Diagnóza zrada
“Vy už to máte opravdu vážné, viďte?” pronesla rázně paní Irena Dvořáková a upřeně se zahleděla na potenciální snachu. “A kdy tedy plánujete svatbu?”
“Zatím je brzy,” odpověděla Sabina s nuceným úsměvem, volila slova opatrně, aby se matky svého přítele nedotkla. “Bydlíme spolu teprve měsíc. Myslím, že je lepší dát tomu čas poznat se pořádně, zvládnout každodennost bez iluzí Kdo ví, třeba bychom se začali hádat kvůli maličkostem.”
Irena pozvedla obočí, ale nevzdala se své zvědavosti. Sabina jí vlastně byla celkem sympatická rozhodně víc než předešlá partnerka jejího syna. Ta byla protivná a neskutečně drzá! Ještěže David dostal rozum a rozešel se s ní.
“A co Lukášek?” změnila téma, i když její pohled zůstal stejně zkoumavý. “Ten už je skoro dospělý, ale přece jen”
Sabina se při myšlence na Davidova syna pousmála a pocítila v srdci trochu hřejivého citu. Vzpomněla si, jak těžké pro ni byly začátky soužití s puberťákem. Bála se, zda ji přijme, nebo v ní uvidí jen narušitelku a odcizení od matky.
“Je skvělý,” odpověděla upřímně a tentokrát byl její úsměv opravdový. “Ze začátku jsem měla trochu strach. Čekala jsem možná nevraživost nebo alespoň odstup. Ale vyklubal se z něj moc hodný, otevřený kluk!”
Chvíli se zamyslela, jak jednou Lukáš přišel ze školy, ochutnal její štrúdl a radostně prohlásil, že díky ní bude doma konečně pořádné jídlo.
“Dokonce,” pousmála se Sabina, “má radost, že konečně někdo opravdu vaří. Od Davida prý moc kulinářské zázraky nečekal. Občas mě Lukáš přemlouvá, abych ho něco naučila.”
David, až dosud zticha, tiše přikývl na znamení souhlasu. Na tváři mu přeběhl slabý úsměv i on byl rád, že mezi jeho synem a partnerkou to funguje.
“A už si říkal o sourozence?” neváhala s narážkou Irena.
David se bezděčně zamračil a střelil po matce mírně otráveným pohledem. Podobné otázky ji nikdy netrápily, ač ostatní přiváděly do rozpaků.
“A co je na tom špatného?” nedala se Irena, její hlas zněl vesele, skoro posměšně. “Lukáš miluje děti, pořád si hraje s bratranci. Tobě je teprve pětatřicet, holka, máš času dost přivést na svět aspoň dvě ratolesti!”
Sabina ucítila příval nepříjemných pocitů. Probírat tak osobní téma s cizí ženou ji znervózňovalo. Sevřela pod stolem prsty, aby si udržela klid.
“Bohužel to není možné,” řekla tiše s co největší dávkou sebekontroly. “Lékaři mi to kvůli mému zdravotnímu stavu důrazně nedoporučují.”
V místnosti zavládlo hrobové ticho. Z obličeje Ireny zmizela srdečnost, nahradila ji rezerva a odstup.
“Gynekologické problémy?” protáhla a s falešnou sladkostí se tvářila, že ji to zajímá. “Ale dneska už medicína zvládá zázraky. Co dřív nešlo, je dnes běžnost”
Sabina popohnala dech a potlačila chuť debatu utnout. Pohlédla na Davida, doufala v jeho podporu, ale on jen pokrčil rameny: “Musíš to vysvětlit sama.”
“Konkrétně to u mě nebude fungovat,” řekla klidně a s pohledem upřeným před sebe. Nechápala, proč musí své nitro stavět na odiv, ale musela to říct, aby předešla dalším dohadům. “Jde o zrak od osmnácti let mám diagnózu, a dítě by nejspíš znamenalo, že přijdu o zrak úplně. Riziko je příliš vysoké. Lékaři byli neústupní.”
Irena chvíli mlčela, zřetelně přemýšlela, jak je možné, že kvůli očím je dítě tabu.
“Co má zrak společného s mateřstvím?” nechápala, jako by myslela, že Sabina si vymýšlí výmluvy.
“Pravděpodobnost, že oslepnu, je devadesát procent,” vysvětlila Sabina a snažila se být faktická. “Takovou zátěž si nemůžu dovolit riskovat. Jaký má smysl mít dítě, které nikdy neuvidím, a sama se stanu závislou na ostatních?”
Cítila, jak v místnosti houstne zatuchlé napětí. Irena už dál nevyzvídala, občas na ni vrhla krátký, nespokojený pohled. Bylo jasné, že z této snachy vnučky ani vnuky nebudou, tak jak si o nich snila. V duchu ji nahradila představou silné, zdravé ženy, která rozšíří rodinu.
Ale Sabina necítila vinu ani potřebu omluv. S Davidem vše důkladně probírali, bavili se s lékaři, zvažovali všechny možnosti. Rozhodli se společně, že riskovat nebudou. V krajním případě v úvahu připadala adopce nebo surogátní mateřství, vždyť v dnešní době už je to možné zařídit bez větších obtíží.
Když se pár chystal odejít, v atmosféře se ulevilo. Irena objala syna, Sabině jen kývla hlavou, v tom gestu bylo víc povinnosti než citu. V předsíni chytila Sabina Davidův pohled v jeho očích jasně četla němé: “Omlouvám se.”
Venku na večerním pražském vzduchu oba tiše vydechli úlevou, že napětí je za nimi. Sabina se ho chytila za ruku, on ji stiskl. Neprobírali, co se stalo věděli, že “seznámení” nedopadlo tak, jak by si člověk přál. Ale na tom hlavním, jejich rozhodnutí být spolu, se nic nezměnilo.
***
O tři měsíce později.
Sabina poslední dny pociťuje zvláštní vyčerpání. Nejprve neřešila drobnou nevolnost myslela, že si jen přetáhla v práci, nebo ji skolila slabší viróza. Ale když se to nezlepšovalo ani po týdnu, začínala trochu panikařit.
Unavená byla stále, ráno jí bývalo špatně, běžné vůně ji z ničeho nic dráždily. Zkoušela se bránit koupila si v lékárně paralen, pila víc vody, snažila se spát dřív. Beze změny. V práci se hůř soustředila, večer padla do postele s pocitem, že sotva stála.
Jednou večer telefonovala mámě a v zápalu sdílela své obavy. Bylo znát, že s ní už cloumá zoufalství.
“Sabinko,” ozval se po chvíli maminčin hlas nejistě, “jsi si naprosto jistá, že nejsi těhotná?”
Sabina se téměř zarazila. Chviličku mlčela, než s jistotou odpověděla:
“Jsem si jistá! Nikdy jsem nevynechala antikoncepci. Předepsal mi ji lékař a přesně ji beru.”
“Stejně si udělej test, pro svůj klid. To jsou příliš vážné věci na odklad.”
Sabina chtěla protestovat, ale něco v tónu maminky ji přimělo přehodnotit postoj.
“Dobře, mami. Skočím si hned do lékárny, David je v práci,” řekla a položila sluchátko.
Oblékla si bundu, popadla kabelku a seběhla do přízemí. Lékárna byla hned u metra, pět minut pěšky. Šla trochu rychleji, jako by chtěla zahnout hlavě vír pochybností: “Co když má pravdu? Jak by to bylo možné? Vše bylo podle plánu”
V lékárně chvíli nevěděla, který test zvolit tolik druhů a značek! Vzala pro jistotu dva střední cenové kategorie, zaplatila pár set korun a šla domů.
Tam se na okamžik zastavila v chodbě. Ruce se jí třásly, když testy rozbalovala. Podle návodu udělala, co měla, a čekala.
První minuty byly nekonečné. Nervózně sledovala ručičku na hodinách, pak papírky a dvě čárky vystoupily jasně. Zopakovala to na druhém testu. Také dvě syté čárky.
“To není možné!” vydechla překvapeně. “Tak pečlivě jsem si vše hlídala!”
Zazvonil zvonek. Sabina se lekla z leknutí. Bylo jasné, že to bude Lukáš syn se někdy vrací bez klíčů, když spěchá ze školy.
Rychle vhodila testy do koše, uhladila si vlasy a běžela ke dveřím.
“Zase jsi zapomněl klíče?” usmála se a pustila ho dovnitř.
“No jo,” omluvil se Lukáš a zašoupal nohama. “Ve spěchu jsem to zapomněl”
Sabina zamířila do kuchyně puberťák měl určitě hlad. Netušila, že jeden z testů spadl vedle popelnice a zůstal zlověstně na zemi
***
“David,” začala Sabina o pár dní později, když balila věci, “pojedu na týden k mamince. Není jí moc dobře.” Vyhýbala se mu pohledem. Vadilo jí, že musí lhát, ale momentálně neměla sílu vytáhnout pravdu na světlo zdraví je přednější, rozhodnutí už padlo.
David ihned zvedl hlavu od notebooku starostlivě: “Mám jet s tebou? Nebo vzít něco na cestu? Můžu dojet, když bude potřeba!”
Sabina na něj krátce a vděčně pohlédla. Jeho úžasná starost ji dojala, ale zároveň to všechno komplikovalo.
“Není třeba, kdyby něco, dám ti hned vědět,” zvládla pronést co nejklidněji. “Zavolám, kdyby se cokoli dělo.”
Skládala si do tašky svetr, džíny, trička, spodní prádlo a zubní kartáček. Myšlenky jí lítaly hlavou. Autobus na Hradec Králové odjížděl za chvíli musí to stihnout.
“Dej mi vědět, hlavně,” řekl David ještě, když ho na moment objala. “Stejně se ti bude po mně stýskat!”
“Vrátím se dřív, než si myslíš,” zamumlala Sabina.
Cesta na Florenc jí utekla v mlze a nervozitě. Neustále kontrolovala mobil jestli nepíše David nebo volá máma. Držela se plánu: přijedu, zjistím, co se děje, a pak vše v klidu vyřešíme spolu.
Druhý den zamířila do soukromé gynekologické ordinace, kam se objednala pod anonymem. Všechno šlo rychle prohlídka, odběry, ultrazvuk Lékařka v letech si pečlivě prohlížela výsledky, ptala se na anamnézu.
“Ano, jste těhotná,” potvrdila nakonec klidně. “Odhaduji pět až šest týdnů.”
Sabina jen kývla. V duchu doufala, že je tu chyba, že testy ukazovaly falešně. Ale teď měla jasno.
“Brala jsem přece pilulky! Jak je to možné?” hlas jí zněl zoufale snažila se zachovat klid, ale uvnitř měla guláš.
“Je to možné, i pilulka může selhat třeba při užívání antibiotik, poruchách trávení, někdy nevhodný lék… Děje se to, vzácně, ale děje,” vysvětlovala doktorka profesionálně.
Po chvíli ticha se zeptala: “Chcete si těhotenství ponechat?”
Sabina pevně sevřela prsty kolem kabelky. To rozhodnutí znala už dlouho riziko bylo příliš velké. Slova lékařů měla stále v hlavě.
“Riziko ztráty zraku je devět ku jedné. Vzala byste to na sebe?” řekla napůl šeptem.
Paní doktorka uznale pokývala hlavou. “Vaše rozhodnutí chápu. Zdraví je na prvním místě. Vyplníme potřebné testy a zítra se domluvíme dál. Pokud byste chtěla, je tu i možnost si o tom s někým promluvit.”
Sabina poděkovala a mechanicky strčila papíry do kabelky. V čekárně ještě chvíli stála, několikrát se nadechla. Další den už přijde nový krok.
***
“Sabino!” vyhrkl rozradostněně David v telefonu. Jeho hlas zněl opravdu nadšeně, až se Sabině sevřel žaludek. “Proč jsi mi to neřekla?”
Ztěžka popadla dech.
“Co myslíš?” Nasadila co nejklidnější tón, ale bála se, že už něco tuší.
“No, že čekáš dítě!” zaznělo v telefonu nadšeně, jako by měl dokonalou představu společné budoucnosti.
Sabina na vteřinku zavřela oči, aby získala čas.
“Jak jsi na to přišel?” odpověděla zvolna, srdce jí tlouklo jak splašené.
“Našel jsem doma na podlaze těhotenský test. Dvě čárky! Hned jsem tě objednal k vyhlášené lékařce. Půjdeme spolu,” vyhrkl natěšeně.
Musela ho trochu přibrzdit, i když nechtěla být krutá.
“David, já myslím, že to je omyl. Beru prášky pečlivě každý den, nikdy jsem nevynechala. Něco není v pořádku,” řekla mírně.
Na druhém konci bylo ticho. Sabina jasně cítila, že Davidovi hlavou víří stovky myšlenek.
“No víš,” zakoktal, “den předtím byla máma na návštěvě. Viděla tvoje prášky a přesvědčovala mě, že tvoje nemoc není zase až tak vážná. Že dnes už mají ženské děti i s horší diagnózou a zvládnou to. Že je lepší poslouchat přírodu a vykašlat se na chemii. Tak jsem se dal ukecat”
Sabina ztuhla.
“Ty jsi mi něco udělal s léky?” otázala se, i když měla neblahé tušení.
“Ne! Vůbec ne,” začal David panikařit, “jen no, tablety se mi jednou rozsypaly. Tak jsem ti je vyměnil za vitamíny. Myslel jsem, že nic nebude. Máma mě přesvědčila, že je lepší risknout a neřešit pořád dokola zdraví. Nechtěl jsem ti ublížit. Opravdu ne!”
Sabina cítila, jak jí stoupá krev do tváří. Roky mu vysvětlovala, jak životně důležité je to nevynechat! On, místo aby jí stál po boku, udělal na slepo rozhodnutí za ni.
“Ty sis dovolil podvádět mě s prášky kvůli radám své matky?” její hlas teď zněl tvrdě a třásl se. “Riziko jsem ti vysvětlila tisíckrát. Chtěl jsi dítě, a to za každou cenu?”
David sebou trhl.
“Chtěl jsem normální rodinu, dítě, pořád jsem myslel na nás” snažil se obhajovat.
“Tohle není rodina, Davide!” zvýšila Sabina hlas. “To je zrada! Ohrozil jsi moje zdraví, moje oči a bez výčitek!”
Musela se na chvíli odmlčet, aby se uklidnila.
“Nevím, co bude dál. Můžeš přijít pozítří, sejdeme se u parku ve dvanáct?” utrousila nakonec.
“Samozřejmě přijdu!” nadějně hlesl David.
“Tak nashle,” pronesla Sabina krátce a zavěsila.
V hlavě jí šlehal hněv. On jí vyměnil prášky za vitamíny! Co víc je třeba dodat? Irena, navzdory veškerému poučování, nakonec vsadila na svá laická přesvědčení a David podlehl jejímu tlaku. Sabina věděla, že s člověkem, který nerespektuje základní důvěru, nemá smysl tvořit budoucnost.
V den schůzky přišel David do parku s předstihem, v ruce kytici bílých růží její oblíbené. S nadějí vyhlížel, jak Sabina přijde sama a usměje se na něj.
Místo toho přišla v určené chvíli, zavěšená do svého bratra Karla, s kameným výrazem. Nevzala si od Davida květiny, jen tiše podala obálku.
“Co to je?” zarazil se, nechápal, proč jí v očích chybí emoce.
“To znamená, že dítě nebudeme mít,” řekla chladně. “Zradil jsi mě, riskoval jsi mé zdraví kvůli ‘moudrosti’ své matky. Nikdy ti to neodpustím. Zítra si přijdu pro věci s bratrem, abych předešla scénám.”
Otočila se, beze slova odcházela. David se rozběhl za ní:
“Sabino, počkej, co blázníš?”
Odpovědí mu byl pohled Karla, který stál bez hnutí jako zátaras. Byl jasně rozhodnutý, komu věří víc.
“To není fér! Konzultoval jsem to s lékaři dneska už je medicína jinde! Jen nechceš děti a hledáš výmluvy!” vykřikl David.
Sabina se naposledy otočila, velmi klidná i přes bledý obličej.
“Šel jsi k lékařům za mými zády? Ptáš se vůbec na přesné diagnózy? Vysvětlil jsi jim, co riskuji? Asi ne. Sám jsi slyšel, co jsi chtěl slyšet.”
“Já myslel na rodinu! Na naši budoucnost! Vždyť jsi uvažovala o adopci, proč ne vlastní dítě?” argumentoval David.
“Protože tohle není experiment, Davide!” její hlas poprvé opravdu zahořkl. “Jde o mé zdraví, můj zrak, můj život! Můžeš si představit být trvale slepá? Spoléhat na ostatní, nevidět tvář svého dítěte?”
Než mohl odpovědět, vstoupil Karel.
“Víc už není co říct,” zakončila Sabina ostře. “Nechci mít s tebou nic společného. Nechci žít v nejistotě, kdy mě příště podrazíš.”
David už jen tupě přihlížel, jak Sabina odchází. Po cestě parkem ji bezpečně doprovázel bratr ohleduplný, pevný jako skála.
Na lavičce zůstaly nedarované růže. David poprvé naplno pocítil, co vlastně ztratil. A v té chvíli se znenadání ozvala otázka: “A neměla pravdu ona?” Ale to už bylo pozdě.