Bydlím spolu se svojí maminkou. Mamince je už 86 let.
Stalo se, že jsem se nikdy nevdala a nemám děti. Tak zvláštně se život se mnou zamotal. Teď už mi je 57 let. Nedávno jsem měla narozeniny. Oslavily jsme je jen my dvě, já a maminka. Nemám totiž nikoho, koho bych mohla pozvat. Nemám přátele a s maminkou nemáme žádné příbuzné.
Žijeme spolu a vždycky se navzájem podporujeme. Maminka má už 86 let. Vůbec nevím, co si počnu, až tu jednou nebude. Přesto je na tom mamka překvapivě dobře! I když s každým dalším rokem je zdraví křehčí, nevzdává se. Dokonce stále chodí sama na procházky mezi chladnými lavičkami a šustícími lístky v parku, kde času dávno došly ručičky.
Já už mám český důchod, ale přesto si ještě přivydělávám, protože naše penze by nám ani na skromné žití v paneláku ve Vršovicích nestačily. Nicméně, nezoufám si a jsem šťastná, že mám svou drahou maminku. Jiní lidé jsou na tom mnohem hůř. Někteří nemají ani byt, ani příbuzné, ani korunu v kapse.
My s mamkou žijeme poklidně a klidně. Večer popíjíme bylinný čaj, pletu svetry, díváme se na naše oblíbené české filmy a seriály, kde se postavy vytrácí jako mlha nad Vltavou. O víkendech peču koláče a zvu sousedy z domu. Přicházejí, vyprávějí nám o svých tetičkách z Nového Jičína a pradědečcích z Vysočiny. Těší mě radost lidí, kterým se dobře daří, a prosím tiše, ať se nám s maminkou vyhýbají všechny trable.
Takto nějak proplouváme naším životem. Přeju si, ať tahle podivná a křehká existence, možná sen, trvá co nejdéle aspoň pro mě a pro moji maminku…
