Eva Novotná pracovala v kavárně U Karlova mostu už šest let.
Znala každého štamgasta, jejich kávové rozmary i to, kdo odkládá cukr a kdo si radši dá druhý ovárek místo dezertu.
Jedno středeční poledne však vešel pán, kterého tu ještě nikdy nepotkala postarší chlapík v obnošeném kabátu s plátěnou taškou přes rameno. Vybral si nenápadný stůl v koutku, pomalu se posadil a z kapsy dychtivě vytáhl peněženku.
Eva ho zamyšleně sledovala. Vysypal na stůl hrst drobných a třesoucími se prsty je přepočítával tak úpěnlivě, že by do toho nejeden ministr financí mohl schovávat kalkulačku.
Evě sevřelo srdce. Když k němu přišla, tiše poprosil:
Jen… kávu, prosím. Na víc nemám.
Eva jen přikývla, ale v hlavě už jí to šrotovalo. Člověk v jeho letech by přece neměl řešit dilema mezi hladem a důstojností.
Přistoupila k pokladně, vytáhla své stokoruny a beze slova mu anonymně koupila polévku a pořádný chléb se šunkou. Když mu jídlo přinesla, pán překvapeně pozvedl obočí:
To jsem si neobjednal.
To je dnes na účet podniku, usmála se tak nenápadně, jak to jen česká servírka dokáže.
Starý pán zatvářil, jako by v tu chvíli v celé Praze nic lepšího nemohlo být. Skoro se rozplakal:
Děkuji Připomínáte mi někoho, na koho jsem už skoro zapomněl.
Jedl pomaličku, jako kdyby každé sousto mělo prodloužit jeho čas v teple.
Před odchodem se zastavil u pultu Eva na účtenku poznamenala číslo podniku. Co kdyby ho někdy potřeboval.
Dnes jste mi zachránila den, zašeptal, než odešel.
Eva na to mávla rukou. O takový den v gastroprovozu nestojí oslavovat.
***
O dvě hodiny později zacinkal zvonek u dveří tentokrát ostře. Vešli dva policajti.
Prosím vás, znáte tohoto pána?
Ukázali fotku. Byl to ON.
Evu zamrazilo.
Stalo se něco? Je v pořádku?
Policisté si vyměnili pohledy. Jeden tiše řekl:
Našli jsme ho u Vltavy. Odešel před chvílí
Eva si zakryla pusu dlaní.
To není možné, vždyť tady před chvílí seděl.
Policista přikývl.
Našli jsme u něj účtenku s názvem kavárny a vaším číslem. Vypadá to, že jste byla poslední, s kým mluvil.
Natáhl k ní přeložený papírek.
Evě se třásly ruce, když ho rozbalovala.
Uvnitř drobným písmem stálo:
Milé servírce:
Děkuji, že jste se ke mně dnes chovala jako k člověku.
Dala jste mi pocit tepla, když jsem ho už skoro necítil.
Teď můžu v klidu odejít.
Eva se rozplakala.
Ne kvůli výčitkám.
Kvůli tomu, že někdy i ten nejmenší dobrý skutek může být posledním světýlkem v něčím životě.
Policisté mlčeli.
Nakonec jeden z nich pověděl:
Neměl žádné příbuzné. Buďte ráda, že potkal zrovna vás.
Eva si opatrně přitiskla vzkaz k hrudi.
Od toho dne platila Eva každý pracovní den alespoň jeden oběd neznámému hostu. Ne proto, že by někoho litovala
ale protože v hodinové známosti se našla láska, která ji změnila navždy.