých vlněných kabátů a šál. Ve vzduchu bylo cítit blížící se zimu a Pepík dobře věděl, že brzy napadne první sníh.
Zajímalo by mě, kdy už mi někdo dá do boudy teplou slámu? Srsti mám sice dost, abych nezmrznul, ale v noci mě už mráz tlačí až do kostí, přemítal pes líně natažený na vlhké zemi.
Bez zájmu sledoval skladníky, jak nosili krabice a nakládali je do velkých kamionů, ze kterých byl cítit nepříjemný závan nafty. Starého hlídacího psa si nikdo nevšímal.
Co se tak válíš? ozval se hlas. K Pepíkovi přišel vrátný, který si vyšel zakouřit. Najali tě sem na hlídání skladu, ne na válení jak nějaký polštářovej gaučák. Fujtajbl!
S oplzlým plivnutím odešel. Jmenoval se Zdeněk a Pepíka neměl rád už od štěněcích let bez důvodu, prostě tak, jak to někdy lidé mají.
Za chvíli přijelo k areálu tmavě zelené felicie. Pepík ihned vyskočil poslušně na nohy.
Nazdar, kamaráde, pozdravil ho muž v čepici se strništěm na tváři. Přijel jsem tě zahřát.
Byl to Karel nejoblíbenější a nejhodnější hlídač na celém skladě. Vždycky pro Pepíka našel milé slovo i něco dobrého na zub. I ve svůj volný den na něj nezapomněl: přivezl slámu, aby v boudě pes neumrznul.
Karel pečlivě vyplnil boudu čerstvou, voňavou slámou, potom vytáhl z auta mističku s horkou kaší a kusem masa. Počkal, až Pepík sní poslední sousto, odnesl misku a až potom odjel.
Pes zůstal opět sám. Bylo už dobře, že brzy přijde noc když spí, aspoň necítí tolik tu palčivou samotu, která ho trápí téměř pořád.
Když se setmělo, Pepík se rozvážně vydal ke své boudě. Už se chystal zalézt dovnitř, když najednou ztuhl.
Uprostřed slámy svítila dvě zelená očička. Zaznělo výhružné zasyčení.
Pepík se bezelstně zahleděl na nezvanou návštěvnici. Uvnitř boudy na něj zírala vyhublá černá kočka s vytřeštěnýma očima. V její pohledu bylo jasné varování:
Nesáhni na mě. Se mnou si nezahrávej!
I přes její rozzlobený výraz se Pepík podivil, jak mu je v její společnosti najednou o něco líp.
Bouda je sice těsná, ale ve dvou se určitě vměstnáme, rozhodl se optimisticky.
Udělal krok dopředu, ale vzduchem hbitě zajela packa s nebezpečně ostrými drápky.
Sssss! odpověděla kočka na jeho přátelské úmysly.
Nevadí. Přespím venku, pomyslel si Pepík klidně a složil se k vchodu své boudy.
Ráno se probudil brzy v očekávání snídaně, na kterou se každičký den těšil. Pohlédl k boudě kočka tam klidně spala.
Jak je rozkošná!
Zdeněk, rozcuchaný a zamračený, vyšel z vrátnice. Bez slova Pepíkovi hodil zbytky jídla a zase odešel.
Psu pravidla určovala pořádné žrádlo, ale Zdeněk si nikdy nedal tu práci. Prostě něco hodil, většinou odpad. Po takových večeřích Pepíka často bolelo břicho, ale neměl si komu postěžovat.
Pepík očichal jídlo a zachytil cizí pach.
Kočka! Bez bázně a postrachu seděla vedle něj a tauzovala střívko od salámu, jako by tady vždycky patřila.
Pepík měl radost, že ji mohl pohostit byla hubená jako lunt.
Když se jejich pohledy střetly, kočka se napjala a byla připravená k útoku. Pepík však jen žvýkal chleba a zvědavě ji pozoroval.
Proč je naštvaná? Nechtěla by si taky dát chleba? blesklo mu hlavou a nesměle jí nabídl svůj kousek.
Celý den se pozorovali navzájem. Kočka byla ostražitá a plná nedůvěry, kdežto Pepík na ni hleděl se zájmem a přívětivostí.
Večer, když Zdeněk končil směnu, hodil pes zbytky a kočka hned vyrazila k jídlu.
No to snad ne, další černá potvora! Mazej, pryč! Fuj, rozzuřil se Zdeněk.
Kočka se okamžitě schovala za Pepíka. Ten na moment znejistěl, ale pak si dodal odvahy postavil se jako ochránce, naježil srst, zavrčel a bylo jasné, že kočka je tu pod ochranou.
Zdeněk protočil oči, nechtěl se s Pepíkem hádat, a tak raději odešel. Novému nočnímu hlídači byli psi i kočka ukradení.
Kočka věnovala Pepíkovi tiché poděkování pohledem. Pepík přemýšlel:
Říkal jí černá potvora to bude asi její jméno. Tak jí budu říkat Potvora.
Za pár dní přišly kruté mrazy. Potvora se schoulila do slámy v boudě. Pepík ji nechtěl vyrušit, ale nakonec nahlédl dovnitř.
Kočka pohlédla překvapeně do jeho provinilých očí. Nedovedla pochopit, jak může být pes tak dobrosrdečný Přesto popošla, aby Pepík mohl ulehnout vedle ní.
Celou noc spali přitisknutí k sobě. Tak klidně spolu nespali nikdy předtím.
Od té doby byli Pepík a Potvora nerozluční. Jedli spolu, spali spolu a povídali si svým zvířecím jazykem.
Když Karel poprvé spatřil kočku vedle Pepíka, nechtěl věřit očím: tak malá a slabá a vůbec se ho nebojí.
Brzy ale pochopil zvířata mají svou lásku. A před láskou nehraje roli velikost ani druh.
Karel pak vzal péči o Potvoru na sebe: zajel s ní k veterináři, učesal jí zplstnatělou srst, začal ji pravidelně krmit. Během pár týdnů byla o poznání silnější.
Rušit klid jim mohl už jen Zdeněk. Vsugeroval si, že černá kočka přináší smůlu, a rozhodl se jí zbavit.
Jednoho dne se ji pokusil otrávit, ale Pepík ucítil podezřelý pach a zabránil tomu byl vždy ve střehu.
Jedné obzvlášť mrazivé noci leželi pes a kočka v boudě. Pepík lízal Potvoře další šrám pořád někde courala a vracela se s novými škrábanci.
Najednou oba zneklidněli. Divný pach
Pepík vyběhl ven a rozštěkal se na celé kolo. Hořelo! Sklad stál v plamenech!
Zdeněk se zmateně vyřítil ze vrátnice, vztekle pátral po mobilu v kapsách a nemohl ho najít.
Potvora tiše mňoukla. Otočil se kočka seděla vedle spadlého telefonu.
Jdeš mi na nervy, mrcho! odsekl Zdeněk, vrazil jí kopanec a popadl telefon, aby zavolal hasiče.
Pepík běžel za svou kamarádkou, která si s bolestí kulhala najít místo dál od kouře. Spolu přečkali požár v křoví.
Když oheň uhasli, vyčerpaný Zdeněk při odchodu věnoval kočce nenávistný pohled.
Druhý den Pepík zaslechl rozhovor u vrátnice:
Říkám vám, s tou černou je samý průšvih. Viděli jste ty její oči? Je to fakt potvora! rozčiloval se Zdeněk.
A co navrhuješ? zeptal se někdo bez zájmu.
Odvezeme ji do lesa, tam si ji klidně sežere liška.
Pepík ztuhl. Srdce mu sevřel strach. Přitulil se ke spící Potvoře.
Prober se, ona tam nepřežije! ozval se Karla.
A mě je to šumák! Nestačil ti už požár?
Na černé kočky si dávaj bacha i naši dědové, přitakal někdo další.
Nikdo ji nikam neodveze. Stejně je to dětská pověra, uzavřel to Karel a odešel.
Druhý den Pepík procitl, protáhl se, zívl. Instinktivně hledal po ruce Potvoru.
Ale nebyla tam.
Prohledal slámu prázdno. Vyběhl ven, pobíhal, tichounce kníkal.
U vrátnice zablikal černý stín. Pepík se rozběhl tím směrem.
Byl to ale jen igelitový pytlík šustící ve větru.
Dveře se otevřely.
Co tu chceš? Hledáš kámošku? ušklíbl se Zdeněk jedovatě. Ta už tady není. Teď dělá binec jinde.
Pepík na něj hleděl, jako by chtěl vysvětlit smysl těch slov.
A vlastně v lese dlouho nevydrží. Už může být dávno po ní.
Pepík nevydal ani zvuk. Ani zoufalý nářek nevyrazil.
Začal padat první sníh. Velké vločky tiše dopadaly na nehybného psa.
Od té doby, co přišel o to nejcennější, už nikdy nevešel do boudy. Spal na zemi, skoro nejedl, neodpovídal ani věrnému Karlovi.
Pepíku, teď je tvoje Potvora na krásném místě. Je jí tam teplo a dobře. Věříš mi? utěšoval ho Karel, když si k němu sedl a jemně ho hladil po hlavě.
Já bych chtěl být taky tam. Chci ke své Potvoře. Smím tam jít, prosím
To ráno Pepík zaslechl, jak si cizí lidé nedaleko povídají o něm jako by už nebyl živý, ale jen věc. Mluvili, že už je starý, že sklad potřebuje nového mladého hlídače a že jeho čas už skončil
Co si domluvili, už Pepík nevěděl. Všechno kolem bylo najednou zbytečné. Nic pro něj nemělo smysl kromě jedné věci.
Sníh padal a studil ho do zad, čumáku, tlap. Postupně ho přikrývala sněhová peřina. Pomalu zavřel oči.
Snad už je třeba nikdy neotevřu. Už nechci problesklo hlavou ztrápenému zvířeti.
Svět kolem tišil a mizel. Pepík skoro přestal cítit vlastní tělo, vzduch, pachy a najednou z té tmy zaslechl známý hlas:
Probuď se, kamaráde. No tak, vstávej! Jedeš se mnou.
Dál si pamatoval málo: teplé auto Karla, měkké polstrované sedadlo, dlouhou cestu rozbitou silnicí, nové dosud nepoznané pachy proudící okýnkem
Zármutek z něj udělal stín psa, byl slabý a malátný. Během jízdy znovu usnul, zatímco v rádiu tiše hrála hudba.
Po pár hodinách zastavili. Karel mu pomohl vystoupit a podepřel ho na cestě k nevelkému domu.
Budeš bydlet se mnou, kamaráde.
Bylo mu to takřka jedno. Nechtěl ale dobrému člověku přinášet trápení, a tak se pokusil projevit radost. Moc mu to nešlo, ale Karel pochopil vše i bez gest.
Neboj, jen co se dostaneš dovnitř, bude ti líp, mrknul na něj a odemkl.
Jakmile překročili práh, Pepík zbystřil. Ta vůně Známý pach, bezpečný a útěšný.
V tu chvíli s jistotou poznal.
Z parapetu ladným skokem seskočilo černé klubíčko a běželo k Pepíkovi. Ještě než dorazila blíž, pes věděl je to ona. Jeho milovaná Potvora!
Říkal jsem ti přeci, že je na krásném místě, pousmál se Karel. Opravdu sis myslel, že bych dopustil, aby ti takovou kamarádku vyhodili do lesa?
Teď ale pejskovi i kočce bylo Karel ukradený měli si toho tolik co vyprávět!
Když se nasytili svou zvířecí řečí a uvelebili k odpočinku, Pepík se zamyslel: co to vlastně znamená Potvora?
Už už se chtěl zeptat kočky, ale rozmyslel si to. Vždyť na tom nezáleží. Potvora to je jeho přítelkyně. A to je to hlavní.
A tak Pepík nakonec pochopil, že někdy trvá dlouho, než přijde nové štěstí ale vždycky se vyplatí věřit v přátelství a dobrotu druhých. A i když nás život občas zabolí, právě tehdy poznáme, jakou má cena být tu jeden pro druhého.
