Poslouchej, musím ti vyprávět, co se stalo u nás na chatě. To bys nevěřila.
Takže naše Božena si šla k sousedce pro sůl na nakládání okurek. Jo, zase ty okurky, ona bez nich nedá ani ránu. No a otevře jí dveře a hle, stojí tam její Karel. Její vlastní Karel, ve vybledlých trenkách a nátělníku, jak by to snad byl jeho obývák.
Karle?! Takhle ti to z ní jen vypadlo, jako by ztratila dech.
On úplně zbělel, pak zrudl, pak zase zbělel. Boženko… já ti to všechno vysvětlím…
Za jeho zády se objevila Jarka, sousedka, vlastně vdova, co bydlí na vedlejší parcele už roky. Jenom v županu, očividně ledabyle hozeným přes nahé tělo.
Karle, kdo tam je? zeptala se a když uviděla Boženu, začalo jí být jasné, o co jde. Jejda…
No a teď si představ tři lidi, co na sebe mlčky zírají, pak najednou Božka otočí na patě a valí ke své brance. Rychle, skoro jak splašená.
Boženko, počkej! Karel se za ní rozběhl, jak byl, zapomněl na trenky i ostudu.
A samozřejmě celá zahrádkářská kolonie, kde je dvanáct parcel, se vyhrnula na ulici. Představ si: Karel Novák, předseda chatové osady, jak běží za ženou bez kalhot.
To je zas komedie, poznamenal s úsměvem soused Milan.
Božena se zabouchla doma, Karel buší na dveře: Božko, otevři, nech mě to vysvětlit!
Jak dlouho? zařve přes dveře.
Cože?
Jak dlouho to s ní máš?
Nastalo ticho. Pak potichu: Osmnáct let.
Božena sjela zády po dveřích až na zem. Osmnáct let. Právě tolik slavil jejich mladší syn, Vašík.
Na dvoře zaskřípala branka a přišla už upravená Jarka.
Boženko, vyjdi ven, musíme si promluvit.
Jdi pryč, ty zmije!
Hele, už nejsme děti, pojďme to řešit v klidu.
Božka sebrala odvahu, vyšla. Sedly si spolu na schody, Karel postával stranou.
Osmnáct let, Jarko… Jak se to stalo?
Pamatuješ, jak jsi měla zlomená záda? Dva měsíce jsi ležela v nemocnici.
Božena dobře pamatuje. Operace, dlouhé léčení, Karel všechno zkazil okurky přesolený, rajčata uhnila.
Já jsem mu tehdy pomáhala, povídá Jarka. Na zahradě, v kuchyni no a…
A už to jelo, zamručel Karel.
Osmnáct let! Dělali jste ze mě blbce!
Nikdo tě za blbou neměl, ohradila se Jarka. Ty sis žila život, my taky.
Já?! On je můj manžel! Otec mých dětí!
No a? Přestal snad být tátou? Děti jsou živené, chata opečovaná.
Božka zvedla ruku, ale Karel ji chytil: Božko, nech…
Nesahej na mě! vytrhla se a zmizela v domě. Na ulici stálo už půl osady.
Rozejděte se, zaburácel Karel. Divadlo skončilo!
Ale nikdo nikam nešel. Všichni drby a šuškandy. Lída ze třetí parcely nezdržela poznámku: Já jsem to vždycky tušila! Viděla jsem je spolu!
Nevyprávěj, ozval se její muž. Jakýpak viděla, jsi slepá jak krt.
Ty jsi krtek! vrátila mu to. Já vím, co vím!
Večer seděla Božka na verandě, Karel kroužil kolem ní: Boženko, řekni něco!
Co? Rozvod?!
Jaký rozvod? Vždyť nám je šedesát!
A co má být? Po šedesátce už nejde?
Božko, nech toho! Čtyřicet let jsme spolu!
Ale osmnáct z nich s Jarkou.
Žil jsem s tebou! K ní jsem jenom…
Jenom?
No dvakrát týdně.
To není jenom, Karle, to je plán!
Sedl si naproti.
Božko, mám tě rád. Ale Jarka je jiná.
Lepší?
Ne lepší. Prostě jiná. Ty jsi domov, děti, zahrada. U ní vypnu od všeho.
Tobě se chce vypínat? Já skládám okurky!
To právě! Ty pořád něco děláš! A já chci někdy jen sedět, dát si pivo, pokecat.
Se mnou nekecáš?
S tebou řeším děti, vnoučata, zahradu. S ní mluvíme o životě. O knihách.
Vážně čte? Víš, že bych to do ní neřekla.
Čte. A básničky zná. Má ráda klasiku.
Božka jen vyprskla smíchy.
A co teď?
Nevím. Jak rozhodneš ty.
Já mám rozhodnout? Ty ne?
Mně už je dvaašedesát. Chci mít klid. S kým to už je na vás.
Tak s kým? Se mnou, nebo s ní?
Mlčel.
A nešlo by s oběma? nadhodil tichounce.
První co pod ruku přišlo, zrovna sklenice okurek, po něm hodila. Vedle. Rozbila ji o stěnu.
Vypadni!
Karel se sbalil k Jarkovi, kam jinam.
V noci Božka nespala. Přemítala. Čtyřicet let společného života, dvě děti, vnoučata, chata postavená čtyřma rukama. A osmnáct let lží? Možná ani ne lež. On přece nic nesliboval. Jen žil. S ní i s Jarkou.
Ráno přinesla Zdena z pátého kousek koláče.
Božko, drž se!
Díky.
Když budeš chtít, můj Olda mu může dát přes hubu!
Není potřeba, nejsme ve školce.
A co budeš dělat dál?
Zatím nic.
Já bych vyhodila!
A tvůj Olda nechodí k Lídě ze třetí?
Zdena zrudla.
Jak tě to napadlo?
Viděla jsem je v malinách.
…byli probrat záhonky!
V náručí?
Práskla dveřmi.
Kolem poledne dorazil Milan: Paní Boženo, nechcete zryt záhon? Nebo pomoct s něčím?
Děkuju, netřeba.
Prej prej si Karel přijde pro věci.
Jaký věci? Spodky?
No… asi jo.
Dej mu je. Díky.
Odpoledne přišel skutečně Karel. S pokorou.
Přijdu si pro věci.
Vem si je.
Šel do domu, Božena za ním.
Karle, proč zrovna Jarka? Co na ní je?
Zastavil se.
Nevím. Je s ní lehko.
A se mnou těžko?
Ne. Ale… ty vždycky přesně víš, jak na to. Jak naložit okurky, kdy sadit brambory, co dát vnoučatům k svátku. Ona neví. Zeptá se mě.
Takže se cítíš důležitě?
Spíš potřebně.
Sedla na postel.
Karle, já taky nevím všechno. Třeba nevím, jak žít, když muž osmnáct let spí se sousedkou.
Božko…
Nevím, jak koukat dětem do očí… co říct vnoučatům, proč dědeček je teď u tety Jarky.
Nic jim neříkej!
Musím, Karle. Zítra přijede Honza s rodinou. Co jim povím?
Že jsme se pohádali.
Karel si sedl blízko.
Božko, pojďme na všecko zapomenout!
Jak to jako? Když Jarka je za plotem a my budeme dělat, že nic?
No A co navrhuješ?
Božka se zvedla, koukla z okna. Jarka zalévala okurky, v tom županu.
Víš co? Žij si kde chceš. Ale vnoučatům to vysvětli sám.
Boženko!
A letos si okurky naložíš sám. Jarka ti poradí. Ta je vzdělaná, s okurkami to zvládne.
Karel se odsunul s uzlíkem. Celá ulice zase přihlížela.
V noci Božka zaslechla šramot. Vyšla ven, u skleníku stál Karel.
Co tady děláš?
Rajčata kontroluju. Večer má být vedro, musím otevřít.
Karle, vždyť jsi šel pryč!
Jo, ale rajčata jsou moje! Nenechám je chcípnout!
Otevřel skleník a odešel přes plot.
Ráno přijeli děti Honza s rodinou.
Mami, kde je táta?
U sousedky.
Na návštěvě?
Bydlí tam.
Honza se posadil: Jakže to?
Božka to vysvětlila stručně.
Osmnáct let?! Mami, takže když se narodil Vašík, už to jeli?
Asi jo.
Honza šel ke Jarkovi. Božena slyšela křik, práskly dveře.
Táta říká, že vás obě miluje.
To máme štěstí.
Mami, vážně třeba miluje?
Honzo, ty bys to zvládl?
Já? To ne. Já nejsem táta. On je prostě svéráz…
Vnuk přiběhl: Babi, proč je děda u Jarky?
Pomáhá jí s rajčaty, odpověděla Božka.
Honza se rozesmál: Mami, jsi hustá!
V noci zase Karel na zahradě, zalévá záhonky.
Karle, nejsi blázen?
Sucho je! Všechno mi chcípne!
Nová rodina tě čeká, zalej tam!
Jarka má svůj záhon! Ale tohle je taky můj!
Božka vzala druhý konec hadice: Podrž to, ať to není na věky.
Zalévali spolu, beze slov. Pak na lavičku.
Karle, upřímně koho máš radši?
Božko, co to je za otázku?
Normální. Koho?
Zamyslel se. Obě. Ale jinak.
Jak to myslíš?
Ty jsi pro mě pravá ruka. Jistota. Bez tebe to nejde. Ale ona? Ta je pro mě svátek. Málo, ale radost.
A kdybych tu nebyla?
Boženko, neříkej takový věci! Ale asi bych si ji nevzal. Svátek by zmizel, zůstala by rutina.
Takže potřebuješ obě?
Asi jo.
Seděli, koukali na hvězdy.
Karle, co kdybych i já měla svátek? Milan mi nabízí pomoc.
Milan?! To já mu…
A co s ním chceš dělat? Vždyť bydlíš u Jarky.
To je jiný!
Čím jiný?
Božko, tys nikdy nebyla taková!
Odkud to víš? Třeba taky začnu číst klasiku.
Ale nikdy jsi nečetla.
Tak začnu.
Karel vstal: Božko, vážně co chceš?
Co chtěla? Aby vše bylo zas jak dřív? Ale to už nejde.
Chci klid. Nakládat okurky. Hlídám vnoučata.
A?
A nic. Žij si, kde chceš. Jen nelži.
A kdyby přišel Milan?
Nepřijde. Má Natašu z devátého.
Odkud to…
Nejsem slepá, Karle. Všichni mlčí. Jako já.
Ráno si Karel přišel s taškou.
Fakt můžu domů?
Máš matraci v kůlně. Nafoukni si ji.
Položil tašku, šel hledat pumpičku.
Sousedé jen šuškali, Jarka už zase zalévala okurky a dělala, že nic.
Honza vyšel na verandu: Mami, táta se vrátil?
Pumpuje matraci v kůlně.
Jsi svatá? Že mu to odpustíš?
Jsem možná blbá, ne svatá. A na změny je pozdě.
Za týden přelezl Karel z kůlny do domu. Za měsíc už Božka nevnímala, že dvakrát týdně mizí za plotem. Za rok už tu aféru nikdo neřešil.
Měly se jiné drby: Lída utekla k Petrovi z pátého, Zdena ze pátého k Lídinu muži.
Božka solila okurky, Karel stavěl novou pařeniště, Jarka za plotem četla knihu.
Co už je to láska čtyřicet let spolu, děti, chata, jablko a okurky ve sklínkách.
A smířit se s tím, že dokonalost neexistuje. Ani v lásce.
Obzvlášť v lásce.