Když byla moje žena těsně před porodem, šla sama nakupovat věci pro miminko a nečekaně mě uviděla na trhu s milenkou. Poslala mi jen jednu zprávu a nechala mě zkoprnělého na místě.
Ten den bylo v Praze zataženo, chladno a pršelo. Veronika, osm měsíců těhotná, si opatrně nasadila látkový klobouk a s taškou vyrazila na trh. Její manžel, Petr, jí ráno řekl, že má důležitou schůzku, a tak odešel brzy. Nijak ji to nevzrušovalo, jen ji zamrzelo i když měla každou chvíli porodit, musela stejně nakupovat plenky, osušky a mléko pro miminko sama.
Na trhu to žilo. Veronika musela jít pomalu, aby udržela rovnováhu se svým velkým bříškem. Když už skoro nakoupila a chystala se odejít, zaslechla hlas, který dobře znala. Byl to hlas jejího muže.
Když se otočila, strnula.
Petr šel ruku v ruce s mladou ženou v krátké sukni a vysokých podpatcích, smáli se a povídali si. V ruce měl tašku a říkal jí:
Co chceš jíst? Koupím ti cokoli.
Ne, nechci moc, přiberu.
I kdybys přibrala, pořád tě budu milovat.
Veronika zůstala stát jako přikovaná. Neodvážila se přiblížit. Z dálky jasně viděla svého muže, člověka, se kterým sdíle život, jak něžně pečuje o jinou ženu zatímco jeho těhotná manželka musela jít nakupovat sama.
Slzy nepřišly. Srdce jí svíralo.
Nedělala scény. Nezaplakala. Jen vytáhla telefon a napsala mu vzkaz:
Právě jsem tě viděla na trhu. Jsem unavená, radši jsem si zavolala taxík. A ty hraj si svou roli dál.
Poslala to a vypnula telefon. Nečekala na odpověď.
Petr se smál, když mu telefon zavibroval. Přečetl si zprávu a jeho tvář zbledla. Pusťil dívku za ruku a rozhlédl se.
Co se děje? zeptala se.
Neodpověděl. Vyběhl z trhu a mumlal si:
Veronika Veronika je tady
Ale Veronika už byla pryč. S těžkým bříškem, klopýtajícím krokem mezi lidmi, suchýma očima. S prázdným srdcem. Bez vzteku, bez zášti, jen s bolestí, která ji dusila.
Když přišla domů, nešla nahoru do ložnice. Zamířila rovnou do kuchyně. Na stůl položila jednu věc po druhé, které koupila pro miminko modrý kabátek pro novorozence, vlněné ponožky, krabičku vonného pudru, plenky, lahvičku s mlékem. Jeden po druhém, jako nože do srdce.
Vzpomínala na večery, kdy byla těhotná a sama, zatímco on prý pracoval do noci. Na těhotenské prohlídky, kam chodila sama, čekající dlouhé hodiny v nemocnici. Na jeho chladný, vzdálený pohled v poslední době.
Všechno nakonec nebyla její představivost byl to on, kdo měl jinou.
Petr se domů vrátil o hodinu později, rozrušený. Když ji uviděl sedět zády v kuchyni, řekl přerývaným hlasem:
Veroniko promiň
Promiň za co? zeptala se, aniž by se otočila. Za tu schůzku?
Udělal jsem chybu. Ona je jen epizoda. Nikdy jsem tě nechtěl opustit. Nečekal jsem, že mě uvidíš
Kdybych tě neviděla, jak dlouho bys to ještě před