Lence záviděly kolegyně i kamarádky podařilo se jí získat staršího a dobře zajištěného muže. Petr byl o patnáct let starší než ona a stál v čele firmy, kde Lenka pracovala.
Sotva k nám nastoupila, a už se chystá do chomoutu, šeptaly si za jejími zády.
Z popelky princeznou.
Přesně tak.
Lenka sama nechtěla vztah se šéfem vystavovat na odiv. Začali spolu chodit ještě dřív, než se stala jeho zaměstnankyní. Dokonce ani netušila, že je Petr ředitelem společnosti, když šla na pohovor naslepo. Přesto byla okamžitě přijata, ač Petr tvrdil, že se výběru neúčastnil. Veškerý nábor měl na starosti personalista a rozhodoval na základě zkušeností a životopisu.
Později se to samozřejmě dozvěděla a požádala Petra, aby jejich vztah zůstal utajený. Ale jak se říká: co je skryto, jednou vyplave na povrch. O románku Petra a Lenky se brzy dozvěděli všichni, a kdejaký závistivec nevynechal příležitost k pomluvě vdovce a jeho mladé lásky.
Lenka však nikdy nezneužívala své krásy a byla přesvědčená, že si svou pozici zasloužila díky schopnostem, nikoli jen pro svůdný pohled. Ale jazykům zlí to bylo jedno.
Ještě neuplynuly ani dva roky od smrti Petry, a už si Petr hledá nevěstu.
Petra byla předchozí majitelkou firmy a první ženou Petra. Prožili spolu deset let manželství, než Petra tragicky zemřela a Petr zdědil nejen majetek, ale i firmu.
Petr se tím okamžikem stal žádaným ženichem, ale dlouho po ženině smrti byl uzavřený a zarmoucený, což jen přitahovalo pozornost jiných žen.
To je ale věrný muž…
Jako labuť! povzdechly si dámy z kanceláře.
Petr nebyl žádný donchuán ani pohledný playboy, spíš ženy lákalo jeho konto v bance. Lenka však Petra opravdu nemilovala kvůli penězům.
Seznámili se docela obyčejně narazil do ní vozíkem v supermarketu u pokladny, přičemž jí roztrhl punčochy a poškodil semišové lodičky navíc na ni ještě křičel, že se mu nacpala do fronty.
Lenka se však nezalekla a odpověděla mu tak, že Petr nakonec zaplatil její nákup a pak za ní běžel přes celé obchodní centrum, aby se omluvil.
Prosím vás, promiňte, byl to náročný den, omluvil se Petr. Můžu vám pomoci s taškami?
Děkuji, nechci. Jsem autem a zvládnu to, odvětila Lenka.
Ve skutečnosti žádné auto neměla. Počkala, až Petr zmizí, a šla na zastávku. Jenže Petr jel stejnou cestou a zahlédl ji stát u autobusu.
Nastupte, prosím.
Ne, děkuji.
Neodjedu, dokud nenastoupíte, trval na svém Petr a zablokoval průchod ostatním čekajícím. Po chvíli naléhání nakonec Lenka podlehla.
Ukázalo se, že Petr je příjemný muž, pokud zrovna nekřičí a nenajíždí lidem na nohy vozíkem. Lenka dokonce pomyslela, že v jiných okolnostech by mohli být kamarády. Ale Petr toužil po vážnějším vztahu, přestože po smrti Petry nevěřil, že ještě najde vhodnou ženu za manželku. A pak se objevila Lenka, která byla úplně jiná než Petra jak vzhledem, tak povahou.
Něčím ho však zvláštně přitahovala. Každý den přijížděl k jejímu domu a čekal ji u dveří. Nakonec Lenka svolila a šla na rande. A pak nastoupila právě k němu do firmy. Byla to náhoda? Možná.
Petrovi bylo jedno, co se povídá za jeho zády. Byl zamilovaný a neskrýval své city. Drahými dárky Lenku nerozmazloval, ale pozornosti jí věnoval dostatek.
Lence se líbilo, jak se na ni dívá. Také jí imponoval prostorný byt v centru Prahy, nové auto i zabezpečená budoucnost, kterou jí sliboval. Rychle si sbalila věci a přestěhovala se k Petrovi. Brzy se seznámila i s jeho matkou, paní Zdeňkou Macháčkovou.
Zdeňka byla tichá a ve všem poslouchala syna. Po smrti Petry si ji Petr vzal k sobě vařila, uklízela, žehlila košile a starala se o domácnost.
Ani příchod Lenky na tom nic nezměnil. Lenka se nevydávala za paní domu a s chutí jedla to, co Zdeňka uvařila. Všechno bylo ideální než se Petr rozhodl, že si Lenku vezme.
Lence vadilo, že Petr i po smrti ženy stále nosil snubní prsten.
Pořád cítím spojení s Petrou, přiznal se. To se Lence nelíbilo, a tak ho požádala, ať prsten sundá.
Dobře, zmateně souhlasil Petr, pokud ti to vadí, sundám si ho.
Nejsem přece milenka ženatého, vysvětlila svou pozici a Petr souhlasil. Prsten odložil a na chvíli na něj zapomněl. Když však přišla žádost o ruku, vytáhl ze sejfu krabičku s prstenem, v domnění, že Lenka bude nadšená.
Všechno bylo dokonalé: restaurace, živá hudba, pohár vína a na dně sklenky výjimečný rodinný klenot s nádherným briliantem.
Lenka se málem zakuckala, když objevila prsten ve sklence.
Vezmeš si mě? požádal Petr a natáhl k ní ruku, aby jí navlékl prstýnek. Ale Lenka jeho ruku odstrčila.
Ne.
Cože, ne?! zarazil se Petr.
Nechci nosit tenhle prsten.
Je to rodinná památka! Takových už není! Víš vůbec, jakou má cenu?! rozčílil se Petr.
Je mi jedno, kolik stojí. Nechci nosit něco, co měla tvá zesnulá žena.
Proč?
Je to špatné znamení.
Nech toho!
Mám si obléct i její svatební šaty? Tvoje maminka říkala, že je ještě má schované.
Šaty se dají koupit nové. Ale prsteny jsou unikátní, nenahraditelné. Podívej, jaká ruční práce! Jaké zlato!
Ne, nechci cizí věc. Ani tobě bych nedovolila nosit starý prsten, kývla k Petrovi prstu. Víš, jak to mám.
Je to tvé konečné rozhodnutí? zamračil se Petr.
Ano, promiň, vstala Lenka od stolu. Večer byl pokazený.
Asi si musíme dát pauzu, řekl Petr.
To si myslím taky.
Lenka odešla, Petr ji nezastavil. Hudebníci dál hráli, servírka přinesla jídlo a prsten zůstal v krabičce.
V práci se Lenka snažila Petrovi vyhýbat, a i on trávil celé dny zavřený v kanceláři. Večer odjela k rodičům domů. Ti ji přijali s otevřenou náručí, poradili zrušit zásnuby a najít si vrstevníka.
Jsi krásná a chytrá! Proč by sis měla brát Petra, když je o tolik starší a ještě navíc vdovec?
Lenka neodpověděla. Nevěděla, co dělat. Na jednu stranu byl Petr dobrý kandidát, ale na druhou ji děsila jeho upínavost k bývalé ženě.
Napjatá situace trvala několik dní. Petr nezavolal, Lenka se mu vyhýbala a nakonec si vzala i neschopenku, protože se necítila dobře. Firmou kolovaly drby, že šéf a jeho kráska se rozešli.
Situaci vyhrotil sám Petr, jenž chodil zachmuřený a svou špatnou náladu obracel proti zaměstnancům. A ani maminka nepřišla zkrátka. Paní Zdeňka se zeptala syna na Lenku, ale dočkala se jen nejasných odpovědí.
Maminčina láska nesla toto napětí těžce. Viděla, že syn trpí, ale neumí udělat první krok k usmíření. Rozhodla se proto jet k Lence sama.
Paní Macháčková?! udivila se Lenka, která nečekala hosty.
Ahoj, Leničko. Jak se daří?
Nic moc, jsem nemocná.
Proto jsi šla bydlet zvlášť? Aby ses vyhnula mně? přimhouřila oči.
Ne tak docela, Lenka zrudla.
Tak se vrať. Petr je bez tebe nešťastný.
To tak nevypadá, pokrčila rameny Lenka.
Je tvrdohlavý, ani mně neřekl, co se stalo. Co vás pohádalo? Milujete se, ne? ptala se tchyně.
Chce, abych měla na ruce prsten po jeho předchozí ženě.
Aha Takže kdyby nebylo prstenu, bylo by všechno v pořádku?
To by se mělo prodat a koupit nový. Nechci myslet na to, že ho nosila jiná. Navíc drahokamy uchovávají energii člověka.
Máš pravdu, Leničko. Podle mě Petr není na svatbu připravený. Nedokáže pustit Petru, ačkoliv tě miluje.
Na starém nové nepostavíš, paní Macháčková, povzdychla Lenka. Je mi to líto. Děkuju, že jste přišla. Těšilo mě.
Paní Zdeňka odešla sklesle. Mrzelo ji, že se syn s Lenkou pohádali kvůli drobnosti, která však měla hlubší kořeny.
Lenčina nemocenská skončila, a musela tedy zpět do práce. Nechtělo se jí Petra potkat, nevěděla, jak se chovat. Za tu dobu se ji ani jednou neozval. Bylo jí to líto, rozhodla se proto podat výpověď a zkusit štěstí jinde.
Petr podepsal výpověď bez jediného slova, jen seděl u stolu s kyselým výrazem.
Jsi dospělý, ale chováš se jako malý kluk, řekla Lenka při odchodu.
To ty za všechno můžeš! Nikdo mi nikdy nic neodmítl vyštěkl Petr.
Lenka už nic neřekla. Na Petrovu ruce zahlédla prsten, který znovu nasadil, když podepisoval papíry.
Udělala jsem správně. On svou ženu nikdy nepustí, pomyslela si Lenka a šla si sbalit věci.
Najednou jí bylo lehčeji a přestala pochybovat o správnosti svého rozhodnutí. Petr se dlouho zlobil, nedokázal pochopit, proč ho Lenka odmítla a nechtěla být ženou údajně tak výhodné partie.