Odpusť mi, synku.
Tohle je zápis mé duše, příběh z naší rodiny, kterou v naší české čtvrti sousedé často označují za problémovou. Já, Hana Novotná, vychovávám syna sama rozvedla jsem se, když byl Kubíkovi ještě ani ne jeden rok. Teď už je mu čtrnáct, mně třicet čtyři a pracuji jako účetní v městské organizaci v Olomouci.
Za poslední rok se mi život obrátil na ruby. Ještě na druhém stupni základní školy měl Kuba pěkné známky, ale později začaly přibývat trojky a pak bylo hůř. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby dokončil základku a vyučil se aspoň něčím!
Školní schůzky se staly mým utrpením: třídní paní učitelka Šimková mi předborce bez slitování vyčítala Kubovy prohřešky, u toho ještě ostatní učitelky neváhaly přidat podrobnosti o tom, co zase Kuba provedl. Odcházela jsem domů úplně zlomená a rozčilená, bezmocná cokoli změnit. Moje výčitky syn poslouchal mlčky, bez výrazu, s pohledem do země. Učení dál zanedbával, s domácností mi nepomáhal.
Dnes se to stalo znovu. Přišla jsem domů, byteček zpřeházený, ačkoliv jsem poránu přísně nakázala: Až přijdeš ze školy, ukliď prosím ten nepořádek! Bez života jsem postavila konvici na sporák a unaveně začala uklízet sama. Když jsem utírala prach, zjistila jsem, že chybí moje jediná opravdická radost: křišťálová váza, co mi kdysi darovaly kolegyně k narozeninám (já bych si ji sama nikdy nedopřála). Teď tu nebyla. Zatajil se mi dech. Odcizil ji? Prodal snad?
Hlavou mi vířily děsivé představy. V poslední době ho vídám s podezřelými kluky, a když jsem se ptala Kdo to je?, zamumlal něco neurčitého s výrazem: Neptej se! To je ale špatná parta! Určitě ho k něčemu nutí! On přece takový není! Že by začal i kouřit? Nebo…?
Vyrazila jsem dolů ze schodů, na dvoře už vládla tma a ulice byla téměř prázdná. Celá zkroušená jsem se vrátila domů. Všechno je to moje chyba. Já jsem na vině! Doma se mu už dávno dobře nežije. Každé ráno ho budím křikem, večer zas na něj ječím. No to se ti teda povedlo, mami!
Seděla jsem, brečela a pak se raději pustila do dalšího úklidu jinak bych se sesypala. Když jsem vytírala za lednicí, nahmátla jsem podivně zabalené noviny. Zatkla jsem je a uslyšela cinknutí. Byly tam střepy z té mé vzácné vázy.
On ji rozbil! Jenom rozbil Ulevilo se mi a slzy najednou byly jiné, radostné. Kubu nenapadlo jiného, než střepy schovat. Teď se domů nevrací, bojí se! V tu ránu mi všechno došlo nebyl hloupý! Kdybych já našla kusy své vázy, jak bych asi vybuchla smutně jsem si povzdechla a šla dělat večeři. Po dlouhé době jsem krásně prostřela stůl, rozložila ubrousky a připravila talíře.
Syn přišel domů chvíli před půlnocí, tiše stál ve dveřích. Hned jsem k němu běžela: Kubíčku, kde jsi, vždyť mám o tebe hrozný strach! Jsi promrzlý? Chytila jsem jeho zmrzlé dlaně, zahřála je ve svých, políbila ho na tvář a řekla: Běž si umýt ruce, mám hotové tvoje oblíbené jídlo. Trochu nechápavě šel do koupelny.
Když se vrátil, pronesla jsem: Nandala jsem ti to do pokoje. Vešel, všechno bylo tak uklizené a útulné, až se zdráhal sednout ke stolu. Jez, synku, uslyšel maminčino jemné slovo. Tak dávno ho neslyšel! Sedl si, hlavu sklopenou, ani se nedotkl příboru.
Co je s tebou, zlatíčko?
Zvedl oči, v hlase mu to zadrnčelo:
Mami, já rozbil tu vázu.
Já to vím, Kubo. Nic se neděje. Všechno na světě se jednou rozbije.
A najednou se syn nad stolem rozplakal. Objala jsem ho přes ramena, usedavě plakala s ním. Když se utišil, zašeptala jsem:
Odpusť mi, synku. Hrozně na tebe křičím, jsem protivná. Věř mi, je to někdy moc těžké. Vidím, že nemáš drahé věci jako tvoji spolužáci. Jsem pořád unavená, práce je nad hlavu odpusť, už tě nikdy nebudu trápit.
Večeřeli jsme v tichu. Šli jsme pozdě spát, v noci byl klid. Ráno jsem ho nemusela budit vstal sám. Když odcházel do školy, místo obvyklého: A nezapomeň…! jsem ho jen objala a políbila na tvář: Tak ahoj večer, Kubo!
K večeru, když jsem se vrátila z práce, byl podlahy vytřené a Kuba připravil večeři smažené brambory.
Od té doby jsem si zakázala mluvit s ním o škole a známkách. Pokud já mám stres z každé třídní schůzky, jak asi trpí on?
Když mi jednou oznámil, že po devítce chce do desítky, nedala jsem najevo žádné obavy. Potají jsem nahlédla do žákovské a nebyla tam ani jedna pětka.
Nejhezčí večer přišel, když jsem rozložila účty k domácnosti a on si ke mně sedl: Pomůžu ti sčítat. Po hodině práce jsem ucítila, jak si položil hlavu na moje rameno.
Zůstala jsem bez hnutí. Dřív, když byl maličký, sedával večer u mě a často tak usnul s hlavou na mé ruce. Teď jsem věděla jistě vrátil se ke mně, můj syn.
