Bylo mi tehdy pět, snad šest let, ještě jsem do školy nechodil. Psal se počátek devadesátých let a kdysi naší malou vesničku v okolí Litomyšle obohatil příchod dvou starších lidí z města babičky Věry a strejdy Miloše. Koupili si dům hned naproti tomu našemu nízký, s dvěma okénky, ale s rozlehlou zahradou, kterou však pro svůj věk nechtěli obdělávat. Každodenně vyráželi na procházky jednou do lesa, podruhé k řece Svitavě, do města zajížděli jen výjimečně na nákup potravin. Žili tiše, nenápadně a návštěvy téměř vůbec nepřijímali, pouze dvakrát do týdne přišli k nám pro čerstvé mléko. Naše rodina měla tehdy velké hospodářství, přesto jsme neměli nazbyt, a tak mě babička Věra tu a tam potají obdarovala tu tabulkou čokolády, tu sešitem nebo i pár korunami. Děti nikdy neměli.
Uběhly možná tři roky jejich vesnického života, když jednoho zimního večera, sotva jsme ulehli ke spánku, se ozvalo tiché zaklepání do okénka. Přišla babička Věra a s tichým hlasem pověděla: Miloš zemřel. Pomohli jsme, jak jsme dovedli, s vypravením pohřbu.
Ztrátu muže nesla babička Věra těžce, často stonala a nevystrkovala paty z domu. My jsme za ní začali chodit skoro každý den. Vyprávěla nám tehdy, jak s Milošem žili dvaapadesát let, oba celý život dřeli v továrně, a když šli do důchodu, věnovali byt v Hradci Králové neteři a odešli na venkov, prý pro klid a přírodu.
Přišlo jaro. Babička Věra si na samotu postupně zvykala, zdraví se jí pomaloučku lepšilo. Jednoho dne mě vzala na návštěvu a ukázala mi v krabici šedého štěňátka. Psi mě nikdy moc nelákali a přesto v tom okamžiku, kdy jsem spatřil to mrňavé, nešikovné klubko, moje srdce mě zabolelo láskou. Seděl jsem tehdy na podlaze, hladil štěněk jedním prstem, a babička na nás koukala, po dlouhé době zase úsměv na tváři bez zubů.
Celý život jsme s Milošem neměli ani psa, ani kočku. Ani děti jsme nemohli mít. Teď jsem opravdu sama. Toho drobečka jsem našla dneska odpoledne u popelnic ve Vysokém Mýtě, nemohla jsem ho tam nechat podívej, jak je roztomilý.
Štěněti bylo jen pár dní. S obavami v očích jsem se ptal, co jí, jestli nemá hlad.
Ohřála jsem mu mléko, ale z misky pít neumí, musela bych mu dát z dudlíku. Ten ale nemám, zítra koupím.
Rozběhl jsem se domů a popadl dudlík z pusy mladší spící sestřičky. Společně jsme štěně krmili, opatrně tlumili jeho hlad, aby nám nezemřelo před očima.
Jméno jsme pro pejska lámali s babičkou Věrou hlavu déle než týden. Chtěla ho pojmenovat podle zrzavých uší Čenda, já protestoval a trval na jméně Tichoš, protože vždycky tiše seděl, skoro nevydal hlásku a i my kolem něj tišili hlasy jako myši. Tak se pro naše štěňátko vžilo jméno Tichoš, Tichošek, Tichánek.
Dlouhé týdny jsme Tichoše vychovávali ohřívali mléko, vařili kaši, hladili ho a sledovali každý náznak potíží. Teprve začátkem léta jsme ho pustili z krabice na dvůr. Tichošek, slabý po špatném startu života, byl drobný a často churavěl, ale společně jsme se z něj snažili vypiplat silného psa. Po škole jsem běžel ke stavení Věry, kontroloval Tichoška, učil se úkoly, pomáhal doma a večery trávil zas u babičky. Hrál jsem si s Tichoškem skoro jako s koťátkem, babička nás pozorovala a usmívala se.
Přes léto Tichošek vyrostl, ukázalo se však, že bude malého vzrůstu, sotva třicet centimetrů výšky. Ráno chodil se mnou chytat ryby k Loučné, na pastvinu za krávami, a když jsem nebyl doma, zůstával s babičkou. Ta rozkvetla: starala se o pejska jako o vnouče, vařila mu stravu, kartáčovala srst, četla knihy o pečování o psy a jejich nemocech. Její zdraví se s příchodem Tichoška viditelně zlepšilo.
Uběhly roky jeden, dva, tři, pátý pryč. Tichoš stále bydlel u babičky, ale ráno mě čekal před domem a doprovázel téměř tři kilometry pěšky až ke škole v sousední vsi. Ve dvě už zase stepoval před školou, celou cestu domů se držel po mém boku, ať byl blátivý podzim nebo krutá zima. Tak plynulo devět let.
Devítiletka byla ve vedlejší vesnici a na studium dál jsem musel do města na učiliště nebo do Litomyšle dojíždět do internátu. Rodiče se rozhodli, že půjdu do města.
Ráno, kdy jsem měl nasednout na autobus, jsem seděl u babičky na zápraží s Tichoškem v náručí a plakal.
Vem si ho s sebou, když ti tak přirostl. Nechci vás rozdělit, plakala babička taky.
Kam bych s ním šel? Tichoš je přece váš. Dávejte na sebe pozor. Mamka k vám bude chodit každý den, já budu volat.
Když autobus odjížděl z návsi, viděl jsem Tichoška, jak pobíhá po nástupišti s jazykem venku, hleděl mi do očí a nechápal, proč odjíždím bez něj.
Studium mě pohltilo: knihy o zemědělství, ekonomice, veterině. Kamarádů jsem moc neměl, jen tu a tam jsem zašel za spolužákem, který znal naši ves.
Krátce před Vánocemi mi volala mamka babička Věra je na tom špatně, už týden nevstala z postele, Tichoš se od ní ani na chvíli nevzdálil, misky mu museli donést až k posteli.
Přijel jsem domů dřív, než jsem původně plánoval. Tichoš seděl na židli vedle postele a nepřetržitě na babičku hleděl, tesknýma očima a tichým knučením. Věra ho slabou rukou hladila po hlavě, občas setřela z nosu vlhkost. Byli oba vyhublí, babička i pes. Byla to podívaná, co brala za srdce: umírající stařenka a její pes, poslední radost v jejím bezdětném životě.
Když jsem na Tři krále znovu musel do města, bylo mi jasné, že babička už tady dlouho nebude. Tichoš mě doprovodil jen ke dveřím, nemohl babičku opustit ani na chvíli. Cítil jsem v sobě tíhu bolesti malý pes se snažil chápat, co znamená starat se o nemocného blízkého.
Únor přinesl konec babička Věra zemřela.
Co si asi má myslet šestnáctiletý kluk o takové ztrátě? Ne každý pochopí, když člověk přijde o jediné blízké stvoření a zůstane mu věrný pes, jenž naopak prožije bolest ze ztráty svého člověka.
Přijet domů jsem mohl až po zkouškách, na konci května. Kam se poděl Tichošek, nikdo nevěděl. Mamka říkala, že na pohřbu běhal kolem hrobu, chtěl do něj skočit, museli ho odtáhnout. Eskortovali ho domů, táta mu postavil malou boudičku s teplou dekou. Ale Tichoš se zdráhal u nás být. Vracel se do domu po babičce, i přes noc se tam točil, až jednoho teplejšího dne v květnu zmizel. Nedočkal se mě.
Půlku léta jsem hledal Tichoše v okolních vesnicích, vyptával se, ukazoval fotky. Prochodil jsem dvory celého okresu a nenašel ho. Věřil jsem, že čekal na babičku. Když nešla domů, šel najít ji sám. Taková byla moje představa smutné zvíře, hledající poslední štěstí.
Přišel srpen.
Jednoho dne jsme s rodinou jeli navštívit hroby na hřbitov v Hruškové hájku, padesát kilometrů od našeho bydliště. Ani mě ve snu nenapadlo, že bych tam našel Tichoše.
Ale sotva jsme vystoupili před kostelem z auta, vidím, jak tam letí šedivá koule, uši dozadu, jazyk visí Tichošek.
Padl jsem na kolena a rozplakal se:
Tichoš, Tichánečku, ty moje zlatíčko! Já tě celé léto hledal, kde ses tady vzal?
Tichoš vyskakoval až k mé hlavě, olizoval mi obličej, mrskal ocasem, byl vyhládlý a špinavý. Vyndal jsem celou svačinu připravenou na hřbitov chleby, karbanátky, koláče, hltavě je spořádal a nepřestával na mě hledět.
To je váš pejsek? ptala se paní u kostela.
Tichoš je náš, odpověděla mamka a utírala si slzy.
Vidím ho tu často od jara, bydlí tam u jednoho hrobu. Je úplný podhrabávač, skoro celý hrob rozryl. Už jsem to několikrát zaházela, ale on zase vyhrabe.
Bylo jasné, že jde o hrob babičky Věry a strejdy Miloše.
Když jsme šli na rodinné hroby, Tichoške se mě držel na krok. Jeho oči mířily pouze na mě, cestu vůbec nevnímal.
Celý hrobeček babičky a strejdy byl rozrytý psím tlapkami, převážně na straně, kde ležela Věra. Táta spravil křížek, mamka položila kytice, já na bobku držel Tichoše a ten smutně koukal chvíli na mě, chvíli na hrob, tu a tam mi olízl tvář.
Nenuť ho, aby jel s námi. Nech, ať rozhodne sám, sedl si ke mně táta.
Ale nechci ho zde nechávat, za chvíli bude podzim a pak zima. Vždyť už má skoro deset let. Jestli tady zůstane, najde si cestu zpět a poběží zpátky za babičkou, řekl jsem, věda, že fifty kilometrů pro něj nejsou žádná vzdálenost.
Když jsme odcházeli, Tichoš pobíhal mezi hrobem a námi, na poslední chvíli, když jsme nasedli do auta, skočil mi na klín.
Tichoši, už tě nikdy nenechám samotného, zavzlykal jsem přes slzy.