Nikoho nepřekvapím, když řeknu, že peníze mění lidi. Jsme jiní, když je máme, a jiní, když je nemáme. Možná bych tento dopis nikdy nenapsala, kdyby před pár dny moje kamarádka Diana nepřekročila hranici, která se překračovat nemá.
Jsme si blízké už více než třicet let. Zažily jsme dobré i špatné roky. Ale pořád jsem si říkala: díky Bohu, osud nám zařizuje život tak, že když je jeden z nás na dně, druhý je někde nahoře, může podat ruku a pomoci.
Než jsem se s manželem po mnoha letech manželství rozešla, cestovala jsem s ním a dlouho žila v zahraničí. Diana byla všude vítána. Pak měla mnoho problémů – nemocného manžela, děti v těžkém věku, otce s demencí. Kromě času a peněz jí chyběly síly a radost. Snažila jsem se jí to vynahradit, jak jen to šlo. A upřímně řečeno, nikdy jsem za to nic nečekala.
Po letech se, jak se říká, palačinka obrátila. Do roka jí zemřel manžel i rodiče. Její synové byli zkroceni.
A jako šestka v loterii zdědila Diana strýcův zabavený majetek. Najednou jako by jí osud nadělil odškodnění za všechny útrapy a strádání, kterým ji vystavil.
A kamarádka se vrhla do života – šaty, boty, krása, cestování… Rozkoše do dna. Neříkám to ani se závistí, ani s výčitkou. Prostě přišla její hvězdná hodina a zasloužila si ji užít.
Mezitím se mi všechno pokazilo.
Dost skandálně jsem se rozvedl. Zůstal jsem sám. Firma, pro kterou jsem pracoval a dostával dobrý plat, během několika měsíců zkrachovala. Jinými slovy, zůstal jsem také bez peněz.
S nájmem z bytu rodičů jsem sice nějak vystačil, ale nemohl jsem si dovolit ani desetinu toho, co vydělávala moje přítelkyně. Jsem Bohu vděčný, že nejsem tak na dně, abych ji potřeboval k živobytí.
Ale ani jednou se mě nezeptala, jestli něco nepotřebuju, jestli nechci někam jít, jestli nechci nové šaty na léto nebo teplé boty na zimu.
Ale kdykoli se přihlásila na další výlet nebo koupila poukaz na večeři v restauraci, určitě mi zavolala: „Pojď, pojď se mnou. Nechce se mi tam jít samotné…“
Neptala se, jestli chci jít, jen že nechce být sama… Roztočila se na oběžné dráze, kde bylo místo jen pro ni. Nemusela na mě samozřejmě myslet, ale pořád jsme byly kamarádky a já jsem čekala něco jiného.
Případ, který mě vyprovokoval k tomu, abych vám napsal, je tento. Diana mě pozvala do drahé kavárny.
Vzala jsem si pěkné šaty, zvolila vhodné boty a vzala si svou oblíbenou kabelku, i když je stará. Když mě viděla, jak z ní vyndávám cigarety, tak se zbláznila – co je to za krám, vždyť tu tašku tahám už od Afriky, kdy už ten hadr vyhodím….
Poprosil jsem ji, ať nekřičí, že to nedělá dobrý dojem. A ta taška je moje…
Když jsme odcházeli, Diana zaplatila masrafu, pak vytáhla igelitku, vysypala do ní obsah mé tašky, a než jsem si uvědomil, co dělá, vyšla z kavárny a hodila mou tašku do popelnice.
Pak mi zamávala na rozloučenou, zastavila taxík a spěchala na další schůzku.
A já jsem odešel strašně rozpačitý – s igelitkou v ruce.
Upřímně řečeno, kdybych neriskovala, že se v kontejneru celá převrhnu, vytáhla bych tašku. Podívala jsem se, ale byla skoro na dně, nebylo možné, abych ji dostala…
