Sláva ti, Bože! Dočkala jsem se! babička těžce oddychovala, ale v obličeji jí zářilo opravdové štěstí. Hladivě přejela svraštělými dlaněmi po vnukově tváři a ruce jí klesly na deku.
Babi, odpočiň si, prosil Jirka. Zítra máme celý den na povídání.
Ne, Jiříku, smutně se usmála babička. Jediné, co jsem si od Pána vyprosila, bylo dočkat se tebe. Už nic víc nepotřebuju viděla jsem tě, objala tě. Teď si chvilku odpočinu a povíme si ještě. Únavně přivřela oči. Andulo, dej klukovi něco k jídlu jest z cesty.
Babička na tom nebyla dobře. Věděla, že jí moc času nezbývá. Jirka pro ni znamenal celý svět, stejně jako ona pro něj. Jeho rodiče upadli do závislosti, nejdřív přišli o všechno movité, pak o nábytek, věci, nakonec i byt. Sami skončili špatně. Babička stihla z té šlamastyky vytáhnout jediného vnuka, dala ho do školy, přesvědčila, ať si udělá řidičák na osobní i nákladní auto, a vypravila do armády. Dnes, dnes se vrátil. Takto si ten návrat ale nepředstavovala.
Zatímco stará sousedka a babiččina přítelkyně Andula ho hostila na kuchyni, babička se snažila najít ta správná slova, aby pronikla do duše i srdce. Ale už se jí to motalo v hlavě. Hladila kočku svoji milovanou Micku, která poslední dny neopouštěla svoji paničku, jako by tušila konec. Nakonec zavolala:
Jirko, pojď sem. Když si k ní přisedl, tiše začala: Chtěla jsem se ještě pomazlit s tvými dětmi, Jirko, ale to asi nebude. Zůstaneš tu sám. Sám je to těžké. Když potkáš hodnou holku drž se jí, vybírej si na celý život, na těžký život. Lehko nebylo nikdy a nebude. Nepodléhej zahálce ani zbytečné zábavě, nejvíc se ale vyhýbej prokletému chlastu! Jeden podlehne, a zničí to všechny blízké. Cest v životě je dost, Jirko, najdi tu správnou. Babička se odmlčela možná vzpomněla na jeho rodiče, ale rychle se vzpamatovala a pokračovala: Byt jsem přepsala na tebe. Budeš mít kde přivést mladou ženu. Na pohřeb mám našetřeno, Andula ti ukáže, kde to je. Zbytek mám na účtu, převedla jsem to na tebe, na začátek ti to vydrží. Micku opečovávej, nenechávej ji bez dozoru. Je chytrá a cítí. Vždyť jsi ji přinesl domů jako kotě To je asi vše. Jdi odpočívat, já si taky lehnu jsem unavená.
Ráno už se babička neprobudila
Jirka nastoupil jako montér optických sítí, na doporučení kamarádů. Partu tvořilo šest chlapů, kteří tahali optiku a připojovali nové zákazníky. Bylo to náročné a večer býval hodně unavený, ale výplata slušná a radost z dobře odvedené práce vždy vyvažovaly únavu.
Doma ho čekala Micka obyčejná mourovatá kočka, kterou zachránil jako kotě před osmi lety. Po smrti babičky byla jako vyměněná, přestala jíst, celé dny seděla v křesle, které měla babička nejradši, a nepřítomně hleděla do dveří, jako by čekala, kdy se vrátí paní. Ale ta už nepřišla.
Jirka se snažil Micku rozveselit, povídal si s ní celé večery, když ji měl na klíně, vyprávěl, co zažil, zkoušel jí nabídnout to nejlepší, co našel. Ale až za měsíc se něco zlomilo.
Dostal první výplatu. Kamarádi museli zapít to je přeci samozřejmost, neudělat by to bylo v partě naprosto trapné. Pozval je do hospody, dobře pohostil, trochu i sobě dopřál. Domů se vrátil pozdě v noci, rozveselený. Hned za dveřmi ho přivítala Micka. Ani jí nechtěl hledět do očí veliké, zelené, pořád chápavé. Uhybal pohledem, ale Micka si ho našla. Nakonec, když pochopila jeho stav, žalostně zamňoukala a zalezla pod gauč.
Micko, omlouval se Jirka, to nešlo odmítnout kamarády. Vždyť oni mě dostali do firmy, jsou to přece parta V duchu cítil, že se vlastně omlouvá ne před kočkou, ale před babičkou.
Druhý den se už Micka k němu vrátila ke dveřím, a když poznala, že dnes je se svým pánem všechno v pořádku, začala se mu třít o nohy, omotávala ho ocasem a nahlas přadla. Najedla se s chutí, celý večer Jirku následovala, až nakonec usnula v posteli přitisknutá k jeho rameni.
Všechno víš, šeptal Jirka a hladil Micku. Ale neboj se, jsem už dospělý, umím se rozhodnout. Dospělí selhávají jen tehdy, když propijí rozum já se toho bojím víš, máme to v rodině. Práci asi budu muset změnit tady je do chlastu furt důvod, parta je taková, pořád něco slaví, zahřívájí se po směně, prostě pokaždé v pátek. Odmítám, ale už po mně hází divné pohledy. Musím hledat něco jiného ale co? Chtěl jsem být vždycky řidičem, dálkařem, ale to mi zatím nestačí oprávnění, kamion je něco jiného, to mi nikdo nesvěří.
V další pátek seděl Jirka s partou ve stejném podniku. Kluci byli rozverní, oslavovali konec týdne. Jirka si dal zase jen minerálku a pozoroval, jak to s jeho kolegy směřuje.
Obsluhovala je mladá, hezká servírka. Rozjaření chlapi ji zvali ke stolu, šéf party ji chytl za ruku a přitáhl k sobě. Vystrašená dívka se snažila vymanit, ale nebylo jí to nic platné. Chlap byl silný a opilý, nevěděl, co dělá.
Nech ji být, ozval se Jirka a postavil se. U stolu ztichlo ozvat se šéfovi bylo nemyslitelné! Šéf v překvapení povolil stisk a dívka utekla, ale zůstala stát poblíž, nervózně sledovala Jirku.
Do hádky zasáhl majitel restaurace velký chlap v bílem kuchařském saku s vyhrnutými rukávy. Když se objevil, parta rychle zaplatila a zmizela, házela po Jirkovi naštvané pohledy.
Nespěchej, zastavil ho majitel. Nech je trochu na vzduchu, třeba vystřízliví. Podíval se na Jirku dobrosrdečně: Co s nimi děláš, vždyť nepiješ, proč tam chodíš?
Práce pokrčil Jirka rameny. Pracujeme spolu, musíme se bavit.
Pche, zamručel muž a podal ruku: Jsem Michal. Taková zábava to není tvoje cesta. Julie, dcero, skoč nám udělat čaj, jako umíš. Aspoň si chvíli odpočinu.
Dcera? překvapeně sledoval Jirka Julii.
Ano. Po škole mi vypomáhá. Posadili se ke stolu a popíjeli vynikající čaj z porcelánové konvice. Ale řeknu ti, chlape, práci budeš muset změnit. Po dnešku po tobě půjdou, nebo tě zkazí. Nějaká profese aspoň máš?
Řidičák mám od školy a v armádě jsem řídil rok. Vždycky jsem chtěl na kamion, ale koho by mě vzal?
Hned ne, souhlasil Michal. Ale možná bych mohl pomoct znám pár pořádných dálkařů. Zatím běž ke mně, posadíš se do dodávky, jezdím i mezi městy, pomůžeš mi, a pak třeba časem půjdeš na velký řidičák.
Beru! usmál se Jirka. Michal mu byl čím dál sympatičtější obrovský, klidný chlap a ještě k tomu otec Julie, už proto si ho vážil. Michal si všiml, jak Jirka pokukuje po Juliině tváři, a povzbudivě řekl:
Julie, už jdi, díky, že jsi pomohla, Jirka tě doprovodí. A usmál se, když se mladí zapýřili.
***
O pět let později řídil Jiří kamion po zasněžené silnici.
Do města, kde na něj čekaly žena Julie, dcera Maruška a rodinná kočka Micka, to měl ještě třicet kilometrů. Na kraji silnice zahlédl postavu muže, oblečeného jen v lehké bundě, nevhodné do zimy.
Ten tu zmrzne, pomyslel si Jirka a zastavil.
Šéfe? poznal ho, když muž nasedl.
Ten se na Jirku podíval kalným pohledem opilce:
Á, ty chvíli mlčel. Býval jsem šéf, už nejsem. Parta je pryč, teď jsou tam jiní. Polovina z nás už není jeden zmrznul, druhý se utopil, oba v opilosti, další se přiotrávil lihem. Zbytek jako já, bereme vše, co se namane Vytáhl zpod bundy lahvičku, napil se. Ale nějak to zvládnem!
Jirka ho vysadil u hlavní třídy a smutně se za ním díval. Vzpomněl si na dřívější bohorovnost a úsměv mu zhořkl.
Když se blížil k domovu, podíval se na okna bytu. V kuchyni svítilo Julie čeká, nespí. Třeba je u nich Andula na návštěvě, povídají si, hraje si s Maruškou. Ale ne Maruška spí ve svém pokoji, kde nad postýlkou visí fotka babičky. Dcerka s ní často mluví, svěřuje jí dětské starosti i zážitky ze školky. Babička jí sice neodpovídá, ale má laskavé oči i úsměv.
A támhle je Micka, dívá se do tmy z okna, pak se zvedne, vesele zvedne ocásek a rychle zmizí běží svého pána přivítat ke dveřím.
Nejsem sám, babi, zašeptal Jiřík s úsměvem k oknům bytu. Jsme všichni spolu, i ty jsi s námi. To je ta moje cesta.