Jedna starší paní měla malého psa. Syn jí dal hodnotného, prťavého pejska, opravdu drobka. Paní prodělala infarkt a syn jí pořídil pejska, aby ji trochu rozveselil a pomohl zapomenout na špatné myšlenky. A víte co? Pomohlo to!
Babička, no ano, upřímně byla už babička v letech, se začala uzdravovat a celkově jí bylo hned líp. Vodila svého prcka Bertíka ven na tenkém vodítku nebo ho nosila v speciální kabelce. Jméno Bertík dostal proto, že byl malý jako beruška, nebo spíš jako drobek na rohlíku. Ale byl to milý pejsek, poslušný, hravý, samé rozkošnosti.
Jednou se babička s Bertíčkem vydala na procházku, když u chodníku zastavilo drahé auto. Kluk s holkou, oba v drahých botách od Bati, se začali o Bertíka zajímat a poprosili, jestli si ho můžou pohladit. Babičce se moc nechtělo, nějak jí to přišlo divné, ale v Česku se přece neumíme rozhodně postavit proti drzosti, tak tedy podala pejska k okýnku. Holka Bertíka popadla, kluk šlápnul na plyn a byly fuč! Babička běžela za autem, křičela a brečela, až upadla, narazila se a omdlela.
Sousedé rychle zavolali sanitku, babičku naložili a už si jela poležet do Všeobecné fakultní nemocnice. Syn za ní přiběhl, ale chudák babička tam ležela, celá pobledlá a jen co síly stačily, šeptala své: Bertíčku… Staré, unavené slzy tekly, a pořád jen: Bertík, Bertíček…
Ale syn nebyl žádný troškař. Sousedé si zapamatovali značku auta a slušně si dali dvě a dvě dohromady, kdože to v té ulici bydlí a kdo má takový bourák. Syn zavolal kamarádovi od policie (v Praze přece každý zná nějakého policajta, že), a rychle zjistili, k jakému baráku patří ta podivná Škoda Superb ve zlaté barvě.
Syn zamířil do toho honosného domu na okraji Prahy, kde brána stála jak u Bertramky. Neřešil, jak se dostane dovnitř, ale nějak to zařídil (v Česku se mezi známými dveře vždycky otevřou). Tam v koutku na gauči ve značkovém přehozu ležel Bertík, celý vyplašený, zmožený, od únosu nic nejedl a nepil, jen tiše kňučel a ani pořádně nezavrtěl ocáskem.
Syn neváhal a Bertíka vzal. Jak? To nechme Čechům, hlavně že pejska dostal zpět. Zloději už byli stejně z Bertíka otrávení čekali vesele hopsajícího mazlíčka, místo toho měli doma smutného drobka, který jen brečel a dělal loužičky.
Babička naštěstí všechno zvládla. Bertík se uzdravil a dnes už chodí znovu ven, ale oba si dávají setsakra pozor, komu se přiblíží. Bertík při prvním podezření rovnou hupky hupky mizí do kabelky.
Chci tím říct jen jedno: nekradněte cizí štěstí. Láska, kterou má někdo k drobnému psíkovi, nebo klidně ke starému trabantu, nebo malá zahrádka za domem v Mníšku to je mnohdy celý svět. Pro někoho je ten drobný Bertík všechno, co drží člověka při životě, dává mu důvod ráno vstát a odpoledne vůbec vyjít do parku.
Nejen pejsky, ale ani žádné štěstí nelze ukrást, ani když to vypadá, že je malinké a že to nikdo nepozná. Ukradené štěstí totiž přináší akorát smůlu. Ať mi někdo zkusí tvrdit opak.
Lidská duše je taky drobná, prý váží jen pár gramů. A přitom v té titěrnosti nosíme celou svoji existenci. Tak jí dejme pokoj a nechme každého jeho Bertíka, lásku i malou radost na pokoji.