Syn se neozval tři měsíce. Myslela jsem si, že má asi hodně práce. Nakonec jsem nevydržela a vydala se za ním do Brna bez ohlášení. Dveře mi otevřela cizí žena a oznámila mi, že tu bydlí už půl roku.
Kdybych si ten den prostě sedla na zadek a nejela tou starou Karosou z Plzně do Brna, nejspíš bych si dál nalhávala, že Honza prostě jenom nestíhá. Víte, práce, projekty, mladí jsou pořád v poklusu a člověk prý matku upřímně miluje, jen ji zapomíná vytočit na telefonu. Ale já jela. A to, co mě potkalo na prahu jeho bytu, mi obrátilo život vzhůru nohama.
Začalo to docela nevinně. Obyčejně volával v neděli kolem poledne, když já dojedla vývar a on dopíjel druhou ranní kávu. Občas přes týden přišla esemeska jak je tlak, jestli jsem byla u doktora, jestli paní Balbína z přízemí zase tříská s košem. Takové ty běžné bláboly, kterými po smrti Vaška zaplaňoval prázdno, co v mém bytě rozléhal. Jediné, čeho jsem se držela jako klíště.
Jednašedesát let, čtyři roky vdovství, dvaatřicet let na katastrálním úřadě a pak najednou důchod, ticho a prázdné 2+1. A v tom všem jediný maják: nedělní telefonát.
V květnu Honza přestal volat.
Hned jsem zpanikařila. První týden jsem si říkala: zapomněl, to se stane. Poslala jsem zprávu odpověděl stručně: Moc práce, mami, ozvu se. Neozval. Druhý týden další SMS. Všechno v pohodě, mami, promluvíme. Třetí týden ticho. Volala jsem, nebral. Odpovědi chodily až po hodinách, strohé, jakoby místo syna psala nějaká jeho asistentka.
Moje nejlepší kamarádka Maruška, se kterou chodím na cvičení v domě kultury, na mě šla po pravdě:
Boženo, jeď za ním. Něco je špatně.
Třeba má holku a stydí se to říct, bránila jsem ho spíš sama před sebou, než před Maruškou.
Pak by měl zavolat ještě dvakrát tak často, mávla rukou a v očích měla tu svoji mrzutou logiku.
Ale já návštěvu odkládala. Honza nemá rád překvapení už když žil Vašek, navštívili jsme ho neohlášeně a tvářil se, jako bychom načapali králíka v lednici; a měl jen nepořádek v kuchyni. Potřeboval svůj prostor, to jsem věděla. Nebo jsem si aspoň myslela, že vím.
V srpnu jsem to nevydržela. Koupila lístek na žluťák z Plzně do Brna, tři hodiny cesty. Vzala jsem s sebou sklenici marmelády z meruněk a štrůdl, protože Honza se po mém štrůdlu mohl utlouct už na gymplu. Po cestě jsem si v hlavě sepisovala řeč: Že mi chybí. Že nemusí volat denně, ale jednou týdně snad nejsem tak těžké. Že jsem jeho máma, ne olověná koule na noze.
Do paneláku jsem dorazila kolem třetí. Třetí patro, dveře vpravo, na rohožce s nápisem Vítejte ještě jsem mu ji koupila k nastěhování.
Rohožka nikde.
Na jejím místě nevýrazný šedý kobereček bez ničeho. Zazvoním. Otevře mladá žena kolem třiceti, tmavě hnědý mikádo, tepláky, v ruce hrnek čaje.
Dobrý den, hledám Honzu Nováka, zeptala jsem se, snažila se znít v klidu.
Žena zamrkala.
Tady žádný Honza není. Bydlím tu už půl roku.
Stála jsem tam se štrúdlem a marmeládou v igelitce a málem se mi podlomila kolena. Slečna představila se mi jako Petra mě nakonec pozvala dovnitř, asi jsem musela vypadat dost k omdlení.
Byt byl jiný. Jiné skříně, jiné záclony, i barva zdí. Jako bych tam byla poprvé. Po Honzovi ani šlápota.
Petra si byt pronajímala přes realitku, majitele nikdy neviděla, komunikace probíhala jen s makléřem. Dala mi kontakt. Volala jsem ještě jejího gauče, kde před pár měsíci sedával ten můj.
Makléř to potvrdil: Honza byt pronajal v únoru. Ne, žádná adresa pro poštu. Ano, nájem platí včas, převedeno v českých korunách každý měsíc pěkně z jeho účtu.
Vrátila jsem se do Plzně posledním spojem. Neplakala jsem. Byla jsem na to příliš otřesená. Můj jediný syn, ten, co mi držel ruku na pohřbu Vaška, co mi vyplňoval daňové přiznání, co říkal mami, vždycky se na mě můžeš spolehnout odstěhoval se kdovíkam, pronajal cizí ženě svůj byt a ani mi nepípnul.
Tři dny jsem nezavolala. Chtěla jsem, ať zavolá on. Nezavolal.
Čtvrtý den jsem napsala prostě: Byla jsem v Brně. Vím, že na Kounicově nebydlíš. Zavolej.
Ozval se za hodinu. Poprvé za tři měsíce jsem slyšela jeho hlas, ne jen klepání na schránce.
Mami, promiň Měla jsem ti to říct.
Kde jsi?
Ticho. Dlouhé, dusivé ticho.
V Trondheimu. V Norsku. Od března.
Sedla jsem si v kuchyni na židli. Z okna jsem zahlédla sousedku, jak věší prádlo na balkoně. Venku svět klid, uvnitř mi vážně praskalo v uších.
Honza mluvil dlouho. Že po smrti táty měl pocit, že se dusí. Že moje telefonáty, moje dotazy na tlak, moje štrůdlové balíčky že mu to lezlo na nervy. Že mi to neuměl říct, protože by mě to sebralo. Tak raději zbaběle utekl.
Přišel jsem si, jakobych měl být tátovým náhradníkem zaplácnout díru. A nemohl jsem to vydržet, mami. Musel jsem zmizet.
Chtěla jsem řvát. Chtěla jsem mu vyčíst, že jsem po něm nic takového nechtěla. Ale když jsem poctivě zavřela oči a popřemýšlela vybavila jsem si všechny ty nedělní telefonáty. Vyprávěla jsem mu každý malý průšvih, každý účet, každičkou návštěvu doktora. Jak kdyby byl můj manžel, ne syn.
Nevyslovila jsem to nahlas. Ještě jsem na to neměla odvahu.
Přijeď na Vánoce, řekla jsem tiše.
Přijedu, mami.
Položila jsem a seděla v kuchyni dlouho do noci. Štrůdl, co jsem táhla do Brna, ležel na lince, neodkrojený. Nakrájela jsem si kousek. Byl výborný. Je vždycky výborný.
Honza přijel v prosinci. Seděl u štědrovečerního stolu naproti mně na místě Vaška, ale poprvé už ne jako náhražka táty. Jako dospělý chlap, který udělal hroznou věc, ale měl k tomu důvody. O norském Stavangeru přes kapra ani slovo. Třeba k tomu jednou dojde. A třeba ne.
Maruška se mě občas ptá, jestli jsem mu odpustila. Nevím. Vím jedno: když dnes v neděli volá a volá pravidelně mluvím kratší dobu. Častěji se ptám, co má nového on, místo abych melila svoje patálie. Není to moc. Ale někde začít musím.
Někdy největší láska, kterou může matka dospělému dítěti dát, je nechat ho jít. I když vás to nikdy nikdo pořádně nenaučil.
