Náhodné setkání
Kabát z tmavozeleného šusťáku Anežky hřál už jen od pasu dolů. Peří se v něm slehlo, zbýval pouze tenký plášť, skrz který se prodíraly všechny větry. Tam dole ji zachraňovaly pletené kalhoty a kožené boty s beránkem; vlněný šátek si neustále popotahovala přes ramena, aby nezmrzla.
Vozidlo, které slíbila její obchodní přítelkyně Majka, ji tentokrát zradilo. A tak teď, obklopené taškami a igelitkami, stopovaly na okraji snového města kdesi mezi Modřany a Vršovicemi. Jejich zavazadla by se sotva vešla do jednoho auta, proto se rozdělily každá hledala šanci sama.
Když Anežka dřív dělala prodavačku v obchodě na Andělu, těchto starostí neměla. Jenže peníze nestačily sama živila dvě děti, a tak poslední dobou vyrážela s Majkou na podivné šmelinářské výlety do polských tržnic. Peněz přibylo jen nepatrně, zboží leželo v koutě, ale problémů bylo víc než dřív.
Každé ráno musela zboží dovléct na bleší trh na Kolbenovu, večer ho zase vše odtahat domů, vynést nekonečnými běhy do čtvrtého patra paneláku, pokud zrovna syn nebyl doma. Ještě před chvílí zpívala nahlas v kuchyni “Chceme změnu!”, a změna vstoupila do jejího života nevlídně podnik kde dělala, zavřeli, propustili ji. Muž dávno zmizel, a na Anežku zbylo jen nošení tašek a starost o děti, i když si vždycky říkala, že kšeft není pro ni.
Teď stála na kraji rozbředlé cesty, vlastně pořád ještě mladá, ale rty rozpraskané větrem, tváře zarudlé od tržního průvanu, oči jí slzely. Auta jí cákala šedý sníh na lýtka a míjela ji jak ve snu, bez povšimnutí. Anežka se snažila nevnímat tu špínu a zírala nahoru na špičky domů, kde sníh zářil čistotou. V životě je příliš mnoho šedého bláta, že někdy je lepší nedívat se vůbec dolů.
Ladně rozhodila ruku další trapná vlna stopování. Konečně u ní zastavila ošlehaná, stejně špinavá západní škodovka.
Dovezete mě na Karlák za slušnou cenu? nahlédla dovnitř a na moment se zarazila.
Poznala ho okamžitě. Její podivný sen si s tvářemi nehrál. Jako by za ta léta neproměnil, nebo spíš jakoby ho léta jen omladila. Stejný záhadný pohled, lehce zvednuté obočí, koutky úst s nepostřehnutelným úsměvem.
Než se vzpamatovala, on už vyskočil, naházel jí tašky do kufru.
Padla na přední sedadlo, utáhla šátek a v hlavě hledala výmluvu chystala se vysvětlovat, proč dnes vypadá tak příšerně. Musel ji přece také poznat.
Nebo…
Vždyť uplynulo tolik vody. Kolik?
***
Bylo jí tehdy dvaadvacet. Posílali ji na povinnou stáž do starého polesí u Děčína. V Praze už na ni čekal Mirek, ženich. Vše podle plánu: stáž-diplom-svatba.
Copak by tři měsíce mohly změnit?
Bydlela u paní Ludmily v rozpadající se chalupě. Také dělala u polesí, žila se starým, polohluchým tchánem. Anežka byla vždy veselá a společenská, Ludmilu si oblíbila, starali se společně o dědu.
Jednou před Anežkou dědu ranila slabost. Upadl. Běžela pro pomoc ke stavení naproti, tam nikdo. Vtom po ulici vzdychla traktor. Zamávala zjevil se mladý muž: hezký, vysoký, s vážnýma, až magickým očima.
Dědu unesli oba do pracovního traktoru a rychle s ním k doktorce. Teprve když měl děda dozor záchranky, slova našla cestu ven.
Zjistila, že jsou skoro sousedé, dělají v jedné organizaci. Mladík se jmenuje Ondřej.
Ale bylo už pozdě. Dědu uložili v nemocnici, stihli to právě tak. Jak zpátky? Záchranka se do dědiny vracet nebude.
Pojď. Mamka kámoše bydlí kousek. Přespíme a ráno nás sveze chlap u traktoru do práce, i tebe vezmeme.
Anežka se dlouho ostýchala, ale kývla. Ondřej neměl v očích nic nevlídného.
A opravdu spala tu noc jako by padla z nebe, na naducaných peřinách, dokud ji neprobudila starostlivá paní.
Zatímco ji hostila snídaní, stihla vyprávět, že Ondřej byl ženatý, žena utekla, nechala mu malého syna, a on kromě lesa chová prasata, prodává maso, staví nový dům. Všechno bylo popisované, jako by byla Anežka důležitý host.
Anežka se jen usmívala. Vždyť má snoubence, mladého, nadějného inženýra, a vůbec ji nezajímají rozvedení otcové.
Ale od toho dne začala Ondřeje potkávat pořád. Tu u pily, tu v jídelně, tu venku na ulici. Ludmila ho znala dobře, dědu z nemocnice také pomáhal vrátit domů.
Ty se líbíš Ondřejovi, prohlašovala Ludmila. Ptala jsem se, zrudl jak student. A k sobě byste šli…
Ale kdepak, vždyť mám Mirka!
To není ještě manžel. A Ondřej je spolehlivý. Má celou prasečí farmu, nakupuje techniku, kluk šikovný, chlapce má zlatého.
Anežce se u srdce pohnulo cosi tichého. I ona ho nevědomky vyhlížela všude, kde byla, protože jeho přítomnost byla jako teplý proud. Hlavně každý k němu vzhlížel s úctou.
Byla v lese za dámu nedopatřením zabloudivší, vysoká, v lehkém plášti barvy slonové kosti, projížděla místní břečku, aniž by na ni šla.
Paní, Vaše Výsosti, co jste tu pohledávala?
A když pršelo, Anežka mířila k Ondřejovu traktoru:
A kdo hlídá vašeho syna? brala to jako věc samozřejmou muž s dítětem je vždy starší i vážnější.
Přestaň si vyskakovat, tykej mi. S malým je máma. Sousedka pomáhá, vodíme ho do školky. Jmenuje se Vašík.
Vašík pohled plný otcovské lásky. “Babka bojuje,” zasmál se smutně.
Tobě se u nás nelíbí?
Ale ne, jen…
Počkej, až přijde jaro. Uvidíš. Máme vodu, krása kolem. Jen nesvítí lampy, ale to spravíme…
Projížděli temnou ulicí. Samospráva odpojila veřejné osvětlení, nebyly peníze. Tím spravíme Ondřej nesl odpovědnost za víc, než se zdálo.
To tehdy ještě netušila, že odpovědnost je to nejdůležitější u muže.
Ondřej začal pomáhat pořád. Nosil dříví, vozil léky. Anežka však se svými city bojovala.
Neuměla si představit, že zůstane ve vsi. V Praze ji kromě Mirka držela jen svatba a přípravy. Představovala si reakce rodiny, kdyby zjistili o novém ctiteli. Jak by si hořce posteskl Mirek A budoucí tchyně její dcera a muž rozvedený, s dítětem, s prasaty! Vždyť to je absurdní!
Večery byly nasáklé tichem a větrem, ona snila: milovat by uměl, vážit by si jí uměl, a klukovi by byla matkou. Ale od snu ke skutečnosti je daleko.
A srdce zaplavovalo nejasné, sladké tušení blížící se lásky se vším jarním rozmazáním. Najednou měla pocit, že Mirka nikdy nemilovala, kdežto Ondřeje ano. To, že doma čeká snoubenec, tomu dodávalo dramatičnost a zároveň romantičnost celé záležitosti.
Jednoho podvečera v zvláštní chvíli, se slzami v očích vlastně sama zapříčinila jejich sblížení. Nedovedla ten poryv vysvětlit. Snad rozloučení s minulostí, s novou láskou Ondřej ji zrazoval, díval se do očí, ale povolil. Pro Anežku to byla první zkušenost, a nebylo čeho litovat.
Jen pevné rozhodnutí nezrůstalo byla mladá, nezkušená, snad trochu naivní.
Jednoho rána u studny viděla blonďatého kloučka. Visel na děravém víku a skákal. Pot, pokud vleze, může spadnout. Anežka zrychlila krok.
Haló, nech tam! Kde máš maminku?
Rozhlédla se do běhu se hnala holka nevtíravá, šedivá jak myš. Kluk se rozplakal, zavrtěl Anežce a utíkal k dívce.
Vašík, neplakej, víš že nesmíš!
Dívka se dívala stydlivě, smutně a přejela Anežku očima.
Utekl mi. Děkuju.
Vzaly se za ruce, zamířily ulicí pryč.
Vašík? Ondřejův? Anežka polkula. Cizí dítě. Ještě si musí zvyknout a už se brání.
Přišla pak za ní Ondřejova máma, Anežka čekala u plotu a ve snu matně slyšela celé výčitky o Galině chudé holce, která se sžila s Vašíkem, miluje Ondřeje a že je ona vetřelkyně.
Anežka v údivu mrkala tohle nečekala. Sama sebe považovala za oběť, zatímco tu byla narušitelkou cizího štěstí.
Ondřej ji úpěnlivě prosil ať zůstane, doprovodil ji na nádraží, tvrdil, že jeho matka s Galinou si jen vymýšlejí. Galuška je prý jiná, tichá a bez barvy, nevýrazná, mizí ve stínu velkého Ondřeje.
Ale Anežka byla dotčená. Nechtěla být ta, která zasáhne do cizího života. Vrací se domů. Svatba je její příběh. Všechny pochybnosti zmizely. Ondřej stál v kostičkaté košili, se sklopenými rameny a zhaslým pohledem. Takového si ho pamatovala po celé roky.
Plakala v rytmu kolejí.
Tak skončila tří měsícní stáž.
Ale mládí uzdravuje. Život šel dál, svatba s Mirkem, rodina a kolotoč povinností.
**
Teď seděla vpředu vedle Ondřeje, upravila si starý šátek a hledala slova. Připravovala si výmluvy, proč zrovna dnes vypadá bídně. Musel ji přece poznat.
Nebo Už je jiná. Opuchlejší, rty popraskané, kabát nemístný, šátek zašlý
Kolik let?
Šestnáct. Ano. Šestnáct let.
Nejdřív jeli mlčky.
Počasí nám přeje, řekla, když kolem projelo auto a postříkalo je vodou z louže.
Tady ve městě je to šedé. Venku je sníh bílý, cesty čisté.
Vy jste odtud?
Střídám to. Podnikání, víte jak…
Díky, že jste mě vzal. Naše auto dnes zklamalo. Já normálně s autem, ale dnes Zaplatím…
Otočil se, jeho pohled nebyl nepodobný snům: záhadný, trochu smutně uražený. Poznal ji.
Ahoj, špitla.
Ahoj, Anežko!
Poznal jsi mě? Myslela jsem, že už dávno zapomněl.
Nezapomněl, vážný pohled na silnici.
A Anežku sevřela stará bolest a známý žár pod hrudní kostí. Sundala šátek.
Jak se máš, Ondro? vydechla.
Trochu mlčel, jako by setřásal minulost.
Ujde to. Obhajuji se jak umím. Taková doba. Ty taky…
Pracuješ pořád v lese?
Ale kdeže, polesí už dávno končilo spolu s všemi podniky. Teď jsem na sebe.
To dává smysl. Také se živím jak umím. Stále farma? vybavila si, že měl prasata
Farma, firma, maso. Všechno.
Aha Každý dnes prodává
Najednou jí hlavou problesklo jméno na etiketách špekáčků “Masná výroba Průdek”. Tehdy jen mávla rukou nad shodou jmen.
Počkej, takže Průdkovy klobásy a sekaná jsou tvoje?
No, dalo by se říct. Nejste spokojení? nadzvedl koutky.
Ale vůbec ne, máma ty tvoje klobásy miluje. Kdo by čekal… Fakt zvláštní.
On začal vyprávět, skoro omluvně.
Začali jsme doma na koleni, maso se hromadilo. Zaměstnal jsem bývalý. Pak postavili fabriku, otevřeli prodejny.
Sám to táhneš?
Tým. Ale já vlastně stojím v čele. Sám bych neunesl. Hodně z naší vesnice je se mnou. Už jsme přesahli region.
Anežka se najednou cítila nesvá. Kabát má sešlý, boty směšné, kdysi byla dáma od města, teď je ona venkovanka. A on, ten traktorista, je šéf prosperujícího podniku. Jako by si vyměnili životy.
A tvůj syn?
Ondřej se rozesmál.
Tři.
Tři děti?
Jo, tři kluci. Co ty?
Syn a dcera.
Vašík je v armádě. Skoro jsme se zbláznili strachy. Galča až zešedivěla. Na jaře by se měl vrátit. Prostřední chodí na průmyslovku, nejmladší je v páté třídě.
Galča… Tak si ji vzal, tu poslední šedivou holku.
To najednou Anežka měla nutkání všechno říct tolikrát už litovala svého tehdejšího rozhodnutí! A teď, když ho vidí
Mirek byl muž k ničemu. Ze začátku šlo všechno jakž takž, pracoval, stěhovali se na Vysočinu, děti byly malé, měli služební byt. Ale pak se začaly hádky, práce, hledání. Přišla láhev. Skončíli u jeho mámy, pak už ani to ne…
Anežka už nemohla dál, podala žádost o rozvod, vrátila se k vlastní mamince. Otec už nebyl.
Chtěla všechno říct, že lituje, ale jen hlesla:
Můj starší je v desáté třídě, dcera v osmé. Čas letí.
Ano, běží…
Oba cítili potřebu vytáhnout to nejdůležitější, ale báli se, že to je důležité jen pro ně.
Anežku hryzlo svědomí za Ondřeje a vzpomněla si na tuším jeho mámu i Galinu, jimž ustoupila. Tehdy jí to připadalo jako triumf, vůbec neuměla chápat, čeho se vzdává a pro co.
A co ty? řekl téměř nezúčastněně.
Jak vidíš. Vyhodili nás, šmelím. Sama, těžké to je.
A muž? Mirek?
Pamatuješ? To je zvláštní…
Ale já tě přece znal jako nevěstu. Jel jsem tehdy za vaším průvodem až k cukrárně.
Cože? Anežka vykulila oči.
Fakt. Paní Ludmila mi den před svatbou řekla, že máš zítra svatbu. Sedl jsem do auta a vydal se v tom, co jsem měl na sobě. Byla jsi šťastná. Neukázal jsem se. Pak jsem se vrátil domů a požádal Galinu o ruku.
Kdybych to jen věděla říká Anežka vysíleně.
Akorát bych všechno zkazil. Byla jsi krásná, zářivá, nadšená.
Asi jo. Jenže ta radost netrvala dlouho. Po pěti letech byl konec, já šla k mámě s dětmi.
To je škoda, přikývl.
Já už jsem si zvykla být silná ženská. Děti mají co na sebe, učí se, starší chce do špitálu, mladší na gympl. Daří se Jen tedy trh zima, hrozný průvan, ale tvoří dobrou klientelu!
Snažila se mu ukázat, že má cenu, že je silná a ne na dně. A Ondřej poslouchal se zamračeným čelem.
A co vy, s Galinou? Jak se vede?
Pokrčil rameny a chvíli jen hleděl do neznáma.
Galča? Peče chleba.
Sama?
Nejdřív jo, ale teď vede ten krám U Kachličky. Znáš? Otevřeli jsme pekárnu, pro ni.
Anežka si vybavila. Někdy ji přemluvila kamarádka, zkusily tam chléb, v řadě si ukazovaly majitelku: menší, krátké vlasy, šikovná, elegantní. Myslela si, že někde podobný obličej už viděla.
Teď všechno sedělo.
Už jsme skoro tady, že? zeptal se Ondřej a hledal ulici. Anežka se vrátila do reality.
Příští blok
Ale Ondřej zastavil dřív, vystoupil, běžel ke stánku “Květiny” a vrátil se s obrovskou kyticí chryzantém. Otevřel její dveře, položil květiny Anežce do klína. Ta na bílé květy hledí, šedé úplety kalhot smáčí slzami, které marně utírá. Právě před chvílí tvrdila, jak je silná.
Pomáhá s taškami, odnese je až před panelák, na stěnách v chodbě jsou spreji nesmyslné nápisy. Anežka jde s kyticí a snaží se ji schovat v náručí.
Zajdeš nahoru? chtěla by, aby odmítl, protože doma nepořádek, všude zboží a bedny, mamka bude mít otázky…
Ale kdyby šel Možná by pochopil, odpustil A byl s ní.
Ne, Anežko, musím jet. Čeká mě spousta práce, chytil ji za zápěstí, podržel v dlaních pár vteřin na rozloučenou.
Pak běžel po schodech dolů.
Vykřiknout? Přiznat vše?
Anežka si v ten moment uvědomila, že to má ještě těžší on. Že on se loučí, už ji neuvidí. A pocítila lehkost.
Dotáhla tašky dovnitř.
V předsíni už čekala maminka: otázky, starosti, rodinné trable. Anežka neslyšela nic, stále v zápěstí cítila jeho ruce. Shodila boty, nesla je k topení, mechanicky jedno za druhým.
Maminka ji stále následovala a vyprávěla. Teprve když Anežka seděla s hrnkem u stolu, zeptala se:
Mami, vzpomínáš, jak jsem ti kdysi před svatbou vyprávěla o Ondřejovi ze stáže? Ten, co mě měl rád, v Děčíně začínající farmář
Ano, něco si vybavuji. Co?
Tehdy jsi řekla: Ještě abys žila na vsi a chovala prasata.
A řekla jsem to správně. Jinak bys dnes byla v hnoji.
Dneska jsem ho potkala.
Potkala? Kde?
Není důležité. Ale, mami, to jeho salámy a klobásy, co si tak chválíš, jsou jeho. A manželka je majitelka té pekárny U Kachličky. Takže tak
Maminka se zarazila s hrníčkem v ruce. Pak ho tiše postavila, v očích bolest. Chvíli mlčela, pak jakoby pro sebe řekla:
Však osudu si nevybereš. Kdyby to bylo možné, lidi by se pozabíjeli.
A Anežce bylo najednou líto mámy.
Nevadí, žijeme. A žijem dobře. Dnes jsem prodala dvě saka a tři bundy. To půjde, neboj!
To je správně. Kdyby člověk věděl, kde spadne, slámu by si donesl. Jenže osud
Brzy přišel syn. Vysoký, vážný, trochu záhadný pohled. Dnes jeho otce v synově tváři viděla ještě víc.
Jak to tehdy příbuzní uvěřili, že tříkilové dítě bylo jen sedmiměsíční? Ale věřili.
Syn si sedl ke stolu.
Mami, nevezlob se, ale mám práci v jezdeckém klubu. O koně se budeme starat, je to na úkol, neboj Na škole se to nijak neprojeví, fakt, mámo…
Anežka si vzdychla. Ještě včera by protestovala. Dnes?
Dobrá, Ondro. Už jsi velký. Každá práce je důležitá. A peníze se ti budou hodit. Nevadí mi to.
Šťastně se pustil do jídla, mžoural po mámě: něco se v ní změnilo. Ale co, to nedokázal říci. Přesto bylo dobře v tom tichu.
Anežka nemohla spát. Neplakala, nehořekovala. Jen ji snové zvláštní pocity tiše pohlcovaly.
Dívala se na bílé chryzantémy, přemýšlela o osudu, dnešním setkání, o tom, že každý z nich teď musí jít dál, vstoupit do další etapy života, každý sám.
Tenkrát rozdělilo setkání její život na dvě části. Teď byl zvláštní pocit stejný.
A oba čekají v budoucnu ještě překvapení a šanci pro šťastné změny. Už se nesetkají, ale přesto budou jeden druhého ovlivňovat navždy.
Nic v životě není náhodné.
I tohle setkání bylo darováno, aby ji naučilo něco nesmírně důležitého.
