Já žít chci, Martiné!
Pane doktore, pane doktore, co se to děje?
Sestřička Jiřina zachytila chirurga Martina za rukáv. Neudržela ho, přivinul se ke zdi, sklonil hlavu k prohlubni, tiše mlčel.
Jiřina na okamžik pocítila hrdost za celý personál, jak se lékaři dávají pacientům, makají až sotva stojí. Ale kdo to kdy ocení? Zanedlouho na sále Martin operoval dalšího člověka a nikdo nevidí, co to s lékařem dělá.
Pane doktore, co s vámi? Zavolám…
Netřeba, lékař se odlepil od zdi, viklavě vklouzl do lékařského klubu. U dveří se otočil k vyděšené sestřičce: Je to v pohodě, nebojte.
Klesl unaveně na koženou pohovku, natáhl se. Je to v pohodě? Nebylo to poprvé, co ho přepadla taková závrať. Přepracování? Spíš všechno dohromady.
Dřív míval volné víkendy. Opravdové kdy mohl uniknout nemocničnímu shonu, vzít ženu s dětmi na Výstaviště nebo vyjet do Krkonoš.
Jenže teď… Když všichni lékaři makají za tři, o volnu nemůže být řeč. A navíc druhé manželství. Mladší žena, děti ve škole, a vše stojí nemalé peníze. On chtěl i nové auto. Kdo by nechtěl?
Ale nešlo o auto. Spíš šlo o to, že byl Martin zvyklý, že je potřebný, chtěl být nejlepší, toužil po uznání, po úspěších na operačním sále… Dvacet let se mu to celkem dařilo. Byli za ním pacienti, kolegové ho uznávali; volali ho, slibovali, honoráře byly dobré.
Vašku… volal anesteziologovi, má Jaruška dnes službu?
Čau čau, dnes tu je.
Večer potom už Martin ležel v brněnském MRI přístroji, mezitím, co bzučel, že ani hudba ve sluchátkách to nepřekryla.
Dopadla na něj taková úzkost, že chtěl někomu vrazit do pěsti, ať ho ihned vytáhnou. Je třeba myslet na něco pěkného, něco příjemného. Co? Co vlastně?
Paměť se rozhodla jít ve snech nazpátek. Druhé manželství už je zkušený chirurg, šéf rodiny, žena je bývalá učitelka jeho dcery…
Přístroj bublal a drnčel a Martin marně hledal cokoliv hezkého, co by si připomněl. Prácedomovpráce První manželství nebylo lepší rozvod ho poznamenal, vzpomínky spíš vynechával.
Univerzita? Ano! První čtyři roky.
Vzpomínky naskočily na studentské léto, brigádu; okolo kluci, kuchařka Milada, za kterou byli všichni
Martin, Vojta a Bohouš tři kamarádimedici. Seznámili se už před přijímačkami. Brno byl cizí svět, bydleli na koleji.
Bohouš brejloun z Litomyšle, stydlivý, až naivní, ale zvláštně charismatický. U něj bylo člověku jaksi lehko, klid, s modrýma očima schovanýma za sklem.
Bohouš měl fenomenální paměť, znal i poznámky ze seminářů nazpaměť.
Vojta byl jeho opak statný chlap, pocházel z Hané, hlučný, veselý, všechno prožíval naplno, ihned se zpřátelil s celým patrem, víc běhal po kamarádech, dělal taháky, než aby jenom seděl nad knihami.
Martin se bál, že nepřijde ke zkouškám vůbec, obdivoval Bohoušovy znalosti i Vojtově řečnický dar. Nakonec se na medicínu mezi kamarády nedostal jen čtvrtý z pokoje, Pavel. Zbylí tři drželi pospolu.
První rok nedostali koleje, a tak se postarala Bohoušova matka, Alena, nervózní i laskavá, s nimi strávila v podnájmu tři dny, zavařila jídla do zásob na měsíc.
Chlapci, držte pohromadě, ať je všechno v pořádku! vyprovázela je s popřáním, aby žili zadobře.
To je tedy paní Alena. Kde vlastně pracuje tvá máma, Bohouši?
V kostelní prodejně, žvýkal Bohouš.
Kdeže?
V chrámu prodává svíčky. No, a taky pomáhá
Takže je věřící?
Samozřejmě. Já také, odpověděl Bohouš.
Kamarádi mrkli po ikonách na poličce.
To jsou tvoje? Myslel jsem, že paní Alena tu zapomněla.
Ne, nechala je schválně. Mě, přesněji.
Vojta vyhrkl rovnou:
Proč vlastně děláš medicínu, když věříš na zázraky? Lékařství je věda, ne báchorka.
Lékař léčí tělo, Bůh duši, odpověděl Bohouš v klidu, a kamarádi pokrčili rameny.
O víře už radši příště nemluvili. Všimli si občas, jak se Bohouš tiše pokřižuje, neokázale. Byl dobrým studentem, uměl zažehlit každý potenciální spor mezi Vojtou a Martinem.
V maličkostech domácnosti byl jiný. Když se kamarádi pohádali o úklid, prostě vzal mop a šel vytírat sám.
Stojí to za to? Lepší prostě uklidit…
Postupně se přidali všichni tři, aby mu pomohli.
Těžko říct, zda mu Bůh pomáhal, nebo měl jen dobrý nervy, ale první zkoušku zvládl nejlépe. Latině rozuměl, jako by ji slyšel od mala. Byl tou nití, co je držela pospolu.
A zamiloval se první. Vybrali ho do studentské samosprávy. Tam potkal osud Barboru. Malá, krátkovlasá, odvážná, dobrosrdečná. K druháku už chodili spolu.
Vojta, ač venkovan, našel zálibu v praktickém medicíně. Už na druhém zimním semestru pracoval u sanitky, v nemocnici ho poznali jako šikovného stážistu. V nemocnici mu věřili natolik, že ho brali jako samozřejmého pomocníka v onkologii brněnské kliniky.
Martin se učil poctivě, žádný zázrak, ale medicína ho vážně zajímala chtěl být dobrým doktorem.
***
Zpod MRI přístroje ho vytáhli. Martin pohlédl z okna, zhluboka se nadechl. Kde se ta úzkost brala?
Vešla Jaruška, sundávala aparát z hlavy.
Co tam, Jaruš? Koukala už jsi?
Počkej, doktor to popíše. Pak ti dám vědět, stav se za půl hodiny.
Zítra si to vyzvednu, už chci domů.
Ani nestačil odejít a Jaruška mu donesla snímky s popisem.
Martine, jsi lékař, rozumíš. Nesmíš to nechávat být. Jdi za doktorem Zelenkou, nechej ho se na to podívat.
Martin se podíval na popis, vložil disk do notebooku, koukal na svoje snímky dlouhé minuty a poprvé nedovedl uvěřit, že to je jeho hlava, jeho mozek a ten zřetelný zánět.
Pořád to bral jako snímek cizího pacienta. Ani cestou domů si připadal, že by šlo o jeho život. Jako by něco v něm odmítalo uvěřit.
***
Zelenka, Miroslav, byl nejlepší neurochirurg, co v brněnské nemocnici znali.
Nechtěl bych to zjemňovat, Martine. Ale sám vidíš…
Vidím. Je to konec?
Prosím tě otázka neurotického pacienta. Víš sám, jak to je všechno je v rukou chirurga i Pána Boha.
To se nedá věřit Opravdu se to nestává zrovna mně. Chtěl jsem jet do Prahy na Den medicíny. Pozvali mě. S rodinou. Teď Co bys dělal na mém místě?
Jel bych do Prahy, ale ne odpočívat, nýbrž za profesorem Rottlem. V jeho klinice dělají zázraky, statistiky mají nejlepší. Bohužel dlouhá fronta. Ale jsi uznávaný chirurg, zkusíme to zařídit.
Martin operoval, radil i diagnostikoval. Bolest zlobila málokdy jen slabost, závratě. Lékařské triky si našel rychle.
Sháněl kontakty na profesora Rottla. Měl Zelenka pravdu dostat se k němu skoro nemožné.
Musel to oznámit doma žena hned začala plánovat cestu do Prahy.
Jitko, budu muset jet sám.
Cože? Jak? Ty ses zbláznil! Co děti?
Nejedu na konferenci. Jedu do nemocnice. Mám nádor na mozku, řekl pomalu, divil se, že to vyslovil nahlas.
Jitka se na něj dívala, oči se jí zalily slzami.
Pane Bože, Martine… Co budeme dělat? Já musím jet s tebou.
Ještě není operace v dohledu. Možná budu muset čekat dlouho a okno na zákrok taky…
Tak zle je to?
A Martin vyprávěl, ne jako lékař, ale jako vyděšený kluk: jak to začalo, jaké měl tušení, jaká vyšetření O myšlenkách, minulém životě, nadějích
Jitka seděla, prsty mačkala halenku, ani nemluvila.
Byl tak vděčný, že ji má, že má komu se svěřit.
***
Svědci Jehovovi odmítají krevní transfuze s odkazem na Bibli… Jenom masa s životem jeho, to jest s krví jeho, nesmíte jíst.”
Šel čtvrtý ročník, seděli na přednášce.
Církve často brojí proti transplantacím orgánůprý je to proti jejich doktrínám. Odsuzují i všechny metody početí, které nejsou přirozené. Proti surogátním matkám, proti darování pohlavních buněk…
To není pravda, ozvalo se vzadu.
Cože, kdo to řekl?
Já, zvedl se Bohouš, Církev a medicína jdou spolu, ne proti sobě.
Chcete polemizovat, mladý muži?
Ani ne. Prostě je to tak, sedl si.
Ale teď jste to začal, pojďte sem! lektor měl jiskřivou radost, byl zvyklý vyhrávat.
Bohouš došel, díval se klidně.
Profesor otázky brousil, ale Bohouš odpovídal střízlivě i klidně.
Církev se stará o duši. Někdy je bezdětnost zkouškou. Možná je tu dítě k osvojení. Umělé oplodnění od manžela církev dovoluje, od třetí osoby ne, protože to už je narušení manželství.
Tak proč církev brojí i proti surogátním matkám? Oplodněné buňky patří rodičům.
Protože nesmíš myslet jen na biologii, ale třeba i na děcko a tu ženu, co ho donosila to je zásadní…
To jsou nesmysly! lektor řval, Právě víra je opiem
Bohouš nehnul brvou, ustál hádku klidně, citoval Bibli, bránil mámu, jejich cihelný chrámík i všechny věřící. Publikum začalo spíš stát při něm a lektor chabě maskoval nervozitu.
Od té doby se na Bohouše zaměřili, byl povoláván na kobereček k děkanovi, víc už se nevyzpovídal nikomu než Barboře.
Na pátý ročník už Bohouš nenastoupil. Dostali dopis: našel jinou cestu, loučí se, díky za přátelství.
Martin i Vojta byli v šoku. Nejlepší z nás! Skvělý budoucí lékař! Ale rozhodl se
Hned šli za Barborou. Ale mlčela, tajila. Dojeli k Bohoušovu domu. Přivítala je Alena, máma. Syn prý šel do semináře. Radovala se.
Odjížděli naloženi koláči a pořád nechápali jak může člověk vzdát se medicíny?
Zbláznil se bil si Vojta koleno, On nám, bože, utekl…
***
Jaká svíčka, Mirek? Jeduu za kamarádem. Dovolenou už mám.
Seděli v lékařském klubu s doktorem Zelenkou. Za tři dny měl Martin do Prahy. Jízda autem se bál, závratě častější, ale doufal ještě v zázrak.
Ke komu?
Spolužákovi z univerzity. Dvacet let jsme se neviděli. Ve čtvrťáku šel do semináře, dnes je farář někde u hradu. Zítra tam zajdu.
Já bych to neriskoval…
Ale vyrazím.
Město bylo směšně ubohé, proslulé klášterem i turistickými stezkami. Každý třetí roh kaplička nebo kostel.
Martin šel do Svatotrojičního kláštera. Zvláštní, že cestou nezastavoval kvůli závratím. Skutečně platí cesta k Bohu je i cesta ke zdraví, uchechtl se.
Bílé zdi a věže se zvedaly ve smrkovém lese, zlaté kopule se blyštěly tak, až to bodalo do očí.
“Liturgie teď je. Otec Bohuslav je zaneprázdněn. Počkejte, až skončí,” šeptla stará žena. Martin byl rozpačitý, netušil, jak dlouho čekat, tak se šel projít.
Za zdí malý hřbitov, potom svah k řece. Kolem studny lezli staré paní ne po schodech, ale do kopce. Zdálo se, že to dělají několikrát. Na druhé straně řeky další klášterní budovy.
Proč tu vlastně je? Měl by myslet na operaci, a on se tu prochází
A vy nechcete dolů pro svěcenou vodu?
Pro vodu? Já
Tam vzadu jsou lahve. Až třikrát vyšlápnete kopec, pak ji pijete, povídá mladá žena.
Ale proč?
Vy víte proč. Proč jste tady
Martin popadl láhev, šel ke studni, třikrát sestoupil po schodech, vyškrábal se nahoru. Nebylo to tak snadné, jak vypadal, ale zvládl to. Nabrall svěcenou vodu, napil se. Byla ledová, sladká, čistá jako slza.
Výjimečně se mu ulevilo. Téměř si připadal jako turista. Je tady správně? Usmál se představě, co by na to řekl Bohouš.
Vrátil se zrovna, když liturgie končila. U východu postával dav, vycházel mezi ně impozantní farář statný, vousatý, s hlubokým basovým hlasem. To přece nemohl být Bohouš! Bohouš byl drobnější a s brýlemi…
Občas se jejich pohledy setkaly. Jeho oči modré, hluboké jako dřív. Hned bylo jasno je to on.
Martin přišel k němu zezadu.
No čau, otče…
Zaškaredila se paní:
Musíte říct “Požehnejte, otče”… Tak se to tu dělá.
Jenže Bohouš už se na něj usmíval:
Martine! No konečně…
Objali se. Zbytek prosebníků se rozešel. Prošli se spolu po aleji.
No dnes je slavnostní den, to je radost! Bára bude mít radost.
Bára? Tak pořád s tebou?
Ano, moje panímáma. Dělá tady pediatričku, nechce přestat léčit děti, což jí nevyčítám. Máme pět dětí, ten nejmladší má teprve deset.
Vidíš, i já mám tři. Dcera z prvního manželství, teď dvě. Vy jste tu spokojení?
Velmi. Nabízeli mi i jiné farnosti, ale jsme tu rádi. Krásná příroda, práce dost.
Co tvé oči, nosíš brýle?
Ne, operace pomohla, na blízko beru čočky, když je potřeba.
Takže víra nepopírá medicínu?
Zasmáli se oba.
Vzpomínáš na tu krádež z Leninovy knihovny? Měl jsi rozptylovat knihovnici a my s Vojtou…
Spadla vám ta knížka na zem!
A ty ses tvářil, že nás vůbec neznáš!
***
Dohonila je dívčina se šátkem, šeptla něco Bohoušovi.
Promiň, musíš ke mně domů. Bára tě čeká, najíš se, popovídáme, až se vrátím.
Nemůžu zůstat dlouho…
Řídil za černým kombíkem, dům kněze modrobílý, přízemní s podkrovím, zahrádka, kostelní zvonek.
Bára přivítala Martina objímáním. Uvnitř květiny za okny, obraz Madony, světýlko u ikon. Jinak moderní domácnost, kuchyň, počítače.
Martin jedl, povídal o sobě (vyhýbal se své diagnóze), poté usnul na houpačce na verandě.
Odtud už nechtěl pryč. V práci měl dovolenou, do Prahy ještě čas.
***
Víš, proč tak odešel?
Vím, ze začátku jsme si s Vojtou psali pořád. Pak už hůř, když přišly mobily a internet, stejnak nakonec vazby povolily.
Zlobíš se na mě?
Bůh soudí, ne já. Svědomí je u každého. Martine, pověz, co tě tíží? Vidím to na tobě…
Nádor na mozku, zhoubný…
Bohouš si povzdechl.
Zítra budeš na mši, když budeš slabý, sedneš si. Potom zpověď, přijímání, pak uvidíme…
Mluvíš, jako bys mě pohřbíval.
Ne… Všechno máš ve svých rukou, nejlíp se uzdraví ten, kdo si to dovolí. Farář je jen průvodce, zbytek je záležitost duše.
V noci se mu v hlavě rozjel šílený sen: vyprávěl o tom, jak tehdy přebral dívku svému nejlepšímu kamarádovi.
Na zpovědi už zazněla skutečná kajícnost, bez obhajoby.
Ano, za minutu se z nejlepších přátel stali nepřátelé.
***
Mše skončila, v kostele pár lidí, Bohouš přečetl modlitbu.
Kristus je tu, slyší tvé vyznání. Já jsem svědek. Mluv, Martine.
Martin začal.
Záviděl jsem Vojtovi, měl všechno uznání, holky i štěstí. A ještě Alenu…
V nemocnici, kde Vojta pracoval, skončil jeden moskevský úředník, jeho dcera Alena tam s ním byla pořád. Vojta se s ní dal dohromady. Měl možnost odejít do Prahy. Já záviděl, byl jsem naštvaný. A začal ji pomlouvat. Kecal jsem, že chodí za jinou
Pak, na svatbě kamaráda Pavla, seděli jsme s Alenou na balkoně, líbali se, Vojta nás asi viděl, víc jsem ho už neviděl. Alena se ke mně přistěhovala, ve škole už jsme pak slovo neprohodili.
Ale nakonec jsem byl potrestán. Alena byla milá první rok, později nás její rodina hlídala na každém kroku, nakonec jsem odešel zpět do Brna. Soudy, rozvod.
Byl jsem taky špatný lékař jednou mi umřel pacient na sále chybou. A nevěry… v tom jsem nebyl věrný. Sestřička, která mi odolala, byla vyhozena, postaral jsem se o to
Jitka mi odpustila hodně. Dnes je mé světlo. Ale stejně… nejsem bez viny.
Odmlčel se. Co víc říct. Blbost…
Odpustíš mi hříchy?
Odpouští je Bůh, Martine. Ty jsi je už vyznal.
Martin pohlédl na přítele, rozplakal se.
Vzkáž Bohu, že chci žít, že chci milovat Jitku, děti vychovat, zase být obyčejným doktorem…
Pane, smiluj se nad Martinem…
A pak přišlo ticho, setkání pohledů hlubokých modrých očí.
Najdi Vojtu, Martine. Musíš ho požádat o odpuštění, řekl Bohouš.
Ale kde? Já zítra musím do Prahy.
Zkus Facebook, on je teď v Olomouci, onkologie. Tam je tvoje cesta.
Ty myslíš, že mě bude chtít vidět?
Musíš to aspoň zkusit…
O sestru ze sesterny se taky postarám…
To je dobře. Modlím se za tebe, Martine. Ať tě přijmou na operaci, nebo ať odlétáš třeba do Olomouce…
Před odjezdem Martin ještě patnáctkrát vyběhl ke studni, pil svěcenou vodu a křižoval se spolu s věřícími.
Ať už Bůh pomůže pokoj a síla.