Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že takové hezké věci se dějí jen ve filmech…
Blížily se moje čtyřicáté narozeniny a mně z toho bylo strašně smutno. Najednou jsem si připadala stará.
Měla jsem spořádaný život – rodinu, práci, dítě. Ale všechno mě nudilo.
Měl jsem zvláštní pocit, že marním čas.
Milovala jsem svého manžela a naše dítě, ale něco mi unikalo.
Byla jsem tak rozhozená, že i v den svých narozenin jsem byla pracovně na venkově.
Večer jsem pozvala své dva kolegy na skleničku do hotelového baru a bylo to.
Druhý den jsem cítila úlevu – den uplynul, dostala jsem všechny gratulace, které jsem očekávala, jela jsem domů.
Zastavil jsem se natankovat na benzinové pumpě mezi Plovdivem a Pazardžikem.
Zatímco chlapec kontroloval pneumatiky, dal jsem si kávu a bez přemýšlení vytáhl cigaretu.
Šmátral jsem po zapalovači, a když jsem ho konečně vytáhl, někdo mi podal ruku. Zvedl jsem hlavu a… uviděl vedle sebe Adama.
Nemohla jsem uvěřit, že to byla jen náhoda!
Nejdřív proto, že jsem ucítila tu jeho zapomenutou vůni, která mi změkčila nohy…
Zadruhé proto, že jsem v poslední době kouřila jednu nebo dvě cigarety denně, nevím, proč jsem se rozhodla zapálit si právě teď, a on byl zrovna tam, aby mě zastavil.
S Adamem jsme na té benzínce stáli přes hodinu.
Dívali jsme se jeden druhému do očí, drželi se za ruce, líbali se… jako kdysi.
Než jsem pokračovala do Sofie, zašel do obchodu a vrátil se s největším plyšovým medvědem, kterého našel.
Uvědomila jsem si, že nezapomněl na můj svátek ani na mou sbírku plyšových medvídků.
Řekla jsem, že v žádném případě, že musím pokračovat, protože na mě doma čekají, on mě pohladil po vlasech jako malou holčičku a zeptal se: „Můžu jet s tebou, vezmi mě stopem, taky na mě čekají…“ A já jsem mu řekla, že to není možné.
Sedl si se mnou do auta a dodal: „Jeď, zítra pošlu někoho, aby vyzvedl ty moje…“ A já jsem se rozesmála.
Odvezl jsem ho do domu, kde jsme se kdysi oba skrývali před světem.
Jejich cesta byla často výletem a my jsme utíkali – před školou, před společností, před přáteli, abychom byli sami.
Teď tam žil se svou ženou a dcerou.
Možná jsem byla hrozná, ale na vedlejší ulici jsem ho dlouho držela a líbala. Bylo teplo a tma.
Pak jsem se šťastně vrátila domů k manželovi a synovi.
Od té doby jsme s Adamem spolu.
Někdy si oba dáme první denní kávu, jindy se po práci projdeme.
Nejčastěji utíkáme na chalupu mých rodičů, kteří od ledna bydlí u mé sestry v zahraničí…
Necítím se provinile a nejsem žádný ztroskotanec – po devatenácti letech – tak dávno jsme se rozešli, mě Adam zapálil pro nový život.
Zase žiju naplno.