Deník, úterý 16. května
Prošla jsem dveřmi do ložnice a najednou jsem ztuhla. Markéta tam stála v bílých šatech a vypadala nádherně plné jemné krajky, skvostně jednoduché, dokonale zdůraznily její štíhlou postavu. Oči jí zářily neuchopitelným, tichým štěstím. Nemohla jsem zadržet úsměv ani obdiv.
Markétko, jsi krásná! Úplně záříš. Mám z tebe upřímnou radost. Už jsi konečně dokázala otočit list a otevřít srdce někomu novému, zapomenout na Michala! Jsi fakt statečná, víš to?
Na okamžik se jí stáhla tvář, úsměv jako by vypnul někdo na vypínač. Rychle začala rozepínat háčky na boku šatů, pohled sklopený k zemi.
Radši to sundám, zamumlala. Svatba je už za dva týdny, a kdyby se s nimi něco stalo, už bych nesehnala stejné.
Kousla jsem se do rtu. Tak hloupě jsem zmínila Michala. Proč? Teď, když Markéta začala nový život po boku slušného chlapa, minulost měla zůstat ležet zahrabaná hluboko Michal nestál za její trápení, už dávno ne.
Markéta kdysi věřila, že právě on je ten pravý. Pevně doufala, že jednou budou rodina Ale všechno se začalo bortit. Nejdřív se začal odtahovat, pak kritizovat její volby, kamarády, dokonce i sny. Přesvědčil ji, aby opustila lukrativní práci a odmítla stáž v Amsterdamu, pak na ni tlačil, ať si najde něco klidnějšího. Její rodiče tomu nerozuměli Markéta už ani nebývala doma, hodně plakala, uzavřela se do sebe. Michal jí namluvil, že ji rodiče nikdy nepřijmou, že jim vlastně vadí. Veškeré pokusy o otevřený rozhovor končily hádkou. Pak prostě zmizel. Jen dopis zanechal, že vše je konec, žádné vysvětlení. A zbyla jen obrovská díra, ohromná bolest. A dítě, které se Markéta rozhodla vychovávat, jak nejlépe mohla.
Teď, když spěšně sundavala svatební šaty, mi bylo úzko. Chtěla jsem jí jen říct, jak moc ji obdivuji. A místo toho jsem jí rozjitřila starou ránu
Malému Michálkovi byly teď čtyři roky. Neuvěřitelně bystrý, zvídavý kluk. Ptá se na všechno: proč je obloha modrá, kam odplouvají mraky, jak leze hlemýžď, nebo bez konce zkoumá berušky na zahradě. Ve školce ho vychovatelky chválily pro pohotovost rychle se učil, pamatoval si básničky i pohádky.
Většinu času trávil u Markéty rodičů babička s dědečkem byli rádi, že ho mají a dělali pro něj maximum. Vybrali pro něj jazykovou školku, zapisovali ho na plavání, vodili na tanec. Markéta ho vídala několikrát do týdne, málokdy se ale zdržela déle než hodinu.
Bylo to pro ni těžké. Malý byl až nápadně podobný otci. Stejné tmavé vlásky, stejný pohled, ten polozlobný, polozvědavý úsměv. Pokaždé, když na něj pohlédla, vracela se v duchu zpět, do dob, kdy byli ve dvou šťastní. Milovala ho z celého srdce a byla na něj hrdá. Ale spolu s láskou vždy přišla zdrcující bolest. Jakmile si syna přivinula, nebo pohlédla do jeho očí, slzy se samy draly ven. Nechtěla, aby to malý viděl vždy rychle otočila hlavu, nebo se přehrabovala v kabelce pod záminkou, že něco hledá.
Jednoho podvečera si pro malého přišla k rodičům. Seděl schoulený na koberci a skládal obrázkové puzzle.
Mami, koukej! zavolal a táhl ji k sobě. Skoro jsem to složil. Tady bude baráček a strom, a támhle pes!
Markéta si přisedla, donutila se k úsměvu.
To je moc krásné. Jsi šikulka.
Na okamžik se zamyslel a vzhlédl:
Mami, kde je můj táta? Všichni kluci ve školce mají tátu, jen já ho nemám
Markéta strnula. Cítila, jak se jí všechno uvnitř svírá, ale snažila se zachovat klid:
Nevím přesně, broučku. Tatínek je daleko. Ale určitě na tebe myslí.
Proč nezavolá? zamračil se. Řekl bych mu, že už umím zavázat tkaničky!
Má teď moc práce přemohla knedlík v krku. Ale určitě je na tebe pyšný.
Malý zamyslel, pak přikývl a vrátil se k puzzle.
Dobře. Až dodělám ten domeček, uvidí, jak jsem šikovný!
Markéta seděla, pozorovala ho a hltala slzy plné smutku i lásky. Chtěla říct něco víc, ale nenašla slova. Pohladila ho po vlasech, přivoněla k jeho hlavě dětský šampon a cosi uklidňujícího. Byla tady a on také. To bylo jediné, co v tu chvíli měla.
I když se snažila nežít minulostí, myšlenky na Michala neustále vracela. V koutku duše mu často hledala omluvy. Co když se mu něco stalo? Co když byl v nesnázích, nemohl se ozvat? Takové myšlenky ji držely nad vodou.
Matka ji nenápadně upozorňovala, aby přestala žít vzpomínkami, soustředila se na syna i svůj život. Kamarádky byly přímočařejší: Opustil tě, už to prostě přijmi! Markéta je stejně neposlouchala; omlouvala ho, vzpomínala na sliby a usmířené okamžiky. Hádky končívaly tím, že se stáhla do sebe, ostatní to vzdali. Přesto nezahálela: občas prošmejdila sociální sítě, volala po známých, kde mohl být, psala příspěvky s prosbou o pomoc. Odpovědí se nedočkala. Nechtěla nebo spíš nedokázala přijmout, že Michal odešel dobrovolně a už se vracet nehodlá.
Po pěti letech do Markétina života vstoupil někdo nový. Připomněla jsi sobě, že nejvíc věcí se děje v okamžicích, kdy je neočekáváme. Potkala Tomáše na narozeninách společného známého a byl úplně jiný než Michal. Pevně nohama na zemi, vstřícný, měl laskavost v očích i v jednání. Nevynucoval si úsměvy, nenutil k hovoru, když nebyla nálada. Á propos, když byla Markéta unavená, navrhl, že ji vezme domů.
Nejvíc ji dojalo, jak si padl do noty s Michálkem. Při první schůzce se hoch ustrašeně choulil u mámy, ale Tomáš si klekl, povídal o pohádkách, brzy společně skládali stavebnici. Později chodívali do parku, Tomáš ho učil jezdit na kole, četl pohádky před spaním. Když Markéta přišla jednou domů a načapala je malovat, Tomáš překvapil: Chtěl bych být pro něj opravdovým tátou. Když dovolíš, rád bych si ho osvojil.
Bylo hezké sledovat Markétinu proměnu byla zase svá, nemusela se přetvařovat. Já, její kamarádka Alena, jsem jí to upřímně přála. Ale dnes jsem nečekaně zmínila Michala a teď jen doufala, že zranění neotevřela příliš hluboko.
Ale Markéta se tvářila dospěle.
Dospěla jsem. Chápu, že city k Michalovi patří minulosti. Občas mě mrzí, že jsem syna pojmenovala stejně. Byla jsem tvrdohlavá, nechtěla slyšet žádné rady Jak jste mě vůbec mohli snést?
Dotkla jsem se jí opatrně.
Chceš si Michálka vzít k sobě?
Ano, Tomáš na tom trvá. Navrhoval i změnu jména, prý by to bylo osvobozující. Stejně se bude měnit rodný list kvůli osvojení.
Zastavila se u okna, pozorovala kapky dopadající na sklo.
Myslela jsem, že mi syn bude připomínat minulost. Ale on je náš, potřebuje plnohodnotné dětství a milující rodiče. Babička ani děda tu roli nenahradí! Tomáš to chápe, strašně si na malého zvykl.
Skvělý nápad, ožila jsem, zkus se ho zeptat na jméno!
Nevím, ještě jsem se nerozhodla. Máme čas.
Markéta upřímně lhala. Michala v sobě stále nezavřela. Láska k němu ji nikam neposunula, spíš ji bránila posunout se dál. Rodiče jí kontakt s dítětem začali odmítat, báli se, že hysterie před synem pokračuje dál. Přátelé se jí stranili. Někde v sobě věděla, že je čas uříznout minulost, soustředit se na přítomnost.
A hlavně na svatbu.
Ale jak je to těžké…
Tomáš byl skutečně laskavý muž, ale Michala nikdy nemilovala tak hluboce spíš ho používala k vyplnění prázdna.
Kdyby se Michal vrátil obeťovala by cokoli.
***
Svatba nebude!
Svatba nebude! vyhrkla Markéta a v očích jí plály jiskry, spíš tančila. Rozcházíme se jak loďky na Vltavě!
Tomáš jen stál v obýváku a nechápal. Do svatby zbýval týden už zařídili cukroví, květiny, poslali pozvánky. Jak to, že najednou nebude?
Co prosímže?! zakoktal se. Markéto, co se děje?
Markéta dál pohazovala věcmi z poliček do otevřeného kufru. Byla až lehkovážně šťastná.
Michal se vrátil! Představ si, přijel včera mluvili jsme, všechno si vysvětlili… Nevěřila jsem, že je to pravda!
Pak se zastavila a podívala přímo na Tomáše v očích klid, rozhodnost a žádná lítost.
Jsem ti za poslední půlrok vděčná, bylo s tebou hezky. Jsi úžasný člověk, Tomáši. Ale nikdy jsem tě opravdu nemilovala. Konečně mám šanci na štěstí nemůžu o ni přijít.
Tomáš cítil, jak se v něm všechno sevřelo ledovým chladem. Zase Michal. Ten, ke kterému se Markéta stále vracela v myšlenkách. Věděl, že na něj nikdy nezapomněla, tiše doufal, že se to změní.
Už jsi s ním mluvila? Co ti řekl?
Nic neomlouval, prostě uznal chybu. Řekl, že celou dobu myslel jen na mě!
Otočila se zpět ke kufru. Tomáš tam pořád stál jak omámený.
Volali jsme si… Jeho rodiče trvali na studiu v Londýně, nemohl mi nic říct. Byl pod tlakem… Teď je zpět a vše bude jiné, říkal, že mě už nikdy neopustí!
Stačila si vzpomenout na ten telefonát hlas Michala byl nervózní, rozklepaný.
Markéto, moje rodiče mě doslova donutili buď studium v cizině, nebo mě zavrhnou. Všechno mi zablokovali, účty, telefony Omlouvám se.
Proč jsi se alespoň neozval? ptala se opatrně.
Neměl jsem jak. Co bych ti řekl? Že jsem slaboch?
Při těch slovech ji zaplavilo teplo všechen vztek se rozplynul. Pořád na jeho hlas čekala.
Jsem zpět, tentokrát už to bude jiné!
Když teď balila kufr, slova jí zněla v hlavě.
Tomáš na ni zíral byl úplně bledý, pohled prázdný, záda shrbená. Markéta si toho ale nevšímala.
Nemusíš se bát, prohodila mileji. Vše jsem oznámila, hosty odvolala. A hlavně nevolej mi, nepiš, a nepiš si hlasovky. Rozhodla jsem se a už to nezměním, pod žádnou záminkou!
Zvedla kufr těžký, ale sevřela ho pevně a zamířila ke dveřím.
Tomáš, v sobě bolest a rozpaky, naprázdno polkl. Chtěl zakřičet, zastavit ji, ale potlačil to nebude působit zoufale. Pomalu uvolnil pěsti.
Nemyslíš, že spěcháš? promluvil.
Zastavila se s rukou na klice, záda napnutá.
Co když odmítne? Co když nebude chtít poznat syna? Nebo je už ženatý?
Markéta se prudce otočila, v obličeji nadšení i podrážděnost.
Chce konkrétní rozhovor, to mi stačí! A nepomlouvej ho Michal není takový!
Rukou málem sebrala kufr, jen tak cosi procedila skrze zuby:
Ani nepomáhej.
Instinktivně popošel, ale na poslední chvíli uhnul. Už teď byla myšlenkami s Michalem z očí jí čišela extáze, očekávání nového začátku.
Nevěděla, že Michal přichystal jiné plány chtěl jen uzavřít minulost, už byl dávno zadaný.
Tak těžce odtáhla kufr ke dveřím, zamrazila na moment, ale nic neřekla. Otevřela, vyšla. Neohlédla se.
Tomáš zůstal, díval se na zavřené dveře. Ještě chvíli ve vzduchu voněly její parfémy a zněla slova: Michal není takový! Ztěžka usedl do křesla uvědomoval si, že musí zvládnout žít dál bez ní, bez iluzí, bez ní…
***
Michal mezitím otevřel dveře. Překvapil ho ranní zvonek. Stála tam Markéta se dvěma kufry, oči jiskřily v očekávání. Nemluvil, hlavou mu běželo: Jak se mohla takhle splést?
On sám byl přesvědčený, že už mají vše za sebou. Když Markéta začala chodit s Tomášem, mohl se vrátit domů, žít s manželkou bez dramat. Za setkání byl rád, chtěl uzavřít minulost vše ostatní vzala Markéta příliš doslova
Teď stáli oba na prahu, ona vpřed, on couvl dozadu:
Rozhodla jsem se, prohlásila šťastně. Jsem tady a budeme rodina!
Zarazil ji zdviženou rukou.
Počkej, Markéto Asi o všem nevíš.
Z jejích očí zmizel úsměv, ztuhla.
Copak? Vždyť jsme přece domluveni, ne?
Zhluboka se nadechl.
Jsem ženatý. Už dva roky. Jsme s manželkou šťastní.
Markéta zůstala jak z kamene, oči rozšířené šokovaná, panická.
Co to říkáš? Volal jsi, říkal, že se všechno změní!
Volal jsem, abychom se rozloučili jako lidé. Ale ty sis to vyložila jinak.
O krok ustoupila, ruce se jí třásly.
Lhal jsi mi celý čas! Já jsem kvůli tobě všechno zahodila!
Vztek v Michalovi narůstal.
Nic jsem ti neslíbil. To ty sis všechno promítala bez reality. Nechtěl jsem ti ublížit.
Shodila kufr, rozházela věci po chodbě, křik a slzy, střídavě prosila a obviňovala. Nakonec ji Michal doslova vystrnadil ven, sousedé se už shlukovali. Po hodině, kdy ji už hrozili policií, Markéta odešla. Proti zamčeným dveřím ještě mezi slzami vykřikla:
Vrátím se! Ještě toho budeš litovat!
Michal si oddychl a začal na telefonu hledat nové byty Věděl, že je potřeba se stěhovat, raději na druhý konec Prahy.
***
Kráčela jsem ulicí v Praze, nevnímala okolí, na tváři mi stékaly slzy. Hlava plná útržků, duše těžká a prázdná. Pořád jsem vlastně nechápala, co se stalo v mých představách měl Michal stát ve dveřích, sevřít mě v náručí a slíbit, že už nikdy nebude jinak. Ale realita je jiná surová, neúprosná.
Chodila jsem dlouho, nohy mě vedly zpět k Tomášovi. U vchodu jsem otřela oči, chtěla aspoň vypadat statečně. Pomalu jsem zazvonila.
Trvalo, než otevřel. Ve tváři neměl už žádné emoce, prostě chlad.
Tomáši, prosím tě, začala jsem, hlas se mi chvěl. Vím, jak špatně jsem se zachovala, jak jsem byla absurdně hloupá ale chci to napravit.
Zase jsem zmlkla, hledala správná slova, v očích slzy.
Slibuji ti, že už v životě nevyslovím Michalovo jméno. Pochopila jsem, že jen s tebou můžu být šťastná. Dej mi ještě šanci.
Mluvila jsem opravdu upřímně v té chvíli jsem v to sama věřila. Pokud by mě Tomáš objal, všechno by se možná srovnalo.
Ale Tomáš zavrtěl hlavou. Už znovu nespadne do pasti.
Markéto Rozhodla ses. Před pár hodinami jsi tady se slzami balila kufr a šla za ním. Měla jsi jasno.
Byla to chyba! vykřikla jsem. Nevěděla jsem, co dělám, byla jsem mimo…
Povzdechl. Dlaní si zajel do vlasů.
Odejít jsi nemusela jen ode mě, odešla jsi k němu. Rozhodla ses, já to přijal. Ale teď, když jsi bez obou, bys chtěla zpět?
Ano! Protože tě miluju…
Pár sekund mlčel. Usmál se hořce a řekl nečekaně klidně:
Uvěřit už nemůžu. Sbohem.
Všechno ve mně spadlo. Ve tváři měl smířený klid, v očích rozhodnost. Tentokrát jsem opravdu odešla.
Prosím…
Je to tak lepší.
Zavřel dveře, já zůstala na studeném schodišti, bez ničeho. Znovu jsem se rozplakala tentokrát upřímně, ne ze vzteku.
Ztratila jsem Michala, ztratila i Tomáše a nevím, jak žít dál.