To je dítě Pavla…
Tento příběh se odehrál nedávno v Brně, v hezky zařízeném bytě ve čtvrtém patře devítipatrového domu. Žila tam mladá pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Alena.
Život Aleny nevykazoval žádné zvláštní zvraty ani překvapení. Vše šlo svým pravidelným tempem: důchod, práce, kamarádky, výlety za vnoučaty a pomoc staré mamince, která bydlela sama.
I ten den byl jako každý jiný.
Ráno Alena telefonovala své matce, zeptala se, jak se cítí.
Jo, den jako den. Víkend. Na důchodě pracovala v soukromé poliklinice, brala služby na recepci a zapisovala údaje.
A dnes? Co dnes? Samozřejmě, uvařit a dojít za maminkou každodenní rutina. Pokud být upřímným rutina už jí lezla na nervy, způsobovala tiché povzdechy a obracení očí v sloup.
Cesta byla přes dva dvorky. Žádný problém… Uvařit taky žádná věda. Navíc maminka měla ještě včerejší bramboračku a koláč. Ale páté patro bez výtahu… No, z toho se jí vždy chtělo sténat.
A taky jí těžko snášet matčiny stížnosti. Poslouchat detailní popisy, jak kde co bolí v různých intervalech, bylo únavné. Tyto vyprávění ani nečekaly řešení protože diagnóz už doktory slyšela snad tisíckrát, přehodnotila je a ráda doplňovala životními zkušenostmi sousedek nebo radami oblíbené doktorky Cajthamlové z televize.
Dceřiny rady shazovala se slovy, že člověk nic neví, není vystudovaný na správnou medicínu a nechápe podstatu nemocí. A to i přes to, že Alena pracovala čtyřicet let jako zdravotní sestra na operačním sále.
Co bys mohla rozumět! Skalpely rozdáváš, ale v hlavě nic!
Ale co, zase jen další den.
A taky do obchodu bude muset… Cestou za mámou aspoň nakoupí. Připravila pytel s odpadky do předsíně, šla ke zrcadlu si trošku upravit obličej. Na ženu přes šedesát vypadala svěže jen pár vrásek u očí a trochu povadlé tváře. Ale milý obličej, světle popelavé, krátce ostříhané vlasy, velké náušnice. A přeci jen… trošku jí už zářily lícní kosti.
Rážný chléb pro mámu a máslo, probíhala jí v hlavě myšlenka, zatímco obkreslovala rty, když v tu chvíli někdo zazvonil.
Vchod byl opatřen domovním telefonem. Kdo by to mohl být? Snad sousedka paní Soňa, kterou občas zvala na kávu.
Alena v ruce s rtěnkou, šla ke dveřím a otevřela.
Před ní stála štíhlá, světlovlasá dívka s culíkem, v pruhovaném tričku, delším tmavém svetru a džínách, s batohem na zádech. Později si vybavovala každý detail, ale teď si všimla jen dívčina tváře a mimina v hnědé dece v jejím náručí.
Oči úzké, napjaté lícní kosti, hluboký nádech, krok až na doraz k ní, podávaný uzlíček a krátké:
To je pro vás!
Alena dítě převzala reflexivně rtěnku stále v ruce. Cítila jeho váhu, shlédla dolů… Bože, to je opravdu dítě!
Než stihla vzhlédnout, dívka už sestupovala po schodech.
Alena udělala krok na chodbu za ní, vůbec nechápala proč jí dívka dala dítě?
Je to dítě Pavla, já musím do školy… zazněly rychlé kroky po schodech.
Dveře dole bouchly.
A bylo po všem…
Alena ještě chvíli stála na chodbě, doufala, že se dívka vrátí. Pak se vrátila do předsíně, podívala na pytel s odpadem a pomyslela: Až půjdu za mámou, nezapomenout na koš.
V předsíni stál taky cizí igelitový pytel. Ani si nevšimla, kdy ho tam dívka položila.
Až potom ji to opravdu došlo!
Proboha! To je živé dítě! Říkala, že je to dítě Pavla?
Určitě řekla Pavla?
Alena, pořád s dítětem v náručí, šla do obýváku, posadila se na gauč. Ano, dívka rozhodně řekla Pavla.
Kterého Pavla, proboha?
Alena měla jen jediného syna jmenuje se Roman. Má rodinu, dvě děti, žijí s manželkou v Praze. Alena tu žije o samotě v Brně.
Manžel Aleny zemřel před pěti lety, jmenoval se Karel.
Nedávalo to žádný smysl… A pak, dítě v jejím náručí se zavrtělo. No teda!
Rychle položila dítě na pohovku, rozbalila deku: béžový bavlněný obleček, maličké miminko s dudlíkem ve tvaru žabičky. Nemohlo mu být víc než měsíc.
No tak, drobečku pohladila dítko. Mimino cmoukalo dudlíkem a znovu usnulo.
Alena tušila, že odpověď bude v tom igelitovém pytli. Ale našla v něm jen dvě lahvičky, plechovku s náhradní kojeneckou výživou, plenky a pár oblečků.
Pořád ještě očekávala, že každou chvíli někdo zazvoní, dívka se vrátí, omluví se, vezme dítě a den půjde dál: koš, obchod, matka…
Dokonce si stihla dodělat make-up, postávala u okna a hlídala, jestli se nevrací.
Kde je? Co to bylo za výstřelek?
Za chvíli se dítě rozplakalo. Alena stála nad ním nejistě. Není to její dítě má ho přebalovat, krmit? Má na to nárok? Pořád znovu vykukovala z okna. Čekala…
Nakonec dítě musela převléknout. Pod oblečkem mělo dupačky a košilku.
Byla to holčička.
A teprve teď na ni dolehla zodpovědnost. Uvědomila si, že dítě jí bylo prostě podstrčeno!
Pavel… Pavel…
Co kdyby…?
Roman, její syn, míval veselou náturu. Kolikrát ho napomínala kvůli holkám. Občas si někoho přivedl domů no hrůza. Vše ale skončilo, když se oženil, je to dávno.
Měla za to, že Roman je v manželství spokojený. Jasně, někdy má plno práce s podnikáním a rodinou, ale mladí to dnes mají těžké. Nedávno si konečně vyřídili hypotéku, koupili nové auto, děti rostou…
No, no, přestaň plakat, vyměníme plenku.
Bože! To drobátko opustila vlastní matka?
Pořád to nechápala hlavou, ale ruce si pamatovaly: rychle a obratně přebalila, natáhla dupačky, vzala popískávající holčičku na ruky a šla do kuchyně bylo potřeba připravit mléko.
Tu někdo zazvonil. Alena těžko zvládla jednou rukou.
Proč jsi mi to nezvedla? volala matka.
Něco jsem dělala, mami. Co potřebuješ?
Byla jsi už v obchodě?
Ještě ne.
Kdyby bylo možné, koupila bych hrušky. Ale ty, co jsi koupila minule, ne! Myslím ty předminulé!
Dobře, mami.
Pamatuješ si, jak vypadaly?
Vzpomenu si.
Byly s tenkou špičkou a červeno-hnědým bokem, měkké. Ty byly výborné. Ty poslední neber, ty byly o ničem…
Holčička v náručí se vrtěla.
Mami, už se na to vzpomenu, teď už musím končit.
Co tam máš za hluk?
Televizi.
Aha, čekám tu na tebe a ty koukáš na televizi… Vypni ji a běž už! Chleba vyprodají!
Alena položila telefon, pohoupala miminko, přečetla si návod na přípravě kojenecké výživy.
Ale něco s tím musí udělat!
Roman!
Je skoro konec května. To znamená… počítala v hlavě měsíce.
Jasně v srpnu měl služební cestu do Frýdku-Místku. Že by se vydával za Pavla? To snad ne?!
Ale jestli to bylo krátkodobé poblouznění? Těžko soudit. Teď působí jako naprosto vzorný chlap, ale kdo ví.
Testla teplotu na zápěstí moc horké, strčila lahvičku pod studenou vodu.
Levá ruka už ji bolela. Pravda, už dávno není zvyklá držet mimina v náručí. Dřív kdyžsi zvládla i devítikilové.
Co teď? Asi by měla zavolat na tísňovou linku 112. Ale v hlavě to přebíjela nejistota.
Co když je to opravdu Romanovo dítě? Zkoumavě si prohlédla holčičku. Vypadala skoro jako Stáňa, její vnučka.
A pak co? Skandál, jeho žena by mu neodpustila. A děti?
Měla z toho sevřené hrdlo.
A tady máš, maličká, šikovná…
Miminko hladově sály, zavřelo oči radostí. Alena zjihla. Taková kráska! Asi jí už miminka opravdu chyběla.
Když usnula, Alena ji opatrně položila na gauč, šla do kuchyně zkusit volat synovi. Ale ten byl nedostupný.
Sakra…
Alena se rozhodla zatím nezasahovat. Nechtěla synovi ublížit. Stále doufala, že se mladá dívka vrátí. Nevypadala ztraceně nebo jako z ulice, spíš jako obyčejná studentka.
Ale matce o tom mluvit nechtěla. Tolik by se nervovala, volala, rozebírala to, strašila.
Zkusila zavolat vnuka Tomáše. Dozvěděla se, že táta je někde na stavbě vodovodu ve vzdáleném kraji bez signálu. Přijede až pozítří. Ale mámě prý volává večer a všechno je v pohodě.
Taky byste mi mohli občas něco říct! brblala Alena.
Ale věděla stejně, že syn na stavbě opravdu často není na příjmu, nemůže jí hlásit každý pohyb. Teď si ale zoufale přála s ním mluvit.
Zavolala i snaše Lucii, jen aby jí vyřídila, že pokud Roman večer zavolá, ať jí hned také zavolá.
Nestalo se něco? Má mu něco vzkázat? ptala se Lucie.
Ne, jen ho moc potřebuju slyšet. Prosím tě, Luci…
Lucie slíbila.
Mami, dnes nepřijdu, zvrkla jsem si nohu zalhala pak Alena své matce do telefonu, ale máš v lednici polévku i chleba…
Matka naříkala, ptala se, jestli jí skutečně nic není, vyhrožovala, že k ní vyběhne (no páté patro… kdo by se divil), pak ještě pětkrát volala zpět.
Po tomhle volání se Alena konečně uvolnila, sundala bílé kalhoty, převlékla se do domácích šatů, posadila se vedle miminka a dívala se na něj.
Opravdu, když dítě zachytíte u dveří, rozum je zastřený. Ale takové už to je. Co jí brání zavolat policii, odložit holčičku zodpovědně?
No… zaprvé, strach, kdyby to opravdu bylo Romanovo dítě. Třeba zalhal nějaké cizí dívce, použil jiné jméno. Zadruhé, nechtělo se jí jezdit na služebnu a něco vysvětlovat a popisovat. Zatřetí, něco v tom dívčině pohledu ji znejistělo směs zoufalství, bolesti a přesvědčení, že dělá to správné.
Ale chtěla se poradit aspoň s kamarádkou.
Dano, budeš v šoku, představ si, že mi před chvílí dali dítě před dveře…
Dana šoková nebyla, zamyslela se a jako detektiv radila, že zajde po práci a poradí.
Klid, Aleno, přijedu! Hlavně klid. Není třeba hned nadělat chaos.
Máš za to, že mám počkat a nevolat policii?
Zatím si rozmysli, jestli nenajdeme toho Pavla předtím.
Pavla? Jakého Pavla?
Otce dítěte. Není u vás v baráku nějaký Pavel?
U nás? Nevím! Víš kolik tu je bytů… možná padesát, devět pater. Možná se spletla, dívka.
To je možnost. Ale klidně to mohl být i Roman. Zkus se mu ozvat.
Celý den se točil kolem holčičky. Alena hledala na internetu informace o krmení, chytla se do spousty rad týkajících se výchovy dětí a pustila se do nich. Udělala malé masáže, pomohla jí vyprázdnit se, vykoupala ji, namazala krémem, zazpívala ukolébavku.
Jak je ta noha? Zítra přijdeš? volala máma.
Ale Alena si byla jistá, že zítra už bude vše vyřešené, a mámě slíbila, že se určitě staví.
Odpoledne přišla Dana, obhlédla všechny věci a šla obejít sousedy, vyptávala se na adresu Pavla, tvářila se, že jde o dopis.
Mám to! bouchla radostně dveřmi.
Pšššt, holčička zrovna usnula.
Taková malá miminka spí krásně koukla do pokoje, ale holka se zrovna rozplakala. A já mám stopu teď šeptala Dana.
Zjistila, že v šestém patře, o dvě nad ní, bydlí Pavel, co by mohl být otec.
Jsem si jistá, že dívka se jen spletla v patře, šeptala Dana Jdeme!
Kam jdeme?
K Pavlovi! Musíme si to vyjasnit.
Ale co když bude popírat?
Přitlačíme na něj, přizná se.
Dana, to bude trapas… Přijdeme tam, a on si bude klepat na čelo. Řekne, že jsme staré bláznivé baby.
Ale chceš přece vědět, jak to doopravdy je! Ne?
Alena chtěla. Holčičku ukolébaly, nahoru šly pěšky, nezvonily na výtah.
Kdo je tam? ozval se unavený mužský hlas.
Hledáme Pavla, ozvala se Dana.
Otevřela jim malá shrbená babička, mrkla na ně přísně, vrátila se do chodby:
Pavle! Pavle! Máš tu návštěvu…
Ze tmy vyšel chlapík, trochu neupravený, menšího vzrůstu, s bradkou.
Dobrý den, jdete kvůli tabletu?
Tabletu? Ne, jde o něco jiného. Dobrý den. U Aleny se najednou ocitlo vaše dítě…
Chlap těkal očima z jedné na druhou.
Dítě? To není moje…
A čí? Vy jste tady jediný Pavel, přitvrdila Dana.
Ale já jsem bezdětný! kroutil hlavou.
Tak to musíme ověřit. Dítě bylo doručeno omylem, dívka spletla byt, myslíme si.
Počkej, zarazila Dana, já to vysvětlím: Bydlím ve čtvrtém patře, dnes ráno u mě byla cizí dívka, dala mi malé miminko, řekla, že je to dítě Pavla, a rychle utekla. Nemám žádného Pavla, rozumíte?
Tak proč bych to byl já? pokrčil rameny muž.
Nechcete si dítě přiznat? utrhla se Dana.
Jaké dítě? nechápal dál.
Co kdyby šel s námi a ukázali jsme? navrhla Dana.
Neměl jste známost na konci loňského léta? Nebo třeba nějaký úlet? zjemnila Alena.
Úlet? No, vlastně nic. Jen internet. Asi mě s někým pletete… A jak ta dívka vypadá?
Vůbec nevím, zapomněla se představit smutně dodala Alena, Promiňte, asi jsme se spletly.
Alena tahala Danu pryč. Spouštěly se dolů.
Počkejte! Třeba můžu pomoct? Jsem ITák, byl bych schopen napsat výzvu na sociální síť… hledá se matka dítěte, nebo otec, fotku přidáme…
Ne, děkuji, mávala Alena rukou. Pořád cítila strach, že by v tom mohl lítat Roman. Podle zákona ale měla volat na 112.
Škoda, zamrzel se, Kdybyste chtěla pomoci, jsem doma často, dělám na dálku.
No ti dnešní mladí… vrtěla hlavou Dana, Spíš je to nějaký ajťák, není to žádný záletník.
Telefon od syna Alena nedostala, vytočila snachu a vyslechla:
Jé, zapomněla jsem ti volat, mami! Ten den je šílený Stáně plavání, Tomášovi se roztrhla kopačáková souprava a potřebuje novou na zítřejší zápas, lítala jsem, do toho volal Roman… Den!
Kdyby tušila, co Alena celý den zažívala!
Tak dost, zítra hned volám policii!
Ale když si večer lehla a zavřela oči, znovu se jí před očima měla obraz té dívky: zoufalství, strach, naděje. Co bude s malou, když zavolá policii?
Noc byla strašná. Budila se na každý zvuk od dítěte, nosila ji po pokoji, připravovala mléko. Obě nad ránem usnuly.
Probudil ji telefon.
Přijdeš? Jak je na tom ta noha?
Zadívala se z okna na dítě:
Přijdu.
Tak nezapomeň hrušky! A ještě…
Nakonec musela s dítětem ven, na vzduch. Udělala z šátku improvizovanou šálu, s mateřským zalíbením převlékla holčičku. Všechny její věci byly skoro nové a hezké. Šly do obchodu.
A i líbilo se jí to už nebyla v obchodě sama. Jen to zatracené páté patro…
Co to máš? divila se maminka.
Ne co, ale kdo. Tady máš nákup, podala jí tašky a šla položit dítě v obýváku.
A odkud?
Paní Semerádová mě poprosila na hlídání vnučky. Je u kadeřnice. Já s ní budu hodinu, jen krátce.
A ta noha?
Už je v pohodě.
Obě si holčičku prohlížely. A matka poprvé nezmiňovala své bolístky.
Podívej! Jak drží prst, šikulka! Jak se vlastně jmenuje?
Nevím, jen na chvilku ji mám, neptala jsem se.
Jak je možné vzít dítě bez jména! hubovala maminka.
A Alena celou cestu zpět domů přemýšlela, jaké jméno by holčičce mohla dát. Proč? Bylo to zvláštní, ale nějak tušila, že to potřebuje vědět.
A doma SMS: syn je na příjmu!
Posadila se s holčičkou na klín a volala Romanovi.
Cože? Mami, ty ses zbláznila, já mám přece rodinu! šokoval se po jejím zmateném příběhu.
Ale přinesli dítě právě mně, chápeš? Tak jsem si říkala, co kdyby ten Pavel jsi byl ty…
Mami, jsem Roman! Ty mě tak pojmenovala. To je chyba, hned volej policii. Nebo chceš, abych jim volal já?
Ne, já to zařídím. Jen… byla hladová, šly jsme ven, mám čerstvé mléko. Hned to udělám.
Mami, okamžitě volej policii! Máš rozum?
Neboj, už jsem se rozhodla. Jen se těžko pouštím, je tak hodná…
Měla sis tehdy vzít Pétova syna jako nájemníka, nezdá se mi to s tebou…
To jsou blbosti… Dnes to vše vyřeším. Dana mi pomůže.
Dnes? Teď! Volej, mami!
Ale Alena syna neposlechla. Holčička měla hlad, plenka byla špinavá. Tolik práce! A až to zvládne, hned to oznámí Daňe a…
Bude muset dítě předat. Ale kam? Uloží ji do nemocnice? Kam asi? Sama znala většinu brněnských nemocnic, a byla si jistá, že se má u ní lépe než kdekoliv jinde.
Ale… Zítra má službu a navíc, tohle už je trestné, držet něčí dítě skoro den a neoznámit…
Syn má pravdu.
S povzdechem balila holčičku. Byla už vyčerpaná a přece… jak pestrý den!
Obě jim usnuly téměř současně: miminko s poslední kapičkou mléka a Alena na vysokém polštáři s ní v náručí.
Probudil je rozhodný zvonek.
Alena opatrně vytáhla ruku zpod dítěte, koukla do kukátka a zůstala stát jako přikovaná. Otevřela dveře.
Kde je? Kam jste ji dala? Proč jste hned neřekla?
Na zápraží stála, držíc se zárubně, ta samá rozčilená dívka, co jí přinesla dítě. Oči se jí míhaly, byla jen v tričku a šortkách, přestože byl chlad. Těžce dýchala, vlasy rozježené.
Co jsem měla neříct? Alena nebyla úplně vzhůru.
Že nejste ta pravá! vyhrkla dívka.
Asi proto, že jsem ta pravá. A vy jste rychle utekla.
Ale víte, kde je, že? Musíte vědět!
Její pohled prosil: Víte, musíte vědět!
Alena couvla.
Pojďte dál.
Dívka vstoupila, ve strachu hledala informaci, kde je holčička, že poběží dál hledat.
Je tady, řekla jí Alena.
Kde konkrétně? To potřebuju vědět přesně.
No přece na posteli. Spí.
Alena ukázala do pokoje, kde spala holčička. Dívka tam došla nejistě, překvapená, proč ji volají dovnitř.
Když ji spatřila, sedla si na koberec k posteli a rozplakala se. Plakala hlasitě, ramena se jí třásla, musela ji Alena zvednout, dát jí napít vody a čaje.
Jez, aspoň kousek čokolády, ať se mi tu nezhroutíš… nabídla jí Alena zkušeně polévku a čaj.
Když hostka utichla, vysvětlila, že o dítěti nikomu neřekla.
Už jsem se bála, že mě zbaví mateřství… Děkuju moc… Spletla jsem si byt…
Po jídle se dívka představila: jmenuje se Markéta a holčička Eliška.
Byla to banální, až obyčejná historka. Markéta byla studentkou zdravotní školy, té, kterou i Alena sama absolvovala. Pocházela z malého města na jižní Moravě.
Loni v létě se zamilovala. Brněnský student Pavel jí slíbil svatbu. Byla s ním jen jednou v bytě č. 21. Pavel dítě nejdřív neodmítal, sliboval, že maminka pomůže.
Po Novém roce zmizel. Telefon zablokovaný.
Věděla, že studoval na VUT, měla nějaké údaje. Pátrala, našla jeho spolužáky ale Pavel už přešel do Prahy na jinou školu. Nikdo nevěděl, kde bydlí.
Možná to tajili.
Doma ji nechal otec a macecha otec ji označil za couru, vyhodil z baráku, řekl, že už nepomůže.
Markéta zůstala těhotná na koleji v Brně. Trochu peněz jí občas poslala teta, sestra matky. Ale uživit ji nemohla. Markéta se snažila dál učit, medicína byla vždy její sen.
Na síti objevila Pavla, občas jí odpověděl, pak zprávy mazal, od dítěte se distancoval.
Porodila v Brně. Na kolej se nemohla vrátit. Byla dva týdny u kamarádky, chtěla aspoň udělat zkoušky.
Pak přišly všechny pohromy najednou: kamarádka ji vypověděla byt, docházely peníze, na zkoušky nemohla měla dítě na krku, a na internetu viděla Pavla v objetí nové dívky.
Vzpomněla si, že Pavel vždy říkal: mamka pomůže. V otupělosti šla do bytu č. 21, dítě předala a zmizela.
Večer se snažila učit, celou noc proplakala.
Ráno napsala Pavlovi, že si dítě vezme po zkouškách. Ten ovšem tvrdil, že jeho máma o ničem neví.
Markéta zjistila, že dceru omylem předala cizím lidem. Pavel bydlel v téměř totožném domě, stejná čtvrť, byt 21, ale jiný barák.
Já jeho mámu viděla jen na fotce. Připomínáte ji tak moc… střih, všechno… Bože, co jsem to udělala!
Víš, jak se říká? Největší hloupost je stvořit mistrovské dílo a vzdát se autorství. Dívala jsem se na tvou Elišku a říkala si, jaká máma by se toho vzdala? Takže je dobře, že jsi se vrátila. Kam teď? Půjdeš ke skutečné Pavlově mámě?
Ne, to už ne! Za ten den jsem zešílela strachy. Celou noc jsem jen hledala Elišku a bolelo mě celé tělo. Dost. Půjdu na kolej, uvidím pak… Omlouvám se, asi jsem vám způsobila starosti.
Pravda je, bála jsem se, jestli v tom není můj syn. A máme co napravovat sousedovi Pavlovi… To byl trapas!
Alena jí vyprávěla historku se sousedem. I rozplakané Markétě cukaly koutky smíchem.
Skočím se omluvit, řeknu, že je vše v pořádku.
Zůstaň dnes tady, Markéto. Bydlím sama. A syn říká, že bych mohla ubytovat podnájemníka. Aspoň na měsíc.
U vás? Nemám na nájem.
Uvidíme později, teď je hlavní, abys mohla udělat zkoušky.
Markéta ani nestačila dopovědět, už spala v křesle s Eliškou po boku.
Dano, slyšíš? Ne, není Romanovo. Už mi volal. Není to ani soused. Poslouchej, dítě je u mě, spí, matka se vrátila. Nevyháněj ji! Jsem ráda, že jsem nevolala policii.
***
Mléko Markétě zůstalo, zkoušky zvládla na jedničku a dvojku. Za Aleninou mámou teď občas chodila i Markéta s malou. Páté patro…
A, světe div se! Rady od Markéty maminka přijímala s potěšením a chválila ji.
Má čerstvé znalosti, je chytrá!
Markéta po zkouškách nastoupila na brigádu díky Aleniným stykům získala praxi na záchrance. Často se s Alenou radila, medicína ji bavila.
A soused Pavel si náhle uvědomil, že jeho babičce by prospěl léčebný režim; injekce má od té doby Markéta.
Na podzim se dokonce přestěhovala i s Eliškou o dvě patra výš, starala se o Pavlovu babičku a srovnávala si myšlenky nad svým životem a novou budoucností.
***Jednoho dne, když Alena večer myla nádobí, přišla k ní Markéta s Eliškou v náručí a zastavila se mezi kuchyní a obývákem. Po chvilce ticha se ostýchavě usmála:
Aleno, nechtěla byste být Eliščina kmotra?
Alena zůstala stát s talířem v ruce, kapky vody jí stékaly po zápěstí. Dlouho se nikdo na ni takhle neobrátil. V očích se jí zaleskla slza.
Víš, Markétko, nikdy jsem nefandila velkým plánům… ale teď mám pocit, že vše nakonec zapadlo tak, jak mělo. Kmotrou budu moc ráda.
Vtom Eliška roztáhla ruce, jako by toužila obejmout obě ženy, a Markéta se rozesmála.
Alena si konečně přestala připadat zbytečná a už dávno zapomněla, že jí nějaká rutina lezla na nervy. Najednou byl každý den jiný a přesto svým způsobem správný voněl kávou i dětským mlékem, telefon zvonil nejen kvůli stížnostem, ale někdy i s radostí, a domovní zvonek už nevolal jen povinnosti, ale i překvapení.
A Pavlova babička si na Markétu i Elišku tak zvykla, že když někdo ve výtahu vtipně zahlásil: Tak co, paní domácí, máte tu dětskou školku? odpověděla jen pyšně: Máme tu lepší novou rodinu.
Jednoho podzimního rána, když šla Alena s Markétou a Eliškou na procházku do parku, Eliška poprvé vyslovila jasně: Al-nena! a rozesmála je obě. Někdy život vymyslí lepší pointu než román a tak, v brněnském domě s devíti patry, vznikla cosi jako náhradní, neplánovaná, ale upřímná rodina.
A když pak za dlouhých zimních večerů vyprávěla Alena mamince s úsměvem: Víš, mami, život ještě umí překvapit, matka jen mávla rukou a pro jednou neměla co dodat
Protože všechno podstatné už bylo, konečně, řečeno a nalezeno.