Všechny si pozvu k sobě
Jitka Veselá odložila tablet a sáhla po telefonu: Babi, jak se máte? Necítíš se špatně? A děda? No, když smaží brambory, tak je všechno v pohodě. Dneska mám hotovo, vyzvednu Dana z tréninku, skočíme do obchodu a za chvíli jsme doma.
Pak Jitka vytočila další číslo:
Jaroslave, ahoj, jedu už domů. Vy s Anuškou už vyrážíte? Super. Děda smaží brambory, večeříme všichni spolu.
Jitka vstala, naházela potřebné věci do kabelky. Zavolala na kolegy: Mějte se, jdu domů, zítra!
Měj hezký večer, Jitko, odpověděli jí.
Pod stolem si v rychlosti přezula boty, oblékla lehký kabátek a letmo se zahleděla do potemnělého okna. Byl teplý podzimní večer, světýlka lákala, lidé pospíchali z práce domů. Jitka v odrazu zahlédla vlastní úsměv kdysi by ji nenapadlo, že ona bude žít tak obyčejný, normální život. Že bude mít rodinu a večer bude spěchat domů tam, kde na ni někdo čeká. Ještě nedávno byla přesvědčená, že se jí to nikdy nestane.
Ano, má trochu jinou rodinu, ale všichni jsou šťastní a mají se rádi.
Jitčinu matku někdo neznámý porodil a hned v porodnici nechal. V papírech z dětského domova stálo matka neznámá, bez dokladů, otec není. Jméno jí vybral někdo cizí. Příjmení Veselá podle jara, kdy se narodila. Proč zrovna Jitka, neví nikdo. Vyrůstala mezi kluky, nejlepší kamarád byl Jarek, o rok starší, také Veselý, ze stejného důvodu. Jitka byla vzorná, pilná, pořád doufala, že si ji někdo vezme domů a ona pozná, co je to rodina. Ale asi byla dlouhá, hubená, nešikovná, zkrátka nikoho nezaujala. Nebo měla prostě smůlu.
Když si Jarka adoptovali, Jitka probrečela celou noc. Ne ze závisti, ale protože ztratila jediného opravdového přítele. Díval se na ni přes brýle Jitko, chceš, abych zůstal a odmítnul? Jsi blázen, Jaroslave? Tohle se neodmítá. Každý má svůj osud. Já tě najdu, slibuju! Ale Jitka se jen zasmála to snad není potřeba.
Školu zvládla na jedničku, šla dál na stavební průmyslovku, bydlela na koleji. Po dokončení školy dostala jako sirotek malý byt na okraji Prahy. Měla dobrou práci v projekční kanceláři. V práci našla hodně kamarádek, ale rodinu zakládat prý ještě nemusí. Měla však sen: velký dům, milujícího manžela a nejméně dvě, tři děti. Pobíhají, hrají si, smějí se, pořád slyšíte: mami, tati! Moc by si přála, aby u nich tahle slova zněla hřejivě, ale jí téměř cizí. Otevřít dveře, děti vyběhnou a volají: Mami, tati jsou doma! jako v pohádce…
Jednou jde večer Jitka k domu, když tu se otevřou dveře, vyřítil se kluk s taškou a málem ji porazil. Vchází do domu a na schodech leží starší paní:
Důchod taška strčil do mě. Kde mám brýle? Nic nevidím! Jitka se hned otočila, ale zloděj byl pryč. Pomohla babičce na nohy, naštěstí nebyla zraněná.
Jak tohle může udělat? Proč zrovna mě? brečela paní.
Doprovodila ji domů, kde ležel nemocný děda, co nevstává z postele. Začala k nim chodit častěji, nosila nákupy když už paní přišla o důchod. Policii to ohlásili, pachatel unikl. Po pár dnech aspoň objevili poházenou tašku s doklady za domem.
Jitka se u babičky Táni začala ukazovat častěji. Zavolali doktora i dědovi, trochu pookřál. Staříci začali mít opět lepší dny. Říkali jí vnučko, zvali ji k sobě. Nikdo jiný jim nezůstal.
Jednoho dne poznala v autobuse mladíka. Postřehl ji a usmál se:
Slečno, jste mi hrozně povědomá. Neviděli jsme se někde?
Jitka se zasmála: Nemyslím.
Byl sympatický, cestou od zastávky domů vyprávěl téměř celý svůj příběh že se jmenuje Honza, žije s maminkou, pracuje. Připadal jí skoro jako starý známý.
Honza začal Jitku doprovázet z práce, později ho pozvala domů. Pohostila ho čajem a chlebem se sýrem. Pak mu vyprávěla o životě v dětském domově. Honza se na ni díval, jako by něco chtěl říct, ale neodhodlal se. Asi jí bylo líto. Jitka ho měla ráda, přesto cítila něco zneklidňujícího.
Příští návštěva vše změnila. Honza přišel, Jitka šla postavit konvici. Honza k ní přišel, objal ji.
Honzo, nechceš ještě počkat? Ale on ji jen svíral. Pak Jitka křičela a Honza syčel:
Zadala jsi mě, poznal jsem tě, coura Pomohla sis, řekli mi, že jsi děcko z děcáku! Policejní obrázek jsem taky viděl, jen tak jsem z toho vyklouzl. A teď mlč, nikdo ti nepomůže, nikoho nemáš! Jen to zkus říct a bude hůř.
Jitka to policii neřekla. Bála se ostudy. Za měsíc ji odvezla z práce rychlá. Mimo dělohu roztržení děti už nikdy mít nemusí.
Babička Táňa se Jitky ujala, utěšovala ji, vařila silný vývar, dávala bylinky, aby zesílila. Po návratu z nemocnice byla Jitka prázdná, nevěděla, jak dál žít. Přestala mluvit, jednou ji nohy samotné zavedly do blízkého kláštera. Byla pozdní podzim, nebe hluboké, zlato kopulí, zvonění mířilo k nebi. Zahradníci odklízeli květinové záhony, podzim…
A najednou
Veselá, Jitko?
Otočila se, šel k ní jeden z pomocníků, smál se radostně:
Jitko! Hledal jsem tě!
Jarku, jsi to ty? poznala ho.
Objala ho a rozplakala se. On jí osušil slzy.
Jitko, pojď do refektáře. Dneska jsou výborné kaše a koláče. Pak si popovídáme.
Jitka si ani nepamatovala, jak mu všechno vyklopila a on jí také. Jak ho adoptovali, jak ho nevlastní otec bil za každou hloupost. Utekl, zranil si nohu, toulal se, našel práci až v klášteře.
Cestou domů Jitka přemítala, jak se díky Jarkovi její život znovu obrátil. V klášteře několik dní zůstala, domů ani nechtěla. Tam všechno rozhodli.
Babička Táňa s dědou Andrejem jí už dlouho nabízeli, že byt přepíšou na ni. Jitka a Jaroslav ale naplánovali ještě víc.
Babička s dědou byli štěstím bez sebe, že si je někdo vezme do společné domácnosti. Už nemohli uvěřit, že je někdo staré a nemocné přijme.
A tak jsou Jitka a Jaroslav Veselí už pět let manželé. Přestěhovali se do většího bytu na okraji Prahy. Pro všechny se místo našlo. Babička Táňa a děda Andrej se doma cítí dobře, jsou tu nejstarší, a hlavně nejsou sami. Mají rodinu.
A před dvěma lety se Jitčin sen splnil spolu s Jarkem adoptovali dvě děti, Dana a Anušku, právě z toho dětského domova, kde sami vyrostli.
Jarku, pamatuješ, jak jsme v děcáku čekali, že si nás někdo vezme, abychom měli domov? Koukej na jejich oči. Slibme si, že se pro ně staneme těmi rodiči, po kterých jsme toužili my.
A dnes už
Mami, kde je táta? Babi, pojď se podívat, co jsme s dědou postavili!
Na zlé už Jitka ani nechce myslet. Vzpomíná jen jednou, to šeptala babička Táňa, že pachatele chytili znovu a dostal, co si zasloužil.
Věřím, že každý jednou sklízí, co zasel. V tomto i v jiném životě.
Dnes vím, že štěstí si člověk najde mezi svými. Skutečné domovy vznikají tam, kde lidé drží pohromadě, navzdory minulosti.
Cena, kterou zaplatíte i bolest a zklamání jednou přinese radost, když se za vámi ozve mami a víte, že máte komu otevřít srdce i domov.
