Jed Závisti
8. října, Praha
Bára dnes přišla o poznání rozhozenější než obvykle. Seděli jsme spolu v kavárně U Dvou Koček, venku se stmívalo, čerstvý říjnový vzduch pronikal otevřenými dveřmi a mezi stoly pobíhal zrzavý kocour Hněvín (oblíbenec majitelky). Bára svírala ubrousek, prsty jí drobně cukaly.
Davide, mám strach… špitla, hlas jí přeskočil. Zase zprávy
S třesoucíma rukama sáhla do kabelky, vytáhla telefon, odblokovala ho a podala mi ho přes stůl. Podíval jsem se na displej. Děkuji za krásný večer, Chybíš mi, Kdy tě zase uvidím?, Už brzy, Budu tě čekat po práci tam, kde vždycky, stálo v anonymních zprávách. Čas poslední: 18:24, přesně chvíle, kdy jsme si objednávali.
Poslední přišla právě, když jsme zadali objednávku, sjel jí hlas do melancholie.
Chvíli jsem si v hlavě skládal souvislosti. Zprávy byly vždy, když jsme spolu. Vždy, každou chvíli, kterou mohli něco vidět.
Ukaž mi vše, řekl jsem klidně, ač uvnitř mě už začínalo svírat.
Sledoval jsem zprávy, časová razítka, styl psaní. Byla to řada zpráv, které měly vytvářet dojem, že Bára má tajný vztah. Vždy v momentě, kdy jsem byl s ní.
Je to příliš cílené. Jako kdyby ti někdo chtěl zasadit klín mezi nás. A ještě pozor všechny ty narážky na naše místo, náš poslední rozhovor. Někdo se snaží budovat iluzi dlouhého vztahu.
Bára byla z toho mimo. Poslední týdny byla práce v menším designérském ateliéru to jediné, co ji drželo při smyslech krom mě, snad. Bylo jí pětadvacet, a po několika špatných zkušenostech konečně našla vztah, kde vzájemná podpora a klid byly cennější než peníze. Já, právník, o deset let starší, jsem to ocenil.
Měli jsme za sebou půl roku. Mně ta holka přirostla k srdci, byl jsem rozhodnutý, že s Bárou si chci společnou budoucnost skutečně představit. Nechvátal jsem, ale snažil se postavit k ní oporou.
Já nechápu, kdo by to mohl být, řekla tiše. Tajný ctitel? Ale já přece nic neudělala Působí to, jako by nás někdo vodil za nos, hrála si s námi, tahal za nitky.
Tohle zjistím. Mám pár kontaktů na techniky prověříme čísla, řekl jsem. Nebylo možné to nechat být.
Následující dny jsem řešil stopy čísla, sim karty naslepo Nelíbilo se mi, že Báru pořád někdo manipuluje, snaží se jí vnutit pocit viny. Ona mezitím utíkala k práci a setkáním s kamarádkami, ale pokaždé, když na displeji blikla zpráva, krve by se z ní nedořezal.
Po pěti dnech jsem jí večer volal.
Báro, zjistil jsem, kdo za tím je. Není to nějaký cizí chlápek je to Veronika.
Veronika. Kamarádka z fakulty, osmadvacet, rozvedená, dvě děti. Kamarádily se od druhého ročníku, zažily spolu pár špatných i dobrých let. V poslední době bylo znát, že Veronika moc šťastná není naříkala na samotu, domácí koloběh, nespokojenost v práci, chybějící peníze, žádný čas na sebe.
Bára mi pomalu slábla v ruce, když poslouchala, jak jí vysvětluju, jak anonymní čísla vedou ke karetě, na kterou si Veronika posílala doklady na balíček do PPLky.
Ale proč? Jak něco takového může udělat? šeptala Bára.
Závist. Ty máš chlapa, práci, volný čas… Ona se cítí odstrčená. Chtěla nás rozeštvat, abys mi začala něco vysvětlovat a já ti nevěřil. Proto ty zprávy.
Vzpomněl jsem si na večírek před pár týdny. Oslava u jednoho z našich společných kamarádů. Bára se tam usmívala v šatách v barvě tyrkysu, sedla jí opravdu skvěle. Já se od ní nehnul. Veronika přišla v béžovém svetru, držela se opodál. Chvíli mi připadalo, že nás sleduje, než nám s úšklebkem řekla:
Vy jste jak z módního časáku dokonalý pár, dokonalý outfit.
Bára odpověděla poctivě, že se naštěstí ve stejnosměrný proud dnešních radostí prostě dobře cítí. Veronika jen pokrčila rameny.
To se to vybírá, když člověk nemá doma v patách dvě děti a rozpočet v mínusu. Vidíš, já šetřím na rukavicích, špitla.
Verčo, to není pravda, mně se na tobě líbí ten tvůj styl, povzbuzovala ji Bára.
Veronika ale sklouzla pohledem stranou.
V kavárně pár dnů po tom pršelo, lístky padaly na tramvajovou zastávku venku. Bára vyprávěla, jak jsme byli s Hněvínem v lese na grilovačce, sbírali listí a smáli se. Veronika míchala kávu příliš dlouho, až lžička zněla o dno jako zvonec.
Vy si to můžete dovolit. Já dělám s dětma úkoly a tipuju, jestli zůstaneme ještě měsíc bez pračky, nebo ne…
Bylo mi to líto. Chtěli jsme jí pomoci, ale odmítala. Závist se v ní usadila, chladná, utahaná spíš smutek, než zloba. Pořád volila roli pozorovatele.
Věděla jsem, že to není jen špatná nálada.
Co teď? zeptala se Bára. Byla v ní odvaha, na kterou jsem byl hrdý.
Jedeme za ní. Hned, navrhl jsem.
Veronika nám otevřela v pohodlných teplácích, oči okamžitě sklouzly k podlaze. Zbledla.
Co… děje se něco? hlesla. Už věděla.
Neskrývej to, Veroniko. Všechny důkazy vedou k tobě, řekl jsem. Nešlo to říct přívětivěji.
Odsunula se až ke stěně, v očích se jí leskly slzy.
Ano! Bylas vždycky lepší, šťastnější než já! Tak snad poprvé ucítíš, jak chutná bezmoc! zařvala do ticha, až to táhlo na melodramatické výstupy. A já? Dva kluci, rozbitý život, půjčky Chci, abys zažila, jaký to je, když něco nejde podle představ!
Báře se zatřásly ruce.
Opravdu jsi tak moc chtěla, abych to ztratila? Chtěla jsi, aby David odešel, abych byla taky sama? zeptala se tichounce.
Byla jsem jako neviditelná. Všichni tě obdivovali na mých narozeninách se bavili jen o tvé nové práci Já byla dekorace, odsekla Veronika a znovu jí vlhly oči.
Bára se téměř složila. Nakonec jen řekla:
Nechtěla jsem tě záměrně zastiňovat. Byla jsem šťastná to se stává jednou za čas. Ale nikdy jsem tě neměla za rivalku.
Něco v Veronice povolilo. Držela se za předloktí, popotahovala.
Promiň mi, Davide Tvoje slova platí. Závist je vnitřní had. Měla jsem jít vlastní cestou, ne házet špínu do cizích životů, dodala.
Při rozloučení Bára jen zašeptala:
Já už tě teď nemůžu pustit blíž, Verčo. Potřebuju přítelkyni, která se umí radovat pro druhé. Ne soupeřku.
Beru to, přikývla Veronika v slzách.
Venku blikali lampy, město vonělo podzimem. Bára se mi opřela do ramene.
Připadám si prázdná. Jako bych něco ztratila, svěřila se.
Patří to k tomu, když se rozpadne něco, čemu jsi věřila. Ale zvládneme to, obejmul jsem ji.
Prošli jsme pár bloků po Národní. Říkal jsem si: člověk nikdy do nikoho pořádně nevidí. Každý z nás občas bojuje se svými pocity marnosti nebo závisti ale když tě to začne ovládat, můžeš zničit nejen druhé, ale i sám sebe.
Dnes jsem pochopil, že opravdové štěstí není v porovnávání s ostatními. Je v vědomí, že se máme navzájem, že zůstáváme upřímní a laskaví i když to může bolet. A to je hodnota, kterou nikdy nezradím.