Sousedka kradla můj kompost po pytlích v noci. Včera jsem jí tam velkoryse přisypala droždí.
Zase jsi chodila s kýbly k mojí hromadě? neptala jsem se, jen jsem konstatovala samozřejmý fakt.
Ludmila, moje sousedka za plotem, se ani neobtěžovala zvednout obočí. Stála uprostřed své zahrady, opřená o motyčku, a dívala se na mě, jako by ji někdo nevinnou nařknul.
Haničko, proč jsi taková? Vždyť toho máš celý valník! Copak ti může být líto pro sousedku, kamarádku z dětství?
Tohle není žádný valník, Ludko. Za to jsem dala přes pět tisíc korun včetně dovozu, kývla jsem ke znatelně zmenšené hromadě vzadu. A navíc je to moje soukromé vlastnictví.
Ale prosím tě, abys mi zaskřípala zubama! Vždyť to byly dva kýble na okurky. Důchod mám sotva na rohlíky, nemůžu si kupovat kompost po tunách jako někteří.
Věděla přesně, kam mířit. Ludmila se vždycky dovedla tvářit jako oběť: za všechno mohla vláda, počasí, sluneční erupce a samozřejmě já, protože moje rajčata zčervenají dřív než její.
Zalezla jsem zpátky do domu, cítíc, jak se ve mně vaří vztek. Nešlo o pár kýblů, ani o peníze spíš o tu drzost a pocit, že mě považuje za troubu.
Každou noc, kolem dvou ráno, jsem slyšela typický šramot. Nebyly to kýblíčky. Ludmila sbírala ve velkém: nacpala těžké černé pytle a odnášela si zásoby jako na obléhání.
Tonda seděl v kuchyni, lenivě kousal chleba a luštil křížovku.
Zase kradla? zeptal se, aniž by vzhlédl.
Zase. A já jsem teď prej lakomá.
Tak tam dej past.
Jasně. A pak vysvětluj, proč je sousedka bez nohy. Chce to chytrost, ne sílu.
Přišla jsem k oknu a podívala se na její skleník předmět všeobecné závisti. Ludmila ráda vykládala, že má vzácný druh a zlaté ruce. Zlaté má hlavně, když sahá na cizí kupky!
V noci jsem nemohla usnout. Poslouchala jsem někde štěkal pes, hráli cvrčci a najednou zase šourání. Lopata mlaskavě zajížděla do uleželého kompostu. O tu kupku jsem se starala, zakrývala ji plachtou, hýčkala ji a ona přijde a vezme si, jako by to bylo její.
Ráno jsem vyšla na zápraží, Ludmila už okopávala záhony.
Dobré ráno, Haničko! zapěla. Koukám, cukety ti žloutnou, nechceš radu?
Byla vyloženě v ráži podle stop za plotem zase odnesla aspoň tři pytle.
Ahoj, Ludko. To bys ráda.
Šla jsem do kůlny a pohled mi padl na polici se zahradní chemií: semínka, hnojiva, velké žluté balení sušeného droždí na jahody. Hned mě napadl plán.
Ludmila dávala ukradené do hustých stavebních pytlů, pořádně zavázala a schovávala do skleníku, aby to v teple pěkně uzrálo. Ve skleníku je teď horko a vlhko ráj pro kvašení!
Nalila jsem do kýble teplou vodu, nasypala zbytek cukru ze skříňky a vsypala celé droždí. Směs začala bublat, zavoněla po kvasu a spravedlnosti.
Když se setmělo, sousedka ještě nebyla v akci. Tiše jsem obešla zahradu z druhé strany. Věděla jsem, kde obvykle podlézá dírou v pletivu. Právě tam jsem vylila kýbl drožďové směsi a povrch opatrně promíchala. Miluješ cizí? Máš to mít se vší poctivostí.
Doma jsem si pořádně umyla ruce a šla spát s pocitem, že se spravedlnost navrátila.
Proč se culíš? zamručel ospale Tonda.
Budou hezké sny, odpověděla jsem a zachumlala se do peřiny.
Noc byla klidná. Ani obvyklé šramocení mě nevzbudilo asi Ludmila pracovala opatrně potichu.
Ale ráno nezačalo kávou ani zpěvem ptáků. Od sousedů se ozval takový řev, že jsem málem upustila hrnek.
S Tondou jsme vyskočili současně. Tonda, jen ve slipech, vyrazil k oknu.
Co se tam zas děje?! křikl a mžoural do slunce.
Přehodila jsem župan a vyšla na zápraží, do chladného ranního vzduchu, který měl nezaměnitelný kyselý odér. Ludmila stála u svého nového polykarbonátového skleníku s dokořán otevřenými dveřmi.
Vypadala neotřele. Byla celá posetá hnědými fleky, jako kdyby ji někdo natřel štětkou. Přišla jsem k plotu a hrála dokonalé překvapení.
Ludmilo, co se stalo? Nebouchlo ti topení?
Pomalu se otočila. Ve tváři směs děsu a no, všechno možné.
Ono ono to vybuchlo! vydechla ochraptěle. Haničko! To je živé!
Nakoukla jsem přes plot a málem pískla. Ve skleníku bylo hotové bojiště vesnického měřítka. Tam, kde večer ležely balíky s ukradeným kompostem, došlo k pravému hnědému masakru.
Droždí v teplém a vlhkém prostředí, navíc uzavřené v pevných pytlích, začalo kvasit a tvořit plyn. Tlak rostl, pytle se nafukovaly jak balónky, dokud zákony fyziky neposlaly vše do všech stran.
Plast v tom tlaku povolil a obsah vystřelil na všechny stěny. Průhledné stěny byly krásně potažené silnou vrstvou, strop to taky schytal. Precizní záhonek s oblíbenými paprikami vypadal jak z fronty. Uprostřed toho všeho stála Ludmila hlavní postava ranní frašky.
Co ti tam bouchlo? ptala jsem se naprosto klidně.
Ty pytle! zaječela. Vlezla jsem dovnitř a jeden najednou práskl! A druhý vzápětí! Haničko, co jsi tam přimíchala?!
Já? Nic, podivila jsem se naoko poctivě. Ludmilo, to je můj kompost na mém pozemku. Přidala jsem jen to, co vyrobila kráva.
Ale jak se to dostalo k tobě do skleníku hezky napytlované to je tedy opravdu záhada.
Ludmila ztuhla. V očích jí bylo vidět, jak jí to šrotuje v hlavě: když přizná, že je to moje, přizná i krádež; když řekne, že její, proč jí to bouchá pod rukama Zůstala stát a doslova i obrazně zatékala.
To je záškodnictví! nakonec vypravila. Chtěla jsi mě otrávit!
Čím? Přírodním hnojivem? pokrčila jsem rameny. Možná máš ve skleníku špatnou energii? Nebo tě někdo uhranul? Vždyť jsi sama říkala, že máš zlaté ruce.
Tonda vyšel na zápraží, mrknul na celou scénu, potichu se uchechtl do dlaně a rychle zmizel zpátky, aby nerušil lidem ráno smíchem. Ludmila popadla hadici a začala na sobě horečně smývat stopy vlastní podnikavosti.
Voda stékala po županu, ale ten odér bude držet, to ti podepíšu. To nebyla vůně jen obyčejného hnojiva to byl trvalý duch porážky.
Celý den se po vesnici nesla šeptanda o podivných výbuších u Ludmily. Padaly teorie: tajná pálenice, meteorit, kdo ví. Hrdinka sama mlčela jak hrob a celý den drhla skleník kartáčem.
Musela vynést všechnu sazenici a vyměnit svrchní vrstvu hlíny koncentrace hnojiva byla vyšší než i pro ty nejodolnější rostliny. Večer poprvé nevyšla na tradiční čaj na zápraží výjimečná chvíle.
Za týden jsem objednala další hromadu kompostu. Vyložili mi ji na obvyklé místo. V noci mě probudilo nezvyklé ticho. Žádné šramocení u plotu, žádný chřest lopaty, ani šustění pytlů.
Vyšla jsem do zahrady měsíční světlo osvětlovalo zcela nedotčenou hromadu.
Ráno šla Ludmila kolem mého plotu, schválně odvrácená. Teď už kupuje hnojiva v obchodě v barevných pytlích a za svoje peníze.
Nazdar, sousedko! zavolala jsem na ni. Jak jdou papriky?
Zastavila, pohlédla na mě. Nebylo v jejím pohledu ani špetky lítosti, ale byl tam jasný respekt vůči nevyzpytatelným chemickým procesům.
Jdou, procedila mezi zuby. Zvládám to sama, bez tvých darů.
To je skvělý. Kdyby něco, víš už recept na tu zázračnou zálivku.
Odtáhla se a skoro běžela domů. Já si v klidu uvařila silný černý čaj.
Byla jsem v naprostém klidu bez radosti i škodolibosti. Všechno je tam, kde má být. Moje je moje a na cizí už mi nikdo nešahá.
Plot není to, co určuje hranice, důležitější jsou pořádná ponaučení. Do cizí hromady se neleze, když nevíš, co tě čeká.
A sušené droždí mám teď vždycky schované nahoře v polici. Člověk nikdy neví, kdy se objeví další český mandelinka, která mě bude zkoušet na štědrost. S každým je třeba umět si poradit po svém.