Nedám to bydlení
Proč jsi přijela?
Paní Valentina stála ve dveřích, neustupovala ani o krok. Ruce měla položené na zárubni, jako by zatarasila vstup nejen do pokoje, ale i do života.
Dobrý den, paní Valentino.
Ptala jsem se proč.
Marie hned neodpovídala. Podívala se na práh a na starou rohožku, kterou kdysi koupila v podchodu na Florenci, modrou s bílým lemem. Pořád tam ležela, už potrhaná, ale nezahozená.
Můžu dál?
Pauza byla dlouhá. Valentina se ani nehnula. Nakonec přece jen ustoupila a šla do kuchyně. Snad to byl náznak pozvání.
Marie vstoupila, zavřela za sebou. V předsíni to vonělo známě, ale přece trochu jinak než dřív. Tehdy byl ve vzduchu závan tabáku z Genovy bundy, která visela nalevo na háčku. Teď už zůstal na tom místě jen froté župan a stará pletená čepice.
V kuchyni už Valentina rachotila konvicí, i když neměla v úmyslu pohostit. Asi potřebovala mít aspoň něco v rukou.
Viděla jsem světlo ve vašem okně, řekla Marie. Šla jsem kolem.
V deset večer?
Autobus měl zpoždění. Čekala jsem na zastávce.
Valentina postavila konvici na plotnu a otočila se. Zadívala se na Marii způsobem, jakým se už nevěří, ale zároveň se ještě úplně nezlomilo.
Svlékni si kabát, když už tedy jsi tu.
Marie pověsila kabát na ten samý levý háček, pod čepici. Pak ho ještě přesunula napravo.
Seděly naproti sobě u kuchyňského stolu. Valentina nalila čaj, ačkoliv nepozvala. Postavila hrnek před Marii bez dotazu, zda vůbec chce. Cukřenka ji posunula pod nos, oči ovšem nezvedla. Všechny pohyby byly automatické, instinktivní host u stolu je host, a tělo ví, co s ním, i když hlava se tomu brání.
Jak se máš? zeptala se Marie.
Dobře, objala Valentina hrnek dlaněmi. Jako vždycky.
Marie si všimla jejích rukou. Ruce jako mají ženy v jejich věku, klouby vystouplé, kůže posetá fleky od stáří. Ale svírala hrnek moc křečovitě na to, aby to byla pravda.
Chtěla jsem si promluvit, začala Marie.
O čem?
O ledasčem.
O papírech?
Marie zaváhala.
Nejen.
Valentina upila čaje a postavila hrnek s tichým ťuknutím o stůl nic nebo mnoho.
O papírech mluv s notářkou. Řekla jsem už všechno.
Vím o tom.
Tak proč to znovu opakovat.
To nebyla otázka a Marie na ni neodpověděla. Vzala hrnek, ochutnala a vrátila zpět. Tentokrát byl čaj příliš horký.
Zvenčí šuměl podzimní déšť, drobný, co nepadá, ale visí. Pouliční lampa se kolébala a její stín poletoval po parapetu.
Marie znala tuhle kuchyni dobře. Věděla, že v levém šuplíku jsou provázky od balíků a staré baterky, které Gena nikdy nevyhodil, protože co kdyby ještě něco v nich bylo. Věděla, že pod dřezem je kýbl, který se tam dává každou podzim, kdy potrubí prosakuje. A za lednicí je škvíra, kde jim kdysi zapadla koruna a půl hodiny ji tahali pravítkem, a Gena se smál, a Aleš taky, a ona s nimi.
Aleš. Tři měsíce.
Přinesla jsem ti švestková povidla, řekla pak. Nechala jsem je v tašce u dveří.
Valentina se podívala do předsíně a zpět na stůl.
Všimla jsem si.
Máš ráda švestková.
Měla jsem. Pauza. Mám.
Ta oprava seděla dokonale jako by Valentina nevěděla, v kterém čase teď žije.
Marie tomu rozuměla. Taky občas začala o něm v přítomném čase a za chvíli ve větě zmlkla.
Slyšela jsem, že ses chystala za Tamarou do Jihlavy, nadhodila Marie.
Chystala. Zatím jsem neodjela.
Na co čekáš?
Tak různě, Valentina pokrčila rukou neurčitě. Zařizování.
Marie tušila, že nic nezařizuje. Obě to věděly. Byl tu jen byt, který nechtěla nechat samotný. Strach, že odjede a vrátí se do prázdna. Nebo strach, že jí Tamara bude litovat, a ona to nesnese.
Paní Valentino, začala Marie tišeji a vážněji. Nejela jsem kvůli papírům. Opravdu ne.
Opravdu, zopakovala Valentina, a nebylo jasné, jestli věří, nebo jen papouškuje.
Vím, že se na mě zlobíte.
Nezlobím.
Dobře.
Jenom nechápu, ozvalo se Valentininým hlasem něco živého, co se samo deralo na povrch. Nechápu, jak to můžeš brát takhle. Uplynulo půl roku. Ty už tedy dál. A já tady.
Marie neříkala, že to špatně pochopila. Jenom mlčela.
Viděla jsem tě, pokračovala Valentina. Lída, sousedka, mě informovala. Byla jsi v srpnu s někým v kavárně Na Poříčí.
To byl kolega. Pracovali jsme na projektu.
Kolega, padlo ozvěnou.
Ano.
Valentina vstala a šla k oknu. Stála zády, dívala se na déšť, na lampu.
Aleš tě měl rád, pronesla bez ohlédnutí. Hodně. Snad víc, než sis myslela.
Věděla jsem to.
Nejsem si jistá.
Marie stiskla hrnek. V ní cosi zaváhalo, jako ten stín od lampy na stěně. Radši umlkla, než by řekla něco navíc.
Neříkám, že jsi špatná, pokračovala Valentina pořád s očima v dešti. Ani si to nemyslím. Jsi mladá, čtyřicet dva, celý život. Mně je osmašedesát a měla jsem syna. Jednoho syna.
Vím.
Teď už není. A ty přijdeš s povidly.
Nebyla v tom krutost spíš přesnost. Marie byla podivně za to vděčná, ač nešlo to pojmenovat.
Nevím, jak jinak, šepla. Neumím to beze slov. Prostě musím přijít, něco donést. S prázdnou je to horší.
Valentina se otočila, zadívala se na Marii zkoumavě.
Plakala jsi předtím, než jsi zazvonila?
Trochu.
Na schodech?
Jo.
Ve Valentinině tváři bylo něco nepatrně jiné. Vrátila se ke stolu, sedla si.
Jsme obě dvě blbý, řekla.
To bylo první, co večer řekla upřímně a bez dvojsmyslů.
Mlčely. Déšť sílil.
Povíš mi, řekla Marie, o té závěti? Co tě na tom skutečně mrzelo? Bez notáře, prostě ty mi řekni.
Valentina na ni pohlédla s nepatrným překvapením, jako by nečekala, že ji někdo nechá říct to její, ne cizí slova.
Jde o byt, odpověděla. Ten byt, co jsme s Kolou koupili pro Aleše. Šetřili jsme na něj dlouho, osm let. Mladý byl, Aleš. Chtěli jsme, aby měl svoje. Bydlel tam, žilas tam i ty, neříkám, že to vadilo. Ale byt byl jeho, a teď podle papírů
Připadá mně, přikývla potichu Marie.
Vy jste nebyli manželé.
Šest let jsme byli spolu.
To vím. Valentina založila ruce na stůl. Ale myslím… asi by chtěl, abych k tomu měla nějaký vztah. Nedělá mi dobře pocit, že jsem odstřižená.
Napsal tu závěť, vlastní rukou. Upřímně.
Vím. Pauza. Asi to tak správně napsal. Už nevím. Dřív jsem byla naštvaná. Teď už jen nechápu.
Co nechápeš?
Proč to tam chceš nechat stát. Říkala jsi Lídiný dceři, že se možná odstěhuješ, že je to velké pro jednu. Tak proč to držet?
Marie se zadívala na Valentinu.
To jsem říkala v červenci, v nejhorším. Vlastně nevím, co bude dál.
Kdybys to prodala náznak Valentina.
Nechystám se prodávat.
Ale kdyby, nedala se. Řekla bys to mně první? Ne cizím, ale mně?
Tehdy to Marii došlo. Nejde o byt a metry čtvereční a ne o peníze. Ale o to nebyl cizí. Mít právo vědět první. Udržet tenký provázek k synovi skrz ženu, která v tom bytě žila, jedla v kuchyni, znala ho jinak než matka a to jinak se vzít nedá.
Řeknu tobě první, přikývla Marie. Slibuju.
Valentina kývla. Nalila si ještě čaj.
Jedla jsi dneska něco? zeptala se.
K snídani.
K snídani. Zvedla se, otevřela lednici. Dělala jsem polívku. Nudlovou. Dáš si?
Dám.
Zatímco polévku ohřívala, seděla Marie a pozorovala její záda. V duchu jí napadlo, že v jiném životě, kdyby se vše vyvinulo jinak, mohly být jiné. Jezdívaly by spolu na chalupu, slavily spolu svátky, volaly si jen tak. Ale možná by zůstalo stejně napůl, s respektem a odstupem; příliš jiné na blízkost, dost podobné, aby nebyly lhostejné.
Polévka byla dobrá. Prostá, mrkev, cibule, nudle, trochu zelené petrželky. Taková, co se nevaří hostům, ale sobě, když není čas.
Dobrá, pochválila Marie.
Nepřeháněj.
Opravdu dobrá.
Valentina mlčky jedla několik lžic. Pak řekla bez pohledu na talíř:
Víš, že tě hledal v nemocnici? Když jsi odjela na konferenci, ležel na vyšetření. Ptával se, kdy se vrátíš. Říkala jsem mu, že nevím. On říkal, že dnes, pozítří, pořád…
Marie složila lžíci.
Vrátila jsem se hned, jak jsem to zjistila.
Vím. Konečně na ni pohlédla. Nevyčítám. Jen abys věděla. Že jsi byla důležitá.
Bylo to čestné. Marie cítila v ústech zase sucho i po polévce. Upila čaje.
Nikdy mi neřekl, že má strach, šeptla. Myslela jsem, že je klidný, že přijímá.
Neměl rád, když ho někdo litoval.
Právě tak. Myslela jsem, že dělám správně.
Možná ano. Valentina uklízela talíře. Možná ne. Kdo ví.
To kdo ví zůstalo viset ve vzduchu nad stolem.
Marie pomáhala s nádobím, ač se neptala. Stály obě u dřezu, Valentina myla, Marie utírala rutinní pohyb, až si obě pomyslely asi totéž, nevysloveně.
Vrátily se ke stolu. Valentina přinesla sušenky z bufetu obyčejné, pár polámaných na dně, ze smíchovské samoobsluhy.
Lída tvrdí, že bych měla chodit do výtvarného kroužku v kulturním domě, akvarel prý malují seniorky.
A chceš?
Nevím. Je to divné.
Proč divné?
V mém věku.
Ve tvém věku jedině, usmála se Marie.
Valentina se na ni podívala lehce ironicky.
Zníš jak sociální pracovnice.
A ty jak babička.
Osmašedesát.
To není sto.
Valentina vzala sušenku, rozlomila ji.
Celý život jsem měla starostí dost. Karel, pak Aleš, pak práce, měly být vnoučata a nejsou. Nemůžu být jen tak. Malování je jen tak.
Třeba je čas se učit.
Lehko se to řekne.
Těžko se to žije.
Valentina se na ni vážně zadívala.
Taky bys šla do kroužku?
Ne, ale taky nevím, kam se sebou. Pracuju, mám kamarádky, a doma je prázdno. Sedím, čekám, co by řekl, kdyby přišel, něco hloupého a hned by bylo všechno v pořádku.
Uměl říct kravinu, pousmála se.
Uměl.
Přijde a povídá: Mami, já jako dítě myslel, že sysel znamená nějaký malý sysel. Kde na to chodil?
Mně říkal, že slon je mongolsky zaan, že je to srandovní, protože to vypadá, jako by byl nafoukaný.
Valentina se zasmála, užasle, jako by tomu nevěřila.
Proboha, kde to bral
Četl hodně.
Od pěti byl s knížkou. Od stolu jsem ho nedostala.
Ukazoval mi fotku. Bylo mu osm, na chalupě, seděl na schodech s knížkou a všichni si hráli kolem.
Jo, pamatuju. Karel byl celej den na zahradě. Aleš s knížkou, pořád. Přišla jsem si říct, co to je za dítě.
A co tehdy četl?
Cokoliv o moři. Moře neviděl do šestnácti. Když jsme tam jeli, stál a koukal. Karel říká: Tak co, jaké to je? A Aleš prý: Není to ono. Je menší než v knížkách.
Marie se usmála. Sama slyšela od Aleše jinou verzi, ale podstata stejná. Která byla pravda? Snad už splynuly.
Často vyprávěl o vašem Karolovi, dodala. Chyběl mu.
Karel, starý profesor, zemřel před šesti lety, dřív než poznal Marii. Nesetkali se.
Chyběl, řekla Valentina jednoduše.
I vám?
Každý den. Téměř smířeně, bez hořkosti. Zvykla jsem si, ale schází. To není v protikladu.
Není, přikývla Marie.
Zamyslely se.
Povídejte mi o Alešovi jako dítěti, zaprosila Marie. On o mládí moc nemluvil.
Valentina na ni chvíli hleděla.
Proč chceš?
Chci vědět. Dokud je, kdo poví.
Zaznělo to stroze, trochu tvrdě, Marie to cítila, ale neodvolala.
Valentina mlčela minutu. Pak vstala a přinesla z pokoje kartonovou krabici z těch, co zůstanou na skříni léta.
Roztřiďovala jsem v září, něco rozdala, něco nechala.
Otevřela víko. Byly tam školní sešity, pár hraček, dětské kresby. Marie vzala jeden sešit dětské písmo, Aleš Svoboda, 2. třída.
Pane Bože, šeptla.
Přesně, kývla Valentina. Tak to pokaždé říkám.
Listovaly spolu, Valentina vyprávěla o tom, jak chtěl stát na hlavě a týden potom chodil s boulí, jak jednou přitáhl domů kotě, které si zpočátku otec nepřál, pak se stalo oblíbencem až si odešlo samo a Aleš řekl, že má právo rozhodnout o svém životě. Jak v čtrnácti prohlásil, že z něj bude programátor, protože nemusí běhat venku a může dělat v pantoflích.
A opravdu pracoval v pantoflích, řekla pobaveně Marie.
Dodržel, co slíbil.
Bylo skoro jedenáct, když Marie zvedla oči od sešitů.
Musím už jít. Poslední tramvaj pojede za chvíli.
Zůstaň, řekla Valentina náhle a sama se trochu zarazila, jako by ji to překvapilo. Gauč je připravený.
Nechci překážet.
A komu?
Marie na ni pohlédla. Valentina uhýbala pohledem, jako by ono zůstaň vypadlo bez její vůle.
Tak dobře. Děkuju.
Zatímco Valentina připravovala lože, Marie myla hrnky a v odrazu tmavého okna sledovala kuchyň, nažloutlé světlo, svůj stín. Pomyslela si, že před třemi měsíci by si večer jako tenhle nedokázala představit. Dobrou polévku, dětské sešity, obyčejné zůstaň.
Pomyslela si, že s příbuznými po ztrátě zbývá cosi, co nejde slovy popsat a vyřídit u notáře. Něco, pro co člověk prostě přijde s povidly nebo bez a sedí, až se to ustálí v něco, co lze sdílet.
Netušila, co se zrodí. Ale dnes se něco pohnulo.
Pokoj byl ten samý, kde párkrát spala, když s Alešem jezdili k Valentina společně. Gauč ten samý, lehce proležený, sametovka, které říkala Valentina hnědá, ač byla spíš terakotově cihlová. Marie si lehla, přikryla se, dívala na strop.
Na polici stály knihy, převážně staré Karelovy. Tichý Don, Zlaté tele, množinou historie. Mezi nimi útlá s neznámým autorem, Dopisy odnikud. Vy-táhla, první strana obsahovala věnování Alešovým rukopisem: Mamince k narozeninám. Čti pomalu. Mám tě rád.
Marie knihu položila zpět a dlouho na ni ve tmě hleděla.
Za zdí bylo ticho, jen tlumeně šramotila Valentina, skripta u skříně, rychlý proud vody život dál, maličký, všední.
Ráno Valentina vařila kaši. Máša přišla do kuchyně, Valentina jen: Seď, postavila před ni talíř ovesné, vedle sklenici s pomerančovým džusem, co Marie nečekala. Zvenku šedé říjnové ráno, mokrý asfalt, skoro holé větve.
V kolik máš práci? zeptala se.
Deset. Stihnu to.
Je to blízko. Míchala kaši. Metrem?
Ano.
Třetí stanice, pamatuju.
Pamatuješ, šeptla Marie. Nečekala to.
Aleš říkal, stručně, bez dalšího.
Marie jedla kaši. Byla slaná, s máslem. Takovou neměla léta v dětství ji vařila maminka, pak přešla na sladkou, ale dnes to chutnalo jako dávná vzpomínka.
Mám ti něco ukázat, podala Valentina obálku. Našla jsem, když jsem třídila. Dopis z vojny, tedy z branných cvičení, co měli s fakultou. Jen abys věděla, že něco takového existuje.
Vytáhla tři stránky hustě popsané rukou. Marie četla pomalu jak bylo v knize psáno.
Aleš psal o ranní mlze za barákem a staré topoli, co stále stojí, zatímco všechno se mění; že by si dal maminčiny koláče a že mu chybí ticho jeho pokoje.
Byl to jiný Aleš. Mladší, jemný, ještě nezatvrzelý.
Můžu si to opsat? Nebo vyfotit?
Valentina chvíli přemýšlela.
Vezmi si ho. Natrvalo. Mně už stačilo.
Ale to je vaše
Marie, poprvé toho večera i rána ji oslovila křestním jménem. Vezmi.
Marie dala dopis zpět do obálky a uložila do kabelky. Chtěla něco říct, ale nic nenašla.
Spolu umyly nádobí tentokrát jako včera, ale už to nebyla jen mechanika, spíš základ důvěry.
Jeď určtě za Tamarou, vybídla Marie Byt počká, Tamara ne. Čeká, myslím.
Volala minulý týden, přiznala Valentina. Říká, že ji zanedbávám.
Tak jeď.
Uvidíme.
Paní Valentina
Uvidíme.
Marie pověsila utěrku.
Mohla bych občas přijet, kdyby vám to nevadilo. Ne často. Ale někdy.
Valentina položila utěrku, dívala se do dřezu.
Přijď, vydechla. Uvařím polívku.
Nudlovou?
Nebo radši pohankovou?
Nudlová je dobrá.
Tak máme domluveno.
Marie se oblékla. Valentina ji vyprovodila ke dveřím. V předsíni si Marie vzala kabát, popadla kabelku, otočila se.
Děkuju za noc.
No. Valentina se dívala stranou. Běž, nebo přijdeš pozdě.
Marie už sahala na kliku, ale zarazila se ještě:
Ta knížka, co ji napsal Aleš: četla jste ji?
Začala. Pauza. Pomalinku čtu.
Napsal tam čti pomalu.
Všimla jsem si. Valentina krátce mlčela. Asi mě znal.
Marie kývla, otevřela.
Na shledanou.
Na shledanou, ozvalo se za ní.
Za dveřmi Marie slyšela, jak cvakl zámek, ne hned, s prodlevou, jako by Valentina stála a poslouchala, jestli už odešla.
Na schodech vonělo vlhkem a trochu barvou. Žárovka na druhém patře blikala, ale neshořela. Marie scházela pomalu, držela se zábradlí.
Venku ten samý šedivý říjen, lidé do práce, někde houkalo auto, holubi na chodníku. Všechno známé, běžné, s životem minulé noci vlastně nesouvisející, a přitom úplně ano.
Šla na metro a přemýšlela, že smíření není okamžik, není rozhodnutí. Je to možná právě tohle. Polévka. Sešity. Noc na cizí pohovce. Ručník v ruce. Dopis v obálce.
Nevěděla, co bude dál; jak budou dál, ona a Valentina stav beze jména, ne tchyně a snacha, ne přítelkyně, ne cizinci. Něco na společné paměti a na tom, že obě milovaly jednoho člověka, každá jinak a to sice nestačí na blízkost, ale brání cizotě.
V tašce byl dopis v obálce. Rozhodla, že ho rozbalí až večer doma, při lampě.
Sjela do metra. Dveře vagónu se otevřely, zavřely, souprava zrychlila.
Pár zastávek před svojí vytáhla mobil, napsala Valentině: Dojela jsem v pořádku. Díky za kaši.
Odpověď přišla za dvacet minut už když ve skříni v práci věšela kabát a myslela na poradu.
Není zač. Povidla jsem ti dala do skříně.
Přečetla, uklidila telefon, sundala kabát.
Na chodbě se smáli kolegové, venku bylo nebe světlé, téměř bílé. Marie myslela, že možná do večera přestane pršet nebo taky ne. Říjen je nevyzpytatelný měsíc.
Šla na poradu.
V pátek večer, za tři dny, jí volala Valentina. Právě ohřívala večeři, nestihla to zvednout hned.
Jedeme zítra ráno s Tamarin do Jihlavy, řekla Valentina místo pozdravu.
Dobře, odpověděla Marie.
Na deset dní.
Dobře.
Pauza.
Nevadí ti, že volám?
Naopak, mám radost.
No… Valentina krátce mlčela. Tak já teda pojedu.
Pozdravuj Tamaru.
Vyřídím. Pauza. Marie
Ano?
V pokoji na polici, kde jsi spala. Vezmi si tu knihu taky. Byla Alešova, jemu patří.
Marie stála u sporáku, držela lžíci. Večeře už bublala, měla ubrat plyn.
Dobře, řekla. Vezmu.
Tak jo, řekla Valentina. Jdu balit.
Šťastnou cestu.
Děkuju.
Sekundu mlčely, jak to dělají lidé, kteří už nemusí vyplňovat ticho, protože i to něco znamená.
Na shledanou, řekla Valentina.
Na shledanou.
Marie stáhla plyn. Odložila lžíci. Zadívala se ven, kde bylo už temno a lampy svítily.
Někde v Jihlavě čekala Tamara a asi už připravovala, co dát na stůl. Nahoře na polici v pokoji čekala kniha s nápisem čti pomalu a mám tě ráda. Ve skříni v jiné kuchyni stála sklenice švestkových povidel.
To je vše, co zůstává. Ne to, co je u notáře. Ne metry čtvereční, ne papíry. Ale tohle. Povidla v cizí skříni. Dopis v obálce. Něčí věta, vyslovená ve špatnou chvíli a tím přesně zamířená.
Marie vzala lžíci a zamíchala polévku.