Zrada v převleku za přátelství
Letošní zima se v Česku rozhodla předvést v celé své kráse: napadlo tolik sněhu, že sídliště v Brně i klikaté uličky Starého Města v Praze připomínaly pohádkovou říši. Na střechy a chodníky se sypaly nadýchané bílé vločky, které neváhaly obalit i starou lavičku na dvorku a předzahrádku s keramickým trpaslíkem. Mrazivý vzduch měl svěžest, jakou si člověk uvědomí teprve tehdy, když se snaží na zastávce nerozpustit v podchlazeném davu.
Ale v bytě Kristýny a Honzy panovala úplně jiná nálada teplo a dokonalá pohoda. Zatímco za oknem se sníh měnil v balet labutí, u východu na malý balkon seděli na gauči dva domácí tuleni, zachumlaní pod fleecovou dekou s motivem olomouckých sýrečků. Na stolku voněl čaj se špetkou rumu a v televizi běžela nějaká rodinná komedie beze smyslu, prostě na oddech a na pousmání. Kristýna sledovala film a místy se nenápadně usmívala svým myšlenkám. Honza, rozvalený vedle ní, pořád pokukoval skrz závěs na padající sníh byla to nádhera, jakou Pražáci pamatují naposledy snad při Naganu.
Pojem pohoda však rozbil melodický zvuk mobilu: Honzovi někdo volal. Dlouho ho ignoroval, protože přece nebude kazit tenhle archetyp českého domácího štěstíčka, ale zvonění se opakovalo. Nakonec se s povzdechem natáhl po mobilu, mrkl na displej a protočil oči:
Zase Dan Štěpánek, postěžoval si Kristýně. Třetí telefonát během večera.
Kristýna letmo obrátila hlavu, ale soustředění na film nepolevilo.
Třeba tě zase zve na chalupu, poznamenala klidně. Koupil si ji v Jeseníkách, musí to oslavit. To mu nevysvětlíš, že ne znamená ne.
Honza s povzdechem přijal hovor, i když nejradši by mobil podstrčil pod pohovku.
Čau, Dane, snažil se znít nadšeně.
Ty bláho, kdy už dorazíš? Danův hlas na druhé straně jásal. Slaví se nákup! Sauna je vyhřátá, jídla plný stůl, banda se sjíždí. Moc dlouho doma lenošíš, užijete si s Kristýnou! Bude legrace, fakt!
Honza na chvilku zmlknul, mrknul na Kristýnu, která nenápadným pohybem hlavou signalizovala: Ani nápad. Klid a ticho to je plán. Do konce zimy by jim chatařská euforie rozhodně nechyběla.
Honza se zarazil a v hlavě mu začal klíčit brilantní nápad, jak se šalamounsky vyvléct.
Hele, spustil o trochu tišeji, Kristýna sjela k mamce do Pardubic. Nechci jet sám, to chápeš. Kdyby někdo něco pronesl, hned by doma bylo veselo Tak si to necháme na jindy.
Chvilka ticha na druhé straně, pak Dan přepnul na číhavého investigativce:
Jak jako odjela? A kdy se vrací?
Zítra večer, zatvářil se Honza, jako že mu to moc nevoní. Všechno plánované padlo. Chtěli jsme do kina, projít se na Špilasu, nebo i na kluziště. Ale svět si prostě řekl: Máš smůlu! Tak jindy, jo?
Dan se odmlčel a pak odpověděl s podezřelou samolibostí:
Tak jo, ale dej vědět, až se Kristýna vrátí. Už se na vás těším!
Jasně, spolehni, pospíšil si Honza s rozloučením. Možná příští víkend, pokud plány vydrží.
V tu chvíli bylo v obýváku doslova slyšet, jak Honzovi spadl kámen ze srdce. Uculil se na Kristýnu:
Uff, ještě chvíli a použil bych raketoplán k úprku. Proč je ten Dan vždycky tak neodbytný? Jasně jsem mu naznačil, že pařby na chalupě nejsou můj žánr! Chci prostě být jen s tebou.
Objal ji a konečně cítil, že víkendová pohoda patří opravdu jen jim. Za oknem sněžilo, v televizi běžel jejich oblíbený film a v bytě vládla horská klidná atmosféra, kterou by jim záviděla i medvědí rodina ze Šumavy.
Kristýna se na Honzu přitiskla a vdechovala uklidňující vůni jeho svetrů a nějakej ten střepinovej deodorant. Pozorovala žluté světlo lampičky, monotónní tikání orloje na stěně a tu a tam uhnivé bublání topení. Tak vypadá bezpečí v Praze: vlažný čaj, starý film a muž, který vás neotravuje otázkami proč zrovna já.
Mně to taky stačí, přitakala tiše s úsměvem. Dáme film a pak spát, ať nám neujede půlka neděle.
Honza přikývl nad šálkem s levandulovým čajem, myšlenkami už na polštáři s beranem. Ale klid dlouho nevydržel telefon spustil poplach znovu, a hádejte, kdo volal. Dan samozřejmě.
Honzova tvář už vypadala, jakoby právě ochutnal Brněnský macky. Neochotně vzal mobil do ruky.
Dane, já ti už říkal
Honzo! Dan zněl napjatě jak struny ve smyčcovém kvartetu. Sedíme s klukama v Crystal Clubu. A hele je tu Kristýna s nějakým frajerem. Připíjejí si, ona ho objímá kolem krku. Já jsem se ti nechtěl plést do manželství, ale říkala ti, že jede k mámě! Tak kdo tu mlží?
Honza ztuhl jak zamrzlý radar v Bruntále. Otevřel pusu, ale slova ne a ne najít.
Cože? s hlasem plným pochybností. A jsi si jistý, že je to ona? Já mám od loňska docela jasný přehled!
Stoprocentně. Už je připitá, směje se jak puberťačka. A vůbec ji netrápí, že jsem tu já. Chceš jí předat mobil?
Honza zavřel oči, zhluboka dýchal a přemýšlel: To snad nemůže být pravda. Nebo mi tu kámoš servíruje polívčičku na přátelství?
No dobře, prohodil nakonec a zapnul hlasitý odposlech, protože co už.
V telefonu duněly basy, smích namíchaný se cvakáním skleniček a náhledy na hospodský styl Malé Strany. Pak se ozval ženský hlas na chlup stejný Kristýně, až se Honzovi stáhl žaludek do velikosti dvaceťhaléřovky.
Haló? Kdo je tam? zavrkala mírně huhňavě, jako by si nejdřív musela vzpomenout, proč telefon zvoní.
Honza polkl naprázdno, rychle se podíval na opravdovou Kristýnu, která seděla vedle něho a netvářila se o nic moudřeji.
Kristýno? promluvil vyrovnaně, na oko. Tady Honza. Co to má znamenat?
V telefonu zazněl krátký smích, tentokrát už notně rozjařený:
Ale Honzo, už mě neotravuj! Chci se bavit, chápeš to? Ten tvůj vlažnej život mě nebaví. Dneska si užiju a hotovo!
V tu chvíli Kristýna vyletěla ze sedačky, obličej jako stěna. Držela si srdce, jako by potřebovala přesvědčit sama sebe, že je to ještě vůbec její.
To je ale kravina! Jak mě mohl s někým splést? A proč ta slečna ví, jak se jmenuje můj muž? Co je tohle za komedii?
A kde jsi?
No co je ti po tom? odpověděl hlas v telefonu drze. Nejsem tvá majetek! Dělám si, co chci!
Smích, cinknutí sklenic, a do toho zas Dan, který přikládal do ohně.
Honzo, slyšel jsi?
Honza ho usekl s rozhodností profesora na zkoušce.
Konec, řekl pevně, pár vteřin měl v hlase ještě třas. Řešit budu až zítra. Už nevolej.
Mobil hodil na druhý konec gauče a zvedl obočí tak, že by na to byla pyšná i herečka z Arabely. Kdyby Kristýna nebyla u něj, asi by tomu v téhle české detektivce fakt věřil.
Kristýna padla zpátky na sedačku, zmatená víc než pes při ohňostroji.
Co to má být? Odkud zná podrobnosti? Tohle je na Oskara za scénář i režii!
Honza pokrčil rameny a prohrábl si už tak rozumně neupravené vlasy.
Nemám ponětí, zabručel. Ale ten hlas, sakra Kdybych tě neviděl, věřil bych. To musí být nějaký habaďůra. Pokud Dan tvrdí, že to jsi ty, asi měl v hlavě víc vaječného koňaku než obvykle.
Objal ji a snažil se rozdýchat tu směs zmatení, zlosti i smutku. Důležité bylo jen jedno: Věřím ti. A vše ostatní je na dvě věci.
Já tě znám. Vím, že bys nikdy nic takového neudělala. Zjistím, co se děje. Požádám majitele klubu o kamerový záznam. Budeme si na to hrát jako policajti na Letné.
Kristýna pocítila úlevu, jaká přijde až tehdy, když člověk pustí mobil z ruky, vypne internet a venku pořád krásně chumelí.
Tohle nejsem já. Ale kdo tedy, a proč?
Honza pokrčil rameny, ale očividně se v něm rozhořelo odhodlání. Jejich společná bublina byla, navzdory sněhové vánici za oknem, zase bezpečná a kompaktní.
***********************
Druhý den, něco po obědě, seděla Kristýna v kuchyni, popíjela čaj s citronem a kontrolovala maily. Najednou zadrnčel mobil. Na displeji svítil Dan Štěpánek. Udělala malý povzdech, ale zvědavost vyhrála.
Čau, začal Dan opatrně, jako by dupal kolem čerstvě nabarvených dveří. Mluvila jsi s Honzou po včerejšku?
Kristýna sevřela mobil, rozhodla se sehrát malou komedii.
Ano. Hádali jsme se. Tvrdí, že mu lžu.
Dan chvíli neříkal nic, pak se v jeho hlase objevila spokojenost, že by mohl přihlásit reklamu do Sazky.
No vidíš Vždycky jsem tvrdil, že tě Honza neumí ocenit. Neví, jaká jsi.
Kristýna mlčela, v tu chvíli měla chuť zaječet, ale v duchu počítala do deseti. Potřebovala slyšet, kam tím míří.
Jak to myslíš? zněla naprosto klidně.
Dan začal mluvit tichým, až jízlivě familiárním hlasem:
Myslím tím, že máš na víc. Už dávno tě mám prostě rád. Kdyby ses s Honzou rozešla, budu s tebou. Všechno pro tebe udělám.
Kristýna mlčela v hlavě se srocovaly myšlenky, co ho to napadlo právě teď po tomhle neuvěřitelném příběhu? Vždyť to dokonce vypadá, že to celé naaranžoval s tím, že Kristýna není doma
Hluboký nádech.
Dane, tohle je trochu mimo, ne? Já mám Honzu ráda vyřešíme si všechno sami. Nepotřebuju, abys mi tu dělal Křemílka.
Promiň, jestli jsem to přehnal, zněl už méně sebevědomě. Jen abys věděla, že když tě Honza odkopne, jsi v bezpečí u mě. Ten tvůj je mizera a hledá důvody, jak tě odstavit. Slyšel jsem, jak se o tobě vyjadřuje. Jen chci, abys byla v pohodě!
To už Kristýně došla trpělivost. Sevřela telefon tak, že skoro praskl.
Dane, její hlas byl ostrý jak první vlaštovka, za prvé, včera jsem byla doma. Za druhé, s Honzou jsme se nehádali. A za třetí, přesně vím, že jsi to všechno zinscenoval. Už chápu proč. Ale tohle byla poslední kapka.
Chvíli bylo ticho. Kristýna si představovala, jak Dan bojuje sám se sebou, jak se snaží vymyslet další výmluvu.
Cože? vykoktal. Pak se zarazil a zkusil zpátky klidný tón: Nechápu, co tím myslíš?
Najal sis holku s podobným hlasem, dovedl ji do klubu, aby mi hrála dvojníka. To všechno, aby ses pokusil rozbít náš vztah. Přiznej to.
Byla to chvíle, kdy napětí ve sluchátku vydalo víc než všechny seriály z Kavčích hor. Konečně Dan vydechl, a už skoro hystericky přiznal:
Jo! Protože tě mám rád! Protože vím, že Honza tě neumí ocenit. Udělal bych pro tebe cokoliv.
Kristýna zavřela oči. V hlavě jí kolovala hořkost jak po špatném burčáku.
Opravdu si myslíš, že bych byla šťastná s tebou? Ty, který střídáš holky každý měsíc, bys byl najednou věrný? Ani omylem! Zradil jsi, co mohls. Na to jsou ve slovníku mnohem ostřejší slova, ale nebudu je tu říkat.
Dan chvíli mlčel, pak stejně tiše pokračoval:
Myslel jsem si, že když se pohádáte, zjistíš, že tě Honza nedokáže milovat. Já bych tě nosil na rukou
Kristýnu zaplavila vlna klidného, ledového vzteku. Kdyby měla sousedku, už by po výměně názorů slyšela stěny přes půl paneláku.
Nikdy! Tys zradil přátelství i důvěru! A to všechno jen pro svou ješitnost?
To už Dan zněl jako smutný lístek na losu bez výhry.
Kristýno promiň
Ale Kristýna už to měla dávno spočítané:
Nejsem blázen. Už mi nevolej. A nezapomeň, Honza si rád poslechne náš rozhovor. A hlavně nikdy už s námi nepočítej.
Zavěsila, položila mobil na stůl, chvíli jen tak koukala ven do sněhu. Venku bíle ticho, nic se nezměnilo.
Vešel Honza, všiml si její tváře a pochopil, že tady je konec telenovely.
Tak co? zeptal se.
Kristýna se na něj pousmála, trochu ironicky.
Všechno jasné. Dan to celé vymyslel. Prohlásil, jak mě miluje a že bude bánit až do smrti. Václav Havel by z něj měl radost.
Honza přisedl k ní, sevřel ji za ruku s takovou něhou, že by z toho povolily i dlaždičky v metru. Do toho všeho byl klid jejich bytu ještě podmanivější.
Dan nikdy nebyl opravdový kamarád. Kdybych tak tušil, že jeho šaškování přeroste český absurdní standard! Ale aspoň už máme jasno.
Přesně tak, Kristýna se k němu přitulila. Odteď máme klid. A ještě líp: na chlapské dýchánky máme záminku, proč nejít. Už nikdy proč nepřijeli?, když někdo vyžaduje nefalšované domácí lenošení.
Pronesla to lehce, jak se v Česku sluší. Už žádné výmluvy, žádné kompromisy. Zůstává jen ten jejich bublinkový svět, kam odteď už jen málokdo smí.
Honza se rozesmál, tentokrát upřímně.
Tak jo, pojďme si pustit film, dej si čaj. Nanejvýš přepneme na pohádku.
Kristýna stáhla deku až k bradě:
A hlavně, nikam nechodíme, mrkla na něj hravě.
Světový plán, políbí jí na čelo a zachumlají se pod deku.
A tak jejich malý svět uprostřed zimních vloček, teplého světla a vůní čaje zůstal klidný a veselý, bez míst pro cizí intriky. Zvenčí sice občas nějaký Dan zaklepe, ale uvnitř ví, že štěstí je ve dvou lidech, kteří si navzájem důvěřují.
*************************
Dan seděl v kuchyni, zíral na studený hrnek s logrem a srdce mu dusila zlost místo výčitek. V hlavě mu pořád dokola běžela věta: Už mi nikdy nevolej.
Ale lítost se v něm nějak ztratila, místo ní narůstala vzteklá hořkost. Třískal do stolu, dělal v kuchyni průvan i sušenky skončily v popelu domácích neúspěchů.
V paměti mu běžela včerejší fraška. Jak sháněl dvojníci, jak vymýšlel plán s Marinou z kavárny na Vinohradech prý zvládne zahrát každého, klidně i prezidenta. A že v klubu zvládla vystřihnout vystoupení roku!
Pocit vítězství mu scházel. Místo něj uvědomění, že ztratil všechno. Nejen lásku svého života, ale i ono kamarádství z dětství.
Ne, já jsem neudělal chybu. Oni jsou slepí! ujišťoval sám sebe.
Stál u okna, pozoroval padající sníh na parapetu a tři zapomenuté okurky na topince, a v duchu si říkal:
Tohle mělo být moje. Tohle všechno mělo být jenom moje.
A v Praze, v jednom teplém bytě, uprostřed tiché noci někdo konečně pochopil že největší štěstí je prostě nebýt sám a umět užívat opravdového klidu.
