Těhotenství pět až šest týdnů, pronesla lékařka, odložila nástroj do kovové misky a stáhla si gumové rukavice
Chcete si dítě nechat?
Libuše mlčela.
Čtyřicet dva let, čtvrté dítě, které vlastně vůbec nečekala. Peněz je pořád málo, žijí od výplaty k výplatě.
Nejstarší děti stále studují, nejmladší teprve půjde do školy, potřebuje nové šaty, halenku, aktovku i sešity a knihy A teď ještě tohle. Jaký to je dar!
Poradím se s Martinem, rozhodla se v duchu, co on na to?
Byla jsem u lékařky, řekla u večeře Libuše.
Ano, čekáme. Šest týdnů.
Manžel přestal žvýkat knedlík, odložil vidličku.
No tak co, narodí se. Bude to fajn: dva kluci a dvě holky. Celá sada.
Sada! A z čeho vlastně budeme žít?
Postupně mu vypočítala starší děti, nejmladší, co všechno bude potřebovat. Tím více v ní rostlo přesvědčení, že rodit v tomto věku, při této situaci je holé šílenství.
Budu chodit na vyšetření a papíry k interrupci.
Když bylo vše oběháno a vyplněné, na Libuši padl smutek.
Bylo jí líto maličkého človíčka, který teď v ní roste. Možná to je holčička světlá, krásná, veselá.
Do porodnice Libuše jela tramvají, tlačenice, mačkání. Na zastávce nevyšla, spíš se vykutálela. Najednou jí sklouzl z ramene nějaký popruh, nejdřív vůbec nepochopila odkud. Pak vykřikla: ten řemen byl od kabelky.
Zloděj prostě přeřezal popruh a kabelku ukradl, i s celou hotovostí a výsledky všech vyšetření.
Libuši nezbylo než se vrátit domů. Některé nálezy šla dělat znovu, něco se podařilo obstarat.
Podruhé, když vystupovala z autobusu, Libuše spadla a zranila si nohu.
Na potřetí si zlámu vaz, napadlo ji s pověrečným strachem. Rozhodla se tedy: dítě zůstane. A najednou přišel klid.
Těhotenství šlo hladce, Libuše už věděla, že čeká holčičku. Na druhém ultrazvuku znenadání lékařka vyslovila podezření na Downův syndrom.
Musíte podstoupit odběr plodové vody amniocentézu, řekla při vypisování žádanky.
Ale musím vás upozornit: je to riskantní, hrozí potrat nebo infekce.
Libuše chvilku přemýšlela a souhlasila.
V domluvený den přišli do porodnice oba s Martinem. On zůstal v čekárně, Libuše se třesoucími nohami vešla do ordinace. Lékařka poslouchala srdeční akci miminka, ale srdce bilo jak zběsilé.
Počkáme, rozhodla lékařka.
Dostanete magnézium.
Dali jí magnézium a poslali Libuši do chodby, ať se uklidní.
Po chvíli ji zavolali zpátky. Srdíčko už bylo klidnější, ale zato se dítě otočilo zády. Takový odběr se nedělá.
Počkáme ještě, řekla znovu lékařka, možná se otočí.
Napodruhé bylo vše v pořádku: miminko otočilo obličej, srdeční rytmus byl normální.
Libuše připravili břicho na zákrok.
Venku začalo léto, v ordinaci doširoka otevřené okno kvůli průvanu. Sestřička chystala tácek s nástroji, když do okna vletěl holub. Zmatený pták poletoval místností, narážel do lidí. Sestřička se lekla a nástroje i s táckem upustila, vše spadlo na zem.
Libuši znovu poslali čekat na chodbu, dokud holuba nevypudí ven a nesterilizují nové náčiní.
Co se tam děje? zabručel Martin za dveřmi.
Holub přiletěl, všechno rozházel.
Libuško, to není náhoda.
Pojď, půjdeme domů.
A tak odešli.
Ve správný čas Libuše porodila holčičku.
Teď je jí deset let.
Světlá, krásná, veseláBlondýnka s neposednými vlasy a hlubokýma očima se dnes směje na dvorku, kde v ruce svírá pírko možná právě z holuba. Libuše ji sleduje z okna, cítí vděčnost i tíhu minulých rozhodnutí. Mami, podívej, co jsem našla! zakřičí holčička a běží k ní. Libuše ji obejme a na okamžik zavře oči, vdechuje vůni dětských vlasů a teplo malých paží.
Najednou kolem nich proběhnou starší sourozenci, smějí se, někdo zpívá, někdo schovává sešit, Martin z kuchyně volá na večeři. V ten okamžik si Libuše uvědomí, že život, byť těžký a nepředvídatelný, byl vždycky právě tadymezi úsměvy, strachem i zázrakypečlivě složený z mnoha darů, které přiletěly nečekaně a zůstaly.
A Libuše ví, že jí nic nechybí.