Náhodné setkání
Můj péřový kabát mě hřál už jen od pasu dolů. Peří byly slehlé, nahoře z něj vlastně byla už jen větrovka, kterou profukoval vítr. Noha, ruce, vše jsem měla chráněné vlněnými tepláky a kožíškovými botami, na ramena jsem si znovu upravila šátkovou plédku, abych úplně nezmrzla.
Auto, které mi slíbila Alena, kolegyně z tržnice, dnes zklamalo. A tak jsme stály, každá s vlastním nákladem tašek, na kraji zasněžené silnice, čekaly na nějakého stopa. Veškerý nákup by se do jednoho auta stejně nevešel, tak jsme se rozdělily a každá šla svou cestou.
Když jsem dřív pracovala pro vedoucí, tenhle problém jsem neměla. Jenže peníze nestačily sama jsem živila dvě děti, takže jsem teď jezdila i na nákupy do Polska s Alenou. Více peněz z toho zatím nebylo, zboží doma leželo, ale starostí přibylo.
Každé ráno jsem vše musela táhnout na tržiště a večer zase odnášet domů. Čtvrté patro, těžké tašky, a když nebyl doma syn, zůstalo to jen na mně. Nedávno jsem ještě zpívala na celé kolo Chceme změnu, a teď mi ta změna přišla do života až příliš nehezkým způsobem. Podnik, kde jsem dělala, skončil, propustili mě. Manžel se dávno vytratil. Nezbylo mi, než zkusit obchodování. Nikdy jsem se na to necítila, vždycky jsem si říkala, že obchod není pro mě.
A teď tu stojím na kraji silnice, sníh promíchaný s blátem pod nohama, mladá žena, ale studené rty, tváře červené a oči lesklé od zimy a větru. Auta projíždí a cákají špinavou břečkou. Dívám se raději na střechy domů a větve stromů tam je sníh ještě bílý. Je v životě nějak moc toho šedého bláta, tak je lepší na něj nekoukat.
Znova mávám na projíždějící auta a konečně jedno zastaví ošuntělá, špinavá škodovka, jako všechno kolem.
Na Štěpánkovou mě za rozumnou cenu vezmete? ptám se, když otevřu dveře. Rázem mi zůstane slovo v hrdle.
Poznala jsem ho okamžitě. Jako by neuběhlo tolik let. Možná byl ještě hezčí. Stejný vážný, tajemný pohled, což byl jeho šibalský úsměv.
Vylezl z auta a rychle naložil moje tašky do kufru. Sedla jsem si dopředu, upravila šátek a v hlavě si už připravovala omluvy za svůj vzhled. On mě určitě taky poznal.
Nebo…
Kolik času už uplynulo?
***
Bylo mi tenkrát dvaadvacet. Poslali mě na před-diplomní praxi do staré hájovny u Nového Města na Moravě. V Brně na mě čekal snoubenec Mirek. Všechno bylo nalajnované: praxe, diplom, svatba.
Co se může změnit za tři měsíce? Nic…
Bydlela jsem u starší paní Věry, která také pracovala v hájovně, a starala se o nemluveného dědečka. Byla mi sympatická, rychle jsme si padly do oka.
Jednou jsem u Věry zažila, jak dědečka postihlo něco srdce. Vyběhla jsem pro pomoc, nikde nikdo. Najednou jede kolem traktor. Mávla jsem. Z traktoru vyskočil hezký, vysoký muž s vážným, trochu záhadným pohledem.
Běžíme domů, on zvedá dědečka do náručí a dá ho na přední sedadlo traktoru. Já jedu s nimi, bojím se, jestli to dědeček zvládne.
Dojeli jsme ke zdravotnici, tam už přijela sanitka. Mladý muž nasedá s námi a jede dál.
Až když byl dědeček u lékařů, mohli jsme si klidně popovídat. Pracovali jsme ve stejné organizaci a bydleli skoro vedle sebe. Jmenoval se Martin.
Jenže už bylo pozdě. Dědečka jsme umístili do nemocnice, naštěstí včas. Jak zpátky? Sanitka nás do vesnice v noci nevezme.
Pojď, mamka mého kamaráda bydlí poblíž, přespíme tam, ráno nás chlapi vezmou.
Martin byl slušný chlap, nedovolil by si nic. Přesto jsem chvíli váhala.
Ne to je trapné. Zůstanu dneska v nemocnici. Ráno mě vyzvedněte.
Na židlích? Neboj se, teta Líba je milá, dům velký. Já s Jirkou na seník.
Přesvědčil mě. Ráno jsem se probudila v měkké peřině, tetě Líbě jsem byla vděčná za milé zacházení.
U snídaně jsem se dozvěděla, že Martinova žena ho nechala se synkem Tomášem a on teď staví dům a hospodaří. Teta Líba mi Martinu vychvalovala, asi si myslela, že mám o něj zájem.
Jenže já měla Míru inženýra, mladého a nadějného. Rozvedený, s dítětem, mě vůbec nezajímal.
Jenže s Martinem jsem se najednou potkávala stále častěji na pasece, v jídelně, na vesnici. I Věra ho znala, dědečka z nemocnice jsme vezly domů s ním.
Ty se Martinovi líbíš, řekla mi jednou Věra. Ptala jsem se na tebe a on se začervenal jak kluk. Hodíte se k sobě.
Ale já mám Mirečka.
Ještě nejsi jeho žena. Martin je spolehlivý. Farmu má, kupuje techniku, Tomáš je zlatý kluk. Chce maminku.
Moje srdce se rozbušilo. I já najednou hledala Martina očima. Statný, klidný, silný. A měl respekt u lidí.
Poradíš se s Průšou? ptali se mě chlapi.
Pro ně jsem byla cizinka vysoká, v kostýmku a svetru, v elegantním kabátě, který sem moc neseděl. Záviděly mi ženy, chlapi byli o něco slušnější.
Paní, jak jste to přežila tady?
Počkej, já tě svezu.
K hájovně bylo kousek, ale lilo, a tak mě vezl Martin v traktoru.
A s kým je Tomáš? ptala jsem se. Pro mě byli tátové s dětmi dospělejší.
Přestaňte s tím vykáním. Tomáš je u mámy, sousedka pomáhá. Do školky chodíme.
Jak se jmenuje?
Tomáš Zlobivý, všeho schopný. Babička bojuje.
A líbí se ti tu?
Ale ano
Jen vydržte do jara je to tu nádherné. Reka, louky… Lampa nesvítí, ale to jen zatím. Opravíme.
Jeli jsme tmavou ulicí, Martin odpovídal, jako by měl na starost celé město. Jak jsem tehdy nevěděla, že zodpovědnost je pro muže nejdůležitější vlastnost!
Jeho dvoření bylo čím dál zjevnější. Chodil k nám s dřívím, vozil léky pro dědu. A já bojovala se svými city.
Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych zůstala v malé vesnici. V Brně na mě čekal Mirek, svatba, rodiče mu dávali naděje. Neměla jsem sílu jim vzít radost a způsobit zklamání.
Žila bys v dědině? zdvihne mamka obočí.
A když zjistí, že potenciální manžel je rozvedený, má malé dítě, zabývá se prasečím chovem… To je přece Ale večery na venkově, hluk větru a psů, mě vedly k tomu uvažovat, že bych s Martinem mohla být šťastná. On by mě miloval, vážil si mě. Děti bychom měli, byly by jak on.
Ale do rozhodnutí jsem nikdy nedošla. Co mi chybělo? Zkušenost, odvaha?
Jednoho dne jsem u pumpy viděla chlapečka. Hrál si nebezpečně blízko studny. Spěchala jsem.
Co tam děláš? Spadneš! Kde máš maminku?
Odpovědí mi byl zvuk utíkající dívky. Přišla, plachá, výrazná jako šedý vrabec. Chlapec se rozplakal a běžel k ní.
Díky. Neuhlídala jsem ho. Tomášku, neplakej.
Odešly spolu. Byl to Martinův syn? Děsilo mě, že dítě je pro mě úplně cizí – to přece nejde adoptovat pohledem.
Pak za mnou přišla Martinova maminka, paní Jarmila. Plakala. Vyprávěla, že Tomášek si zvykl na sousedku Helenu, která Martina miluje. Teď jsem já ta, kdo narušuje cizí vztah. Byla jsem šokovaná, byla jsem snad rozvracečka rodin? Ne, já byla ta zraněná!
Martin mě přemlouval, ať zůstanu, neodjíždím. Na nádraží mi šeptal, jak maminka s Helenou si vše vymýšlí. Helena není pro něj, on mě miluje…
Dokonce přijel na moji svatbu. Nevěděla jsem to, až dnes.
Řval mi ve vlaku srdce jak o závod. Praxe skončila, ale mladost léčí. Vdala jsem se za Mirka, život šel dál.
**
Teď, tolik let poté, jsem seděla v jeho autě, hledala výmluvy pro svůj vzhled, v hlavě se honilo, co odpovědět poznal mě vůbec?
Šestnáct let. To už je něco.
Jeli jsme mlčky.
To je počasí, řekla jsem, když nás auto z protisměru pokropilo blátem.
To je jen ve městě, na venkově je krásně, odpověděl Martin.
Jste odsud?
Jezdím sem a tam. Nákupy.
Děkuji za svezení, dnes mi auto zklamalo. Jindy ho mám, dnes ne. Zaplatím…
Podíval se na mě tím starým pohledem. Už mě poznal.
Ahoj, řekla jsem tiše, pro jistotu.
Ahoj, Lenko.
Poznal mě. Nebo mě už dávno zapomněl?
Nezapomněl jsem, odpověděl vážným hlasem.
Pod žebry mě zamrazilo, jeho hlas a ruce se mi vybavily. Sundala jsem šátek z hlavy najednou mi bylo horko.
Jak se máš? Martine? vydechla jsem.
Na chvíli se odmlčel.
Jde to… jak se dá. Všichni se snaží přežít, že?
Pořád děláš v hájovně?
Ne, ta už dávno není. Po revoluci konec. Založil jsem podnikání.
Farma? Pamatuji si, jak Martin kdysi prodával maso.
Ano. Farmu, maso, do toho firma děláme klobásy, párky.
V tu chvíli mi došlo, že on je majitelem produktů Průša, které máma tak chválila.
Počkej… tak ty klobásky a sekaná Průša, to je tvoje?
No jasně. Nechutná ti? pousmál se.
Naopak, moje máma je kupuje pořád.
Martin vysvětloval: Začali jsme malí. Maso z farmy, pár lidí bez práce. Teď máme fabriku, obchody, prodáváme po celém kraji.
A mně připadalo trapné, že jsem tu v ošumělé bundě, zatímco on, bývalý vesnický kluk, je úspěšný podnikatel. Jako bychom si vyměnili role.
A co Tomáš?
Martin se usmál: Tři kluci.
Tři děti?
Jo, tři. Co ty?
Syn a dcera. Odsunula jsem si vlasy z čela.
Tomáš sloužil na misi. Měli jsme o něj strach. Helena kvůli tomu zešedivěla. Ale na jaře se vrací, díky Bohu. Prostřední je na průmyslovce a nejmladší v páté třídě.
Helenka Tak přece si vzal tu nenápadnou sousedku.
Chtěla jsem mu říct, jak moc lituji, že jsem tehdy odjela. Tolikrát jsem si to už sama vyčetla. Alex, můj muž, se ukázal k ničemu. Nejdřív jsme nějak vyžili, pak dostal práci u techniků, dostali jsme byt v Ústí. Jenže pak začal pít, ztratil místo, přišli jsme o byt, šli k tchyni. Pak si našel jinou, rozvedli jsme se. Šla jsem k mámě, otec už nežil. Děti jsem vychovala sama.
Jak moc bych mu to chtěla říct! Ale řekla jsem něco jiného.
Můj syn je desátý ročník, dcera v osmé třídě. Čas letí.
Chvíli jsme mlčeli. Každý chtěl začít o tom nejdůležitějším, ale oba jsme si mysleli, že je to důležité jen pro toho druhého.
Cítila jsem vinu vůči Martinovi. Ale pak jsem si připomněla plačící mámu a Helenu vždyť jim jsem přenechala šanci.
A ty, jak se máš? zeptal se.
Jak vidíš. Vyhodili mě, tak podnikám. Ale sama je to těžké.
A manžel? Mirek, že?
Vzpomenul sis?
Viděl jsem tě jako nevěstu. Sledoval jsem váš svatební průvod až ke kafi. Teta Věra mi to řekla den před svatbou. Jel jsem za vámi, ale když jsem tě viděl šťastnou, neukázal jsem se. Vrátil jsem se a požádal Helenu o ruku.
Bože, kdybych to věděla…, byla jsem zmatená, uvnitř prázdná.
Stejně bys byla jen nešťastná. Někdy to tak musí být.
Možná. Dlouho jsem šťastná nebyla. Po pěti letech jsme se rozešli, vrátila jsem se domů k mamince.
To je škoda.
Už jsem si zvykla, předstírala jsem sílu. Děti jsou v pořádku, učím je, uživím je. Na tržnici to není lehké, ale mám své pevné místo, daří se mi.
Chtěla jsem, aby pochopil, že i bez úspěšného podnikání život můžu zvládnout.
Martin mlčel s vážnou tváří.
A Helena? Jak se má?
Pokčil rameny: Peče chleba.
Sama?
Začala doma, dnes má vlastní pekárnu znáš Českou pec?
Jasně. Jednou jsem tam byla. Je to její obchod?
Přikývl: Pro Helenku jsem pekárnu postavil. Je šikovná.
Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi tu malou majitelku obdivovala. Až teď jsem si uvědomila, kdo to je.
Tadyhle je moje zastávka, ukázala jsem roztržitě na další ulici.
Martin zastavil, vystoupil a zašel ke květinářství. Přiběhl s krásnou kyticí chryzantém, podal mi je do klína, já jsem koukala na bílé okvětní lístky a neviděla na ně přes slzy.
Pomohl mi s taškami až ke dveřím domu, kolem nás šedivé vchody a psané zdi. Držela jsem květiny u srdce.
Nezajdeš? chtěla jsem, aby zůstal, možná bych mu pak všechno řekla, ať to vidí, chápe a třeba i lituje.
Ne, Lenko, musím jet. Mám moc práce, stiskl mi zápěstí, pár vteřin ho držel.
Utíkala jsem s taškami do bytu. Máma se vyptávala na všechno možné, ale já pořád cítila jeho dotek. Sundala jsem kozačky, rozvěsila šátek, dělala vše jako ve snách.
Později jsem seděla u stolu, a zeptala se mámy:
Pamatuješ si, jak jsem ti kdysi před svatbou vyprávěla o muži z praxe, co se mnou chtěl být v Novém Městě…?
No, tak matně.
Tehdy jsi řekla: Ještě abys skončila někde na venkově u prasat!
A měla jsem pravdu… byla bys dneska v hnoji.
Dnes jsem ho potkala.
Kde?
To je jedno. Má produkty, co kupuješ klobásy, šunky. A jeho žena má pekárnu v centru. Tak to je.
Máma mlčela, v očích bolest. Po chvíli se tiše nadechla:
Vždyť svůj osud si člověk nevybere.
Bylo mi jí líto.
Ale vždyť žijeme. Dneska jsem prodala dva obleky a tři bundy. Bude zas líp, mami!
No, určitě. Kdyby člověk věděl, kam padne, podestlal by si.
Pak se vrátil syn. Vysoký, vážný pohled, trochu záhadný Jak je tátovi podobný!
A celá rodina vždycky věřila, že to je dítě na sedm měsíců ale nebylo nad čím pochybovat.
Sedl si ke stolu:
Mami, hlavně se nezlob. Dostal jsem práci v jezdeckém klubu, budu se starat o koně. Peníze potřebuju, učit se budu po večerech. Slíbím!
Včera bych se pohádala. Dnes jsem jen kývla.
Jsi už dospělý. Práce je čestná. Peníze se budou hodit. Nebráním.
Radostně se pustil do jídla, užíval si mé důvěry.
Já pak nemohla usnout. Nebrečela jsem, spíš mě zalila podivná vlna klidu. Dívala jsem se na bílé chryzantémy a přemýšlela o setkání. O tom, že každý musíme svým směrem do další kapitoly života.
Naše setkání tehdy i dnes rozdělila můj život na dvě části. I teď mám pocit, že to byl důležitý milník.
A život ještě připraví nové možnosti, zázraky i lekce. Už se s Martinem neuvidíme, ale navždy budu ovlivňovat jeho, on zase mě.
Vše, co se stane, má svůj důvod.
I to dnešní setkání mi pomohlo něco zásadního pochopit.
